OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra s ohněm - 19. kapitola

14.07.2011 (12:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1230×

19. kapitola - Diana: „Ale ono to skončí, když jeden přestane milovat.“

Chester:

Do pokoje vstoupím bez zaklepání, to je to poslední, co bych dodržoval, a podle všeho ji vzbudím. Zmateně ke mně obrátí svou zakrvácenou tvář a znovu se unaveně sesune na polštář. Na noční stolek vedle její postele položím misku s čistou vodou a ručník.

„Jak ti je?“ Dere se mi na jazyk otázka, kterou rychle zapudím a místo toho řeknu:

„Jdu si pro odpověď.“ Ve tváři neurčitý výraz. Posadím se k ní na postel, namočím ručník ve vodě a začnu jí s ním otírat zaschlou krev na obličeji, aniž bych se jí byť jen na chvíli zadíval do očí. Vím, že mě pozoruje, ale ignoruju to. Její oči jsou zrádné, vždycky mě dostávaly. Nesmím se do nich podívat.

„Odpověď na co?“ polkne tiše a přivírá víčka pod mými doteky a sem tam bolestí zatne zuby. Má celé tělo podrápané, ale ten krk je asi ze všeho nejhorší.

„Na to, na co jsem se tě ptal včera,“ pokračuju dál klidně. Nenechám se jen tak vytočit. Žádné impulzivní chování, jen chlad a bez emoční fráze. Znovu namočím ručník a pozoruju, jak se voda okamžitě začne zbarvovat do ruda. Přiložím ho zpátky k Diině krku a odtud sjedu na její pokousaná ramena a hrudník. Má na sobě stále to, co jí zbylo ze včerejšího "dýchánku". Zaženu vzpomínky, na které se mi nějak nechce myslet.

„Já neubližovala tobě,“ zanaříká, když se dotknu citlivého místa. Zarazím se, tomu vůbec nerozumím.

„Ubližovala jsem sobě.“ V očích se jí zračí upřímnost, která mi vyrazí dech. Přestanu s otíráním jejích ran a poprvé za tu dobu se jí dívám do popelavých duhovek.

„To nechápu,“ zavrtím hlavou.

„Jak sobě?“ svraštím čelo a zírám na ni téměř bez dechu. Zoufale zatne zuby a oči se jí zalesknou náhlou emocí.

„Potřebovala jsem se od tebe odtrhnout,“ řekne těžce, jako by jí činilo velké obtíže byť jen mluvit a dýchat.

„Bylo mi jasný, že mě máš v hrsti… Nedalo se dělat nic jinýho. Ty slova ti nejspíš přišly krutý, ale mě víc bolelo, cos na mě hrál.“ Zaboří hlavu do polštáře a udusí tak nářek. Když se jí do očí vetřou slzy, bolestivě sebou trhne.

„Ano, krutá ta slova byla dostatečně,“ řeknu a ubráním se odfrknutí. Udržím si svou chladnou tvář a zatím se mi to daří, jen nevím na jak dlouho…

„Ale nechápu, co bych na tebe měl hrát,“ zavrtím hlavou a dívám se, jak se na té posteli svíjí v psychické bolesti, i když se to snaží nedávat najevo.

„Já myslel, že nám spolu bylo… dobře,“ sklopím oči k zakrvácenému ručníku.

„Nádherně!“ vyhrkne a zarazí se.

„Ale ono to skončí, když jeden přestane milovat,“ zadívá se mi pronikavě do očí.

„To máš pravdu,“ připustím.

„Ale to přece nebyl náš případ.“

„Leda bys dokázala ovládat chuť svojí krve, čemuž nevěřím,“ přitisknu jí znovu ručník k tělu. Mám nějakou slabou chvíli, nejradši bych se k ní sklonil a všechny ty rány jí slíbal, kdyby to šlo. Nechápavě se na mě zadívá a zatváří se ublíženě.

„Já nemluvím o sobě…“ Probodne mě šedýma očima a čeká, kdy mi to dojde.

„A o kom…?“ Nedopovím. Ona skutečně myslí mě!

„Jak tě to vůbec napadlo?!“ řeknu nechápavě.

„Nehraj to na mě,“ ušklíbne se bolestně.

„Moc dobře si to pamatuji!“ zatne zuby a probodne mě nenávistným pohledem.

„A já si zase nepamatuju nic! Víš moc dobře, v jakým stavu jsem do hajzlu byl!“ zavrčím naštvaně a zatnu zuby. Nakonec za všechno mohu zas jen já!

„Do toho stavu ses dostal sám svojí nevěrou!“ sykne a trhne rameny.

„Já si tu noc pamatuji a po lásce ani stopy, to mi fakt věř! Takže mi to bylo úplně jasný. Proto náš rozchod,“ zamračí se.

„Jak myslíš,“ řeknu, co nejvíc odměřeně to v tu chvíli dokážu.

„Přišel jsem ještě kvůli něčemu jinému,“ ušklíbnu se.

„Mám totiž chuť na malou snídani. Nemusíš mi nastavovat krk, spokojím se se zápěstím," přejedu jí letmým dotekem po ruce, až se rozechvěje.

„Nebo s tříslem,“ blýsknu očima.

„Nedám ti svou krev!“ Vyškubnu mi svou dlaň.

„Ty ses zbláznil!“ vyjede na mě zoufale.

„Nemůžu živit dva upíry!“ sykne a odtáhne se ještě víc. Probodnu ji majetnickým pohledem. Ona je moje, miluje mě a tudíž její tělo i krev patří stále jen mně!

„Tak živ jenom mě a na Dexe se vyser. Nebo ses do něj snad taky zamilovala?“ tváří mi prolétne škleb.

„Jak jinak!“ prskne drze.

„Já se totiž vždycky zabouchnu do nevyzrálejch sadistickejch upírů!“ řekne jízlivě.

„Mám s Dexterem…" Zmlkne! Zachmuřeně svraštím čelo. Všechno, abych si domýšlel! Zúžím oči a probodnu ji pohledem.

„Možná bych tě překvapil, kdybys mě nechala se z tebe napít,“ zavrčím jemně. Pak se trochu oklepu. Do hajzlu! Měl bych radši držet hubu!

„Já už o žádný překvapení nestojím. Dokázal jsi mi moc dobře, co v tobě je,“ sykne tvrdě a s pohledem plným nenávisti se mi zadívá do očí. Pevně semknu čelist. Tohle nemá cenu! Je tvrdohlavá a neoblomná.

O co se to tady do hajzlu vůbec snažím? Ona mě poníží tak, jak se to nikdy nikomu nepovedlo a já se to mám pokoušet ještě lepit! Seru na city! Zatlačím všechny pocity do nejhlouběji do sebe a odhodím ručník.

„Máš pravdu. Nezajímá mě to. Dělej si, co chceš.“ Zvednu se a mám se k odchodu. S rukou na klice se ale přece jen otočím.

„Ale nemysli si, že se jen tak vzdám své šťastné krve,“ zavrčím svou výhružku, až sebou trhne.

„Budu si ji brát do té doby, dokud mě budeš milovat!“ řeknu s pohrdavým úšklebkem na rtech.

*

„Do hajzlu, taky vážně není chvíle klidu,“ prsknu znechuceně v duchu, když uvidím Di v Dexově náruči.  Mé šťastné krvi stéká ze zápěstí čerstvý proužek rudé tekutiny. Hm takže mně dát nechce, ale Dexovi ráda poslouží! Vezmu si láhev alkoholu, svou dnešní snídani a hodlám se s ní přesunout do své ložnice, když mě zastaví Dex.

„Čus Chazzy, už jsi snídal?“ zazubí se a pohledem poukazuje na Diino druhé zápěstí.

„Nechci, dík,“ odmítnu ji, až mě moje maličká protne nepříjemným pohledem.

„Já si počkám, že od tebe bude rozkousaná úplně všude a potom si smlsnu na tom nejlepším místě,“ usměju se na něj sebejistě a o ni schválně ani koutkem oka nezavadím, aby nabyla dojmu, že se o ní opravdu mluví jenom jako o kusu masa.

„Polož mě!“ sykne tvrdě.

„Jak si přeješ,“ uchechtne se Dex a pustí ji na zem, až Di usykne. Zvedne k němu plačtivě oči, zatímco se zvedá.  Upřímně se rozesměju.

„No co?“ Jen se ušklíbne. Dívám se, jak nejistými kroky jde až do kuchyně, než se opět zaměřím na Dexe. Náš rozhovor se stočí k erotickým stránkám mé sestřičky, o čemž bychom snad mohli mluvit celé hodiny. Netuším, jak dlouho tam stojíme, než kolem nás Di prolétne jako rozvztekaný drak. Jakmile však na schodišti došlápne na druhý schod, zoufale vydechne a spadne mi do náruče.

„V pořádku?“ ujede mi nechtěně, když mě znovu dožene hloupá starostlivost.

„Jo,“ řekne neurčitě a nejistě se mi vymaní z náruče a chytí se zábradlí.

„Půjdu s tebou!“ zubí se Dexter. Tvrdě ho chytím za paži a donutím zůstat nohama na zemi.

„Dneska už má dost!“ zavrčím a zúžím oči. Včera jsme to zřejmě skutečně přehnali, takový nápor její tělo nevydrží.

„No a co?!“ škube se a pohlíží za ní pichlavým pohledem, div neslintá.

„Jsi snad nekrofil či co?!“ zavrčím mu do ucha.

„Říkám ti, že jí dáš čas, aby se vzpamatovala,“ probodnu ho výhružně očima. Pořád se chtivě klepe. Doslova je na něm vidět, že by se za ní rozběhl a zakousnul se do ní. Chápu jeho touhu, znám ji, ale nemůžu to dovolit!

„Ale proč?!“ prskne vztekle, když mu beru jeho hračku.

„Protože ti to říkám!“ Trhnu s ním, až zaskučí. On je vážně podivný upír, zavrtím nad ním hlavou a obrátím se za zvukem tupé rány, která se ozvala nad schody.

„Do hajzlu!“ zakleju. Oba jsme u ní v jedné vteřině. Nechápavě ji vezmu do náruče a snažím se ji ledovými doteky probrat.

„To je to tvý přehnaný pití!“ prsknu na něj vztekle.

„Nemůžeš si od ní brát tolik krve, není to cisterna!“ syknu rozzuřeně, zatímco se ji snažím vrátit do reality.

„Hlavně, že ty si z ní včera vůbec nepil!“ odfrkne a zmlkne, jakmile po něm mrsknu pohledem.

„Přines mi čistou vodu a ručník,“ zavrčím na něj a vezmu Di do jejího pokoje. Stále je v bezvědomí, když ji ukládám do postele.

„Di?“ řeknu, když otevře oči a trochu zmateně na mě shlíží. Odstrčí mou dlaň, kterou jí odhrnu vlasy z čela a zamumlá cosi jako díky. Uhne pohledem a zadívá se na šklebícího se Dextera.

„Proč to děláš?!“ vrčí a kroutí se, jako by neměl stání. Maličká jen odfrkne a zamračí se. Na rozdíl od Dexe mi nepřijde, že by to udělala schválně.

„Drž zobák a raději se zvedej,“ přikážu a postavím se. Ona už vypadá líp, není důvod tu zůstávat.

„Tak co je?!“ chytím ho prudce za košili, když na ni stále shlíží jako na mlsku.

„Něco jsem ti snad řekl, ne?!“ zavrčím mu do tváře.

„No tak, teď když je jí líp, si trochu pohraju, ne?“ zazubí se a vrhne na Di brutální pohled, až se ve mně začne vařit krev.

„Řekl jsem, že dneska už ne!" zavrčím nekompromisně. Nesouhlasně se na mě otočí.

„Já o tom s tebou nebudu diskutovat,“ tvářím se rozhodně.

„Jestli máš chuť se tahat s mrtvolou, tak já rozhodně ne. Pokud ty ano, tak si zaleť mezi lidi a užij si tam!“ Protnu ho všeříkajícím pohledem, zatímco se stále ošívá a shlíží na ní s notným chtíčem.

„Diana je snad moje kořist, ne?“ prskne, když mu zakazuju jeho oblíbenou hračku.

„Celou dobu si tady nebyl, tak si s ní můžu dělat, co chci!“ A na důraz toho k ní přijde blíž a zatne jí drápy do paže až Di vyjekne, přičemž mě Dex protne dost výmluvným pohledem. Zatnu pěsti, abych po něm nevyletěl.

„Jenže teď jsem zpátky a chci zpět to, co mi patří! Chci svou šťastnou krev!“ uvedu věci na pravou míru.

„A upřímně mi je fakt jedno, jaký postoj k tomu máš ty,“ ušklíbnu se mu blahosklonně do tváře.

„Takže se zvedni a vypadni! Jediný, kdo tu má výhradní právo na její krev, jsem já!“ syknu vztekle, i když se snažím hlídat a svůj hněv nedávat tolik najevo.

„Ty to nechápeš,“ uchechtne se Dex.

„Když z ní nebudu pravidelně pít, tak ti stejně chcípne!“ ušklíbne se a protne mě vítězným pohledem.

„Co mi to tu meleš?!“ odfrknu. Ona, že by byla závislá na něm, místo na mně?! Dex se jen vědoucně usměje a vyjde ze dveří, aniž by mi to vysvětlil! Jakmile za sebou zaklepne dveře, stočím svůj pohled na bledou Di.

„O čem to mluvil?!“ zadívám se na ní temným pohledem, abych ji donutil mluvit, protože z ní vypáčit slovo není jednoduché! Zas jen trhne rameny a dělá, že tu nejsem! Dojdu až k posteli a posadím se k ní.

„Chci to vědět!“ syknu skrze zuby. Proč je na něj tak upnutá, když miluje mě?!

„Proč to chceš vědět?!“ Otočí se na mě s divokými plamínky v očích.

„Přece ti na mně nezáleží! Tak proč?!“ prskne, zatímco mě probodává zlomeným pohledem.

„Protože mě sere, jak seš na toho debila upnutá!“ zavrčím. Nehodlám jí vykládat, jak moc se vždycky musím přemáhat, abych Dexovi nezakroutil krkem.

„Chci vědět, co za tím je?!“ Zajiskřím očima, a když uhne hlavou, chytím ji za bradu a přitáhnu si její pohled zpátky k sobě. Díky ní téměř pokaždé ztratím nervy, i když se snažím držet si chladnou tvář.

„Nejsem na něj upnutá!“ prskne zoufale. Chvíli trvá, než nabere svou ďábelskou masku a zadívá se mi znechuceně do očí.

„Jsem teď jeho kořist! Převzal za tebe jen štafetu, když jsi tu nebyl,“ ušklíbne se jako by se nic nedělo!

„A má pravdu,“ dodá tiše.

„Když ze mě nebude pravidelně pít, tak to se mnou dopadne hodně špatně.“ Zavře oči.

„Nikdy jsi s tím přece problémy neměla, tak proč by to s tebou mělo dopadnout zle?“ nadzvednu obočí.

„Protože jsi ze mě vždycky pil ty,“ polkne nešťastně a vyvlékne se z očního kontaktu.

„Nedalo se to poznat,“ zamumlá a pokrčí rameny.

„Na to je jednoduché řešení,“ usměju se.

„Pít z tebe budu já,“ řeknu rozhodně.

„Beztak mám právo na své denní dávky.“

„Tak budou aspoň pravidelný a já se s tebou nebudu muset kvůli tomu prát,“ zašklebím se spokojeně.

„Já vím, že ty chceš svou šťastnou krev a budeš ze mě pít, dokud tě budu milovat,“ kření se.

„Ale já ti ji nemohu poskytnout,“ pokrčí rameny a posadí se do tureckého sedu, takže se mi zpříma dívá do očí.

„Protože tě nemiluju.“ Probodává mě tak obyčejným, nikoliv zamilovaným, pohledem, až mě to rozhodí.

„Ale prosím tě, co mi to tady vykládáš,“ prsknu.

„Tvoje krev je tak úžasná, že mám co dělat, abych se do tebe nezakousnul!“ Pohledem sjedu na její krvácející rány.

„Vím, že mě miluješ,“ jemně vezmu její dlaň a skloním se, abych olíznul stékající proužek krve, který se mi v ústech promění na delikátní chuť, při které bych ztratil všechny ostatní smysly a vnímal jen její kouzlo. Zoufale mi dlaň vytrhne.

„Ne, nejspíš to jsou jen dozvuky,“ ušklíbne se bezcitně. Zprudka zvednu hlavu, až se zalekne a zalapá po dechu.

„Tak silné dozvuky?“ zkřivím sebejistě rty. Je jasné, že ona je jen moje!

„Mně neoblafneš,“ usměju se na ni prostě a pohladím ji drápy po tváři, až sebou ustrašeně cukne, protože můj tón hlasu je schválně děsivý.

„Víš, že to prostě nejde,“ zadívám se jí do očí a líbí se mi, jak se sebou bojuje.

„Neodoláš mi,“ zašeptám jí sladce do ucha, až útrpně vydechne a rozechvěje se.

„Tak mi řekni, co jsi cítil při našem rozchodu?“ Vštěpí mi své poslední pocity. Lítost a nenávist, která mě sžírala ještě dlouho potom. Zapomněla na lásku, v tu chvíli na ni skutečně zapomněla a ukázala mi, jak moc chutná negativní lidská emoce. Mé rysy ztvrdnou. Tyhle vzpomínky bych nejraději vymazal, protože díky nim mě v hrudi začne podezřele bodat. Rychle semknu víčka a snažím se tu bolest zatlačit zpět do sebe.

„To byla jen přetvářka,“ syknu a potěšeně se dívám, jak odvrátí hlavu.

„Ne,“ hlesne nepřesvědčivě a složí si hlavu na kolena.

„Vážně si myslíš, že bych tě potom všem milovala?“ Zadívá se mi do očí, jako bych byl chorý. Na okamžik. Na okamžik ztratím pověstnou sebejistotu a zaváhám. Nedám to na sobě však znát a zatvářím se sebejistě.

„A ne snad? Dostal jsem tě. Na mě se jen tak nezapomíná,“ ušklíbnu se. Zoufale zalapá po dechu, div se jí z úst nevydere zanaříkání. Tvrdě ji chytím za ruku a stáhnu ji k sobě do klína, až mi nenávistně blýskne pohledem do tváře.

Diana:

Ihned se mi po těle rozlije palčivé mravenčení a zasáhne mě jako neočekávaná vlna radosti a bezmoci zároveň. Zabuším mu pěstmi do hrudi, až se rozesměje a chytí mě za zápěstí, až mi z očí vytrysknou slzy.

„Ale no tak, přece by ses na mě nezlobila,“ zadívá se na mě pobaveně a přejede mi dráždivě jazykem po krku.

„Mám na tebe chuť,“ zavrní, až se mi do mozku dostane sladký zvuk jeho hlasu. Téměř se oklepu vzrušením, které mi dává do těla. Nesnáším, když mě takhle ovládá! Nechápu, jak to dělá!

„Už dlouho jsem si nic pořádného neužil. Co takhle dopřát chladnému upírovi zase trochu toho tvého lidského tepla?“ Přivře při té představě oči a mlsně se olízne.

„Nechci po tobě city, chci po tobě pouhý sex.“ Ujistí mě, abych si snad nemyslela bůhvíco! Znechuceně se mu zadívám do očí a ušklíbnu se jeho myšlení.

„Sám víš, že já to bez lásky nedělám!“ usměju se na něj líbezně.

„A co Dex?“ odfrkne opovržlivě.

„S tím to děláš z lásky?!“ sykne skrz zuby, a když mu chci svou slovní odplatu vpálit, zarazí mě a chladně se mi zadívá do očí.

„Nezajímá mě to,“ vyvede mě z omylu. Jen sebou zrazeně trhnu a odvrátím se od něj.

„Dělej si, co chceš. Já si chci jen trochu užít.“ Kousne mě provokativně do ramene, až sebou zoufale trhnu.

„Máš tady Miu!“ syknu a zuřivě se bráním, když mě nutí se položit na postel. Ihned se mi vecpe mezi nohy a zkroutí mi ruce za záda, až se běsnivě prohnu a zanaříkám.

„S tou mě to poslední dobou moc nebere,“ zavrní mi do ucha, když se na mě nalepí celým tělem a já zalapám po dechu a snažím se v sobě potlačit tu radost, že je se mnou po takové době.

„Ty mě lákáš víc. No tak, vzpomeň si, jaké to mezi námi bylo,“ našeptává mi jako špatné svědomí a svádí mě k hříchu. Natolik mě láká a já bych ho skutečně chtěla, protože má pravdu. Miluju ho.

„Pusť mě, ty hajzle!“ prsknu plačtivě. Jen se tiše rozesměje a kousne mě dráždivě do rtu, až přivřu víčka. Chladnými doteky mapuje mé tělo, nedokážu se všem těm jeho pozornostem bránit. Jsem z toho naprosto vyděšená, protože mé tělo reaguje úplně jinak, než jak by to mělo být! Mělo by se mi jeho počínání zdát nechutné, měla bych ho skutečně nenávidět, jenže já to ke své smůle nedokážu.

„No, tak Di. Co mi uděláš, když z tebe neslezu?“ dýchne mi provokativně do úst a pak se do nich ponoří jazykem, až jen taktak odolám zasténání. Z očí mi vyhrknou slzy. Do těla se mi zahryzne nesnesitelný chtíč a rozkoš, že se nevzmůžu na odpor.

Jen se mu poddávám víc a víc, což mě samotnou děsí! Nedokážu se tomu bránit. A i po tolika týdnech bez něj ho pořád chci! Nesmírně moc. Až mě jeho přítomnost bolí! Provokuje mě jazykem, že to nevydržím a zapojím se. Jsou to hrubé upíří polibky, přesto při nich v sobě dusím sténání a vzrůstající touhu. Hlava se mi motá a tělo neposlouchá. Pomalu se mu propadám a umírám nadějí, že mu přeci jen podlehnu.

Když se mi snaží dostat do kalhot, zaúpím mu do rtů a zuřivě se ho od sebe snažím odstrčit. Přece mu nemohu jen tak podlehnout! Zatímco já ho miluju, tak on mě bude jen využívat! Odtrhnu se od něj a chci ho od sebe odstrčit, jenže díky tomu zvláštnímu pocitu zahryznutému v těle nezvednu ani hlavu. Jitří mi smysly a pluje mi tělem jako počínající malátnost a nevšední touha právě po něm! Rve ze mě hrubě kalhoty a než se naděju a stačím ubránit, jsem před ním jen v kalhotkách. Při tom pohledu se mu blýskne v očích a chtivě si olízne špičáky.

„Nemůžeš si se mnou dělat, co chceš!“ zasténám a zoufale sebou cukám, abych se mu vytrhla. Abych mu odolala.

„Ale můžu!“ ďábelsky se usměje, zatímco mě polonahou sjíždí zvráceným pohledem. Líbí se mu, když jsem před ním taková bezbranná. Vidím na něm, jak ho to jako upíra velmi těší!

„Můžu a taky budu,“ zavrčí nadšeně, a zatímco mi prsty sjíždí na boky, tak mi ledovými polibky zdobí podbřišek.

„Ať už mi to dovolíš nebo ne.“ Jakmile ho od sebe chci odstrčit, bleskurychle mě chytí za zápěstí a rozesměje se. Nechá mé kalhotky být a věnuje se mým stehnům tak vášnivě, až přivírám oči. Častuje je polibky a přejíždí po nich rty až k vnitřní straně. Doslova si hraje a vyžívá se v tom. Jeho blízkost přímo pálí! Žádný chlad, ale horkost a oheň. Držím v sobě tiché sténání. Když v radosti zvrátím hlavu, zakousne se mi do třísla a začne sát ze své oblíbené tepny.

„Ne!“ vyjeknu zoufale. Bolest se mísí s potěšením, že ze mě znovu pije on. Trhavě pod ním sebou cukám a naříkám, přestože si tím víc ubližuju. Po chvíli marné snahy toho nechám a s očima dokořán vnímám to částečné uspokojení a bolest. Největší otevřená rána je však v mém srdci. Nedokážu se tomu pocitu beznaděje a lásky bránit, dopřávám mu tak kvalitní šťastnou krev, protože si při každém jeho doteku uvědomuju, že jsem na tom snad ještě hůř než dříve. Žaludek se mi svírá nevěřícným pocitem, že je to takhle správně, když ze mě pije, když přijímám jeho jed do svého těla.

Nedokážu ho nenávidět. Nesvedu ho nemilovat, až natolik se mi vryl do srdce. Moje láska jen stoupla v ceně. Pokud to půjde takto, může si svou šťastnou krev užívat až do mého konce a to mě nechává propadat se do zármutku a vlastního zatracení. Nejvíc mě však bude tížit, že on už to takhle nikdy cítit nebude. Stal se chladným, krutým a děsivým, až v něm nepoznávám, ani kousek citu. Neopětovaná láska je bolestí největší. Slzy mi kanou po tvářích a tiše naříkám, když s plnými ústy mé krve potěšeně sténá a nemůže se ode mě ani odtrhnout. Nakonec to přeci jen dokáže a udýchaně se zadívá, jak mi po tvářích stékají slzy. Znovu mě dokázal zlomit. Natáhne ke mně ruku, a zatímco mi stírá slzy, tak říká:

„Zase jsem tě dostal,“ zasměje se protivně.

„Miluješ mě snad ještě víc než předtím, ty chudinko.“ Bolestně zanaříkám. Tohle je snad bolestivější než fyzické týrání! Nitro se mi rozevře v úděsném pocitu a já se s vyjeknutím schoulím do klubíčka. Tímhle mi vyrval srdce a ta pulzující rána mě zabíjí. Chvěju se pod taktovkou psychické bolesti a panicky brečím. Má pravdu, zase mě dostal! Miluju ho ještě víc!

„Neplakej, já jsem přece rád,“ tiší mě, zatímco si drápy jemně pohrává s mými vlasy.

„Moc rád, že mi budeš dopřávat lepší a lepší krev. Řekni, kdo má takové štěstí?“ usměje se na mě bezcitně.

„Dokonce se už ani nemusím snažit zapůsobit na tebe. Konečně můžu být zase sám sebou a ty mi i přesto dopřeješ to, co tolik chci!“ Místo, abych se hroutila v další vlně pláče, se mu nenávistně zadívám do obličeje.

„Nikdy! Už nikdy se ze mě nenapiješ!“ vřísknu zoufale.

„Budu se snažit, abych pro tebe měla tu nejhorší krev, kterou jsi kdy ochutnal!“ syknu mu hraně do tváře, protože na opravdovou nenávist prostě nemám.

„Nepovídej,“ rozesměje se a pobaveně mě propichuje arogantním pohledem.

„A jak to uděláš?“ Nasadí posměšný výraz. Sehne se ke mně a z naprosté blízkosti se mi zadívá do očí, až na chvíli ztratím svůj dech.

„Kdykoliv, slyšíš, kdykoliv se mi zachce, tak si tě vezmu. Tebe nebo tvoji krev, to je jedno. Patříš mně! Jenom mně! Pro tebe to je pocta, že jsem si tě vybral zrovna já! Nedokážeš mi odolat,“ zašeptá mi do rtů a nadřazeně mě políbí, až mi z očí vytrysknou další slzy. Do těla se mi zmateně dostává slastné mravenčení. Jeho hlas se mi do uší zaříznul jako ostří a rozsekává mi veškeré myšlenky. Vítězí ve mně jen ta pitomá roztouženost!

„Co se to sakra děje?“ Chci ho odstrčit, ale nemám ani sílu! Jen se mu poddávám a při tom se propadám do větší a větší deprese. Konečně se dostanu z toho opojného sevření a zakňourám mu do úst.

„Nepatřím ti,“ řeknu udýchaně, zatímco mu shlížím do temných bezcitných očí.

„Možná si vezmeš moje tělo i mou krev, ale už nikdy nebudu doopravdy tvoje,“ vyslovím to s takovou samozřejmostí, až mě to samotnou vyděsí. Na okamžik v jeho tváři najdu i něco jiného než vztek a absolutní sebestřednost.

„A o co si myslíš, že upírům jde?“ sykne skrz zaťaté zuby, zatímco mě k sobě vine.

„Upíří neznají nepotřebné city, jenom chtíč. To je to jediný, co mě zajímá! Snad si nemyslela, že by mi šlo o tvou lásku, pokud by nebyla v podobě tvojí krve?“ Podívá se na mě jako na malé dítě, až zrazeně zatnu zuby a bezmocně nechám z očí téct další slzy.

„Proč mě raději nezabiješ?“ syknu bolestně. Stejně vidí, jak moc mě to bolí, tak proč už mi konečně nezasadí tu poslední ránu?! Měla bych se ještě držet a přemáhat se, ale proč? Všechno už je ztracené. Jemně ho vezmu kolem krku a něžně mu zajedu do hebkých vlasů, zatímco se k němu vinu, nechci tím nic dokázat. Jen potřebuju maličko cítit něco jiného než jen utrpení. Na okamžik se mi překvapeně zahledí do očí, než se mi zprudka vytrhne a vzápětí se ke mně přitáhne vší silou a zaboří se mi nosem do vlasů s úzkostným povzdychnutím.

Ještě víc se k němu bezmyšlenkovitě přivinu. Prsty ho výskám ve vlasech a vdechuju jeho živočišnou vůni. Doslova se mazlím a on mě nechává, abych ho častovala letmými doteky a drobnými polibky. Znovu mi začnou stékat slzy z očí, ale tentokrát štěstím, že se mě dotýká jinak. Tak krásně. Lehce mu vtisknu polibek na krk a nemůžu se ho nabažit. Stále ho hladím a tiše štkám. V této situaci bych nejraději šeptala jeho jméno a vyříkala mu, jak moc ho miluju. Jemně líbá mé bolestivé rány a díky svým ledovým polibkům tiší tu palčivost. Tiše pod ním zasténám a uvolním se, když se mi jeho jed dostane do ran.

„Já to nechápu, copak mě má rád?“ broukám si hloupě v duši a sama vím, že to nemůže být možné. Má rád svou šťastnou krev, proto to tak pociťuju. Podle knihy je to možné a já to zoufale poznávám.

„Pěkná předehra, ale budu vás muset vyrušit.“ Vyděšeně sebou trhnu při zvuku Dexova hlasu. Sakra, zrovna v takovou krásnou chvíli!

„Mám hlad,“ blýskne po mně v úsměvu špičáky, až se pod Chazzym rozklepu strachem. Za pár chvil něžností budu muset skousnout další velké utrpení.

„Co sem lezeš? Nevidíš, že mám práci?“ zavrčí zuřivě, až se mi postaví chloupky na těle.

„Dojdi si za Miou, tady pro tebe žádná krev není!“ Vycení špičáky a přivine mě k sobě ještě majetněji.

„My tady s Di máme domluvu…“ ušklíbne se a zavrtí hlavou, zatímco mě probodává zlovolným pohledem.

„Takže maličká!“ nabídne mi náruč. Chester mě uvězní pod sebou, až těžce vydechnu a obejmu ho, jako by mě snad mohl ochránit před tím, co mě skutečně čeká.

„Já myslím, že ta dohoda tímto dnem končí,“ ušklíbne se pobaveně.

„Jak jistě víš, Di je moje. Pokud s ní někdo bude mít nějaké dohody, pak to budu jen já. Ty si najdi novou oběť,“ usměje se mateřsky.

„A teď vypadni!“ zavrčí a znovu se s příslibem pokračování otočí ke mně. Vyděšeně mu shlížím do očí, když se Dex znovu ozve.

„Ale Chazzy, ty to nechápeš! Já přišel díky ní na úplně novou chuť krve! Je to naprosto dokonalý!“ Div nadšeně neskáče, jak je okouzlený.

„Necháme ji si vybrat, co ty na to?“ mrkne pobaveně a natahuje ke mně dlaně. On se mé krve jen tak nevzdá, byla jsem jediná, kdo mu takovou baštu dokázal poskytnout. Není jako šťastná, je jiná a rozmanitě dokonalá. A poskytnout ji může jen málokdo. Nezáleží na lásce, zaleží na…

„Dianko, pověz tady Chazzymu, jak se na mě těšíš!“ vycení na mě tesáky a probere mě tak z přemýšlení.

„Vypadni, Dexi!“ Chester zlověstně zúží oči a odtáhne se ode mě, aby si k němu stoupnul. O pár centimetrů ho převyšuje. Ani jsem si toho pořádně nevšimla.

„Snad jsem ti něco řekl, ne?“ zvýší výhružně hlas.

„Nebo ti to mám snad vysvětlit názorně? Myslím, že je jasné, koho z nás dvou si vybrala, tak se prostě seber a zmiz!“ řekne chladně.

„Ty ji furt chceš?“ podrbe se Dex přemýšlivě ve vlasech

„I po tom všem, co ti provedla?“ zvedne zvědavě obočí.

„I potom, co tě tak moc ponížila?“ Zatnu pěsti. Snaží se s ním manipulovat pro svůj prospěch!

„Já ti přece prokazuju službu…“ zadívá se na něj s velkorysým přátelstvím ve tváři.

„Je to moje oběť!“ zavrčí Chester dutě, protože se ho jeho slova zřejmě dotkla.

„A o jejím dalším osudu budu rozhodovat sám! Snad sis naivně nemyslel, že tím, že jsem byl nějakou dobu mimo hru, jsem ti ji automaticky předal!“ ušklíbne se a chytí ho hrubě pod krkem, až Dex vyvalí oči.

„Fajn Chazzy, je to tvá volba,“ vycouvává, zatímco po mně hází hrůzostrašnými pohledy. Tohle si později vypiju. Vybije si na mě všechno ponížení, které mu tu Chester předvedl jako někdo silnější z jeho druhu.

„Nechápu, co na něm vidíš!“ Otočí se na mě s přemýšlivým pohledem a přisedne si na postel. Jsem schoulená do sebe, oči mám zavřené a stejně vnímám ty protivné negativní vlny, které Dex vysílá.

„Už se nemusíš bát,“ zavrní mi tak blízko u ucha, až sebou trhnu a těžce otevřu oči.

„Musím za ním jít,“ zachraptím a rozechvěju se.

„Do hajzlu, nikam nepůjdeš!“ zahřmí a přinutí mě znovu se posadit. Zadívám se mu do těch jeho temných, v tuhle chvíli naivních, duhovek a vydechnu.

„Sám seš upír. Měl bys vědět, co mě čeká, pokud mu nevyhovím!“ prsknu zoufale a vjedu si prsty do dlouhých tmavých vlasů, se kterými se Chester tak rád mazlil.

„To mi řekni, jak to dokázal?!“ Jeho hlas je hrubý, téměř neúprosný. Nechápavě ho probodnu pohledem.

„Jak se mu podařilo z tebe udělat tohle!“ Chytí mě za ramena, jako by mnou chtěl prudce zatřást, ale nakonec mě jen němě svírá a čeká na odpověď.

„Je asi vážně dobrý, když se mu podařilo z tebe udělat poslušnou ovečku.“ Pustí mě. Nebudu mu nic vysvětlovat, nepřijde mi to důležité. Podstatné pro mě je, že naše dohoda skutečně existuje a já ji musím dodržet.

„Ano, v týrání je jednička,“ ušklíbnu se bolestně.

„Tobě se to nepodařilo, protože jsi mě začal brát takovou, jaká skutečně jsem. Neubližoval jsi mi, ale Dex mi za těch pár týdnů, když jsi byl pryč, stačil ukázat, kde jsou hranice, které musím dodržovat,“ pípnu poníženě.

„To, co dělal včera, to je ještě nic,“ zoufale se rozesměju a seskočím z postele na nohy. Musím za ním, ať se děje co se děje! Náhle se mi zhoupne žaludek a před očima se mi zatmí, ucítím jakousi malátnost a velmi příjemný pád do bezvědomí.

„Do hajzlu, Di!“ Slyším Chazzův hlas. Svými ledovými doteky mě křísí zpátky do nesnadné reality.

„Nikam nejdeš!“ řekne rozhodně, zatímco mě pokládá do postele.

„Stává se ti tohle často?“ Starostlivě mě pozoruje a mně to dělá na duši tak moc dobře, i když to nejspíš jen hraje.

„Denně,“ zahučím zastřeně.

„Začalo to pár dní potom, co jsi ode mě odešel,“ polknu. Ta věta se mi říká tak nesnadno. Připustit, že jsem ho vlastně vyštvala ze svého života, když jsem mohla žít v blahé nevědomosti při myšlence, že mě třeba vážně má rád.

„Zakazuju ti ho jakkoliv vyhledávat, je ti to jasný?“ Svraští čelo a stále mi mapuje obličej svými ledovými prsty. Skutečně mi to pomáhá.

„Už z tebe pít nebude. Udělal z tebe za ten měsíc a půl pěknou trosku.“ Vyhne se mému pohledu a přikryje mě teplou peřinou, která mě příjemně obklopí. Jako bych byla v bavlnce.

„Nechceš něco přinést?“ zeptá se náhle a úplně mě tím zmate. Proč se proboha tolik snaží? Skutečně mu ta ambrózie, která mi koluje v žilách, za to stojí?

Chester:

Jen přikývne. Stále vypadá tak nezdravě, až se mi z toho hruď nepříjemně svírá. Nečekal bych, že až se vrátím, bude v takovém stavu. Myslel jsem, že bude na rozdíl ode mě zářit a ne vypadat ještě hůř! Zmizím ve dveřích s podivným tlakem v hrudníku, kterého se nedokážu zbavit. Po celou dobu, co jí připravuji jídlo a nesu ho po schodech nahoru, mě cosi uvnitř týrá a svazuje mě podivná obava. Když otevřu dveře a její postel zeje prázdnotou, je mi ta emoce zcela jasná. Rozhlédnu se do otevřeného okna, zatímco položím talíř na noční stolek.

„Di?“ vydechnu překvapeně do ticha místnosti. Než si stačím uvědomit, kam vlastně běžím, ocitnu se v Miině pokoji, která ovšem taky chybí! Dokonce ani Dex v domě není, to snad není možné! Zoufale proběhnu všechny místnosti a už předem je mi jasné, že Di není ani v jedné z nich.

Jakmile si to skutečně uvědomím, vyletím dveřmi ven a obletím nejbližší okolí. Vítr mě pálí v plicích, jak zběsile se snažím najít tu, díky které mi vždy ustrne hruď v nepříjemnosti, když ji nemám poblíž. Bezvýsledně pozoruji vše pod sebou a začínám panikařit. Zasáhne mě myšlenka, že bych se měl vydat mnohem hlouběji, ale to už si všimnu místa, kde jsme seděli s Dexterem a kam jsem chodil posledních pár dní odpočívat. Palouček je zaplavený měsíčním světlem a já na zeleném koberci poznávám bezvládné tělo tmavovlasé dívky…

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hra s ohněm - 19. kapitola: