OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hlubina Duše: Kapitola první - Hřích

13.07.2011 (17:00) • SmoulaXX • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1315×

Dluh je splacen

„Bůh existuje pro toho, kdo v něj věří.“

(Albert Einstein)

Jak může někdo tvrdit, že pouto matky a dítěte je nezlomné, když kolem mě každou vteřinou projde jeden chybějící, zlomený kousek? Jak může někdo říci, že láska je všude kolem nás, když teď je kolem mě asi šest bezdomovců, pár chlapů s nožem a na druhé straně ulice stojí dvě šlapky? A jak, do prdele, může někdo říct, že strážní andělé jsou zbožné bytosti, které sídlí v oblacích a dávají pozor na naše životy?

Toho, kdo to řek‘, bych s radostí nakopal a přímo do tý jeho zabedněný palice.

Odplivl jsem si a zapálil si cigaretu, kterou jsem před malou chvílí šlohnul jednomu chlápkovi z bundy. Chtě nechtě jsem se usmál, pro kapsáře je Bronx v zimních měsících ráj. Krásný, blyštivý a přesto skrz na skrz zkažený a prorostlý vraždami a krádežemi. Ale oproti 60. létům je to tu jako palác bezpečí. Jo, tenkrát to byl nářez. Rozhodně to byla dobrá podívaná, pastva pro oči zločince. Pro mě.

Hodil jsem nedopalek do koše, který v zápětí blafnul a za chvilku jím zmítal divoký plamen. Pár zmrzlých chudáků ležících po zemi se na mě vděčně podívalo a už mazali k ohni za vidinou aspoň nějakého tepla. Trochu mi zacukalo v koutku, ale nadšením to rozhodně nebylo. Přitáhl jsem si koženou bundu, která rovněž nebyla moje – doposud, těsně k tělu a vykročil do ulic. Noční New York je skutečně nebezpečné místo, pak zvlášť Bronx. Jestli se chcete nechat zabít, přijďte sem. Možná, že to udělám já sám.

Po vlně nepokojů, žhářství a násilí, která se strhla v polovině šedesátých let minulem století a trvala až do první poloviny let sedmdesátých, tu zbyly ještě patrné stopy. Jizvy, které si Bronx z téhle války odnesl, děsí zdejší obyvatele dodnes. Na zchátralé, polorozpadlé budovy, které měly většinu omítky ohořelou, se nikdo nedíval s radostí v očích. Ti, co to zažili, radši otočí hlavu na druhou stranu. Ale já… díval jsem se smrti a bolesti do tváře už staletí. Proč bych teď měl klopit zraky?

Prošel jsem kolem drogového doupěte sídlícího ve staré zastavárně, jehož poznávací znamení bylo neonová, rudá ruka, která čouhala z rozbité výlohy. Vrhalo to na ulici žhavé světlo a stíny se zdály vyšší a hladovější než jen v obyčejném šeru věčně nesvítících lamp. I můj stín se prodloužil a táhnul se za mnou jako smrt. Ač jsem se nejspíš měl leknout a prchnout daleko odsud, zastavil jsem se, pohledem jsem visel na dveřích stařičké zastavárny.

Vydechl jsem vzduch, ale žádný obláček z mých plic nevyšel, a vzal za kliku.

Jakmile jsem dveře otevřel dost na to, aby se mi odhalila místnůstka uvnitř, proťalo mrtvolné ticho cvaknutí zbraně a já v tu ránu zíral do temné hlavně Eaglu*.  Přiznám, že mě to lehce zaskočilo, ale nezastrašilo. Viděl jsem horší věci než je kousek zohýbaného kovu.

„Kdo…,“ ozvalo se roztřesené koktnutí mužského hlasu. „Kdo seš?! Co tu chceš? Danny tady není!“ Bylo tu šero, takže jsem spatřil pouze úzká ramena onoho muže, musel být nižší než já. I podle toho, jak držel zbraň. Jedno jsem však poznal naprosto bezpečně. Byl cítit strachem, sirovou pachutí strachu, která mě dráždila na jazyku.

Zvedl jsem pravý koutek, hlaveň se začala třást. „Jsem Richard, těší mě. A ty jsi?“ řekl jsem víceméně zdvořile, ruku jsem se ale zvednout neodvážil. Mohl vystřelit. Ovšem… mně by to nijak nevadilo, ale kdyby se ode mě kulka odrazila, schytal to ten chudák. Přišel bych tak o zábavu hned v prvním kole.

„Seru na tebe, šmejde! Vypadni odsud, nebo ti ustřelím hlavu,“ vyštěkl po mně muž, na chvíli v matné záři jsem spatřil jeho tvář. Mohlo mu být pětačtyřicet. Měl obtloustlý obličej lesknoucí se potem a v jeho očích byly, kromě strachu, roztažené zornice. Evidentně není čistý, zřejmě jsem tu jako na zavolanou.

Zvedl jsem prst a položil jej na zbraň, která pod tlakem lehce klesla na úroveň mých prsou. „Nemyslím si, že teď odejdu na tvůj povel. Dokonce si nemyslím, že to přežiješ, pokud nebudeš spolupracovat,“ usmál jsem se široce a mlsně jako kočka Šklíba, když se ten chudák na nic nezmohl, slastně jsem si olízl rty a udělal krok dopředu.

Tichou budovou zazněl výstřel.

#♥#♥#

Olízl jsem si prsty a zavřel za sebou dveře. Tenhle fastfood mám fakt rád, i když ve skutečnosti nepotřebuju žádné jídlo. Jen to dobře chutná a vědomí, že neumřu na chemické přípravky v jídle a na vysoký cholesterol, mi dodává celkem slušný apetit. A díky předchozí svačince jsem byl plný energie a v té správné náladě. Asi zajdu k Jednookému Samovi na pořádného panáka, ať stojí, koho chce.

Jako naprosto nelidský jsem se dovedl radovat a zároveň truchlit pro zdánlivě nesmyslné věci, jenže já v nich viděl to, co člověk přehlédl. Možná právě proto mě tolik uspokojuje, když lidi napodobuju, jím, spím a sem tam pošpiním dobrou pověst nějaké vysokoškolačky. Jsem, co jsem. Nezměním to, i kdybych chtěl.

Svižným krokem jsem se blížil k Wish Street, kde sídlí Samův bar. Není to zas takový pajzl, jsou horší, ale tady mají dobré pití a občas tam zabloudí i opačné pohlaví. Sešel jsem se schodů a dorazil ke dveřím, na jejichž vchodem viselo na provazech, které měly imitovat svaly, ohromné lidské oko. To je Sam, lepší místo není. Nebo o něm nevím, což by vysvětlovalo spoustu věcí.

Vrazil jsem do nich, protože klika nefunguje nejspíš už od otevření podniku a vešel. Bylo to tu útulné, nijak ohromné, ale mělo to své kouzlo. Ve vzduchu se vznášel pach tabáku, piva a zatuchliny. Přímo přede mnou byl kulečníkový stůl, u něhož stál jeho král Kyle. Kyle v těsném, černém tričku, pod kterým se mu rýsovaly svaly, a v ruce svíral tágo. Pozdravil mě jedním dlouhým kývnutím a vrátil ke hře s mužem stojícím opodál. Oškube ho, tak jako vždycky. Všude okolo byly dřevěné stoly a červená barva na stěnách měla dva účely – zakrýt stříkance od krve a trochu zahřát místnost, když nešlo topení.

Zrak mi spočinul na barové stoličce úplně na konci pultu. Bez dalších pohledů věnovaným prostředí jsem se odebral tím směrem.

Hned se ke mně přes bar nahnul sám starý dobrý Sam. Na sobě měl tradiční flanelovou košili a černou zástěru. Tvářil jako vrah, ale ještě nikdy jsem neviděl lepší výraz, který by dokázal nahodit. „Máš pěknou barvu,“ zachrčel a zíral mi na odhalený krk, „hošánek si dal něco šťavnatějšího než steak?“

Ušklíbl jsem se a kabát odložil stranou. „Jo, něco,“ přivřel jsem oči. Sam byl fajn, když mlčel a naléval pití. Ale mluvit s ním bylo o hubu, ten chlap jako častovaná bomba, navíc je o hodně starší než já a s jeho silou by mě rozdrtil na prach. Za předpokladu, že by ze mě vůbec něco zbylo. Jsem jako mor, když můžu, plením a ničím, ale po většinu času čekám na správnou šanci a hlavně na příležitost zabít jich, co nejvíc. Je. Boží ovce. Lidi.

„Měl by sis dávat bacha, Richi. Včera jsem viděl, jak se tu potulovali dva,“ sdělil mi a postavil přede mě rum, celou láhev. Je nemožné se opít, a tak to piju jako limonádu. Především kvůli chuti, nějak jsem v tom našel zalíbení. Ale informace, kterou mi rezervovaným hlasem Sam předhodil, mě trochu vyvedla z míry. Archandělé se většinou drží na hoře a mlčí. Když sestoupí je to velká událost, něco se muselo stát. Nebo mě možná zahlédli, když… Nebo mě někdo prásknul.

Otřásl jsem se a zvedl oči k Samovi. „A co chtěli?“ ucedil jsem s nepřátelským podtónem věnovaným právě jim. Nenávist, která byla většinou uvězněná hluboko ve mně, se prodrala na povrch.

Sam nalil pivo chlápkovi, který seděl jen dvě stoličky dál a obrátil se zpět ke mně. „Nevím. Neptal jsem se. Dej si prostě bacha,“ řekl a v zápětí se zářivě usmál. Dravý, nebezpečný úsměv ve tváři vraha. Pak dodal: „Nikdo přece nechce, aby se dozvěděli, jak se krmíš.“ Sevřel se mi krk a s potlačovaným zavrčením jsem ho pobodl pohledem.

„Ty máš teda náladu,“ zabručel jsem a nalil si do připravené sklenice zlatavou tekutinu, která v zápětí zmizela, a já si naléval další.

Dostalo se mi dalšího úsměvu, ze kterého mi přeběhl mráz po zádech. „Nejsi jediný, kdo přestal hladovět, Richarde.“ Překvapeně jsem zvedl hlavu. Sam už tam ale nestál. Roznášel pití. Obrátil jsem hlavu ke sklence a dopil její obsah. Tak Sam začal vážně zabíjet lidi… porušil tu svou svatou pravdu. Prý, že kvůli tomu nebude zabíjet. Nestane se monstrem. Jenže hlad je parchant a bolest, ta děvka, vás nenechá spát, dokud se jí nezbavíte.

Poprvé jsem zabil před čtyřiceti lety, byla to dívka. Mohlo jí být patnáct. Byla ve špatnou dobu na špatném místě a pak jsem tam byl já… predátor číhající na svou oběť. Od té doby jsem zabil ještě mnohokrát, ale s daleko větším potěšením.

Nevnímal jsem svět okolo sebe, dokud se zpoza mých zad neozvalo obdivné zahvízdání. To mě trochu probralo, sice jsem tvrdil, že mi alkohol mi nedělá, ale není to tak docela pravda. Pokud ho vypiju dostatek, při nejmenším mě to otupí. Jen jsem se letmo ohlédl přes rameno, ale když jsem ji uviděl, vzduch byl najednou hustý, nedýchatelný. Jazyk v ústech měl kovovou chuť.

Ona byla anděl. Skutečný anděl. Nevinná, jemná bytost. Skutečná výzva pro mě.

Lehce jsem se usmál a vrátil se k pití. Samozřejmě, že přijde za mnou. A taky, že jo. Během okamžiku se posadila na barovou stoličku vedle mě a nesměle si objednala bílé víno. Měla dlouhé, rovné vlasy, které se jí pohupovaly k loktům jako černá záplava. Na štíhlém krku měla připnutou jen jednu jedinou perlu na stříbrném řetízku a její tvář byla jako… jako… nenacházel jsem slov. Prostě anděl. Tak, jak krásný jen může být. Brala mi dech a zároveň jsem si přál ji vidět poníženou, poskvrněnou… jak si někdo, kdo patří k nim, zaslouží.

Byl jsem jí fascinován a zároveň znechucen.

„Jste tu poprvé, že ano? Už bych si vás všimnul,“ nadhodil jsem jakoby nic zatímco jsem dopíjel flašku a lusknul prsty na Sama, aby mi donesl další.

Smaragdový pohled se stočil ke mně. „Ano… často sem nechodím. Takováhle místa jsou pro mě něco nového,“ řekla polohlasem a prohlížela si místnost. Sem tam se zamračila, ale nakonec se kouzelně usmála. I když musela vycítit, co já nebo Sam jsme, nedala to najevo. Taktní, až mě z toho rozbolela hlava.

„Proč by anděl chodil do stoky k padlým,“ zavrčel jsem přes zaťatou čelist tak temně, až mě to samotného trochu překvapilo. Jestli ji chci dostat, měl bych se chovat aspoň trochu mile. Dostat, získat… jako trofej. Je krásná, ale to jsou lidský holky taky. Mně jde o to, že naštvu ty nahoře. Beztak jsem ztracený případ. Jestli si dláždím cestu do pekla, chci pěkný kachle.

Zamrkala. „Prosím? Ach… tak,“ došlo jí. „Můj svěřenec je přes ulici, a tak jsem se zastavila.“ Ovšem, hodná holčička bastardů nahoře. Dělalo se mi z ní zle. Z ní i z těch nahoře. Avšak se mi v hlavě rodil plán, toužil jsem po tom, aby se cítila stejně jako já. Zničený a sám… jako kdysi, když jsem padl. Hořce jsem se pousmál a přejel si přes čelist.

„Velkorysé,“ ucedil jsem, a jakmile mi Sam přinesl další láhev, hned jsem si z ní přihnul. Skončila ve mně téměř polovina. Pořád jsem si v duchu opakoval zbytečnosti o klidu, ale moje tělo na to nereagovalo. Bylo pokušení nevzít ten nůž, který ležel naproti mně na puntu, a vrazit jí ho přímo do hrudi. Možná, že pak bych byl spokojený.

„Zahořklý a hrubý… co jiného čekat,“ zašeptala a dala Samovi bankovku, pak rychle zmizela mezi dveřmi. Je hloupá, nepředstavitelně zranitelná a pro teď moje. Nečekal jsem a vyrazil za ní, kabát jsem měl v ruce, ale neplánoval jsem si jej obléknout, přestože byla zima. Jen by mi ztěžoval běh. Uhnul jsem do uličky a nadběhl jí.

Vítězně jsem se usmál, když jsem spatřil v jejích očích smrtelný děs. Vynořil jsem se z mlhy jako temný stín, avšak jsem mnohem vražednější.

„Jdi ode mě dál!“ vykřikla a začala couvat. Hrubě jsem ji chytl za zápěstí a přirazil na zeď, až mi na hlavu padla omítka.

Naklonil jsem se a v úšklebku vycenil zuby. „Kdo má výhody teď.“ To byla poslední slova, která jsem ten večer řekl. Výmluvný, jako vždy. Kdežto ona ječela nepřetržitě celou cestu až k mému bytu. Když jsem strkal klíč do dveří, pokusila se vytáhnout křídla, ale zlomil jsem je dřív, než je mohla roztáhnout. Její řev mi zněl v uších jako hudba. Krvavá, krutá a sladká hudba…

Prudce jsem s ní smýkl na postel a vrhl se na ni jako zvíře. Zmítaný nenávistí, krutost, jíž jsem se právě dopouštěl, mi působila potěšení. A to bylo špatné… nebyl jsem takový. Ale potom, co mi udělali, zlomili mě. Už to nejsem já. Ale hodlám si to užít. Možná, že je to naposledy. Netoužil po ničem tak zoufale jako po smrti. Byl to únik z toho ponížení a trýzně.

A stačila jediná myšlenka! Neuvěřitelné…

Oči, které předtím zářily jako hvězdy, se na mě dívaly a v nich byla čirá hrůza, dočista vyhasly. Ale nelitoval jsem… ještě ne. Zkřížil jsem jí ruce za hlavou a přitiskl rty na její, musel jsem to udělat násilím, nepovolila by. Slyšel jsem jen její vzlyky, kterými se zalykala, nedbal jsem na to a dál ji svíral v ocelovém sevření. Po chvíli jsem toho měl dost a trochu se odtáhl, ani jsem se jí nepodíval do očí a serval z ní oblečení. Hedvábný svetr mi jen proklouzl mezi prsty a zmizel v nicotě.

Drtil jsem ji dlaněmi tak silně, že jsem si byl jistý tím, že bude mít podlitiny. Měl jsem skoro chuť se tomu zasmát, opilý mocí jsem jí hladově přejížděl po křivkách a slastně přitom poslouchal její vzdechy a zároveň pláč. Neměl jsem ani ponětí jakou teplotu měla její pokožka. Možná byla jemná, možná ne… nevnímal jsem.

Tričko i kalhoty, které jsem měl na sobě, byly v tu ránu pryč a já se omámeně zakousl do jejího ramene. Vykřikla. Nevím, jestli to byla vášeň nebo zuřivost, spíš od obojího trochu, ale toužil jsem po ní snad víc než před tím. Zoufale se mi snažila vzdorovat, ale sotva měla sílu, která by mě donutila přestat.

„Prosím…“ zazněl mi do ucha roztřeseně její hlas. Fungovalo přesně opačně, zvedl jsem se a vrazil jí do obličeje takovou ránu, že by normální člověk omdlel. Její oči se jen znovu naplnily slzami a tentokrát ztichla. Jen se třásla a hlasitě dýchala, mělce a dech jí váznul v hrdle. Mně ale ne. Jakmile jsem zbavil posledního kousku oblečení, zbavil jsem se i zbytku příčetnosti.

Vnímal jsem jen horkost, která mi vířila v nitru a sálala z její kůže.

Tu jsem zahlédl pár kapek krve, jedna skvrnka na prostěradle. Další pramínek jí vytékal z poraněných úst. Na rameni měla otisk mých zubů. Spousta modřin, zlomené žebro… nebyl jsem si jistý, co jsem jí ještě udělal. Ale teď – a o „teď“ jsem toho moc nevěděl – jsem nadšený. Šílený, rozhozený a chtíč mi zatemňoval mozek.

Znovu jsem přirazil a jak se blížil konec, zarýval jsem jí nehty do stehen tak silně, až jsem měl na dlaních krev. Překvapivě teplá a voňavá tekutina.

Dech se mi zrychlil a na pár vteřin jsem ucítil, jak se mě zmocňuje pocit rozkoše. Pak jsem se sesul vedle ní a jen se na ni podíval.

Zkrvavená, zlomená, zničená, špinavá… přesně jako jsem byl kdysi já. Teď jsem opravdu spokojený, usmál jsem se pro sebe.

S tím vědomím jsem se ponořil do bezesného spánku.

Děkuji za každý názor, který mi tu necháte. =)

*

SaDiablo: Díky za tvoje komenty. Vážně mi to pomáhá. =)

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hlubina Duše: Kapitola první - Hřích :