High school - 15. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Lilly je rozhodnuta odejít. Udělá to? Hide by se měl vzpamatovat, jinak všechno dopadne špatně.

07.06.2013 (13:00) • AnnieZet • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 817×

On se snad nikdy nepoučí

„Nemůžeš odejít!“ zakřičím na Lilly, která horečně hází věci do tašky a přitom nepravidelně vzlyká. Na chvíli se zastaví a podívá se na mě. Na moji osobu sedící na kraji postele vedle brašny a mající dost práce s potlačováním slz.

„Seru na tohle všechno!“ rozmáchne rukama. „Tahle škola…“ zatřese hlavou. „Ta debilní hra na klany, Hide, to všechno je úplně na hovno,“ utře si slzy a přisedá si. Schovává si hlavu do dlaní. Vypadá to, že se uklidňuje. Nádech a výdech, Ann, podporuji se, nebudeš brečet. Ovíjím kolem ní paži a tisknu si ji k sobě.

„A to mě tady necháš?“ podívám se na ni štěněčím pohledem. Opravdu nevím, co bych tady bez ní dělala. Bez mojí opory. „Navíc bys měla dokončit aspoň tenhle rok,“ usměju se. Odstrčí se ode mě a já na ni jen oněměle hledím.

„Máš tady Veron, Janie, Hide a několik X dalších přátel,“ stoupne si, „nevidím důvod, proč bych ti měla zrovna já chybět.“

Zamračím se. Nesnáším tyhle její řeči o tom, že ona pro mě není důležitá. Jistě, že je. Nejdůležitější. Ale z nějakého důvodu to i přes moje neustálé a pro mě únavné připomínání nemůže pochopit.

„Tohle neříkej,“ zachraptím, „sama víš, že to není pravda.“

„A co mám podle tebe dělat?“ arogance z ní přímo sálá. „Sedět tady zavřená na prdeli a čekat, až mě někdo zase zmlátí?“ Ach, ta ironie.

Povzdechnu. Má pravdu. Jestli se Hide neuklidní, nedopadne to pro něj dobře. Pro něj, ani pro klan. Musím něco udělat.

„Prosím, počkej do konce roku, ono se to zlepší, uvidíš,“ obdařím ji nevinným úsměvem a začnu jí opatrně vybalovat věci. Nezastavuje mě. Dobré znamení. Náhle mě prudce objímá, až pouštím její oblíbenou halenku.

„Nesmíš mě opustit.“ Tahle její slova jsou jako spouštěč mých zadržovaných emocí, které vyplouvají na povrch v podobě slz.

„Neopustím,“ zašeptám a pevně ji sevřu v náručí.

***

„Můžeš laskavě přestat s tou tvojí nekonečnou a přehnanou starostí o nás? O klan?“ Práskám dveřmi a vstupuji do Hidova pokoje. Vypadá celkem vyjeveně, ale po několika sekundách jako by zpracoval moji zprávu a nasazuje nečitelný výraz. Opře se o okraj psacího stolu. Teď mi dochází, že vlastně nemá spolubydlícího, protože prostor v pokoji se rázem zvětšil. Přísahala bych, že na začátku školního roku s ním někdo bydlel. Zahodím tuto myšlenku a vrhám na něj zlověstný pohled. On mi ho mnohonásobně vrací. Začínám uvažovat, že jsem ho měla nechat vychladnout a ne za ním odcupitat po hodině od jeho ‚zjištění‘. Nahlas vydechne a založí si ruce na prsou.

„Co jsem měl podle tebe dělat, když jsem je tam uviděl?“ zeptá se zdánlivě klidně.

„Nemusel jsi toho kluka hned zmasakrovat,“ vychrlím ze sebe, „každej není odporná svině,“ dodám,spíš pro sebe.

„Něco mi tím chceš naznačit?“ Slyšel to, jeho hlas působí až zpěvným dojmem. Jednou rukou si podepře bradu a o krok se přiblíží. Nedokážu odhadnout, co chce dělat. Instinktivně ustoupím.

„A co byl důvod tvé původní návštěvy?“ promluvím po chvilce ticha. Ustoupím ještě o krok a opatrně usedám na okraj postele.

„Ty,“ uculí se a přiblíží se ke mně. Strká do mě, čímž padám na postel. Teď ne. Ostatně už nikdy ne. Nereaguji na jeho odpověď a radši dál pokračuji v dialogu.

„Musel jsi zbít i Lilly? Bylo to opravdu tak nutný? Zase jsi zbil holku. Připadáš si jako frajer?“ prudce se převalím a ocitám se u druhého kraje.

„Courá se, s kým nemá!“ zařve. Mám pocit že se mu zviditelnily žilky. „Sám jsem jí vysvětlil, že nebýt vašeho přátelství, tak by se ta holka ještě dlouho sama ani neposadila.“

Přistihnu se s otevřenou pusou, a tak ji rychle zavírám. Tak nečekaně čekané. Kdyby si aspoň nechal věci vysvětlit, než někomu ubalí.

„Matthew by Lilly nikdy neohrozil. Ji, ani náš klan. Podle mě je na téhle škole stejně nechtěně jako Lilly.“

Vypadá to, že jeho mozek přestal pobírat informace po tom, co jsem vyřkla jméno Matt.

„Takže Matthew, říkáš?“ S jeho jménem si pohrává na jazyku. Prořekla jsem se. A navíc, tuší o tom, že jsem o nich věděla? Řekla mu to Lilly? Sakra. Jestli ne ona, tak zjevně já nyní.

„Jak dlouho už to víš?“ vyštěkne, sedne na druhý okraj postele, než jsem já. Tíží mě vědomí toho, že nemám kam utéct. Stačí pouhé natažení ruky a jsem v pasti.

„Skoro od začátku,“ zavřu oči, abych se mu nemusela dívat do tváře. Přitisknu nohy k tělu a obmotám je pažemi. Opatrně pootevírám jedno oko. Jen civí do zdi. Otevírám i druhé. Malými pohyby směřuji z postele. Vtom mě chytá za nohu. Stále je natočený ke zdi. Jeho stisk je pevný, ale ne bolestný.

„Proč?“ promluví, ale nevěnuje mi pohled. Pořád zůstavá zahleděný do prázdna. „Proč jsi mi to neřekla?“ upřesňuje otázku.

„Asi proto, že bys reagoval právě takto,“ cuknu nohou. Ne. Nepustí mě.

„Možná by se to nestalo,“ lehce sklopí hlavu.

„Sám tomu nevěříš.“

„To vy mi nevěříte,“ konečně se otáčí a ve tváři má něco mezi zklamaným a rozhořčeným výrazem.

„A jak ti máme věřit? Poslední dobou děláš všechno pro to, abys naši důvěru ztrácel, než získaval,“ zvýším hlas. „Když jsi zbil Janie, věděl jsi, co se vlastně stalo? Nevěděl. Když jsi ublížil Mattovi a poté pro mě nejdůležitější osobě, nechal sis vysvětlit okolnosti? Ne,“ nadechnu se. „A v neposlední řadě to se mnou. Nemůžeš bít každýho na potkání. Takhle ztrácíš všechny. A o našem již dávno pohřbeném vztahu nemluvě,“ vykrucuju se z jeho sevření a raději opouštím místost. Tak mě rozčílil. Sahám si na tváře. Jsou úplně horké. Rychle se přemisťuji do baru. Dneska je za pultem Janie. Normálně pracuje jinde, ale v sobotu si šichty bere ona. V neděli ji mám já s Lilly a občas i s Veron, ale ta zase obsluhuje ve středu s Patrickem. Usměju se na ni. Ráda ji vidím. Obzvlášť živou a zdravou. Nechápu, jak tady může vydržet přes Hidovo chování. A taky nerozumím tomu, že ji tady Hide nechal. Napříč oné věci a jejímu nepatření do klanu.

„Rum, prosím,“ požádám ji.

„Co slavíme?“ opáčí a podává mi skleničku, kterou do sebe vzápětí kopu.

„Moje prohlášení?“ otráveně odpovím. Z mého výrazu je patrné, že nemám náladu na komunikaci, a tak raději dolévá. Chvíli nečinně hledím na tekutinu a posléze ji do sebe vlévám.

„Povíš mi něco blíž?“ promlouvá Janie a nalévá mi džus. To by nebyla Jan, kdyby nezavřela pusu. Protočím panenky a usrknu si z nápoje.

„Řekla jsem Hidovi, co si myslím. Teda spíš to, co si tady myslí všichni,“ posunu prázdnou panákovou skleničku, čímž jí úspěšně naznačím o doplnění. Uculí se.

„A teď se jdeš zpít do němoty, abys nemusela řešit následky?“ optá se s humorem v hlase. Baví se na můj účet. Paráda. Její dobrá nálada je však nakažlivá, a tak mě donutí ke stupidnímu úsměvu.

***

„Ne,“ zamručím. Hlavu mám položenou na baru a zdá se mi, že splývám s barovou židličkou. Nedokážu odhadnout, jak dlouho jsem tady a kolik jsem toho vlastně vypila. Dokážu vnímat jenom točící se svět a žaludek na vodě. Někdo mi urputně třepe s ramenem. Otačím hlavu tím směrem.

Na sobě má modrou košili a černé džíny. Podívám se osobě do tváře. Hide.

„Co chceš?“ zamručím a znovu pokládám hlavu.

„Omluvit se.“ Sotva ho slyším. Nedokážu vstřebat tento fakt, ale za to nemůže alkohol.

„Nasral jsi mě,“ lehce pohnu hlavou, „nasral jsi nás.“

„Říkám, že se omlouvám,“ přejede mi rukou po zádech. Zvedám hlavu a propaluji ho opileckým pohledem.

„Nasral jsi mě a tu omluvu si strč do prdele.“ Beru skleněnou láhev a jednou prudkou a na můj stav silnou ranou mu ji tříštím o hlavu. Dá se říct, že padám ze stoličky a vycházím z baru. Nemám zájem se dívat, jak vyvádí. Pomaličku polehoučku s občasnými zastávkami dorazím na pokoj. Teda doufám, že je to náš pokoj.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: AnnieZet, v rubrice: Povídky » Na pokračování