OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » High school - 20. kapitola

13.04.2014 (16:00) • AnnieZet • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 816×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Zavrtím se. Marně. Derrylův stisk nepovoluje. Kdybych jenom mohla dosáhnout na nůž za opaskem. Prsty se jej dotýkám, ale nestačí to. Pohled mi zabloudí k mobilu. Hide! Hide nás celou minutu poslouchá! Škubnu sebou. Vysloužím si pouhé třísknutí mím tělem o studenou zem. Obrací mě na zadá, nůž mi do nich zatlačí. Vráží mi pěstí do tváře. Zafuním.

„Derryle," zřetelně vyslovím jeho jméno, „tady na střeše může každý slyšet můj křik," zdůrazním slovo střecha.

Odfrkne si. „Vím, že tvoje hrdost by ti nedovolila křičet." Napřahuje se.

„Možná máš pravdu," včas vytahuji jednu ruku a zachytávám jeho pěst.

Druhou rukou mu vrážím přímo do nosu. Zakymácí se. Využívám situace a hbitě se zpod něj vysoukám. Couvám a neztrácím jej z očí. Narážím na zábradlí a postupuji podél. Nacházím svůj mobil. Hovor už skončil, a tak si jej zastrkávám do kapsy. Doufám, že to slyšel. Černá skrvna v podobě Derryla se dala do pohybu.

„Ty Dračí hnuse," zavrčí nedaleko ode mě, „zabiju tě!" To už mi secvaknou zuby nárazem jeho pěsti do mé čelisti. Skoro přepadávám, ale klekám si. Donutila mě k tomu bolest, ale taky pud sebezáchovy. Přejedu si jazykem zuby. Mám je všechny. Snad. Dotknu se zasaženého místa. Svraštím čelo. Zatnu pěst a zamířím do jeho rozkroku. Tvrdě tam dopadá. On se svíjí a hlavou naráží do zábradlí. Přijde mi to komické, chci se zasmát, ale bolest mi to nedovoluje. Vydá ze sebe několik urážek. Plazím se pryč. 

„To já zabiju tebe," zasyčím v momentě, kdy se ocitnu dál od něj. Mohl to slyšet a taky slyšel. Nejistě vstanu. Nohy se mi třesou a hlava odehrává trýznivou symfonii. Přála bych si, aby se tady objevil princ na bílém koni. Princ v podobě Hida. Mečem by probodl Derryla a ten by padl. Já bych nasedla na oře a společně se svým princem bych odjela pryč, někam daleko, moc daleko. Zavrtím hlavou, čímž se odprošťuji od mé pošetilé představy. Ne, tohle je můj problém a já se mu musím postavit. Nesmím spoléhat na pohádky.

„Výborně panička se naučila pár chvatů," stojí přímo předemnou.

Náš dech se mísí. Chloupky na těle se mi zvedají hrůzou. Adrenalin mi putuje tělem.

„Přijde mi nechutné dělit se s tebou o kyslík," přecedím přes zuby.

Ruka mi vyletí k jeho obličeji. On ji chytne a uštědří mi ránu do břicha. Zalapám po dechu a couvnu. Snažím se nadechnou. Opakuje útok a já nejsem schopná s tím cokoliv udělat. Tentokrát to schytalo levé žebro. Mám pocit, že jsem slyšela křupnutí. Trpím vážnou potřebou chytit dech. Poodstoupím. Rukou si projede své černé nagelované vlasy, které teď vypadají ještě temněji. Vženu do plic alespoň trochu tolik potřebného kyslíku a přiblížím se k němu. Tvrdě mu stoupnu na nohu. Podívá se na ni a posléze na mě. Pohodím vlasy, spadajícími do mé tváře.

„To mělo bolet?" Zasměje se.

„Ne," odpovím prostě a lhostejně pokrčím rameny.

Volnou rukou stisknu nůž za zády v pěst. Vymrštuji ji a ta dopadá na jeho tvář. Nůž zanechává na jeho obličeji celkem hluboký šrám. Bodnu jej do ramene.

„Ale tohle ano," zhodnotím uznale.

Zakřičí. Zlostně si něco zabručí pod vousy, ale já ho neslyším. Vyřítí se ke mě. Rukama chytá moje dlaně, tak pevně, že mi z jedné z nich vypadává nůž. Nepříjemně zacinká. Bojuji s jeho sevřením. Nemá to cenu. Tlačí mě dál k zábradlí. Tvrdě o něj narážím. Nahne mě přes chladný kov a já se na okamžik podívám dolů. Srdce mi začne nekontrolovatlně bušit a já mám vážné podezření, že má v plánu opustit tělo. Tak takhle skončím - rozplácnutá na školním dvoře a ostatní budou oplakávat mastný flek, který později zeškrábnou? Mastný flek mě uklidní. Uklidní mě, že mastný flek nemusí nic řešit. Ne. Nechat se zabít by bylo zbabělé. Nechci umřít, ne Derrylovou rukou, ne tady, ne teď. Vím, že mám na to, abych vyvázla živá. Část své váhy přenáším na zabradlí. Odrážím se a vykopnu nohu, ta se pevně zarází do Derrylova žaludku. Zaupí. Vykopávám nohy znovu a znovu. Teď udávám směr já. Možná nejsem silnější, ale hbitá jsem dost. Máchá rukama před sebou ve snaze odrazit mé kopance. Když jsme v úctihodné vzdálenosti od zábradlí, podaří se mu to. Chňapne moji nohu a prudce ji potáhne dolů. Celé mé tělo pohyb následuje. Rázně dopadám na kostrč a přitom se hryznu do jazyka. Chci zakřičet, ale zkousnu si ret, a tak ze mě vychází pouze neidentifikovatelný skřek. 

„Děvko!" Zařve a uštědří mi ránu do brady.

Následuje zatmění mé mysli. Podlamují se mi ruce, o které jsem se doposud podpírala. Udeří mě do tváře, do druhé, do hrudi. Svaly mám otupělé bolestí. Trhavě dýchám. Z úst mi teče čůrek krve. Oči mám zabořené do těch jeho. Nahne hlavu na bok.

„Tak tohle je konec," zazubí se a setře si krev z tváře.

„Tohle sis připravoval dlouho?" Zachraptím a sotva viditelně si zajíždím rukou pod záda.

„Co?!" Vyštěkne.

„Ty tři slova k mé smrti," odplivnu krev, plnící má ústa, „ty sis připravoval dlouho?" Uchechtnu se.

Vymršťuji ruku i nožem, který vrhám v před. Zabodává se mu do břicha. Nemohl se zarýt nijak hluboko. Na nějaký velký výkon mi schází síla. Podívá se na svou ránu a znechuceně z ní předmět vytahuje, odhodí jej na zem. Sáhne za opasek.

„Ty malá svině," zavrčí, „chtěl jsem tě zabít holýma rukama, ale nedáváš mi na vybranou!" Vytáhne zbraň a zamíří na mě.

Vytřeštím oči. Obleje mě studený pot. Co jsem si to myslela, že jím nůž proletí a on chcípne?! Sakra Annie! Odkašlu si. Nabíjí. Zavřu oči. Bezvládně ležím před svým budoucím vrahem. Můžu si za to sama. Miluju tě, Hide. Lilly, jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo a Veron. Díky, že jsi. Ozve se rána, ale muka nepřichází. Derryl vykřikne. Neotevírám oči. Uslyším nabíjení zbraně a jak kulka opouští pistol. Někdo vyjekne, ale tentokrát to není můj soupeř. Vím to, protože jeho utrpení zní jinak. Stočím se do klubíčka. Nademnou létají kulky. Moje tělo se nekompromisně třese. Nedokážu s tím nic dělat. Nedokážu otevřít oči a podívat se realitě zpříma do tváře. Něčí zbraň dopadá na zem. Chvíli vnímam pouze svůj zrychlený tep. Když se situace uklidní opatrně od sebe odlepuji víčka. Noc se nesmlouvavě proměnila v až mrazivě klidnou. Každý pohyb mě sužuje. Zvedám se a následně narážím na zbraň. Patřila Derrylovi, ale jeho tu nikde nevidím. Takže utekl. Zastrkávám si pistol za pásek. V dálce někdo zakleje. Kulhám ke zdroji. Matně vidím siluetu muže na zemi.

Dostávám se blíž. Má černé vlasy a známé hnědé oči, na tváři milý úsměv. O můj bože Matthew! Padám na kolena vedle něj. Sotva dýchá. Oči se mi jako na povel zalijí slzami. Zasáhli ho těsně pod hrudník. Krev vedle něj vytvořila kaluž. Dlouho nevydrží.

„Matte," zafňukám, „co jsi to udělal?!"

„Zachránil tě," položí mi dlaň na stehno, „zachránil člověka, kterého Lilly zbožnuje," vydechne.

„Ne,ne,ne," kroutím hlavou, „ne! Tebe zbožňuje, miluje! Jsi to ty!" Vysoukám ze sebe mezi vzlyky.

„Miluju ji," jemně mi stiskne nohu, „vzkaž jí to prosím."

„Ne," zaprotestuji, „vzkážeš jí to sám, budeš v pořádku!" Vím, že nebude.

„Nebuď hloupá Ann," zvedne koutek, „zázraky se nedějí."

„Matte," kuňknu.

Pozdě. Jeho ruka ochabla. Hrudník se mu již pravidelně nezvedá. Lesk z očí zmizel. Naposledy do nich pohlédnu. Kakaově hnědá barva je více než nádherná. Zatlačím je. Přikládám si jeho dlaň k hrudníku. Pomalu, ale jistě se z ní vytrácí teplo. Neznala jsem jej dobře, ale vím, že když patřil k Lilly musel to být vyjímečný člověk. Navíc to byl hrdina, zachránil mě a zaplatil za to životem. Doufám, že jeho čin takto pochopí i ona. Zakvílím. Přiložím jeho dlaň k ráně, z druhé vytahuji pistol a dělám totéž. Naposled se dotknu jeho vlasů. Tohle se nemělo stát. Přisunu si nohy k tělu a pažemi si překryji tvář. Houpu se zezadu dopředu. Nocí se ozývají mé vzlyky. Hystericky roním slzy a je mi to jedno.

Autor: AnnieZet, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek High school - 20. kapitola: