OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra o trůny - 1. kapitola

01.10.2009 (15:00) • Lilianet • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1569×

kapitola 1. - Vzpomínky

– čtyři roky po vraždě královny Anabell I. z rodu Darcenů, Soben , Bezejmenné lesy okolo hradu Lohth

Nora se probudila zbrocená potem. Už zase se jí zdál ten samý sen, noční můra. Pronásledovala ji od… vlastně po celý život. Snažila se rozpomenout na dobu, když byla malá, ale vždy se jí vybavil jen tenhle les, tato mýtina a Cecil s Morganou. Celý její život vlastně probíhal tady. Uprostřed panského lesa, kam se nikdo neodváží, kromě těžce zraněných nebo na smrt zoufalých lidí, kteří přišli žádat Morgan o pomoc. Ostatní vesničané se jí stranili, ani ne tak kvůli zlozvykům a jejímu záhadnému způsobu života, ale proto, že se jí báli. Ve vesnici pod hradem se o ní říkalo, že je čarodějnice a že Cecil je její učednice a všechny pohromy se přičítaly Morgan a démonům, které vyvolávala. Nora dobře věděla, že to jsou jen lži, ale nikdy neměla příležitost jim to říci.

Tohle všechno slyšela jen z vyprávění. Cecil ji nikdy nebrala s sebou do vesnice, když šla nakoupit potraviny a další nezbytné věci. Nora často vymýšlela plány jak se dostat z jednotvárného lesa, který znala tak dobře, jako vrchní služebná svůj hrad, nebo hostinská svou kuchyň. Jenže buď Morgan nebo Cecil ji vždy přistihly, ještě dřív než stačila přeběhnout mýtinu, na které dům stál a zmizet v okolním lese. Jen jednou se jí to podařilo, ale Cecil ji našla ještě dřív, než vyšla na louku před hradem. Na ten den si jasně vzpomínala. Bylo to před třemi roky, skoro na den přesně. Slunce jasně svítilo a odráželo se od zbroje vojáků, kteří v konvoji pochodovali po prašné cestě k hradu. V čele klusali dva jezdci na plnokrevnících a lesklé zbroje odrážely sluneční světlo. U pasu se jezdcům houpaly zdobené pochvy nelítostných mečů. Jeli vzpřímeně a hrdě, ale Noře na tom něco nesedělo. Nějaký utkvělý pocit v srdci jí napovídal, ať uteče a další ať po nich něco hodí. Nora z toho byla zmatená a tak tam zůstala jen stát a pozorovala dav lidí, co přišel uvítat svého krále, dokud nepřiběhla udýchaná Cecil a nezatáhla ji do stínů lesa. Celé měsíce pak byla pod neustálým dozorem a obě ženy, jednaé bylo okolo dvaceti a u druhé si to Nora ani netroufala odhadnout, ji hlídaly jako lovečtí psi zajíce, dokud si pro něj nepřijde myslivec, ale ten stále nepřicházel…

Z myšlenek ji vytrh až Ceciliin hlas ať si pohne, že nemůže spát celý den. Nora se vyškrábala z dek, ve kterých nocovala a slezla po strmých schodech z podkroví do přízemí. „Di se umejt a pak začneme.“ houkla na ni Cecil od kamen, kde chystala snídani. „Kde je Morgan?“ ptala se Nora, když šla ven ke kádi s vodou. „Šla si pro byliny na kuře k obědu.“ skoro ji neslyšela přes dřevěné stěny Morganiny chalupy, ale i přesto si všimla neurčitého podtónu v Cecilině hlase. Jak nad tím přemýšlela, ani si nevšimla, že se k ní přikradla.

„Jsi připravená?“ křikla Cecil a podkopla jí nohy. Nora spadla na zem, ale bleskově se odvalila a vstala. Mezitím se její cvičitelka postavila do bojové pozice a vyčkávala. Nora udělala to samé. Najednou, když už útok očekávala se Cecil vymrštila a chtěla ji srazit pravou rukou a nohou k zemi. Dívka se mrštně otočila a zamýšlela udeřit svou starší sokyni do zad, ale její paže jen pročísla vzduch, pak ale narazila na překážku. Byla to Cecilina ruka která ji svírala loket. Nora věděla co bude dál proto se instinktivně nahrbila a zapřela paty do země. Ale Cecil dnes změnila taktiku a místo toho, aby si ji přehodila přes hlavu ji naplocho kopla do zad. Nora popadala dech, ale vzdát se ještě nechtěla, i když jí přibyly další modřiny. Předstírala zranění a čekala, až se k ní Cecil sehne. Jenže starší dívka znala úskoky té mladší a tak odešla zpátky do srubu aniž by si jí všimla. Po cestě se ještě zastavila u sudu s vodou a opláchla si obličej a ruce, umazané od hlíny a potu. Dneska bylo cvičení krátké, ale aspoň bude Nora v lepší náladě.

Nora ještě chvíli jen tak ležela a přemýšlela. Už měla pokrk ranního cvičení boje, který jí v tomhle lese je k ničemu a o lese ani nemluvě. Měla pokrk Morganiných výletů pro bylinky, když sama nemohla dál než k třetímu stromu od kraje lesa. Měla pokrk celého jejího dosavadního života, tohohle lesa, Morgan i Cecil! A taky jí to půjde pěkně říct! Prudce se zvedla ze země a namířila si to ke dveřím. „Kaše už je tak se pojď najíst a netrucuj!“ zavolala na ni její o čtyři roky starší přítelkyně. Byly jimi snad už od jakživa. Kam jí paměť sahala, vždycky s ní Cecil i Morgan byly a staraly se o ni, ale teď jí to bylo jedno. Měla vztek a to na obě, ale Cecil byla blíž. „Proč bych měla jíst?“ vyjela na vysokou světlovlasou dívku s talířem kaše v ruce. „Proč bych měla poslouchat tebe, nebo Morgan?! Proč nesmím dál než sotva dva metry před práh téhle barabizny? Proč se musím učit bojovat? K čemu?! Noční můry to stejně neodžene! Proč musím každou noc slyšet výkřiky žen a mužů, které vůbec neznám a nikdy jsem je neviděla? Proč vídám tváře plné bolesti? Co jsem udělala tak zlého, že na mě osud uvrhl takovou kletbu? Proč, proč, proč!“ Nořiny výkřiky tlumily stěny srubu, ale stejně vylekal pár strak, venku před domem. Vysílená a nešťastná klesla na dřevěnou vyřezávanou židli a potichu se zeptala: „Kdo vlastně jsem?“

Cecil ji pozorovala a čekala na další naznak výbuchu. Potřebovala si ulevit a nemělo cenu jí v tom bránit. Musela to ze sebe dostat ven, ale nezdálo se, že by se ještě zmohla na odpor a jemně ji uchopila za rameno. „Jsi kdo jsi a tím i  zůstaneš.“ její slova měla hlubší význam než se mohlo zdát, ale Noru ještě více popudila. „A kým zůstanu? Hloupou holkou, která prožila celý svůj život v tomhle vlhkém a ubohém lese? No tak povídej a nedívej se na mě jak na malé děcko! Já jím už nejsem!“

Opravdu už nejsi dítě, ale ani dospělá, pomyslela si Cecil. Nechápala, že si je Morgan tak jistá, že to má být právě dnes. To nemohou ještě chvíli počkat? Co by se stalo? Jen by to přijmula rozuměji. kroutila nad tím vším v duchu hlavou, ale jí nepřísluší stavět se osudu do cesty, zato Noře ano. A pokud Morganiny kostky rozhodly, že to má být dnes, budiž. „Dozvíš se to. Jen musíš ještě chvíli vydržet.“

Nora chtěla znovu protestovat, ale to do kuchyně přišla Morgan. Byla to vysoká silná žena v tmavě zelené tunice, jako jarní mech a šedou dlouhou sukni. Z očí jí plála moudrost a životní zkušenosti, které nedávala jen tak pro nic. Ostrý nos zdobila šmouha a přísná úzká ústa neprojevovala žádné emoce. V ruce držela lněný ranec, ze kterého čouhaly výhonky bylin a lesních rostlin. „Cecil na Vrchním palouku je hodně borůvek, jdi nějaké nasbírat, dostala jsem chuť na knedlíky.“ nakázala plavovlásce, ale přitom pohled jejích šedých očí ulpíval na Noře. Tu její hněv náhle přešel, stejně tak, jako se objevil a začala se stydět, jak se chovala ke své opatrovnici, ale nebude se jí moct omluvit až do poledne, než se vrátí s borůvkami.

Cecil popadla roubený košík, který pletla přes zimu a vyrazila shánět nafialovělé bobulky. Morgan mezi tím přiložila do skomírajícího ohýnku a zavěsila nad něj kotlík, který měla vyhrazený k přípravě léčivých odvarů a poslala Noru pro vodu. Ta kajícně bez jediného slova, protože si byla jistá Morganiným uměním naslouchat a předpokládala, že slyšela celý její výbuch emocí. Ale stejně jí vrtalo hlavou to, co řekla Cecil a jak se u toho tvářila. Nepřítomně podala vodu Morgan a šla posbírat vajíčka ke slepicím do kurníku. Obratně se vyhnula agresivnímu kohoutovi a propletla se zástupem slepic, které kvokáním žadonily o pšenici.

Nora se nahlédla do hnízd jednotlivých slepic, které si každá hlídala před sokyněmi a přitom se snažila vypadat co nejlépe před pestře zbarveným kohoutem a hodila jim hrst zobu, aby je odlákala a mohla nerušeně posbírat dnešní snůšku. Natáhla se po první dvojici vajec, ale to už k ní přiběhl kohout a protože byla myšlenkami jinde snadno ji klovl do zápěstí pravé ruky, kde držela vejce. Úlekem je pustila na zem, kde se rozbily. Zaklela a ohnala se po načepýřeném ptákovi ošatkou na vejce. Dobře mířenými ranami ho zahnala do rohu slepičího výběhu, kde ho zabalila do pytle a vklidu pak dosbírala oválná hladká vejce, které pak odnesla do kuchyně Morgan.

„Tak ty chceš vědět, kdo jsi?“ uvítal ji jasný a sebevědomý hlas. „Ano. To chci.“ Nora stála uprostřed kuchyně rozechvělá představou, že se konečně dozví pravdu. „Tak to musíš zjistit sama.“ dívka chvíli stála jak opařená. Vážně očekávala, že ji Morgan pomůže, poradí, nebo v nejlepším vše řekne. Místo toho si ji jen dobírá. Zaťala ruce v pěst a už už chtěla odseknout. „Ale mohu ti pomoci na cestě, kterou půjdeš za tímto posláním.“ pokračovala Morgan, nevšímajíc si vzpurného výrazu svěřenkyně své chráněnky, který se teď rozplynul v návalu překvapení. „Alespoň do začátku, když už nebudu přítomna cíle. Pojď blíž.“ ukázala na zem vedle sebe. Dívka se nervozitou nemohla ani pohnout. Tak přece! Konečně se dozví kdo je a nebrala na vědomí dvojznačný význam léčitelčiných slov. Samou radostí se rozběhla ke kotlíku, dychtíc po rozuzlení tajemství. „Víš co jsem použila?“ máchla rukou směrem ke kotlíku a druhou nepřítomně míchala obsah. „Podrušku a tantu a… už nevím…“ nechápala, proč ji zrovna teď zkouší z bylinek. „A sandr. Víš k čemu tyhle bylinky jsou?“ upírala na dívku pohled, kde se mísila její vžitá přísnost se zvědavostí a možná i trochu naléhavosti v jejích šedých očích Nora zahlédla. Číst náznaky v chování lidí uměla perfektně, ale nechápala kde k tomu přišla. Asi to měla vrozené. A další otázka, kdo byli její rodiče...?

„Noro! Soustřeď se.“ okřikla ji Morgan a tak dívka radši hned odpověděla. „Podruška je na uklidnění a tantu na uspání. Pamatuju si, žes tuhle kombinaci dala tomu vojákovi, který se toulal po lesích až přišel k tobě. Ale místo sanru jsi použila nonru.“ Morgan se divila, že si to děvče ještě pamatuje. Ten voják se jmenoval Hart a byl důstojníkem v hradní stráži na Lohthu, ještě za královny Anabell. Nemohl se zbavit dojmu, že on může za vraždu vládců mocných zemí a jejich dětí. Nemluvě o poddaných, z kterých přežilo jen pár šťastlivců. Tenkrát mu namíchala dryák na zapomnění a odvedla ho na kraj lesa v dohledu vesnice a měla dojem, že v ní žije doteď s ženou a dětmi. Tenhle bylinkový odvar namíchala  nespočetkrát v životě. A protilék snad ještě víckrát, takže měla v hlavě přesně zapsaný postup a věděla, že když přidá trochu strouhaného lískového ořechu nic tím nezkazí a pro pacienta bude rozpomenout se snazší.

„Máš pravdu. Nonra je bylina zapomnění, ale sanra je její opak. Sanra rozpomíná. Ale s těmito bylinami se musí opatrně. Není dobré zahrávat si s myslí člověka, když to není nezbytně nutné.“ Nora už pochopila význam jejich rozhovoru. Odvar rozpomnění je tedy pro ni. Ale na co si má vzpomenout? Cokdyž si i pak bude pamatovat jen tenhle les a Cecil s Morgan?

„Hlídej tu směs, dokud nezavře a odstav kotlík. Ale ne abys moc přikládala, nic se nesmí uspěchat. To je zásada, kterou se řiď.“

Cecil měla vztek, že ji Morgan poslala pryč. Chtěla být u toho až si Nora vzpomene kdo doopravdy je. Už tenkrát v tu otřesnou noc kdy přišly za Morgan s tím nesouhlasila. Ale nadruhou stranu, jak by se s tím vyrovnala jako malá holčička? Stačily ty noční můry, které měla v nocích, kdy byl měsíc v novu nebo bylo špatné počasí. Asi to bylo tak lepší, říkala si a prodírala se šábím na Vrchní palouk. Nevrle poklekla k nejbližšímu keříku a postupně očesávala jeden po druhém. Než  skončila už si Cecil stačila porovnat myšlenky a došla k závěru, že to dočasné zapomnění byl dobrý plán. Ale mohlo to trvat ještě pár let. Znala svou svěřenkyni a přítelkyni natolik dobře, že už dopředu odhadla jak se bude Nora chovat. Zvlášť dneska, když má tak vzpurnou náladu. Nechápala jak Morgan může věřit těm svým kostkám, které ani nebyly opravdové kostky jako se používaly v hospodě dole ve vsi při hře v kostky, stejně jako faktům. Vždyť je to náhoda! Nikdy nepropadla věštění budoucnosti. Asi kvůli té nešťastné události před čtyřmi roky. Tenkrát to poprvé zkusila, Morgan ji půjčila své, do hladka ohlazené kostky z kostí neznámých zvířat a padla ji neurčitá změť znaků, vyrytých na stěnách kostek a obtažených černým pastelem, tím se taky lišily od těch normálních, světských, ale Morgan na ta znamení jen hleděla se soustředěným výrazem v očích a něco si neslyšně mumlala.

Po chvíli ji řekla, že ať se stane cokoli, tady v Morganině chalupě bude vždy bezpečí. Několik týdnů po té napadl Marcelus hrad a ona věděla, že to má souvislost s těmi kostkami a zařekla se, že se jich už nikdy více nedotkne. Přesto hledala záchranu u Morgan i přes nesmírný pocit viny. Až za nějaký čas našla odvahu a podívala se do Morganiných poznámek. Zjistila, že je velmi nepravděpodobné, aby předpověděla další takovéto neštěstí v tak krátkém čase. Byla to souhra okolností, že se jí povedla věštba takového rozsahu a dopadu. Ale Cecil měla vztek na sebe, ale hlavně na Morgan, protože ta uměla číst ve znameních, za to ona jim teprav začínala rozumět. Měla na ni vztek proto, že o tom věděla a nic neudělala. Nechala Elleanořinu matku zemřít jako spousty dalších. Kdyby je varovala…

Morgan se jí to nepokoušela vymluvit a čekala, až to pochopí, i kdyby to mělo trvat celý Cecilin život. A teď kostky učinily další předpověď. Morgan je vytahovala, jen z pouhého nutkání, které měla jako šestý smysl a tím se neodvratitelně řídila a ony jí napověděly, že je správný čas obeznámit Noru s jejím původem. Cecil ty proklaté kostky nenáviděla. Ale co zmohla s jejich majtelkou? Morgan si nesmírně vážila a dokázala jí odporovat jen co se týkalo Nory.

Hustě pletený košík už měla bezmála plný, tak se vydala zpátky ke srubu. Když tam přišla v kuchyni byla jen čtrnáctiletá dívka míchající kotlík odvaru se soustředěným výrazem, který zvrásčil její tvář. Modré oči jí hořely nedočkavostí, ale postup neuspěchala. Bála se totiž o své vzpomínky. Morgan jí je svěřila jen do jejích rukou. Napjatá pomalu míchala a občas přihodila polínko z tvrdého dřeva, z kupky pečlivě srovnané vedle kamen, takže si ani nevšimla, že se vrátila Cecil, které bylo rázem vše jasné. Morgan tu někde byla a pozorovala Noru jak si vede, tím si byla jista. Nenechala by ji vypít něco závadného. Nebo ano?

Zahnala tu dotěrnou myšlenku a vysypala borůvky z košíku do hrnce. Při dopadu prvních bobulek se Nora prudce otočila, až jí z kotlíku vystříkla trocha nafialovělé tekutiny a se zasyčením skončila v ohni. „Fuj, to sem se tě ale lekla! Představ si, Morgan mě vrátí vzpomínky! Budu si pamatovat, kdo jsem! To je přece daleko lepší než kdybyste mi to vyprávěly ne?“ vychrlila ze sebe naráz. Byla plná očekávání a těšila se až si vzpomene na svou pravou rodinu a na svůj minulý život. Cecil se bála co to s ní udělá až zjistí pravdu. Bude se na ně zlobit, to je jasné. Ale co pak? Bude to tak jak si to Cecil myslí? Nebo se zachová úplně jinak? Cecil pod nepříjemnými úvahami strávila zbytek dopoledne.

„Morgan! Morgan! Už to zavřelo a kotlík jsem dala z ohně! Pojď se podívat, udělala jsem to tak správně?“ vyběhla celá nedšená z chaty, ale Morgan nikde nemohla najít. Obešla několikrát srub, ale nemohla najít, až pak uslyšela tlumené hlasy. Vběhla do kuchyně a viděla jak Cecil pečlivě odměřuje její dávku. „Zvládlas to dobře. Ale před tím se napij, počkáme až odvar vystydne úplně.“ Morgan se posadila ke stolu a pustila se dřevěným příborem do jídla a Cecil ji napodobila. Nora to už nemohla vydržet a nechápala, jak se v tak důležité chvíli mohou tvářit lhostejně. Ale spolkla slova protestu a nasoukala do sebe oběd. Konečně až Morgan pečlivě dojedla poslední borůvku, zvedla hlavu a pravila: „Jdi nahoru a my s Cecil ti tam doneseme odvar. Lehni si do postele, okamžitě po tom usneš, tak ať se s tebou nemusíme tahat.“

O pár chvil později, které se Noře zdály jako věčnost zaskřípěly příčky žebříku a vykoukla Cecil se skleněným pohárem v jedné ruce a druhou se pevně přidržovala žebříku. Po ní nahoru vyšplhala Morgan, ale to už se nedočkavá Nora hltavě napila a skoro ani nevnímala hlas, který jí přikazoval vypít lektvar s příchutí hořkých bylinek až do dna. Stačila jen položit pohár vedle sebe a upadla do hlubokého spánku, tak rychle, že ji Cecil málem ani nestihla zachytit. „Myslíš že jsme udělaly správně?“ neodpustila si pochybnosti, ale pak se kousla do rtu. „Cecil nepochybuj o věštbách. Nevyplácí se je brát na lehkou váhu.“

„Elleanor! Elleanor! Počkej! Já ti nestačím!“ volal malý asi pětiletý kluk na svou starší sedmiletou sestru, která se mu vzdalovala. „Jen mě chyť Mawmilliene! Schválně jestli to dokážeš!“ smála se mu dívka. „Elleanor neunavuj svého bratra, víš že se unaví dřív než ty!“ zvonivý hlas patřil vysoké snědé ženě s modrýma očima a dlouhými krásnými lesklými vlasy. „Mami! Ale to pak není žádná zábava!“ stěžovala si Elleanor. „Maxmilliena předhoníš, ale co mě?“ mrkla na dívku Cecil.

„Tati! Otče!“ překřikovaly se teď už větší děti. Elleanor bylo devět a Maxmillienovi bylo sedm. Byla to jedna z návštěv jejich otce na hradě jejich matky. Nepobýval tu s nimi příliš často, měl příliš potíží na hranicích. Objal je a pak opět ta vysoká modrooká tmavovláska, padla Elleanořinu otci okolo krku. Strávili spolu celé odpoledne na zahradě pod slunečníky a rozbalovali si dary, které jim otec přivezl.

Elleanor bylo okolo pěti a byla v tmavém hustém lese. Pomalu se vydala po pěšině vyšlapané od lesní zvěři. Těšila se z každé květiny, z každé houby a z každého zvířete, které uviděla. Až večer, když se jí už chtělo spát, pro ni přiběhla její udýchaná opatrovnice.

Nakláněla se z okna do ulice a nevnímala Cecilino peskování, že tohle mladé dívky nedělají. Byla příliš zaujata přípravy na nadcházející slavnost. Tmaví muži zalití potem stavěli taneční parket a pódium pro hudebníky. Ženy zametaly ulice, rozestavovaly květináče s kytkami a další různorodou výzdobu. Kočár se dokodrcal po kočičích hlavách do cíle jejich cesty a král Marcelus IV. už vítal jejího otce a matku. Byl to vysoký pohledný muž, ale když se na ni zahleděl měla nutkání utéct. V jeho pohledu bylo něco zlověstného, ale tenkrát nepoznala co. Když kolem něj procházela zvedla bradu a hrdě kráčela do svých komnat vyhrazeným vzácným hostům.

Vzbudila se uprostřed noci a uslyšela šramot. „Cecil? Jsi to ty?“ ptala se princezna rozespalým hlasem. „Elleanor obleč se, honem. Musíme pryč.“ napjatý hlas její chůvy ji okamžitě vyprovokoval k činnosti. Běžela tmavou chodbou zlověstně tichého hradu ke komnatám královny Anabell. „Dále.“ pronesla královna z vnitra pokoje. „Výsosti.“ uklonila se podle pravidel etikety Elleanor. „Och… Elleanor!“ princeznina matka vstala a obejmula ji. „Dítě teď musíš být statečná.“ šeptala jí Anabell. „S Cecilou pojedeš na své sídlo poblíž Northu. Maxmilien se svou družinou tam dorazí o něco později.“

„Kam pojedete vy, matko?“ zeptala se Elleanor. Byla rozhodnutá nemít strach, aby na ni byla její matka hrdá, ale uvědomovala si přítomnost nebezpečí. Bála se o svou matku. „Elleanor, tvá matka tu zůstává. Musí. Aby ochránila vás i vaše dědictví – otcovy a moje země.“ tiskla jí dlaně v těch svých. „A kdy tě uvidím?“ nevzdávala se Elleanor a dál upíralo své stejně modré a pronikavé oči do těch matčiných. „Miluji tě, a vždy budu. To si pamatuj.“ objala ji naposledy její matka.

Běžely lesem a za nimi se ozývaly výkřiky umírajících nebo zraněných lidí. Otočila se a uviděla hrad, který byl dějištěm bitvy. Marcelusovi vojáci nešetřili nikoho, kromě těch, kteří jim mohli pomoct jako zvědové. Cecil jí ale prudce smýkla a tak musela běžet dál. Vedle ní zasvištěl meč, ale ona si toho nevšímala a běžela dál a dál. Padala vysílením, ale nechtěla to nechat na sobě zdát, nesmí zklamat matku ani Cecil. Doběhly před dřevěnou chalupu a Cecil zaklepala. Když jim otevřela dveře vysoká plavovlasá žena, Elleanor se zhroutila vypětím.

Nora se prudce vzbudila do noci, oči rozšířené emocemi ze vzpomínek. Její matka byla Anabell I.? Takže je mrtvá? A její otec taky? I bratr? Ale vždyť se povídalo, že je Elleanor taky mrtvá, tak jak by to mohla být ona, Nora? Elleanora, Nora! Vyskočila z dek a seběhla dolů do kuchyně kde probudila Cecil a pak do morganina pokoje. „Je to pravda? Opravdu je celá moje rodina mrtvá? A zabil je Marcelus IV.?“ zoufalství v jejích očích se proměnilo v nenávist, když Cecil němě přikývla. „Já je pomstím. Musím. Svou matku, otce i bratra!“ zvolala a vyběhla do lesa.

„Slyšíte duchové lesa i daleké hvězdy? Já Elleanor I. Darcenská slibuji, že pomstím smrt své rodiny a dostanu to, co mi po právu náleží!“

Autor: Lilianet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hra o trůny - 1. kapitola: