OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Historie se opakuje - 1. kapitola

05.10.2012 (13:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 537×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Začít znovu. Lehko se to řekne, těžko plní. Ale já to musím udělat. Musím začít znovu. Musím zapomenout na minulost, vymazat ji z paměti a pokusit se o nový začátek. To, co bylo, je minulost. Měla jsem velmi těžké období, byla jsem skoro na dně. Nevěřila jsem, že někdo tak blízký dokáže tolik zklamat. Zranit, zlomit srdce. Ještě před pár týdny jsem byla ten nejšťastnější člověk na světě, ale potom se mi celý svět zhroutil. Nedokázala jsem tomu uvěřit. Proč jsou lidé tak zlý? Skrývají se pod falešnými maskami. Neberou ohledy na druhý lidi, je jim jedno že je zraní. Říkala jsem si, že už to nepůjde spravit. Nevěděla jsem si rady. Možná jsem doufala, že to dokážu překonat, zapomenout, ale nešlo to. Musela jsem zvolit jinou cestu. Pořád jsem si to musela připomínat, bylo to, jako kdyby se mi v hlavě neustále ozýval alarm a nešel zastavit. A tak jsem musela udělat krok, velký, těžký ale důležitý. Přestěhovat se s rodiči do jiného města, navždy opustit své milované rodné město, smazat všechny zážitky a opustit těch mých pár dobrých přátel. I kdybych sebevíc chtěla, vrátit se tam nesmím. A to jen kvůli němu, podrazil mě a já ho milovala. To já jsem se chtěla odstěhovat a tím zapomenout na minulost. Rodiče mě ve všem podporují a tak mé prosbě vyhověli. Už nechci znovu prožít tu palčivou bolest, jako když mi někdo zapichuje ostrý meč do srdce.


Cukla jsem sebou a otevřela oči. Asi jsem v autě usnula, není divu když jedeme už přes dvě hodiny. Za naším autem jede kamion se zbytkem našich věcí.
Měla jsem žízeň a tak jsem si ze svého červeno-černého batohu vzala pití a napila se.
Venku pršelo a skoro nebylo přes ten hustý déšť vidět.
,,Mami, za jak dlouho přijedem?" Zeptala jsem se mamky sedící na sedadle spolujezdce.
,,Už tam skoro jsme," řekla klidným hlasem a pousmála se.
Byla jsem po té dlouhé cestě unavená ale spát jsem už nedokázala. A tak jsem jen pozorovala kapky padající na okno.

***

Přijížděli jsme po štěrkové cestě a zabočili před nově udělanou garáž. Dveře se otevřeli a naše auto do ní vjelo. Dveře se za námi zavřeli a mi vystoupili z auta. Povzdechla jsem si a i se svým batohem vylezla z auta. Taťka odemkl dveře vedoucí z garáže a mi vešli do našeho nového obrovského domu.
Budu mít vlastní pokoj v prvním patře a od druhého pololetí - což je za chvilku, budu chodit na zdejší základní školu do deváté třídy.
Vyběhla jsem schody a zamířila do svého pokoje. Byl velký a krásný. Stěny byly fialovorůžové a kolem byl krásný dřevěný nábytek. Lehla jsem si na čistě povlečenou postel a zabořila hlavu do polštáře.
O chvilku později někdo zaklepal na dveře, líně jsem se zvedla a otevřela je. Stál tam taťka a v rukou nesl velkou krabici se zbytkem mých věcí.
,,Tady máš tu krabici, snad už je to všechno," řekl s úsměvem a předal mi ji. Položila jsem ji na zem a začla vybalovat. Bylo v ní pár triček, zápisníky, tašky, knížky a na dně té krabice jsem našla zaprášenou knihu. Zvedla jsem ji a hřbetem ruky setřela prach. Deník Carolyn Kimberlinové stálo na ní. Otevřela jsem ji a začala si prohlížet stránky. Naposledy jsem do něj psala v osmé třídě.

,,Milý deníčku, už mě nebaví být pořád sama, ostatní holky už mají kluka, jen já ne. Hrozně se mi líbí Matt z osmičky ale na něj nemám."
Stálo v druhém zápisu v deníku. Psala jsem to někdy v sedmé třídě. Matt, ten podvodník, ten zrádce který mi kazil život. Když mi říkal : ,,Miluji tě, jsi pro mě jedinečná" byla to jenom hloupá lež. Chodil snad s každou holkou kterou potkal.
Vzala jsem stránky deníku do rukou a začala je trhat na malinký kousíčky a při tom jsem brečela.
Přestala jsem, až když ke mě do pokoje přišla mamka. Otevřela dveře a udiveně se na mě podívala. Potom přistoupila ke mě a posadila se napostel. Já jsem si k ní přisedla, ona mě obejmula a já začala brečet ještě víc. Hladila mě po mých vlnitých vlasech.
,,To bude dobrý, neboj, jsem tu s tebou," šeptala mi do ucha. Uklidňovala mě jako malé dítě ale mě to pomáhalo. Věděla jsem, že se na ni můžu kdykoliv spolehnout a vždycky bude stát při mě.
Takhle to bylo asi půl hodiny. Stále mě držela v objetí a uklidňovala.
,,Víš co? Co kdybychom si někam vyrazili, jen my dvě. Třeba do pizzerie," zeptala se mě tím svým jemným hlasem.
***

Šla jsem po chodníku a málem zakopla o kámen. Smíchy jsem skoro nedýchala. Ještěže jsem s mamkou šla, tak krásný večer jsem už dlouho nezažila. První jsme zašli do pizzerie a daly si tam výbornou pizzu. Mamka mě tam tak rozesmívala, že jsem málem poprskala všechny lidi kolem sebe. Kdo by to byl řekl, že mě v takovéhle situaci dokáže někdo rozesmát. Mamka je prostě má nejlepší kamarádka, skvěle si rozumíme.
Procházely jsme nočními ulicemi a já se smála na celé kolo. Když jsem se po nějaké chvíli uklidnila, objaly jsme se navzájem a kráčeli domů.
***

Když jsem se koukla na hodiny, bylo už půl dvanácté. Byly jsme venku hodně dlouho.
Dopřála jsem si teplou sprchu, která uvolnila moje svaly. Převlékla jsem se do noční košile a šla dolů do obýváku za mamkou. Navrhla mi, jestli se s ní nechci dívat na film, tak jsem souhlasila.
Sedla jsem si vedle mamky a přitiskla jsem se co nejvíce k ní.
Protože jsem byla hodně unavená, po chvilce jsem usnula.

Tak to byla první kapitola, prosím vás o komentáře - budu moc vděčná i za kritiku abych se mohla zlepšovat.

Vím, že tahle kapitola moc zajímavá nebyla ale časem se to rozjede. :-) 

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Historie se opakuje - 1. kapitola: