Hope,love and sorrow • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak tady je první mini kapitolka mé povídky Hope,love and sorrow(naděje,láska a smutek).Doufám,že se bude líbit a nebojte se napsat i kritiku.Zatím se ale jen rozjíždím a slibuju,že další části budou lepší. UPOZORNĚNÍ: První dvě kapitoly nejsou nic moc,jsou spíše jen úvodové,ale u ostátních se to změní :D

09.03.2009 (20:32) • Kafi • Povídky » Na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3058×

Kapitola 1. Naděje,láska a smutek

Dneska, už dnes měl být můj velký den, moje životní šance. Abyste mi rozuměli, dnes mě čeká casting na hlavní roli v novém filmu Naděje, láska a smutek. Celou noc jsem nemohla usnout, jen jsem přemýšlela jaké to bude, co budu muset udělat a tak.

Když už jsem konečně usnula, myslím,že mě hned na to přišla máma vzbudit: " Vstávej holčiko, musíš se připravit. "

Ach jo, jestli něco opravdu nesnáším, tak to, když mi někdo něco říká, co mám dělat (jako bych sama nevěděla,že se mám připravit) a ještě se ke mně chová jak k malýmu dítěti. Přece mi už je 16, ale nechtěla jsem se s ní hádat : " Ano mami,už jdu. "

Sprchu, zuby, vlasy, oblečení a to ostátní jsem stihla v rekordním čase a když jsem se dostala do kuchyně už tam čekala moje starší sestra Marika, která mě do tohodle šílenství vlastně dostala, ale právě za to jsem jí byla neskutečně vděčná. "Dobré ráno " pozdravím všechny, protože v místnosti je i moje máma a mladší sestra Anna.

"Dobré ráno Lily" uslyším za svými zády a když se otočím poznám známou tvář Jirky, Maričinýho snoubence a vedle něj stojí můj táta. Skvělé, celá rodina po hromadě divím se, že tu nejsou i babičky a tety.

I když je to hodně důležitý den, který mi může ovlivnit celý život, nic není jisté. Třeba se jen zbytečně ukvapuju. Všichni přítomní mi popřejí hodně štěstí a když už sedím v autě společně s Marikou a Jirkou přijde mi esemeska: HODNE STESTI,VERIME TI.LUCKA A HOLKY. No jistě, opravdu se mi ulevilo, ale na druhou stranu mě popadl větší strach, co když je zklamu?

Nebyl čas se vrátit zpátky, protože už jsme byli v areálu Barandova. Všude bylo spoustu mladých holek. Spoustu. Musela jsem vyplnit nějaké papíry a dotazníky než jsem dostala číslo 214. Čas rychle utíká když máte po ruce mp3, mobil a osobu které věříte a která věří vám.

Jirka se někam vytratil a tak jsem zůstala s Marikou sama. Ani se mu nedivím a mimo to jsem si už zvykla, že musel odejít vždy když mu zazvonil telefon. Měl moc důležitou práci – vedoucí režie. Jednou mi řekl: " Někdy je lepší stát za kamerou, než před. "

Některé uchazečky byly v místnosti, kde měli být i porotci jen pár minut, jiné dlohou chvíli. " 214 prosím " ozval se hlas. Tak a je to tady...

Autor: Kafi (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování