High school - 9. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Pololetí. Vysvědčení a začátek velké oslavy.

10.03.2013 (17:00) • AnnieZet • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 790×

POLOLETÍ

Od mé osudné noci uplynul asi týden. Pomalu svítá, v místnosti vládne ticho a klid. Slyšet jde jenom tlumený smích. Nahmatám mobil a dívám se na hodiny. Půl sedmé ráno. Dnešní noc jsem toho moc nenaspala. Podívám se na levou stranu. Nahlas vyjeknu. Vykulené oči, rozcuchané vlasy a děsivý výraz mě opravdu vyděsil.

„To už mi nedělej,“ řeknu o něco tišeji a jemně Lilly prásknu rukou do čela. Ona se směje jako blázen. Ano, ležíme v jedné posteli. No, posteli. Spíš na gauči. Veron se ožrala jako prase, zamkla se v pokoji, klíč nechala v zámku zevnitř a usnula. Přes všechnu snahu se dobít dovnitř se nám to nepovedlo. Teď prostě nemáme kde bydlet. Tak jsme si ustlaly tady. Tady v našem sídle Draků. Celou noc se přetahujeme o starou deku, kterou jsme odněkud vyhrabaly. No, zábavy tuhle noc bylo opravdu hodně a spánku velmi málo. Dnes se rozdává pololetní vysvědčení. Možná si pro něj skočíme. Ještě se pokusím zaspat. Raději nastavuji budíček, kdybychom ještě zabraly, abychom došly včas.

„Kde si? S kým sa dnes túlaš miesto mňa? Kde si? Moja vážna útla neskrotná,“ v této části písničky jedním tahem vypínám budík. Velitelský čas je přesně 8:14. Vyučování začíná v celou, takže čas dobrej. Ladným pohybem se přehupuji přes opěradlo gauče. Jsem upocená, rozcuchaná a celkově se cítím nechutně. Obejdu gauč a skrčím se na úroveň ještě stále spící Lilly. Budíček s ní ani nehnul. Poklepu ji na čelo. Vydává ze sebe něco mezi vzlykem a smíchem. Prudce si sedá na postel.
„Lásko, vstáváme,“ řeknu se smíchem v hlase. Promne si oči. Udělá si drdol a vstává.

„Dobře, dobře. Doufejme ale, že moje sestřička už vystřízlivěla. Takhle nehodlám jít do školy,“ poví, vezme tričko a lehce s ním zatřese.

„Ale prosím tě, není to až taková hrůza,“ očima si ji prohlédnu, „půjdeme se osprchovat, upravíme make-up a můžeme jít,“ utřu jí řasenku zpod oka. „Jak znám tvoji sestru, ještě pořád tvrdě spí.“

„To je fakt,“ usměje se.

Vymydlená, namalovaná a, i když nad tím zůstává rozum stát, tak i převlečená sedím po boku Veron ve druhé lavici. Ano Veron se probudila. Měly jsme se obléct slušně, ale na téhle škole slovo slušně značí co nejkratší sukni a největší výstřih. No, musím přiznat, že celkem zapadám do davu. Na sobě mám poměrně krátkou černou sukni se zipy na boku a v ní zastrčené světle šedé tričko. Vlasy mám vyžehlené, ostatně jako vždy. Veron zásadně nenosí sukně, takže zvolila černé úzké rifle a k nim modré tílko s opravdu velkým výstřihem. Rozhlížím se po třídě. Jsou tady snad všichni kromě pár individuí. Některé vidím poprvé. Z těch známějších je tady Hide, Keary, Janie a, no, Derryl. Očima se zdravím s Jan a potom i s Hidem. Další lidi mi za pohled ani nestojí. Do místnosti vchází profesor, ano, ten stejný profesor, který tady byl na začátku roku. Profesor Modré vlasy – Garry. Na tváři se mi vytvoří úsměv. Ráda ho vidím. Garrymu budeme muset změnit přezdívku, obarvil se na zeleno. Předstoupí před třídu.

„Jsem rád, že vás vidím. Sešlo se vás tady opravdu hodně, dokonce bych mohl říct, že jste zde všichni přítomni. Nebudu vás dlouho zdržovat, rozdáme vysvědčení, potřeseme si rukou a můžete odejít.“ Opravdu se s ničím nepáře. Šetří náš i jeho čas, a to se mi na něm líbí. Přistoupí ke svému stolu a z červené slohy vytahuje první vysvědčení.

„Wendy Adames,“ zařve jméno dívky, které mi absolutně nic neříká. Všichni se začnou rozhlížet, odkud se ta dívka vynoří. Zvedne se z první lavice u okna a na vysokých podpatcích a lehce nestabilně jde k profesorovi. Vlasy jí sahají po lopatky, jsou černé s fialovým pruhem. Oblečená je v černém tričku, kalhotech a bundě. Hádám, že její oblíbená barva je černá. Potřese si s profesorem rukou a bere si od něj vysvědčení. Takhle to probíhá u všech dalších lidí. Konečně se dostane řada i na mě. S klapotem podpatků mířím k učiteli a oslnivě se na něj usměju.

„Dobrá práce,“ prohodí, potřese si se mnou rukou a předá mi papír.

Dobrá práce? S údivem si sedám do lavice a prohlížím si list. Dvakrát dostatečný a ostatní nestojí za řeč. Nahlídnu k Veron. Dopadlo o něco hůř, ale rozdíl není velký. Jelikož mnou končí seznam žáků naší třídy, tak jsme hotovi.

„Tak,“ důrazně začne Garry, „tímto jsme oficiálně uzavřeli první pololetí. Užijte si prázdniny. Nemá cenu vám říkat, co byste neměli dělat. Stejně to uděláte. Tak se mějte. Neshledanou,“ usměje se a odchází.

Šťouchnu do Veron. Ona se na mě podívá.

„Oslava?“ zašeptá.

„Čteš mi myšlenky,“ zasměju se.

„Sraz za deset minut v Nigu,“ řekne a míří k Hidově lavici.

Přikývnu, beru svoje i její vysvědčení a vycházím ze třídy. Otáčím se, jestli mě někdo nesleduje. Od té věci jsem podezíravá. Zastavuju se u vitríny a dívám se, jak vypadám. Žádné jizvy, řasenka a linky v pořádku. Pohodím vlasy, opět se ohlédnu a jdu dál. Další zastávka je u třídy Lilly. Co když ještě neskončili? To by byl trapas. Poslouchám za dveřma. Slyším mlácení do lavice, spoustu nadávek a ještě cosi dalšího. Skončili. Vcházím dovnitř, nikdo si mě nevšiml. Vidím znuděnou Lilly v druhé lavici. Jdu k ní, beru ji za ruku a táhnu ven.

„Jdeme oslavovat,“ zaculím se na ni.

„Nechci,“ odpoví.

„Ale, nebuď taková,“ stále se usmívám, „Ukaž!“ Vytrhnu jí z ruky vysvědčení. Nejhorší známka trojka. Tak to je dobrá. „Gratuluju.“

„Kam se jde?“ zeptá se.

„Nigo.“

„To snad,“ zarazí se. Moc dobře ví, co Nigo představuje. Chlast, drogy, cigarety, vodní dýmky, sex. Party, ze které si nikdo nemůže nic pamatovat. I přesto se zúčastní. Než vyrazíme, stavujeme se na pokoji, kde odhazujeme nepotřebné věci, a vyrážíme. Vycházíme ze školy, teď jsem si všimla, že Lilly má na sobě moje oblíbené boty na podpatku. K nim si vzala úzkou červenou sukni a černé tílko. Pokračujeme dál. Přecházíme přes přechod, jdeme dalších asi sto metrů a zalézáme do Niga. Zatím to tady vypadá slušně. Černočervené tapety, bílé stoly s červenými ubrusy, bar s pěti židličkami a barman. Naproti baru u protější stěny sídlí Drake a jeho hudební koutek. Zdravím ho a sedám si k baru. Lilly vedle mě.

„Čeho se mám bát dneska?“ milým hlasem promluví Aaron. Barman a zároveň vlastník tohoto podniku. Usměju se na něj.

„Ráda tě vidím,“ Natáhnu se přes bar a obejmu ho. Aaron patří k nejhezčím klukům, co jsem kdy viděla. V levém uchu má malý tunel. Krátké hnědé vlasy nagelované nahoru a hnědé oči. Namakané tělo a skvěle se obléká. Jediná jeho vada je, že má manželku a dvě děti.

„Menší oslava. Nevím, kolik lidí se dostaví.“ Objímá Lilly.

„Vy dvě byste mi stačily,“ obličej mu rozzáří úsměv.

„To by se ti líbilo, co? My nenaděláme tolik bordelu,“ prohlásí Lilly. Vtom do místnosti vchází Veron a dalších pět lidí. Hide, kterého jsem tady opravdu nečekala, myslela jsem, že má práci. Dál Patrick, Janie a nějací dva borečci. Jednoho jsem, myslím, už někdy viděla, ale ten druhý mi absolutně nic neříká.

„Jsem Chris,“ natáhne ke mně ruku kluk. Má na sobě úzké černé džíny a tričko Lacoste, boty Lacoste a bundu Lacoste. Takže zbohatlík. Vlasy má blonďaté a lehce rozcuchané. Potřeseme si rukou.

„A ty?“ otočím se k druhému klukovi menší postavy. Ten je pravý opak toho druhého. Vlasy tmavé a splihlé. Oblečení už ledacos pamatuje. Přes nos má velkou jizvu a na očích brýle, které mu ale sluší. Vypadá skromně a mile.

„Trey,“ s vyplašeným výrazem mi odpoví.

„Jste všichni?“ zeptá se Aaron. Veron přikývne. „Tak já zavřu, abyste měli klid,“ pousměje se Aaron.

„Čím začneme?“ prohodí Patrick.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: AnnieZet, v rubrice: Povídky » Na pokračování