OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hluboko pod kůží - 4. kapitola

04.06.2010 (17:00) • Noctuelle • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 735×

Vellaig se strachem pozoroval třesoucí se Ellu. Elfka se snažila svou počínající hysterii potlačit a po chvíli se jí to skutečně podařilo, zůstával jí jen třas v rukách. Potřebovala Vellaigovi ten příběh dovyprávět, potřebovala, aby jí chápal.

###

*Ella*

Seleana si nás měřila ostržitým nenávistným pohledem.

"Jak vidím, už sis' za Vellaiga našla náhradu, maličká," pronesla opovržlivě. Kdybych Iana nechytila za loket, nechal by převládnout svůj vztek. Už takhle mu oči zářily potlačovanou zlobou a špičáky se mu samovolně prodlužovaly. Z ramene, ze kterého si vytrhl Seleanin šíp, už mu přestávala téct krev. Alespoň něco pozitivního. Obrátila jsem se zpět k elfce.

"Co po mě chceš, Seleano?"

Seleana se zvonivě rozesmála.

"To se mě ještě ptáš? Kvůli tobě Vellaig zahodil svou i mojí budoucnost!"

Nechápala jsem, co tím chce říct. Opatrně jsem se posunula dopředu přad Iana, který zůstával ve svém napjatě ostražitém postoji.

"Doufám, že víš, co děláš," ozval se mi v hlavě jeho hlas. Nenápadně jsem přikývla a dál obezřetně sledovala Seleanu.

"Jakou budoucnost?" zeptala jsem se ostře.

"Mohl mít nejlepší místo v královské gardě. Mohla jsem se účastnit všech plesů a být královnina důvěrnice. Jenže jsi se objevila ty, malá a proradná, a pobláznila Vellaiga. Už ho nezajímala služba královně a já se musela stáhnout do ústraní. Zničila jsi nás!" Byla tak rozrušená, až se jí klepala ruka. "Ani si neuvědomuješ, jak moc tě Vellaig potřebuje. A taháš se s kde kým. Děvko!"

A pak se stalo několik věcí najednou. Seleana vystřelila a Ian mě strhl stranou. Vzápětí se bleskově narovnal a vystřelil po znovu na nás mířící Seleaně, jejíž další šíp se zabodl do stromu těsně nad mou hlavou. Seleana zděšeně vyjekla a skácela se na zem. Ian vztekle a velmi nebezpečně vrčel a ten zvuk se mi zařezával do uší.

Nevím, jesti to byly minuty nebo hodiny, když jsem se konečně zvedla a byla schopná podívat se na umírající Seleanu. Dívala jsem se na její bledou tvář, na hruď zbarvenou krví a prudce se zdvihající v rytmu jejího zkracujícího se dechu, který se po chvíli vytratil docela. Dívala jsem se a nebyla jsem schopná cítit ani soucit, smutek, ani vztek, nenávist nebo bolest. (I když je pravda, že pomalu se regenerující nalomená žebra bolela dost. Jen jsem to nevnímala.) Byla jsem dokonale prázdná.

Ianův pohyb jsem spíš vytušila, než že bych ho slyšela. Otočila jsem se a pohlédla do jeho rudě planoucích očí. Možná se mi to zdálo, ale byl v nich strach. Strach z odsouzení a ze ztráty těch zbytků lidskosti, které v sobě ještě měl. Vypadal jako by přemáhal touhu otočit se a zmizet mezi stíny lesa. Nakonec jen odvázal koně a zadíval se na mě.

"Jestli se mnou nechceš dál, pochopím to." Hlas v mé mysli zněl zlomeně a unaveně. Teprve teď jsem byla schopná něco cítit. A to jediné, co na mě zatím doléhalo, bylo zklamání.

"Nemůžeš mě nechat samotnou, Iane!" Nakopla jsem strom v mé bezprostřední blízkosti. Taky jsem mohla udeřit Iana, ale tohle bylo bezpečnější. "Uvědomuješ si, co jsme právě udělali?"

"Uvědomuji si to moc dobře, Lhean."

Zhluboka jsem se nadechla a překvapeně zamrkala. bylo to poprvé, co na mě promluvil nahlas. Jeho hlas byl trochu chraptivý z toho, jak ho dlouho nepoužíval. A ještě jedna věc mě zarazila.

"Jak jsi mi to řekl?" zeptala jsem se udiveně. Podíval se na mě s prapodivně jemným výrazem.

"Lhean. Vadí ti to?" To už zas mluvil myšlenkami, bylo to pro něj přirozenější.

"Ne. Já jen... Co to znamená?"

"Oheň. Plamínek. To slovo je jako ty, výbušné a při tom jemné. A navíc je to zkratka tvého jména, ne?"

Usmála jsem se na něj. Spor byl zažehnán hned v zárodku a my se vydali na cestu. Jeli jsme tmou, Ian v čele, protože jeho vampýří oči viděly i v noci. Nemluvili jsme, a tak jsem měla spoustu času na přemýšlení. Bohové! Zabili jsme Seleanu! Sice byla šílená a chtěla zabít mě, ale byla to Vellaigova sestra, žila jsem s ní!

Ne, nebylo to naposled, co jsem si to vyčítala. Vlastně si to od té doby vyčítám pořád.

Jednou už jsem to prostě nemohla vydržet a od Iana jsem utekla. Pořád od někoho utíkám. Vrátila jsem se k Vellaigovi a doufám, že to nebyla chyba.

###

Ella se zadívala na hvězdy. Byly stejné jako tenkrát, byly jednou z mála věcí, které se v jejím životě neměnily.

Vellaig se na Ellu díval s prapodivnou touhou jí vynadat. Na jazyku ho pálila zlá slova odsouzení. Proč tehdy vůbec odešla? Nic z toho, co vyprávěla, se nemuselo stát.

"Ty jsi tak neskutečně zbabělá," vydechl do nočního třepotání sovích křídel.

"Jsem, vím to. Já ale neumím nic jiného, než utíkat, je to pro mě bezpečnější." Otočila se k němu zády, aspoň pak neviděl její slzy. Pomalým krokem se ponořila do tmy. Vellaig za ní nezavolal, nesnažil se jí zastavit. Na kraji zahrady se Ella rozeběhla, přeskočila nízkou zídku a zmizela v lese.

Větve stromů po ní chňapaly a sekaly jí do obličeje, ale ona nic z toho nevnímala a běžela dál. Když pak dopadla na vlhkou zem provoněnou jehličím, už neměla sílu se zvednout, jen se přetočila na záda a ztěžka popadala dech. Měla pocit, že na ní leží všechna tíha světa. Začínalo svítat.

Ella se velmi opatrně posadila. Zjištění, že vůbec netuší, kde je, už jí nemohlo rozhodit.

###

Ve Vellaigovi se mísilo tolik pocitů, že z toho byl přinejmenším naprosto zmaten.

Ian... Kde už to jméno slyšel?

Do ticha domu se ozvalo prudké zabušení na dveře. S nepřívětivými poznámkami šel Vellaig otevřít okovaná vrata.

"Kde je Eleanor?" ozval se chraptivý hlas muže v kápi, ze které zářily rudé oči.

Autor: Noctuelle, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hluboko pod kůží - 4. kapitola: