OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra s ohněm - 2. kapitola

25.06.2011 (17:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1834×

2. kapitola – „Jak se poznávaj dospělí?“

Chester:

Probírám se hromadou starých zatuchlých knih a nejraději bych se vším praštil. Jsem nevyspalý, hladový a z nejasného důvodu mi příchod téhle kořisti rozvířil vzpomínky z minulosti. Na Eleanor, která se mi díky Oskarovi zabodla do mozku i srdce jako střep. Ale přes to jsem se snad už dostal?!

A pak na Susan. Při tom jméně mi vnitřnosti drtí zoufalý vztek, nenávist a beznaděj! Se vší agresivitou praštím do kožené sedačky, na které právě sedím a alespoň trochu si ulevím, než se začtu do knih, kterých je tato místnost plná.

Tato prostorná knihovna je pro mě nejdůležitější částí domu, především, když se nechávám takhle naivně ovlivňovat myšlenkou “šťastné krve“. Snažím se najít ten správný svazek, který mi řekne víc. Už jednou jsem tu studnu vědomostí v dlaních držel! Ale jelikož nebyla správná oběť, přestal jsem se tím zabývat. Lovil jsem ze vzteku a hladu. Proč bych měl kořist něčemu učit, když ona sama mi poskytla to, co jsem přesně potřeboval. Miluju ten pocit nadřazenosti.

Ale teď, když je možnost. Když je tu ona. Proč nemít něco lepšího, než jen průměrnou krev? Lidská životadárná tekutina je chutná sama o sobě. Při představě, že by mohla být ještě lepší, mi sladce zatrne v žaludku. Znovu se ponořím do hledání. Jsem cokoliv, jen ne trpělivý! Přehazuju jednu knihu po druhé, ale výsledek žádný!

Už se chci naštvaně zvednout a raději tu holčičku v pokoji nekřesťanským způsobem zabít a smlsnout si na ní, když si všimnu knížky zapadlé pod stolem. Sehnu se k ní a v úsměvu blýsknu špičáky. “Šťastná krev“ hlásá zlatý nápis v rudé kožené vazbě. Je sice už mírně v rozkladu a stránky z ní vypadávají, ale dokážu z ní něco vydolovat. Ta maličká má vážně štěstí. Přežila, zase. Posadím se na pohovku a nedočkavě se začtu do prvních řádků.

*

Po několika hodinách strávených v knihovně se vracím do své ložnice. V myšlenkách stále u šťastné krve, sebou hodím na postel a zadívám se do stropu. Po chvíli mě z přemýšlení vytrhnou kroky linoucí se z chodby a drobná postava objeví se v mých dveřích jako právě vítaný host. Mám náladu si hrát!

„Něco hledáš?" zavrčím, a když se na mě polekaně otočí, nasadím na tváři ďábelský úsměv. Trochu přede mnou couvne. To mě pobaví ještě víc. Tohle mě tak baví! Ten pocit moci vážně zbožňuju!

„Vidím, že ses rozhodla zůstat. Tak to, abychom se trochu poznali, ne?" Blýsknu bělmem do tmy.

„Poznali?" Tvář jí protne panika a zas se ode mne o krok vzdálí. Nechápu, že si dovolí courat se mi po domě! Naštěstí jsem ji našel včas. Zřejmě omylem zašla do mé ložnice, jako by přesně vycítila, co v tuto chvíli chci! Rád jejího omylu využiju. Přistoupím k ní blíž, až se vyděšeně namáčkne na zeď.

„Ale no tak, snad se zase nebojíš," uchechtnu se.

„Já jsem hodný. Přítulný. Jenom moc nezahřeju," šklebím se a nalepím se na její teplé dívčí tělo. Vezmu do prstů jeden pramen jejích vlasů a promnu ho.

„Copak ty nevíš, jak se dospělí mezi sebou poznávají?" Zabodnu se jí pohledem do obličeje a drápy jí přejedu po tváři. Rozklepe se, což mi ve tváři namaluje ještě krvelačnější úsměv.

„Jak se poznávaj dospělí?“ zašeptá s očima navrch hlavy.

„Ty to nevíš?“ Zdvihnu obočí v hraném překvapení. Počítal jsem s tím, že je to nezasvěcená panenka. Mám rád takové nezkažené a nezkušené holčičky, které mohu děsit a násilím jim vzít poctivost i krev. Dodává mi to notnou dávku uspokojení! Líbí se mi, že ji můžu ještě víc mučit. Že si ji mohu zprznit podle svých představ.

„Prostřednictvím slov to moc často nebývá,“ zavrčím jí do vlasů a drápy sjedu na její krk a do výstřihu trička. Zbědovaně sebou trhne. Jen čekám, kdy se znovu rozbrečí a začne prosit o život, jako to dělají všechny, co ke mně obdivně shlížejí.

„No, já tě poznat nechci,“ řekne ledabyle. Stisknu ji pod krkem za její odpor, který se mi vlastně líbí. Má odvahu a vzdor, který mi imponuje a který z ní vymlátím.

„Na nic jsem se tě neptal,“ ušklíbnu se.

,,Takže mě tvůj názor ani v nejmenším nezajímá,“ dodám medově.

„Já se s tebou chci poznat. Už delší dobu jsem se s nikým nepoznával a docela mi to chybí,“ zavrčím vášnivě a sevřu ji v pase chladnýma rukama, až zalapá po dechu.

„Já s tebou nic dělat nechci!“ řekne tvrdě a začne mě od sebe odstrkávat. Směju se tomu. Líbí se mi, jak se brání a vzdoruje. Stejně nemá šanci. Když mě lehce kopne mezi nohy, víc prostoru naštěstí nemá, naštvaně ji stisknu pod krkem.

„Ty potvoro!“ syknu.

„To jsi přehnala. Tohle se nedělá.“ Přitisknu se na ni ještě víc, aby se nemohla ani hnout a drápy jí hrubě zajedu pod tričko. Bolestně zanaříká a mně to na tváři vykouzlí další pokřivený úsměv.

„Nech mě bejt!" Prsty mě chytí za paže a rve mě od sebe, jenže já se nehnu ani o píď. Kreslím jí na bocích i břiše zatím jen povrchové škrábance. Teprve, když se mi nehty zaryje do krku, ji chytím ruce do jedné dlaně a drápy jí začnu přejíždět po krku, až v ní trne. Klepe se a zrychleně dýchá, zoufalým naříkáním mi dokazuje, že tohle pohrávání vážně umím.

„Pusť mě! Prosím!" Nakloním se k ní tváří a vdechnu její nevinnou dívčí vůni kořeněnou obavou. Rozklepe se ještě víc a začne sebou cukat. Špičkou nosu jí přejedu po tváři až na krk a nasávám to atraktivní živočišné aroma, které mi sládne na jazyku.

„Vzdej to. Mně stejně neutečeš," zasměju se jí tiše do vlasů a znovu se začnu věnovat jejímu krku. Přejedu po něm jazykem, až jí naskočí husí kůže.

„Mám hlad, ale mám to radši v posteli," zasměju se tomu dvojsmyslu. Drapnu ji a hodím do peřin. Polekaně vyjekne a než se naděje, posadím se na ni.  Ruce jí schválně nechám volné a čekám, co udělá.

„Tak pojď, per se se mnou. Přece mi svou krev nedáš jen tak zadarmo." Přejedu si mlsně po špičácích.

„Nebo snad ano?" Skloním se k ní a chtivě jí dýchnu na to tepající místo na krku. Trhne sebou a s jekotem mě od sebe začne rvát za ramena. Odkloním se sám, velmi pobavený. Neočekávaně se mi zaryje nehty do obličeje, až ucítím palčivost těch ran a na chvíli povolím sevření.

„Kam si myslíš, že jdeš!“ zavrčím, když spatřím, jak mi utíká z postele. Bez přemýšlení chytím její dlouhé hebké vlasy a stáhnu ji zpět k sobě, až vyjekne. Drsně ji chytím pod krkem, zatímco si stírám krev z obličeje.

„Moje maličká vystrčila drápky. To se mi líbí!“ Vycením na ni v hrůze špičáky a pak ji pustím, abych zlověstnými kroky došel ke dveřím a zamknul.

„Jenomže neví, že za každý takový výpad následuje trest!“ zavrčím temně a posadím se do křesla.

„Stoupni si!“ přikážu jí a ukážu na místo, kam dopadá bledý pruh měsíčního světla.

„Ne.“ Její odmítnutí zní ostře a zřetelně. Překvapila mě, opět. Zúžím oči do malých půlměsíčků.

„Asi jsem špatně slyšel,“ syknu hrubě.

„Říkám ne!“ Další sebejistý přednes, díky kterému se mi vaří krev v žilách. Ona mi odporuje?! Zuřivě po ní hodím pohledem. Co si ta holčička o sobě vůbec myslí! Mně se nevzdoruje. Jiné by si nedovolily ani polovinu toho, co ona! Prosily by, brečely. Snažily by si zachránit život plazením přede mnou!

„Ty asi nemáš život moc ráda, co?“ zavrčím vztekle.

„Kdybych chtěl, tak už bys byla dávno mrtvá! Tak si to rozmysli. Buďto poslechneš a uděláš, co chci, nebo bude mou zeď zdobit další krvavý flek!“ řeknu tvrdě. Rychlým pohledem přejede rudé skvrny a na roztřesených nohách dojde, kam chci.

„Hodná. Tak se mi to líbí,“ pousměju se křivě.

„A teď se svlékni,“ poručím jí a olíznu si rty.

„Hezky pomalu, ať si tě můžu prohlídnout.“ Probodnu ji zvráceným pohledem a pozoruju její vyděšené reakce. Ještě chvíli na mě zděšeně civí, ale nakonec, pod taktovkou mé netrpělivosti, ze sebe se slzami na tvářích a zatnutými zuby svlékne tričko.

Sjedu ji rentgenovým pohledem a nabádám ji, ať hezky pokračuje. Jejím nenávistným pohledům se šklebím. Rozepne si zip u kalhot a pomalu se svléká, zatímco jí do tváří vstupuje ruměnec. Jakmile je přede mnou jen ve spodním prádle, protne mě odmítavým pohledem.

Potěšeně ji pozoruju. Vidím na ní, že by mě nejradši znovu nakopla mezi nohy, ale bohužel nemá jinou možnost, než poslouchat. Umřít se jí podle všeho zřejmě nechce. Při této myšlence se usměju. I ta nejvzdorovitější nakonec poslechne, když jí jde o život. Na druhou stranu si nemůžu nevšimnout, že je vážně pěkná.

Do hlavy se mi zmateně nahrne vzpomínka na jinou mou kořist. Na mou Eleanor, která s pláčem svlékala své tmavé šaty a probodávala mě nenávistnými pohledy. Její dlouhé černé vlasy jí padaly do obličeje, když si přede mnou klekala, aby mě potěšila.

Rychle zavrtím hlavou a smetu tu vzpomínku nechápavě stranou a zadívám se na svůj nový majetek. Možná bych si ji přeci jen mohl na chvíli nechat. Vyzkoušet na ní výcvik “šťastné krve“.

„No vidíš, jak to jde, když se chce. Ani to nebolelo,“ poušklíbnu se. Jako bych snad ani neviděl její tváře pokryté slzami. Dojdu lehkými kroky až k ní. Ruce jí položím na boky. Hned se pod tím chladným dotekem roztřese.

„Máš štěstí, už zase. Kdybys ještě chvíli zlobila, nedala bys mi jinou možnost, než tě zabít,“ vyslovím to jako běžnou frázi, zatímco zvednu ruku a trochu jí stáhnu ramínko podprsenky.

„Snad nejsi stydlivá,“ vysměju se jí, když sebou choulostivě škubne. Nenávistně mi pohlédne do tváře, ale drží jako ovečka, zatímco jí přejíždím prsty po těle. Bavím se jejím výrazem. Na jednu stranu se mi líbí, že to není další ufňukaná chudinka. I když stojí a přijímá všechny moje doteky, její nevraživý pohled mluví za vše. Přejíždím jí drápy po těle a sem tam přitlačím, aby snad nenabyla dojmu, že tohle má být něco jako romantická předehra.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě její tělo nechává chladným, přesto ji mám větší chuť mučit než si ji v tuhle chvíli vzít. Příležitostí bude ještě dost. Zajedu jí rukama na záda, a když se dostanu k zapínání její podprsenky, zručně si s ním poradím. V ten moment sebou znovu trhne a rychle zkříží ruce. Škodolibě se zasměju.

„Prosím tě, obleč se. Chováš se jak školačka. Tímhle nikoho nevzrušíš," ušklíbnu se. Zatne zuby a s ponížením ve tváři mě poslechne. Posadím se na postel a věnuju jí jeden ze série provokativních pohledů.

„Pojď ke mně,“ zašeptám svádivě a olíznu si špičáky.

„Chci si s tebou promluvit o tom, co pro mě můžeš představovat, když budeš hodná holčička,“ usměju se.

„V opačném případě o tom, jak skončíš, když nebudeš poslušná!“ vycením na ni varovně špičáky a pasu se na jejím strachu. Dojde ke mně zoufalými kroky a posadí se, co možná nejdál.

„Celkově tvůj úkol bude velmi jednoduchý. Musíš se mě naučit mít ráda. To je celé. Myslím, že pro člověka nic těžkého nebo snad nesplnitelného," ušklíbnu se.

„Začneme tím, že pokaždé, když roztáhnu ruce nebo ti přikážu, abys mě objala, tak to bez protestů uděláš. Kdekoliv a kdykoliv budu chtít. Kdykoliv se mi zachce. Rozumíš?" zavrčím, abych zdůraznil, že nepřijímám jakýkoliv námitky. Jen kývne, ale úšklebek si z tváře nesmaže. Pozoruju její měnící se výraz ve tváři a zase se bavím. Vím, že jí dojde, že věci opravdu nebudou podle ní a že se mi chtě nechtě musí podvolit.

„Smůla, poupátko, jinou možnost nemáš, pokud se nechceš stát mou chutnou večeří," zašklebím se.

„Takže rozumíš, co máš dělat?!" zavrčím znovu výhružně. Zúží oči a přikývne.

„Obejmi mě!" zavrčím a postaví se jí na odiv. Líbí se mi, když na chvíli ztratí pojem o čase a okouzleně na mě shlíží. Jsem nebezpečný, jsem pro ně nádherný. V očích se jí zračí má nadřazenost a sexappeal, kterým jí dokážu namalovat mžitky před očima. Ale najednou se její pohled stane odměřeným natolik, že očima uhne. To se mi nelíbí!

„Rozuměla jsi?! Obejmi mě!" syknu netrpělivě. Dávno mi do náruče měla vletět sama, tak jako tomu bylo pokaždé! Její chování mě neskutečně vytáčí! Nejradši bych po ní skočil a zakousnul se jí do krku. Pak si ale vzpomenu, co bylo napsáno ve "Šťastné krvi", že násilím a výhružkami si náklonnost oběti nezískám.

Trochu zkrotnu. Tohle pro mě bude problém. Už nejsem zvyklý kolem někoho chodit po špičkách a chovat se k němu, jako by mi na něm záleželo víc než jen jako na potencionální potravě. Tohle všechno jsem měl schované jen pro Susan než…

Zavrtím hlavou a znovu potlačím nepřátelské myšlenky. Nechápu, že na tuhle holčičku můj vzhled jaksi nezabírá. To se mi zrovna dvakrát nelíbí. Není možný, aby byla nějaká výjimka. Všechny mě chtějí a dávají to dost jasně najevo. Bude mě chtít i ona!

„Copak ty nemáš ráda pevná mužská objetí?" zjemním hlas a přistoupím k ní.

„Nic ti neudělám, když můj požadavek splníš. A ještě si to užiješ." Shrnu jí drápem vlasy z obličeje a samolibě se na ni usměju. Smutně skloní hlavu. Odstoupím od ní a s nadšením sleduji, jak se přeci jen zvedne a váhavě ke mně dojde na krok. Se zatajeným dechem mě lehce obejme kolem pasu. Spokojeně blýsknu očima a jediným pohybem ji k sobě přitisknu tak silně, až zalapá po dechu a v leknutí se mi začne vzpouzet.

„Ale no tak, já ti nic neudělám," zavrčím jemně a držím ji, dokud se nezklidní. Ztěžka dýchá a trochu se klepe. Přejedu jí prsty po zádech. Mohl bych ji už pustit, svůj úkol splnila, ale nechce se mi. Líbí se mi, jak mi je vydána na milost, jak napjatě čeká, kdy z mojí strany přijde nějaký výpad. A taky se mi nějak moc líbí její blízkost, i když bych to nikdy nepřiznal.

Zavře oči, když ji k sobě přitáhnu ještě blíž. Vdechnu její svěží vůni a skloním se k jejímu krku. Zakňučí, ale nevzdoruje. Nedělám nic, jen se k ní tisknu, nos zabořený v jejích hebkých voňavých vlasech. Pomalu se uklidňuje a rozklepanost z jejího těla mizí. Stojíme téměř bez hnutí. Nechávám ji i sebe zvyknout na tu těsnou vzrušující blízkost. Když sebou pohne a zadívá se mi do obličeje, povýšeně se usměju.

„Tak co? Líbí?" Zadívám se do šedých okouzlených očí. Je mi předem jasné, že se jí to prostě líbit musí! Nikdo si ještě nikdy nestěžoval a i ty, které věděly, že se jim za okamžik zakousnu do krku, mi vzdychaly v náručí a nenasytně vdechovaly mou vůni, i když z nich už odcházel život. Ušklíbne se.

„Moc si věříš," zamumlá tiše a lehce se ode mě oprostí. Nechám ji.

„Věřím, protože vím, jak na druhé působím. Proto taky vím, že se ti to líbilo," poušklíbnu se sebevědomě. Je vážně jiná než ostatní. A i když mě svým chováním na jednu stranu neskutečně vytáčí, na druhou se mi její přístup imponuje. Nebude to s ní lehký, ale myslím, že to zkusím. Budu se bavit tím, jak ji zkrotím. Jak z téhle sebejisté holčičky udělám zkaženou ovečku. Jak ji dostanu na kolena!

„Proč chceš, abych tě měla ráda? K čemu ti to bude?" Pozoruje mě přivřenýma očima.

„O to se nemusíš starat. Dělej je to, co po tobě chci, a žádné bezprostřední nebezpečí ti nehrozí. A teď běž, chci si jít lehnout," vyženu ji.

„Chci to vědět!" řekne vzdorovitě a nepohne se ani o píď. Náhle její tvář protne bolestný škleb, ale než ho stihnu pořádně zaregistrovat, zmizí za maskou nevraživosti.

„K čemu ti jako zamilovaná budu?" Mlčky se dívám do jejích odhodlaných očí.

„Neprovokuj mě nebo přestanu být hodný.“ Stisknu dlaně v pěst.

„Ale můžu tě uklidnit, kvůli primitivním lidským citům to vážně nedělám," ušklíbnu se opovržlivě.

„A teď už jdi, nebo tady se mnou chceš zůstat?" Zajiskřím očima a pohledem ukážu na postel.

„Tak proč to děláš?" ozve se znovu. Zatnu vztekle zuby. Ta její drzost je naprosto komická. Mohl bych ji ve vteřině zabít, ale ona má snad převrácené myšlení nebo co, že nechápe varovné signály a dál mě vytáčí k nepříčetnosti! Podstatnou část dne jsem nespal. Jsem unavený a hladový a musím hodně přemáhat, abych se na ní nevyřádil!

„Já o tom teď s tebou diskutovat nehodlám!" vyjedu na ni. Polekaně sebou trhne a stáhne se. Ještě chvíli zírá do mých očí, než vycouvá a zavře za sebou dveře.