High school - 8. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Co se děje s Annie po setkání s Derrylem? O incidentu se dozví Hide a později i Lilly. No možná těch lidí je víc.

22.02.2013 (20:00) • AnnieZet • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 793×

NIKDY NEVÍŠ

Hodiny ukazují asi jednu hodinu ráno. Od té události s Derrylem uběhlo pár minut. Ležím v posteli, schoulená v klubíčku, a třesu se jako osika. Tričko mám ještě stále od krve. V pokoji nikdo není, i když bych momentálně potřebovala někoho po svém boku. Každý pohyb mě nehorázně bolí. Mezi rukama svírám polštář a snažím se sama sebe uklidnit. Pomalými pohyby si sedám a rozsvěcuji lampičku. Malými krůčky se přibližuji k zrcadlu. Bojím se toho, jak budu vypadat. Jak moc byla moje tvář poškozena. Zavírám oči a stoupám si před něj. Počítám do tří a oči otevírám.

„Ten hajzl,“ vyderu ze sebe chraplavým hlasem. Pod pravým okem mám jeden velký, fialový, lehce krvavý monokl. Na levé tváři dvě krvavé čáry. Aspoň vlasy mám všechny. Můžu být ráda, že mi hrůzou nezešedly. Sundávám si tričko i s podprsenkou a prohlížím si horní část těla. Zdá se být nepoškozeno, a tak na sebe hodím staré tričko. Shazuji ze sebe i sukni a nasazuji si modré kraťásky. Šla bych se osprchovat, ale jelikož sprchy jsou mimo pokoj, nikam nejdu. Co kdybych potkala Derryla? Sedám si zpátky na postel a dívám se na ránu na noze. Devět. Sakra. Co to značí? Přejedu si prsty po ráně. Zasyčím. Příšerně to bolí. Začíná to hnisat. V tuto dobu mě nenapadá nic jiného než vzít si obvaz a nohu si s ním obmotat. Lehám si zpět do postele a přehazuji si deku přes hlavu.

***

Probouzím se brzy. Na pokoji pořád nikdo není. Zhasínám lampu, kterou jsem nechala v noci zapnutou. Do místnosti vchází denní světlo, které mi dodává jistotu. Rychle, spíš jak jsem schopna, přebíhám do sprch. Po dlouhém sprchování přemisťuji svoje bolavé tělo k zrcadlu a dávám se do pucu. Na hlavě si vytvářím vysoký drdol. Vodou si lehce vyplachuji rány na tváři a pak je jemnými doteky usuším. Nanáším na sebe tunu make-upu, kterým se snažím zakrýt rány, nejvíc jak to jde. Vracím se do pokoje, kde si oblékám bílé tílko, na které dávám šedou mikinu, a nahazuji na sebe ještě svoje oblíbené rifle. Dneska potřebuji zakrýt všechny podlitiny, modřiny, rány či škrábance. Nechce se mi nikomu vysvětlovat, co se vlastně stalo. Nejradši bych ani nevycházela z pokoje, ale mám klanové povinnosti. Zase. Nasazuji si své oblíbené tenisky a kulhavým krokem mířím do baru. Zpod baru si vybírám vychlazenou plechovku coly a stoupám po schodech nahoru. Na gauči už sedí Hide.

„Čau,“ pozdravím ho mile a na tváři vykouzlím oslnivý úsměv. Usadím se do křesla a plechovku si dám na místo, kde je vyryté číslo devět. Tak příjemně to chladí.

„Zdravím,“ úsměv mi oplatí. Zvedne se a jde ke mně. Automaticky natahuji ruku a on mě na ni políbí. Tupě se usmívám. Lehce zasyčím, jelikož mě chytil na místě, kde mám podlitiny. Sedá si zpátky na gauč.

„Co jsi mi chtěl?“ zeptám se a otevřu plechovku.

„Původně jsem chtěl řešit správu baru,“ jeho tón hlasu zní poněkud zklamaně.

„A co chceš řešit teď?“ zeptám se. On zkříží ruce na prsou a opře se.

„Včera tě někdo viděl s Derrylem,“ odpoví až chladným tónem. Vytřeštím na něj oči. Jak? Kdo nás viděl? Byl tam někdo další? Nebo to řekl někdo z přítomných? Z tohohle tématu musím rychle vybruslit.

„Kde jsou ostatní?“ dělám, že jsem jeho odpověď neslyšela.

„Nepřijdou,“ zamračí se na mě. „Tak, řekni mi, co se tam včera dělo.“

„Proč nedorazí?“

„Nedělej, prosím tě, víš, že vše ohledně baru řešíme jenom spolu,“ začíná ztrácet trpělivost. „Dělej, mluv k tématu.“

Nemá cenu dál oponovat. Sklopím hlavu. „Co chceš vědět?“

„Proč jsi s ním mluvila?“ ptá se už o trochu příjemnějším tónem. Prudce zvednu hlavu a probodnu ho pohledem.

„To on se začal bavit se mnou. Už od začátku jsem chtěla, aby odešel,“ řeknu nasupeným tónem.

„Dobře, dobře,“ zvedne ruce, jako že se vzdává. „A? Jak vaše konverzace dopadla?“

Opět sklopím zrak. V rukách si přehazuji se šňůrkou od mikiny. „Co si myslíš? Že jsme se mile pozdravili, řekli si pár pěkných slovíček a šli jsme domů?,“ ach ta ironie. „Nemyslíš si, že ti do toho nic není?“

Nastane chvíle ticha. Jeho pohled se upírá do prázdna, ruce má opřené o kolena. Vypadá, že nad něčím přemýšlí. Raději nic neříkám a vyčkávám na jeho pohyby. Cukne sebou.

„Pojď ke mně,“ promluví klidným hlasem.

Cože? Co po mně chce? Mlčky se přesouvám k němu na gauč. Jsem u něj tak blízko, že cítím jeho dech na mé tváři. Zadívá se na mě. Chytne mě za bradu a jemně mě pohladí po tváři. I přes všechnu něžnost v jeho dotyku cítím svoje rány. Vydám ze sebe tlumený zvuk. On okamžitě zbystří.

„Co ti provedl?“ přimhouří oči.

„Pár ranek,“ odseknu a cuknu sebou, čímž se vyvlíknu z jeho stisku.

„Svlíkni se,“ prohodí až chladným tónem.

Prudce se postavím a svraštím čelo. „Cože?“ Kdyby tahle věta padla v jiné situaci, tak se na to zasměju, ale momentálně mi to nepřijde vůbec vtipný.

„Stačí jenom mikina, prosím tě.“

Ještě, že tak. Sice jsme si hodně blízcí, ale v téhle chvíli opravdu nemám chuť. Na nic. Sundávám si mikinu a hážu ji na křeslo. On se postaví a popojde ke mně. Zezadu mě objímá a rukama mi přejíždí po pažích. Blaženě se usmívám. Nečekaně mě chytne za ruce a pevně je stiskne.

„Co se tam stalo?“ až naštvaně mi zašeptá do ucha.

Vytřeštím oči. Takže tahle krásná chvilka nebyla pro moje uklidnění, ale proto, aby zjistil, jaké rány mám na rukou. Typický on.

„Trošku jsme se neshodli,“ odpovím.

„Trošku?“ zakřičí, „podívej se na sebe, vypadáš hrozně!“ řve.

Odstrkuji ho. Poodstoupím, otočím se k němu čelem a ruce zkřížím na prsou.

„Díky,“ řeknu se zklamáním v hlase, „vždycky jsem chtěla, aby mi někdo po tom, co mě znásilní, řekl tohle,“ stejně by to ze mě dřív nebo později vytáhl, a když se o to někomu povím, možná mi bude líp. Zřejmě to nečekal. Pootevírá ústa a z očí mu jde vidět lítost a nenávist. Natahuje ruce a pevně mě objímá. V mém těle zakřupe pár kostí.

„Je mi to líto,“ zašeptá, „napravím to,“ dopoví s agresí v hlase a pustí mě. Zhluboka se nadechnu. „To na tváři sis vydezinfikovala?“ zeptá se starostlivě.

„Ne,“ opravdu v té chvíli mě to nenapadlo.

Protočí panenky a lehce se pousměje. „Tak já se o to postarám.“

***

Je čas večeře a já nemám chuť na ty blafy v jídelně. Hide se mi postaral o rány po celém těle. Doufám, že se dobře zahojí a nezůstane po nich stopa. Do těch na tváři jsem si kvůli své lehkomyslnosti zanesla make-up, tak uvidíme, co to udělá. Přešlapuji po pokoji a čekám, kdo se objeví. Co nevidět by měla přijít Lilly. Škola jí už dávno skončila, ale určitě je někde s Mattem. Chodíme společně na jídlo, a tak spoléhám na to, že nezklame a dorazí sem, aby mě vyzvedla. Vlastně jsme se neviděli od té doby, co se stala ta. Ta věc. To bude zase vysvětlování. Sedám si na židli ke stolu a začínám si lakovat nehty na modro. Chci nějak zabít čas. Jsem zrovna u prostředníčku, když do pokoje vchází. No spíš se vrhá Veron líbající se s tím jejím klukem. Lak je všude kolem, jak mě vyděsili, ale vypadá to, že oni si ani nevšimli, že tady jsem.
„Hej,“ zakřičím důrazně. Oba se na mě podívají se zděšením v očích.

„Sorry,“ zašeptne Veron a takovým způsobem jakým dorazili, také blesku rychle odcházejí.

„A to mělo bejt, co?“ řeknu sice nahlas, ale pro sebe. Zakroutím hlavou a dál to raději neřeším. Opět se věnuji své předešlé činnosti a pomalu dokončuji ostatní prsty. Hotovo. Krása. Zavírám lak, beru si odlakovač a. PRÁSK. Třísknou dveře a Lilly se svalí obličejem dolů na postel.
„Sakra!“ teď je na stole jezírko odlakovače. No co, tím se aspoň odlakuje, to co je na stole. Možná to poškodí i stůl, ale ten už je i tak v dost chabém stavu. Nechávám to tak a přemisťuji se k Lilly.
„Co ti je?“ tiše se jí zeptám a sedám si k ní na postel.
„Nic, jen jsem utahaná,“ odpoví a přetočí se na záda. Usměju se, ale ona se na mě nehezky podívá.

„Co to máš na tváři?“ otřeseně se zeptá a natáhne ruku k mému obličeji. Chytnu ji.
„Derryl,“ až naštvaně odpovím. Před Lilly nic neskrývám, protože jí můžu říct všechno. Tak když se zeptá, ráda jí odpovím, i když se o tom třeba špatně mluví. Pustím její ruku a dívám se, jestli lak už zaschl.

„Co se stalo?“ svraští čelo. Ona moc dobře ví, že naše setkání nedopadnou jinak, než špatně.

„Včera večer, jsem byla v zašívárně,“ z tváře mi zmizí úsměv, „potkala jsem Derryla a takhle to dopadlo.“

„On tě zbil? Proboha,“ začne jejím lítostným hlasem a obejme mě. Jsem tak ráda, že ji mám.
„Kdyby jen to,“ zašeptám.

„Takže on tě i,“ odmlčí se a pouští mě, „on tě i znásilnil?“
„Jak to víš? A jak tě to vůbec napadlo?“ vůbec mi to nedává smysl. Že by jí to někdo řekl? Ale to si nemyslím.

„Po škole koluje, že znásilnil už 8 holek ze školy. Teda krom těch, co patří k tygrům. Ty se s ním vyspali dobrovolně.“

Osm? To by sedělo to číslo devět na mé noze. Sundávám kalhoty, odvazuji obvaz a číslo jí ukazuji.

"Teď už devět."

Do očí se jí nahrnou slzy. „Promiň,“ znovu, ale o to pevněji mě obejme.
„Za co se omlouváš?“ promluvím chraplavým hlasem. Je mi do pláče, protože jakmile brečí ona, tak většinou i já.

„Za to, že jsem nebyla s tebou,“ skoro zoufale vyjekne.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: AnnieZet, v rubrice: Povídky » Na pokračování