Hluboko pod kůží - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Kapitola o událostech,které předcházejí prologu.
Jak se Ella dostala k Vellaigovi a proč odjela?
Doufám, že se vám má povídka zatím aspoň trošku líbí. Za jakoukoli krititku budu vděčná. :)

22.04.2010 (18:00) • Noctuelle • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 668×

Křik. Spousta křiku a dětského pláče. A po době podobné věčnosti ticho až k zalknutí.

Černovlasá dívčina opatrně otevřela dveře a vyšla ze sklepa do ztichlého domu. Chvíli jen poslouchala, jestli se neozve něco podezřelého, ale nic nezaslechla. Vydala se tedy na průzkum domu. A už v kuchyni se zarazila.

***

Vellaig sesednul z koně a tasil meč. Naznačil ostatním, aby udělali to samé. Časy jsou zlé a nikdy si nemohli být jistí, zda je všude bezpečno. Procházeli vyrabovanou vesnicí, když se do ticha ozval usedavý pláč. Vellaig vtrhnul do jednoho z domů. V kuchyni leží mrtvá žena a k jejímu boku se tiskne černovlasé děvče, tak dvanáctileté, a po tvářích jí kanou slzy.

Elf se nerozhodně zastaví. Děvče na něj upře své zelenkavé oči. Vellaig zatají dech. Do jejích očí by se mohl dívat celou věčnost. Děvče se zarazí uprostřed vzlyku a zakucká se. Shrne si vlasy z obličeje a odhalí tak zašpičatělé boltce uší. Díky tomu se Vellaig rozhodne.

"Pojď, maličká. Tady nemůžeš zůstat."

Nečekal na její souhlas, popadnul jí do náruče. Venku jí vysadil na svého koně a svolal družinu. Spěšně odjížděli, už tak měli zpoždění.

***

Vellaig jí ve svém domě nechal připravit pokoj. Jeho sestra, Seleana, ve své skříni našla šaty, ze kterých vyrostla a tudíž je mohla postrádat. Sešli se až u společné večeře. Vellaig se o černovlasé elfí dívence chtěl dozvědět spoustu věcí a teď měl příležitost. Už se nemohla vyhýbat komunikaci jako doposud.

"Jak se jmenuješ, maličká?" Stihl se zeptat, než se opět začal ztrácet v těch zelených jezírkách jejích očí.

"Eleanor. Ale všichni mi říkají Ello." Věnovala mu jeden ze svých posmutnělých úsměvů. A tak začal na povrch pomalu vystupovat příběh o odloženém elfím dítěti, o nenávisti všech kromě pěstounské rodiny. Příběh o neschopnosti začlenit se do normálního života lidí. O smrti jejích opatrovatelů pod meči vrahů. Spát šli až hodně pozdě v noci.

Elle cizí pokoj, tma a události uplynulého dne naháněly strach. Věděla, že už by měla spát, jenže ona nemohla. Prosmýkla se tedy na chodbu a zamířila k jediným dvěřím, zpod kterých prosvítal úzký proužek světla. Tiše zaklepala a se sklopenou tváří proklouzla dovnitř.

Vellaig seděl opřený o čelo postele a četl si v knize, vázané v kůži. Když ale Ella vstoupila, knihu odložil.

"Bojíš se tam sama?" Zeptal se prostě. Nečekal na odpověd a nazvedl přikrývku. Ella k němu vklouzla a stulila se do klubíčka. Oběma to přišlo naprosto samozřejmé. Vellaig chytil Elli za ruku a za chvíli už oba spokojeně oddechovali.

***

Dny. Měsíce. Roky. Čtyři roky už se Seleana s Vellaigem starali o Ellu. Seleana jí brala jako svou vlastní sestru, Vellaiga nepřestávala ohromovat svou krásou a svým nadáním pro šerm. A Ella? V jejím srdci byl usazen prapodivný cit, který jí byl schopen podrazit nohy, když to nejmíň čekala. Svěřila se Seleaně, byly přece jako sestry, ale zajistila si tím jen Seleanin odpor. Nechápala to, a i když tušila, že na její už ne tak docela dětské lásce k Vellaigovi je něco špatného, nemohla si pomoci.

Ten večer si byla Ella s Vellaigem zašermovat na plácku za domem. Plně se soustředili na nacvičené pohyby, a tak si ani jeden z nich nevšiml Seleaniny přítomnosti. Nakonec Ella podtrhla svému soupeři nohy a zapřela mu meč o kliční kost. Zatajila dech a naklonila se k němu. Oběma na rtech pohrával slabý úsměv, když se přes prostranství přenesl potlesk jedněch dlaní. Do nastálého ticha to vyznělo nadmíru ironicky. Ella i Vellaig se otočili k Seleaně. Ta je sledovala zlým pohledem. I její hlas zněl najednou zle a cize.

"Výborně, bratříčku. Ještě v tom tu malou cácorku podporuj."

"O co ti jde, Seleano?" Vellaig zněl najednou skoro stejně příkře jako ona.

"Copak si neuvědomuješ, že tohle je naprosto šílené? To jak se na ní díváš, a ona na tebe. Myslíš, že to, co mezi vámi je, není cítit? Ty si to možná neuvědomuješ, nikdy jsi pro to neměl nadání, ale vaše pouto je až moc silné. A to se nemělo stát!"

Elle se zatočila hlava. O čem to mluví, co to má znamenat? Z roztřesených prstů jí vyklouzl meč. Otočila se na patě a rozběhla se k domu. Vellaig za ní něco křičel, ale ona se rozhodla ho nevnímat. Vyběhla po schodech až úplně nahoru a s trochou námahy otevřela málo používané dveře, vedoucí na půdu. Přešla kolem starých zaprášených zbytečností a malým oknem se protáhla na střechu. Začínalo se stmívat a vítr si pohrával s Ellinými havraními vlasy. Nemůžou jí přece nařídit, co má ke komu cítit. Nebyla už malá holčička. I když už tehdy, když ho viděla poprvé, věděla, že je pro ni důležitý. Nemůžou jí zakázat milovat ho. Teď už ne.

Vítr zavál trochu silněji a Ella se otřásla zimou. Slezla tedy zpět na půdu a vydala se do svého pokoje. Oblékla si jedny ze svých nejoblíbenějších jezdeckých kamaší a upnutou černou halenu. Vypadala jako předzvěst smrti. Do sedlové brašny nacpala několik dalších potřebných věcí a bleskově seběhla do stájí. Osedlala svého koně. Když se chystala nasednout, vtrhl dovnitř Vellaig.

"Co si myslíš, že děláš?" Šedé oči mu blýskaly zlobou a možná i zklamáním.

"Odjíždím... Ne! Nekoukej se takhle! Víš, že musím. Seleana mě tady po dnešku prostě nesnese. Musím aspoň na čas zmizet." Nebylo to pro ni lehké. Vellaig to věděl, ale nechtěl a nemohl si to připustit.

"Tak si jeď, pokud to ulehčí tvému svědomí."

"Nedělám to kvůli svému svědomí, Vellaigu." Konečně nasedla na koně a otevřenými vraty vyjela ven. "Jednou se vrátím." A pak už se jen nocí nesl zvuk uhánějících kopyt.

***

Uplynulo několik let, než se Ella dokázala vrátit. Táhlo jí na jednadvacátý rok, ale ve svém vzhledu si stále zachovávala naivitu děvčátka smíšenou s předzvěstí smrti, což možná bylo způsobeno její oblíbenou černou barvou. A v jejím srdci... V jejím srdci hořel plamen. Nezkrotitelný a prahnoucí po pozornosti.

Tryskem projela ulicí, až od kopyt jejího koně odletovaly jiskry. Přeskočila zídku, ohraničující zarostlou zahradu a až před domem, ve kterém svítilo jediné okno, prudce zastavila koně a ještě prudčeji z něho seskočila. Pěstí zabušila na okované dveře. Netrvalo dlouho a otevřely se. Vellaig nevěřícně zíral na dívku, teď už spíš ženu, stojící před ním. Zpod závoje černých kudrn vykukovaly známé smaragdové oči. Vellaig by jí poznal kdykoliv, nemělo význam, kolik uběhlo let.

I přes to, co se ten večer dozvěděla, znovu odjela. Ale vracela se čím dál častěji. Začali znovu s výcvikem. Ella měla odhodlání, Vellaig byl poháněn strachem o tu svéhlavou elfku. Ella se vracela čím dál častěji a vždy bez rozloučení mizela kamsi do tmy. Věděla, že tohle je její domov a mohla by zde zůstat. Ale ona zatím nechtěla. Všechno jí zde připomínalo její dávnou přítelkyni a sestru. Dávno pohřbenou Seleanu.

Autor: Noctuelle, v rubrice: Povídky » Na pokračování