OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra s ohněm - 22. kapitola

17.07.2011 (15:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1300×

22. kapitola - „Dopřeju ti nonstop slast celou noc.“

Diana:

Přede dveřmi do Chazova pokoje se zhluboka nadechnu a vymažu svou tvář od pocitů. Chci být jako nepopsaná kniha, aby nic nepoznal. Chvíli přemýšlím, jestli mám nejdřív zaklepat, ale pak to zavrhnu. Rozrazím dveře a vejdu do ložnice.

„Copak Di? Snad se ti nestýskalo?“ zvedne ke mně temné duhovky, až se zachvěju. Místnost je prosycená jeho vůní a mně se motá hlava. Pouští mi to do těla zvláštní pocit naprosté odevzdanosti jen jeho osobě. Tak strašně bych mu chtěla padnout do náruče a nechat se od něj obejmout, zlíbat. Aby zahladil ty bolístky, které mi způsobil Dex i on samotný.

„Chceš obejmout?“ zvedne se z postele a tichými kroky dojde až ke mně. Jeho jiskřivý pohled mě úplně vyvede z rovnováhy a já nejsem schopná okamžik vůbec reagovat.

„Co se to se mnou děje?!“ zahučím zmateně v duchu, když s pootevřenými rty fascinovaně sjíždím jeho okouzlující tělo a jsem v naprostém transu. Povýšeně se usměje.

„Snad jsi neztratila hlas,“ řekne po chvíli, kdy na něj tiše a rozněžněně zírám. Zvedne dlaň, jako by mě chtěl pohladit a otočí mi hlavu na stranu, aby si prohlédl mou bolestivou krvácející ránu. Při tom doteku mnou projede elektrický impulz a musím se zhluboka nadechnout, jak to na mě působí.

„Dex do tebe zřejmě moc zamilovaný nebude,“ ušklíbne se vědoucně.

„Určitě ne,“ zamumlám tiše a zmateně na něj hledím s takovou vroucí nechápavostí v těle. Měla bych řešit, proč jsem přišla, ale myšlení mi teď dělá problém. Jako nemocná k němu přijdu blíž, až cítím jeho chladný dech. Ta živelná vůně mi zpřeráží překážky a já se k němu lehce přitisknu, aniž by mi docházelo, co to vlastně provádím. Ten dotek ve mně vyvolá až bolestnou radost.

„Copak maličká, snad nechceš sex?“ pevně mě chytí za zápěstí a chlácholivě se usměje. Řekl mi přezdívkou, kterou mi dal, když jsem byla jeho kořist a to mě zabolí. V srdci mě prudce bodne.

„Zas jen jeho hračka!“ prsknu zlomeně a chci se sebrat a odejít! Ale namísto toho se mé tělo na něj nalepí ještě víc, až tiše zasténám.

„Sakra, co to dělám?“ prsknu zmateně v duchu a naprosto idiotsky se usmívám, zatímco mi tělem probíhají rozličné pocity. Jeho tělo je magnet. Jakmile mě k sobě tvrdě přivine, zoufale zasténám znovu. Je to téměř k nevydržení. Jako by mě každý jeho dotek sladkobolně bolel a já se ho nemohla nabažit.

„Chci víc!“ vykřiknu bezmocně a těším se s každé ubohé vteřiny, kterou mi obětuje.

„Ty vůbec nevíš, s čím si zahráváš,“ zavrčí vzrušeně, když na sobě cítí hebkost mého těla. Vzhlížím k němu jako k bohu a omámeně mu prsty bloudím po hrudníku. Cítím, že se mu to líbí stejně jako mně. Myšlenka, že je vzrušený ze mě, se mi zalíbí.

„Diano, musíš se sebrat a vypadnout z tohoto pokoje i celého baráku! Běž!“ křičí na mě poslední soudné myšlenky.

„Ale já ho moc chci,“ odmlouvám hrubě, zatímco do sebe vdechuju jeho omračující vůni. Hlava se mi sladce motá a jen jeho blízkost dokáže utišit tu nevysvětlitelnou lačnou touhu po něm. Prsty mu zajedu do vlasů a celá se při tom doteku rozechvěju. Zamyšleně pozoruje můj roztoužený výraz a přivírá víčka pod mými doteky. Když mi hrubě zajede prsty pod tričko a zchladí mou rozpálenou kůži, cuknu sebou a přeruším kontakt mezi námi.

„Neříkala jsi snad, že ti na mě už nezáleží?!“ zasyčí mi do obličeje. Špičáky rozkošně vyceněné, tak běsnivě, že mi přechází mráz po zádech.

„Záleží,“ zamumlám, okouzlena jeho majestátnou přítomností. S pohledem na něj stojím a vdechuju do sebe tu palčivou chvíli. Vzduch je tak nasládlý, že tu chuť cítím i na jazyku.

„Co to tady na mě zkoušíš?!“ zavrčí a surově mě drapne za paže, až vzdáleně pocítím bolest.

„Já už nejsem ten Chazz, kterej ti padal k nohám!“ Zabodává se mi drápy do pokožky. Pálí to a bouří to ve mně adrenalin, ale já mám na tváři neutuchající úsměv. Vždyť on se mě dotýká!

„Kterýho ty si omotáš kolem prstu i po tom všem, co jsi mi provedla!“ sykne a nechápavě se na mě dívá. Znovu se mnou zatřese a přirazí mě ke zdi, až ze mě vyjde zachrčení.

„V knihovně jsi mi dala jasně najevo, co jsem!“ stiskne mě tak silně, až zakňourám a mimo radosti z jeho přítomnosti pocítím i tu skutečnou bolest.

„Jsem bezcitný upír,“ zavrčí chladně a stiskne mě tvrdě pod krkem, až radostně vydechnu.

„Tak se mě nesnaž zase měnit!“ sykne zlostně. Dech má zrychlený a jen povrchově vnímám strach. Uvnitř mého těla je především bezbřehá radost a touha po něm.

„Já nic nezkouším,“ dostávám ze sebe mezi slastnými povzdechy. Kroutím se před ním radostí, když se mě znovu dotkne a div před něj nepadnu na kolena. Mám pocit, že se snad mohu rozletět po místnosti! Celé mé tělo je tak lehké a touží po něm.

„Co ti je?!“ zavrčí, až protočím panenky v sloup. Ten jeho hlas, ach bože, ten jeho hlas mě zničí! Jako by mi zněl v uších a udupával všechno nepotřebné. Nikdy mi nebylo takhle krásně. Surově mi roztrhne tričko od spodního švu až ke krku a serve ho ze mě za mého smíchu.

„Chceš sex?“ zadívá se mi posměšně do očí.

„Budeš ho mít!“ zavrčí a hodí mě do peřin. Žaludek se mi převrátí v nešetrném kotrmelci a náhle vnímám měkkou postel pod sebou a jeho zářící tvář nad sebou. Nalehne na mě celou vahou svého těla, až bezmocně vydechnu a lapám po dechu. Násilně se mi ponoří jazykem do úst, až se propnu v nečekané a především neobvyklé euforii. Drápy mi kreslí krvavé obrazy po těle, zatímco se pod ním bez dechu svíjím radostí.

Odtáhne se ode mě a dá mi možnost se trochu nadechnout. Neztrácí však čas, svými špičáky se mi zakusuje do ramen i krku, až sebou slastně cukám a sténavě naříkám. Netuším, jestli mě to bolí nebo ne. Cítím jen zázračnou rozkoš z každého jeho doteku a nesmírnou lehkost. Jednou rukou mě chytí pod krkem, zatímco se ze mě snaží servat sukni.

„Tohle přece nechceš!“ vytane mi bláhově v mysli a já se jen blaženě usměju. A namísto bránění se prohýbám vstříc jeho dotekům a hlasitě sténám.

„Tohle nebude žádný něžný milování!“ křičí mi panicky hlas v nitru, zatímco se Chazovým dotekům propadám víc a víc.

„Ale bude to on,“ usměju se a poprvé po dlouhé době se cítím skutečně šťastně.

„Chazzy!“ vykřiknu jeho jméno, když se svým klínem dotkne toho mého. Líbám ho s divokou zuřivostí a naprostou samozřejmostí, jako by to tak mělo být. On chce, on to dostane. Snažím se ho k sobě přitisknout, co nejvíc, abych znásobila tu rozkoš. Nikdy se mnou jeho doteky nedělaly takové zázraky. Zmateně zvrátím hlavu a zasténám v dalším přívalu euforie.

Přestane mě líbat a zadívá se mi do zastřených očí. Chvilku jako by snad přemýšlel a váhal, ale nakonec mi slastně skousne spodní ret a zavrčí:

„Uděláš mi dobře,“ posadí se a rozepne si poklopec. Bez přemýšlení do něj chci zajet rukou, ale on ji s úsměvem odstrčí. V očích mu nadšeně zajiskří.

„Víš, co chce!“ křikne panicky a stydlivě můj soudný niterní hlas. Oči se mi rozšíří pitomostí i obavou.

„Tohle ty nechceš! Braň se!“ spílá v duchu.

„Ne,“ zašeptám sténavě. Z očí mi proti mé vůli stékají slzy, jak se ze mě snaží mé neokouzlené já vydolovat nějakou lepší reakci než jen sténání.

„Snad ses nezačala bát?“ baví se mým vyděšeným výrazem.

„Celou dobu jsi byla taková dračice a teď couvneš?“ přitiskne se ke mně svůdně a políbí mě, až pod ním zoufale zasténám.

„Pojď, já tě to naučím,“ zašeptá vzrušeně, až se mi jeho hlas dostane až do žaludku a slastně mě zabolí.

„Bože!“ vyjeknu rozkoší, jeho hlas mě vybičoval do nejvyšších sfér duševního ráje. Je mi tak krásně, že to snad ani nemůže být možné.

„Opakuj po mně: Ne, to nechci!“ nabádá mě vnitřní soudnost.

„Ne, nechci,“ zasténám a marně bojuju s jeho mocí. Jsem mu naprosto oddaná a malátná a co je nejhorší, tenhle stav absolutní bezmocnosti mne v tuhle chvíli naprosto těší.

„Ale já chci,“ usměje se.

„Ukážu ti, jak to mám rád,“ zavrní mi sladce do ucha, až vytřeštím oči a zalapám po dechu.

„Chceš být přece lepší než Mia,“ ušklíbne se.

„MIA!“ Slyším to nenávistné jméno v ozvěnách natolik, že mě to probere. Tělo mám sice ještě naprosto ochromené, ale díky tomu jejímu exotskému jménu a nepokryté zášti, kterou pro ni mám v nepřeberném množství uvnitř sebe schovanou, se psychicky pomalu začnu dostávat z toho sladkého stavu beztíže.

Z očí mi vytrysknou slzy a já ho zamlženým pohledem sleduju a snažím se do toho dát všechen odpor a hněv. On sice udává rytmus mého srdce i dechu, takže jsem ve svém těle jako vězeň a nezbývá mi než sténat, jak on píská, ale teď už jsem zase plná soudnosti a nepřátelství.

Když postřehne můj návrat do reality, vítězně se usměje a pustí mě.

„Běž, prosím tě, já si to raději udělám sám,“ zívne znuděně, až zatnu pěsti a z očí mi proti mé vůli uniknou další slzy ponížení.

„Ty seš takový hajzl!“ prskám v duchu a pohlížím na něj s absolutní nechutí.

Chester:

Se zájmem pozoruju, jak se malátně snaží posadit. Probodává mě zlobnými pohledy a já se jen neuvěřitelně arogantně šklebím.

„Mohl bys…“ zamumlá a zakašle, jako bych jí ještě ležel na hrudi.

„Mohl bys na okamžik vypadnout?!“ Její hlas se zdá být silnější. Stále přemýšlím, co způsobilo ten její stav. Panenky měla téměř rozšířené, jako by byla pod nějakou drogou…

„Tak už sakra táhni!“ křikne na mě vztekle.

„Potřebuju se dát do pořádku,“ zamračí se a zatne pěsti. Křivě se usměju.

„No, to jsi uhodla,“ řeknu a stáhnu ji k sobě zpátky, až zoufale zalapá po dechu a oči se jí ihned znovu promění v naprosto okouzlené. Nalehnu na ni, aby mi nemohla utéct. Zdá se, že se nějak probrala z euforie. Budu ji do ní zase muset dostat! Baví mě si s ní hrát jako bezbrannou s kořistí.

„Proč by ses dávala do pořádku? Mně se takhle líbíš,“ sjedu pohledem na její podprsenku.

„Nechceš si to sundat? Mohla by ti překážet,“ zajiskřím očima.

„Chazzy!“ zasténá a panenky se jí protočí jako by snad právě dosáhla nirvány. Těžce a trhavě pode mnou dýchá a posténává, a to jsem ještě pořádně nic neudělal.

„Překážet?“ zašeptá se vší nechápavosti naprosto okouzleně. Zdá se, že v tomhle stavu je naprosto mimo. Nemusím se ani moc snažit. Jakmile se na ni totiž nalepím, přestane vnímat a opět má ten zastřený výraz jako před chvílí. Netuším, čím to je, ale tenhle euforický stav podobný stavu narkomana jí podle všeho způsobuju já!

I kdybych ji tu zabíjel, tak ona mi u toho snad bude vzdychat v náručí! Pocit převahy a nadvlády mě zachvátí v takové síle, až cítím po těle příjemné mravenčení a moje pošlapané ego se sbírá z popela a znovu se vrací mezi živé.

„A pak kdo koho dostal,“ zašeptám jí s převahou do ucha, když si uvědomím, že mi tohle ovládání oběti není cizí.

Oskar stál uprostřed obýváku a Eleanor se před ním plazila a sténala jeho jméno.

„Oskárku,“ každý jeho sebehrubší dotek ji dokázal vynést do stavu beztíže a ona se s uplakanýma očima nechávala mučit a ještě prosila o další. Vnímal jsem v sobě ten pocit žárlivosti a snažil se potlačit tu tupou bolest v prsou, ale pokaždé, když si s ní takhle hrál a dával najevo svou převahu, jsem toužil umět to taky a ovládat lidi podle svého.

„Oskárku!“ rozplakala se, když ji hrubě kopl do obličeje a znovu od ní o krok poodešel. Tvář měla celou zakrvácenou a z rány na krku jí stékala krev, ale ona se po něm sápala jako smyslů zbavená a prosila ho, aby ji nechal se jen dotknout. Když ji znovu surově kopl do obličeje a div jí nezlomil nos, trhnul jsem sebou.

„Do hajzlu, už toho nech. Bude mít ksicht na kaši,“ uhnul jsem pohledem, abych se nemusel dívat, jak se po něm znovu beznadějně sápala s naprostým okouzlením a touhou v očích.

„Chazzy, říkal jsem ti snad, že vždy musíš dbát na svůj přednes a hovořit spisovně,“ povzdychnul si a chytil mou Eleanor za vlasy, aby jí pomohl vstát.

„Nikdo se ani nezalekne necivilizovaného upíra,“ probodne mě pohledem a slízne jí z pokožky horkou krev.

„Musíš být na výši. Civilizovaný a mocný, abys dokázal, jak nicotní oproti tobě lidé jsou! Oni jsou kořist a ty vyšší bytost! Nikdy nesmíš dopustit, aby ti sebrali tvou nadřazenost a sebejistotu!“ zavrčel hrdelně a prokousnul jí tak surově hrdlo, že vykřikla a omdlela mu v náruči.

Vzpomínka, kterou jsem utěsnil hluboko v mysli, se vydrala na povrch. Myslel jsem, že já tohle nedokážu, ale podle všeho ano. Nejspíš to v sobě mám také, akorát jsem si to neuvědomoval. Podle všeho hlas, dotek i vůně dokáže v člověku vyvolat absolutní rozkoš a oddanost. A to já právě potřebuju. Aby byla jen má a naprosto sdílná.

„Slyšíš, co ti říkám?“ šeptám jí do ucha a nemůžu se nabažit pohledu na její tělo, které se pod každým mým slovem prohne v návalu slasti. Lehnu si na ni polovinou těla. Rty přitisknu na její lalůček a pokračuju v trápení.

„Di… Di… líbí se ti to?“ Oči se jí lesknou nadšením a toužebně sténá, zatímco sleduji její chvějící se rty.

„Budu tvoje jméno říkat třeba celou noc, protože mně se strašně líbí to, co s tebou dělám!“ vrčím jí jemně do ucha a užívám si své nově získané schopnosti, díky kterým ji dostanu přesně tam, kde ji budu chtít mít. Bude muset poslouchat, i kdyby stokrát nechtěla. Prostě se mému vlivu neubrání, a to mi neskutečně líbí!

„Chazzy, Chazzy,“ šeptá celá omámená. Příjemně mě bodne v hrudi a užívám si chvil, kdy jsem pro ni celým smyslem života.

„Prosím, dost!“ zoufale sebou trhá a evidentně všechnu tu rozkoš nezvládá. Zřejmě je to pro ni až moc krásné, ale to má smůlu, protože mně se to neskutečně líbí. Vyhovuje mi to, protože i přesto všechno špatně snáším slzy, ale tohle týrání… to je pro mě to pravé! Její prosení, ať nechám něčeho, co se jí tak líbí, mě pobaví.

„Proč? Vždyť ti to dělá dobře.“ Začnu jí jemně přejíždět drápy po těle a užívám si její vzdychání, které nabírá na intenzitě s každým dotekem.

„Tak se tomu nebraň,“ jemně ji kousnu do rtu.

„Stejně se neubráníš,“ zašeptám jí do ucha a pak ji políbím na lalůček. Stisknu ho mezi rty a sklouznu na její krk. Nechci z ní pít. Líbám jí ty proklaté rány, které má od Dexe, a aniž bych si to uvědomoval, podvědomě se snažím o to, aby se jí zahojily…

Jakmile se jí do ran dostane můj jed, doslova vybuchne v rozkoši. Oddaně se pode mnou zazmítá a v ozvěnách šeptá mé jméno, jako bych byl ten jediný na světě. Líbí se mi to, i když vím, že je v transu a nevychází to tak úplně z jejího přesvědčení. Přesto mi její hlas zůstává v hlavě a její sténaní mě neskutečně vzrušuje, ale nechávám to vyznít naprázdno.  Vyhledám její neutichající ústa a políbím ji. Něžně a dlouze, a když vidím, co s ní moje laskání jazykem dělá, užívám si svoji roli tyrana ještě víc!

„Přestaň!“ zasténá mi do rtů a z očí jí uniknou slzy, ovšem duhovky jí přímo září štěstím.

„Ty nevíš, co to se mnou dělá!“ dostává ze sebe stížnosti, ale i přesto je mnou tak pohlcená, že mi ty něžnosti oplácí a prsty mi vjíždí do vlasů.

„Právě, že vím,“ zasměju se tiše a přitisknu se na ni ještě víc, i když je mi jasný, že nemá žádnou sílu k odporu. Chytím ji za zápěstí a nedovolím jí, aby mi cokoliv oplácela. Když ke mně zvedne hlavu v náznaku polibku, uhnu. Zmateně otevře oči.

„Přemýšlím, co tě víc mučí, jestli moje dotyky nebo tvoje touha po nich.“ Přiblížím se k ní, co nejblíže. Rty pár milimetrů od těch jejích. Cítím, jak ji můj dech rozechvívá. Hypnotizuje mi rty, ale já jí nedovolím, aby se jich dotkla. Při každém pokusu jí zatlačím zápěstí do postele.

„Tak mě přece polib,“ vybízím ji pobaveně. Bolestně zanaříká a prosebně se mi zadívá do očí.

„Strašně mě trápíš,“ řekne slabě a znovu se mě pokusí marně políbit. Uhnu a vytočím ji tím.

„A ani nevíš, jak moc se mi to líbí,“ zašeptám takovým tónem, aby ji při něm zamrazilo. Výsledek se dostaví okamžitě. S úsměvem se dívám do jejích široce rozevřených očí a pokračuju.

„Celou noc, lásko,“ toužebně se pode mnou zavlní a zvrátí hlavu ve slastném výdechu

„Dopřeju ti nonstop slast celou noc.“ Vrátím se k jejím ústům a zlehka přes ně přejedu jazykem. Trochu ji to probere a protne mě zmateným pohledem.

„Tak co ten polibek?“ zajímám se.

„Chazzy…“ Div nezabrečí. Prohne se a zanaříká.

„Nedá se to vydržet!“ zakňourá v dalším přívalu štěstí a nahne se ke mně, aby mně políbila. Na chvíli jí dovolím, aby se naše rty spojily, ale po pár dotecích jí zase uteču. Už kvůli sobě. Myslí si, jak ji tu nemučím a přitom mi dává taky pěkně zabrat.

„Chceš to ukončit?“ zachraptím. Probodne mě zastřeným zjihlým pohledem a ve tváři se jí objeví soustředěnost se zamyšleností.

„Ne,“ vzdychne slabě.

„Nechci,“ zavrtí hlavou a obejme mě kolem krku.

„Nedovol mi odejít.“ Nechám ji, aby se mi jemně vpila do rtů.

„Miluju tě,“ zabodne mi do těla nůž s mým jménem.

„Chci být zase s tebou!“ Z očí jí začnou stékat slzy.

„Strašně moc, lásko.“ Její pohled je stále opilecký, když se ke mně mačká a říká tyhle absurdity, po kterých toužím, i když si to nepřiznám. Zarazím se. S takovým vývojem událostí jsem nepočítal. Měl bych se jí vysmát, protože ona opět podlehla, zatímco mně je absolutně ukradená a poslat ji spát. Měl bych, ale místo toho se jen zamračím a vymaním se jí z náručí.

„Až mi to řekneš v momentu, kdy budeš při smyslech, tak ti to možná budu věřit,“ zamračím se a odtáhnu se od ní, abych se vzpamatoval.

„Jsem při smyslech,“ obrátí ke mně své oči. Rázem z ní opadlo největší poblouznění. Mátožně přejde k oknu a rozevře ho dokořán, teprve potom se zhluboka nadechne a já s nepříjemným pocitem sleduju, že už na ni nepůsobím.

„Já to myslím vážně,“ posadí se do rohu a obrátí ke mně své šedé oči.

„I když jsem nechtěla, aby ses to dozvěděl,“ ušklíbne se bolestně. Hledím na ni s vážnou tváří a hledám nějaké znamení, které by mi řeklo, jestli to myslí skutečně. Samozřejmě, vím, jak je na tom její krev, ale vyslovit pravdu je něco zcela jiného. Pokud to ovšem pravda je!

„To je teď už jedno,“ řeknu a nespouštím z ní oči. Těžce polkne a tupě pokývá hlavou. Tupým pohledem se zadívá do stropu a zrychleně zamrká, aby jí z očí vytryskly slzy. Tvář jí co chvíli protne grimasa bolesti.

„Ty ubožáku!“ prsknu znechuceně.

„Podívej se, jaks dopadl! Div se tu neplazíš před obyčejným smrtelníkem,“ přeříkávám jí s hořkostí v hlase to, čím mě tak snadno srazila na kolena. Nikdy to z paměti nevymažu, i kdybych se stokrát snažil.

„Z velkýho zlýho upíra se stala citlivá atrapa!“ pokračuju, i když to ve mně bouří staré rány.

„Kéž bys neexistoval,“ dodám a umlknu. Jakmile se z toho vydýchám, zabodnu se jí do očí.

„Už chápeš, proč to je jedno?!“ Jsem naštvaný sám na sebe, že jsem se takhle nechal vyprovokovat. Myslel jsem, že už mám tohle za sebou. Že to pohřbím hluboko v sobě a už se k tomu nikdy nebudu vracet! Tolik jsem se o to snažil!

„Nehraj to tak, že bylo ublíženo jen tobě,“ zvedne ke mně utrápeně oči.

„Proč jsi spal za mými zády s Miou? Věděls, že mi tím zlomíš srdce,“ zatne zuby.

„A tu noc, na kterou ty si nevzpomínáš… Jak myslíš, že jsem ji prožila?“ S lehkou nostalgií se na mě zadívá.

„Rozerval jsi mi krk na kusy,“ zavrtí prudce hlavou, jako by chtěla rozehnat nešťastné vzpomínky, a polkne slzy.

„Ta bolest byla úděsná, ale to nebylo to nejhorší…“ zadívá se na mě zlomeně.

„Nic z tvojí lásky jsem v tu chvíli, kdy jsi mě zabíjel, necítila.“ Zdá se, že je to pro ni to nejbolestivější. Sveze se k zemi a zvrátí hlavu v náhlé agonii. Matně se snažím na tu noc vzpomenout, ale je to marné. Nedokážu ze sebe vydolovat nic, co by mi jen vzdáleně připomínalo, jak to probíhalo.

„Myslela jsem si, že seš uzavřená kapitola, ale… Mohla jsem bez tebe zešílet… Kdyby mi Dex nepomohl od těch ran, co se samy otvírají, tak už bych tu nebyla,“ ušklíbne se.

„Nechtěla jsem tu být! Chtěla jsem na všechno zapomenout! A ty se klidně vrátíš a já z tebe takhle šílím! Tohle je jenom další bolest,“ řekne tupě.

„To, že jsi zase chrápal s Miou…To už do toho snad ani nepočítám,“ usměje se bolestně.

„Ano, taky jsem slyšel, jak se o tebe Dex poctivě stará. Myslím, že si nemáme, co se týče nevěry, už co vyčítat,“ ušklíbnu se.

„Jasně, Dexterova péče se samozřejmě dá srovnat s rozkoší, kterou ti poskytuje Mia!“ zatne zuby.

„Jak to, že tě Dex léčí, když do tebe není zamilovaný?!“ zajímám se zachmuřeně, zatímco ji pozoruju.

„Není zamilovaný do mě,“ ušklíbne se.

„On cizopasí na mém strachu. Získává rozkoš díky tomu, že mu bezbranně držím jako ovečka a nechávám se týrat,“ povzdychne si.

„Zdá se, že se do té “nešťastné krve“, praktické krve strachu, zamiloval na tolik, že mi díky tomu dokázal pomoct a já měla na pár hodin pokoj,“ povzdychne si znovu.

„Zkrátka, kdo chce žít, musí trpět,“ na rtech se jí zračí nepovedený úsměv.

„Nehraj to na mě. Vím, že spolu normálně spíte,“ odfrknu s pocitem, že už mě vlastně nepotřebuje ani na svou záchranu, když má kamarádíčka Dexe.

„Do hajzlu!“ zakleju v duchu. Zas to ve mně vyvolává ty absurdní emoce, kupříkladu kvalitní žárlivost!

„Tak tohle na mě neházej!“ sykne ublíženě.

„Já nejsem ty!“ trhne sebou.

„Mám za sebou první milování s tebou, ale nic jinýho! Nechápu, jaks na takovou hnusnou věc vůbec přišel!“ oklepe se.

„Myslíš, že jsem snad magor? Že mě baví, když mě tejrá?“ uchechtne se bolestně.

„Nikdy jsem mu nedovolila víc než to, aby mi sál krev!“ Zamyšleně pozoruju její bezprostřední reakce.

„Já vlastně nevím, co jsi,“ zadívám se na ni.

„Pokaždé jsi totiž někdo jiný. Už ani netuším, co si o tobě mám myslet,“ povzdychnu si a prsty si vjedu do vlasů.

„A tu Miu jsem ti přece už vysvětloval! Byl to přešlap!“ Nechám se vyprovokovat proti svojí vůli.

„Já vím, jen přešlap!“ zavrčí zoufale.

„Prostě mi to příšerně ublížilo,“ složí svou tvář do dlaní a snaží se nepoddat pláči.

„Mně spíš dostalo to, že…“ zasípe a tvář se jí znovu zkroutí do bolestného šklebu.

„Co?“ zajímám se, když se odmlčí a snaží se zadržet slzy. Zavrtí hlavou.

„Nic…“ zašeptá a odvrátí ode mě obličej, abych neviděl slzy, které jí začnou stékat po tvářích a které už nemůže zastavit.

„Proč mi to nechceš říct? Já si z tý noci vůbec nic nepamatuju! Omlouval jsem se ti za to, ale tys…“ Zarazím se, protože si vzpomenu na to, co mi onehdy řekl Dex. Že si tu mou péči podle všeho moc neužila. Je možné, že by…?

„Souvisí to nějak s tím, když… když jsem z tebe pil?“ zadívám se na ni napjatě.

„Ne!“ vyjekne rychle.

„Souvisí to s tím, že jsi mě sprostě podvedl a za mými zády se válel s Miou!“ prskne bolestně a tentokrát se už doopravdy zhroutí v přívalu pláče.

„Dal jsi mi tím dostatečně najevo, že… ti na mně už nezáleží…“ dostává ze sebe mezi jednotlivými vzlyky.

Diana:

„Ale já tě….“ zatne pěsti tak moc, že mu zbělají klouby.

„Já tě měl vážně rád,“ dokončí větu a mně se bolestně sevře srdce. Ztratila jsem ho.

„Já vím,“ zašeptám se zavřenýma očima, jako bych tím snad mohla zabránit dalším slzám. Nedokážu věřit té realitě, kde by mě rád neměl. Potřebuju jeho lásku a především jeho samotného.

„Byl to prostě hroznej šok,“ pípnu.

„Je to jako kdyby ti někdo rozdrtil srdce - taková hnusná bolest v hrudi.“ Pak se zastavím.

„Ty vlastně víš, co jsem prožívala,“ ušklíbnu se znechuceně. On nelhal! Zato já ano.

„Všechno jsi cítil.“ Připomenu si jeho tvrzení, kterým se mi snažil vštípit, že chápe… Že ví, jak mi je. Nejspíš to skutečně věděl. Všechno ho týralo stejně jako mě.

„Mlč,“ požádá mě.

„Já už nechci cítit nic a nikdy!“ zavrčí, až sebou trhnu. Pohledem se zabodnu do toho zlého, bezcitného upíra, kterého jsem dokázala srazit na kolena, i když o to mi zrovna nešlo. Já skutečně netušila, že mu ubližuju!

„Proč jsi sem vůbec přišla? Dál ve mně oživovat to, co ses před pár týdny snažila zabít? Dostat ze mě vyznání nebo co?!“ Drapne mě zuřivě pod krkem a vytáhne mě na nohy, až vyjeknu. Ještě chvíli mu zděšeně zírám do temných duhovek, než sebou při zvuku Dexova hlasu zoufale cuknu.

„Diano!“ Evidentně se pohybuje po domě a hledá mě, když nyní už naše dohoda znovu funguje. Je posvátná, jak mi připomněl Dex.

„Má hlad,“ ušklíbnu se bolestně a chytím Chaze za zápěstí, abych ho od sebe odtáhla. Samozřejmě je to naprosto nemožné, ale on mě i přesto pustí.

„Musím jít, jinak…“ Rozechvěju se po celém těle.

„Sám to znáš,“ zašeptám a snažím se v sobě ten primitivní strach nedávat tolik najevo. Nemám ráda, když se mé slabosti projevují veřejně a ušlapávají tak mou vnější sebevědomou stránku.

„No, teď už je to jedno,“ ušklíbnu se a rozechvěle udělám krok ke dveřím.

„Co je jedno?“ zúží pohled a protíná mě nesouhlasným pohledem.

„Chazzy, nezlob se,“ prsknu zoufale.

„Ale jestli nepůjdu, tak mi to stonásobně vrátí a bude to ještě horší!“ V hlase se mi projeví jak pud sebezáchovy, tak i vzrůstající agónie a ztrácející se naděje.

„Krasotinko, kde seš?!“ křik je vzteklejší. Živě si dokážu představit Dexe, jak si zatíná drápy do rukou a vztekle se rozhlíží kolem sebe, jako by neměl stání.

„Ty si to dneska chceš pořádně užít, co?!“ ozve se z chodby tak hlasitě a výhružně, že se mi postaví chloupky na těle. Omluvně, v naprosto dezolátním stavu, se na Chestera zašklebím a popojdu ke dveřím, i když mě nohy moc nenesou.

„Tak běž,“ popožene mě bezcitně. Jak jsem si jen mohla myslet, že by mne třeba zachránil před tou bolestí, která mě čeká?

„Tak tady seš!“ vyjekne Dex ve dveřích a vrhne se ke mně. Než stačím jakkoliv zareagovat, přirazí mě ke zdi a zakousne se mi tak bolestivě do krku, až zalapám po dechu.

„To bolí!“ zařvu z posledních sil a nechávám si násilně zabodnout drápy do zad. Ta panická příchuť strachu mě lechtá na patře a žaludek se mi obrací, ba mě v něm přímo bolestně bodá, jako by žil svůj vlastní život a umíral pod vlnami Dexova jedu.

„Dexi, dost!“ Překročil tu mez, kterou jsme si domluvili. Vzal si ode mne moc! Útrpným pohledem sjedu na Chestera. Stojí s rukama v kapsách a ve tváři má vepsaný takový výmluvný pohled. Čelo má zkrabatěné a rty úzce semknuté, ale oči, ty temné oči přímo tepou prázdnotou, až mi to vyráží dech.

„To už stačí,“ řekne, když postřehne, že v Dexově náruči téměř ztrácím vědomí. Prudce s ním trhne a oderve ho ode mě, až se mu sesunu do náruče. Chytil mě jen taktak. Ztěžka držím víčka a dívám se mu do pochmurné tváře. Nebráním se, když mě přenese na postel, ani bych na to neměla sílu!

„Tak to teda ne,“ prskne Dex vztekle.

„Mám s ní jiný plány! Proč myslíš, že jsem to přehnal?“ Zoufale zatnu zuby a trhnu sebou v bolesti, abych se pokusila utéct. Chester je tak necitelný, že je schopný mě s ním nechat. Nechci sloužit Dexovu chtíči!

„Nechci, aby se mi bránila, až ji budu týrat svým tělem,“ sykne potěšeně. Z jeho slov téměř skapává nadrženost. Tuším, že se nadšeně chvěje po celém těle a zavadit o jeho poklopec, cítila bych jeho touhu.

„Celou dobu mě od sebe odstrkává, ale mě už to sere! Došla mi trpělivost. Chci ji, tak si ji vezmu.“ Konečně potlačil svou srabáckou povahu a jde si za svým, jenže ne zrovna v nejlepší době.

„Chudáčku, nechce ti dát?“ zadívá se na něj Chester mateřsky.

„Dej si odchod, Dexi.“ Jeho hlas zhrubne. Nabude surovosti takových rozměrů, až mě to vyděsí. Takhle se mnou nikdy nemluvil. Jako by mu hlas spálila naprostá žárlivost.

„Dovolil jsem ti z ní pít, ale rozhodně ne ukájet si na ní svoje perverzní touhy. Na to jsem háklivý. Ještě pořád je to moje oběť. Na sex si najdi někoho jiného,“ řekne tónem, který nedovoluje žádné námitky.

„Třeba Miu. Ta je hodně přítulná,“ odfrkne pobaveně.

„Ale já chci tuhle.“ Nenechá se Dex jen tak odbýt. Čekám, kdy se Dexter na Chaze vrhne, ale po chvíli je klid. Mimo klapnutí dveří a svého divoce bušícího srdce neslyším nic. Tak Chester to přeci jen vzdal a nechal mě tu Dexovi na pospas. Odevzdaně se uvolním a nechávám slzy stékat. Cítím, jak se mi ten nepříjemný chlad zabodává až pod kůži a nutí mě se zadrhávat a cukat sebou. Vnímám jen ten strach a bolest a to ticho mě děsí!

„Už se nemusíš bát,“ protne ticho svým melodickým hlasem.

„Už je pryč,“ řekne a přilehne si na druhou stranu postele.

„Už se nebojím,“ vydechnu slabě a nechávám tu tmu, která mi tlačí na víčka, obelstít mou mysl.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hra s ohněm - 22. kapitola: