OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra s ohněm - 26. kapitola

21.07.2011 (19:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1127×

26. kapitola - „Musela jsem se do něj proti své vůli zamilovat, abych mohla přežít!“

Chester:

Tak přeci jen jsem tu Miinu hostinu stopnul. Udělal jsem to především kvůli Di, protože jsem se už nemohl dál dívat, jak usedavě pláče. Mia sice prská a ohání se po mně drápy, ale je jí to k ničemu a já se tomu jen usmívám. Je sice upírka, ale já jsem upír a o to horšího rázu.

„Nech toho!“ zavrčím, když ji chytím zápěstí do svých svěráků.

„Příležitostí budeš mít ještě dost!“ syknu a otočím se na Di, která se soustrastným pohledem zírá na Miinu první kořist a v jakémsi šoku stále stojí na stejném místě. Pustím Miu a dojdu k Di.

„No tak, už je všechno v pořádku,“ obejmu ji a přitisknu k sobě, abych jí navodil pocit bezpečí, zatímco jí z šedých očí stékají krokodýlí slzy.

„Pusť,“ šeptne slabě a dojde si pro lékárničku, aby se mohla věnovat blond svačince. S jistým trnutím v hrudi sleduju, jak si k němu klekne a zadívá se mu trpitelským pohledem do očí.

„Ahoj, já jsem Di,“ smutně se na něj usměje a pohladí ho po tváři, až zúžím oči a do hrudi se mi zabodne další osten žárlivosti.

Diana:

„Dick,“ hlesne a pozoruje mě rentgenovým pohledem.

„Musíš pryč,“ jemně se dotkne mého krku, jako by se chtěl ujistit, zda jsem bez újmy na zdraví.

„Jinak ti ublíží. Jsi v sídle upírů,“ něžně mě chytí za bradu a donutí zadívat se do jeho očí barvy nebe. Na chvíli se v nich ztratím. Takhle pronikavé modré oči jsem ještě neměla možnost vidět. Letmo se usměju.

„Já vím,“ očkem se podívám po Chazzym. Protíná mě napjatým pohledem a dlaně má semknuté v pěst.

„Neboj se, mně tu nikdo neublíží,“ vyvléknu se mu a dál se mu pokouším obvázat ránu, která ho určitě musí strašně moc bolet. Sama vím, jak bolestivě působí Miin jed. Ovšem Dick se tváří velmi přemýšlivě, jako by si tu bolest snad ani neuvědomoval. Jeho starost o mne samotnou mě příjemně okouzlí, mimo Chestera se o mně nikdy nikdo nebál a tohle je tak krásné. Letmo se usměju a znovu ho jemně pohladím po tváři. Položí svou teplou dlaň přes svou, až zalapám po dechu. Tak dlouho jsem zvyklá na dotek upíra, že mě vřelá teplá kůže naprosto okouzlí.

„Tak to by stačilo!“ zavrčí Chester a popadne mě za paži. Majetnicky mě přitáhne do náruče. Probodnu Dicka lítostivým pohledem a potlačím nutkání k němu natáhnout ruku.

„Nemusíš se k oběti chovat takhle,“ ušklíbne se na mého nového kamaráda a přivine mě k sobě ještě blíže, aby dokázal svou nadřazenost. Když se plaše zadívám zpět do Dickovy tváře, má zúžené oči a obočí stažené připraveností. Oprostím se od Chaze, protože mi ta jeho majetnická povaha nedělá dobře.

„Pojď si zalítat, miláčku!“ Ovine se kolem něj Mia jako had a před mýma očima mu věnuje dlouhý vášnivý polibek, až cítím, jak mi poklesla čelist.

„Nech toho!“ sykne, když ji ze sebe setřese

„Olizuj si někoho jiného. My dva jsme pouze sourozenci, nic víc!“ zavrčí a střelí po mně pohledem, protože už jsem zase vedle Dicka a popuzeně na tu dvojici přede mnou shlížím.

„Ty a ten upír,“ začne Dick, ovšem já ho přeruším.

„Máme zvláštní vztah,“ prsknu bez zájmu a otočím se k Chazzymu zády. Nemohu se na něj ani podívat! Místo toho pohlédnu do toho andělského obličeje s rozčepýřenými blonďatými vlasy. Ve světě lidí to musel být lamač srdcí, a přesto na mě nepůsobí arogantně ani frajersky. Jeho vřelý úsměv spíše vypovídá o dobrém srdci, jež se mu zračí v nebesky modrých duhovkách.

„Řekl jsi mi, že mě miluješ!“ prská vztekle Mia. Zúžím rty do úzké čárky a přezkoumám Dickovi obvaz, přes který mu prosakuje krev.

„Ne,“ Chazzyho hlas zní tvrdě. Ovšem jeho pohled cítím na svých zádech, ale nemíním se obrátit a dělat jako by nic, když on zase něco tak hloupě plácnul!

„Řekl jsem, že jsem do tebe zamilovaný a to jsem samozřejmě lhal.“ Zřejmě se šklebí. Miin nádech je hlasitý, jako by do svých plic nabrala nejen vzduch, ale i hněv.

„Takže ty chceš furt tu malou mrchu?!“ prskne znechuceně, zatímco Dick povytáhne obočí. Jen se omluvně ušklíbnu a ucítím Miiny drápy na svém krku.

„Mio, ne!“ vyjeknu, a kdyby mě Dick díky rychlému postřehu nechytil za ruce a nepřirazil do své náruče, už bych jí byla na pospas.

„Díky,“ šeptnu rozechvěle. Bez přemýšlení ho obejmu kolem krku a schovám se v jeho ochranitelské vřelé náruči. Moc hezky voní, ale tak nějak jinak než Chester. Je zvláštní, že při každém jeho doteku nepociťuju to svůdné mravenčení. Je to hodně osvobozující a skutečně hodně se mi líbí, že na mě svou vůně nedokáže útočit a obelhávat mě. Je skrz na skrz lidský, vroucný a o to šťastněji přijímám jeho doteky. Žádný člověk se mě takhle nedotýkal, ale Dick… Kéž bych ho byla potkala mezi lidmi.

„Tak dost!“ zahřmí Chester tak děsivě, že sebou oba trhneme a Mia ztichne.

„Ty!“ ukáže prstem na Miu a hrdelně vrčí.

„Si jdi ulovit něco jiného!“ Pak pohledem sjede na Dicka a vykouzlí ve tváři tak krvelačný výraz, že se mi v těle vyrojí nepříjemná obava a ještě víc se k němu přitisknu.

„Ty mě neser nebo ti zakroutím krkem,“ sykne na něj výhružně a přijde blíž.

„Di, pojď se mnou!“ Hlas má natolik autoritativní, že mu vyplašeně pohlédnu do tváře.

„Půjdu, až ukážu Dickovi jeho pokoj,“ polknu sebejistě a nedám najevo svou naprostou obavu a stres.

„Jeho pokoj?“ Chesterovy oči ztmavnou.

„Přesně,“ odvětím drze a vymaním se z Dickova obětí. Natáhnu k němu ruku, za kterou mě ihned uchopí. Chester je vzteky bez sebe.

„Ty tu taky bydlíš?“ ozve se tiše. Jen se ušklíbnu a pozoruju Chesterův nepříjemný pohled, kterým nás probodává.

„Tak prosím,“ sykne škodolibě a zavede nás do kuchyně, kde jsou ve výklenku dveře.

„Nikdy jsem si nevšimla,“ zvednu k Chazzymu nechápavý pohled. Jen se křivě usměje.

„Tak prosím, to bude jeho pokoj,“ otevře dveře do naprosté tmy. Ihned mě zahalí zatuchlost a chlad.

„Nebude spát ve sklepě!“ prsknu tvrdě.

„Pokud nemáš další pokoj,“ ušklíbnu se provokativně, „tak bude spát se mnou v tom mým!“ Dick mi stiskne ruku pevněji v náznaku radosti. Ovšem Chesterův výraz je spíše vražedný. Nešetrně mého nového kamaráda odstrčí silou upíra, takže o značný kus popolítne, zatímco mne chytí houževnatě za paže a donutí zadívat se mu do tváře.

„Co to tady do hajzlu zkoušíš?!“ zavrčí a v očích se mu zračí rostoucí nepříčetnost.

„Nechovej se k němu jako by to byl člen rodiny! Je to Miina oběť, tak ji nech, ať se o něj postará sama!“ zavrčí prudce.

„Mia je hnusná!“ zamračím se a sjedu ho vzteklým pohledem.

„Dick bude jen trpět a já nedovolím, aby mu ubližovala!“ vmetu mu do tváře. Je mi fuk, že je chladný jako kámen a v očích se mu zračí naprostá bezcitnost a neskutečný vztek. Ta jeho nátura mě sice děsí, ale já se nebudu koukat na to, jak on nebo Mia mučí bezbranné lidi!

„Jenže kořist trpí, tak to bývá, víš, lásko!“ ušklíbne se vztekle.

„Nezbude ti nic jinýho, než ho nechat, aby posloužil ke svému účelu!“ Při jeho slovech se mi v očích objeví slzy. Je naprosto necitelný!

„Ale my jsme lidi!“ vyškubnu se mu a začnu si utírat lítost z tváří.

„Máme city! Vnímáme bolest! My chceme žít!“ rozbrečím se znovu a v hrudi se mi rozhoří naprostá bezmocnost a hrůza.

„Já jsem taky jenom pitomá kořist!“ prsknu zoufale. Tělem mi probíjí třas a nitro se mi svírá.

„Necháš Miu, aby mě zabila, až bude mít hlad?!“ Trochu ho tím vykolejím. „Aby mě týrala, dokud neumřu na ztrátu krve?!“ Bolestivě zatnu zuby při vzpomínce, že jsem jen člověk, který je pro tyhle sadistické svině pouhým krvavým nadšením. Absolutně nechápu, jak se do mě mohl tedy tak hloupě zamilovat!

„Proč?! Proč to děláte?!“ Panika už zachvátila celé mé tělo. Poslední dobou se všemu tak moc poddávám a prožívám, že by mě určitě nejraději zabil.

„Protože máme hlad!“ křikne nepříčetně, a když od něj pomalu začnu ustupovat, nenechá mě. Popadne mě a přitiskne k sobě, až zakňourám a z očí mi vytrysknou další slzy.

„To mi ostatně připomíná, že jsem dneska ještě pořádně nejedl!“ zajiskří očima a chce se mi zakousnout do krku, když v poslední vteřině cukne a pustí mě.

„To jsi neměl dělat!“ zavrčí temně, až mi po zádech přejede mráz a chytí Dicka pod krkem. Zřejmě ho něčím praštil, aby mě ochránil. Kdybych měla čas, sladce bych vydechla nad jeho obranářskou náturou, ale takhle přiběhnu k Chazzymu a skočím mu na záda. Popadnu ho zezadu kolem krku a vtisknu mu polibek do vlasů.

„Lásko, prosím ne!“ zaspílám zoufale a hladím ho, kam jen dosáhnu. Snažím se ho něžnými doteky přimět k rozumu. Soustřeďuju se jen na lásku, která mu vždycky pomůže udělat správnou věc.

„Lásko, prosím,“ něžně ho líbám na krk a laskám ho ve vlasech.

„Ani nevíš, jaké máš štěstí!“ sykne a pustí ho. Ještě jednou sjede Dicka pohrdavým pohledem a stáhne mě k sobě do náruče. Ihned ho jemně líbám na rty a hladím ho bříšky prstů po tváři.

„Moc ti děkuju,“ zašeptám mu do rtů a vděčně mu pohlédnu do očí.

,,Dicku, asi bys měl zůstat tady. Venku je to ještě horší, věř mi,“ otočím se k němu zády a spolu s Chazzym jdu do svého pokoje, kde se mu odevzdám v dalších něžnostech a lásce, která ho udržuje při smyslech.

„Jsi moje! Jenom moje!“ zavrčí majetnicky a stiskne mě natolik silně, až zaúpím.

„A ty můj,“ kousnu ho do rtu.

„Zachoval ses naprosto báječně,“ usměju se na něj a ozdobím mu tvář drobnými polibky.

„Miluju tě.“ Prsty si hraju s jeho hebkými vlasy. Pozoruje mě s přimhouřenýma očima.

„Nechci ho tu!“ sykne naštvaně.

„Já taky ne,“ hlesnu upřímně Je to pro mě skličující situace. Jediný člověk, který by za mě evidentně obětoval život, je v tomto pekle, kde je Mia hlavním katem. Nesnesu to! Dick si tohle nezaslouží! Stiskne mi paže a trochu mne od sebe odtáhne, aby mi mohl zírat do očí.

„Nelži,“ sykne, zatímco mě propichuje rentgenovým pohledem.

„Viděl jsem, jak jsi z něj byla celá hotová,“ ušklíbne se.

„Bylo mi ho líto,“ zamračím se.

„Mně prostě vadí, když nějaká nechutná brutální potvora zabíjí někoho z mýho druhu,“ odtáhnu se od něj a dám si ruce v bok. Přiznat před ním, že se mnou Dick vlastně skutečně zamával, by pro mého nového kamaráda znamenalo jistou smrt.

„Je to chladnokrevná vražda!“ zabodnu se mu s trpitelským výrazem do tváře, kde se zračí jeho pobavení a nadšení. Zřejmě na to nemá stejný názor jako já.

„Koneckonců mi fakt neprospělo, když se z Mii stala krvelačná bestie. Zřejmě si s ní skutečně užiju a řeknu ti, že je teda horší než ten tvůj kamarádíček Dex!“ prsknu a vztekle se posadím na postel.

„To se vrháš do náruče každému, koho je ti líto?“ zavrčí a začne zuřivými, velmi rychlými kroky pochodovat po mém pokoji, jako by se snažil uklidnit. Jen odfrknu.

„Nevrhla jsem se mu do náruče!“ syknu se zúženýma očima.

„Navíc ty taky nejsi bez viny, tak mi nic nevyčítej!“ připomenu mu jeho hříšky s Miou.

„Nemáš s ní jen sourozeneckej vztah, jak tady všude tak pitomě předhazuješ!“ zatnu ruce v pěst.

„Před mýma očima se s ní líbáš! Neurvale se k ní tiskneš a věř mi, že já se z toho fakt můžu zbláznit radostí!“ zaonačím konec do naprosté ironie, aby to poznal.

„Myslíš, že mi ta vaše akce při přeměně nebo muchlovačka v obýváku byla příjemná?!“ prsknu naštvaně.

„Jsem ráda, že konečně víš, jaký to je!“ usměju se protivně.

„To snad nemůžeš srovnávat,“ zavrčí znovu.

„Ona se vrhla na mě, ne já na ni!“ Zastaví se v kroku. „Můžu snad za to?“ povytáhne komicky obočí.

„Dost jasně jsem jí řekl, jak to mezi námi je! A tobě jsem přeci něco slíbil, tak proč vytahuješ starý věci?!“ zavrčí dál znechucen tím, že jsem si mu dovolila připomenout jeho hříchy. „Chceš po mně věrnost, ale sama se podle toho nechováš!“ rozmáchne se prudce rukou do strany.

„Jakmile se na obzoru objeví nějakej kluk, tak se můžeš zbláznit!“ sykne žárlivě. Do očí se mi znovu dostanou slzy a zatnu čelist.

„Ty seš tak nespravedlivej a sprostej!“ Zvednu se z postele a postavím se naproti němu.

„Vypadni z mýho pokoje!“ zařvu panicky, protože ho mám vážně plné zuby. On je tak zahleděný sám do sebe a vina je pokaždé jen na mé straně, protože on tu svou nikdy nepřizná!

„Cože?“ zeptá se nechápavě.

„Ty mě vyhazuješ?“ sykne rozzuřeně.

„TY vyhazuješ MĚ?!“ zařve vytočený na nejvyšší míru. Trochu od něj couvnu, protože takhle rozzuřeného jsem ho snad ještě neviděla. Špičáky má běsnivě vyceněné v hrůzostrašném vzteklém výrazu. Temné duhovky snad potemněly ještě více. Než stačím cokoliv udělat, chytí mě tvrdě za krk a přimáčkne mě ke zdi, až zalapám po dechu.

Z hrudi se mu vydere tak neotřelý zvuk, že zalapám po dechu a cítím, jak mi po zádech přechází mráz. Zrychleně dýchám a náhle se ztrácím ve změti jeho vůně, kterou je pokoj z ničeho nic nasáklý. Hlava mi těžkne a ze rtů se mi dere zasténání. Věnuje mi vášnivý a divoký polibek, až se sténavě propnu.

„Proč žárlíš?“ zamumlám se zastřeným hlasem. Nepociťuju lehkost, ale naopak nezvladatelnou tíhu, která mi téměř nedává možnost mluvit ani mít pořádně otevřené oči. Jako by bylo tak nesnadné udělat jen pohyb.

„Víš přece, že tě miluju,“ zachraptím. Ten euforický tlak se mi náhle zvedne z beder a já se na něj šťastně usměju, protože ho nahradí naprostá lehkost. Jemně ho políbím na rty.

„Ať ti chutnám, lásko,“ zakňourám a nastavím mu svůj krk.

Chester:

Zakousnu se jí do jemné kůže a zase si začnu užívat tu gradující opojnost pocitu, když se z ní můžu napít. Všechen vztek ze mě postupně odchází a já se vrhám střemhlav do nirvány. Má pravdu, já vážně žárlím! Nesnesu pomyšlení, že by ji měl někdo jiný! Že by se jí dotýkal, že by ji líbal…!

„Neublížil jsem ti?“ přejedu jí trochu provinile rukou po zádech, když se jí konečně, aspoň pro tuhle chvíli, nabažím.

„Blázínku,“ usměje se zastřenými duhovkami a tiskne se mi uvolněně do náruče.

„Nebojím se, že bys mi někdy ublížil,“ zavrtí hlavou.

„Spíš mám obavy, že bych mohla ublížit já tobě,“ uchechtne se při té myšlence pobaveně a stiskne mě pod krkem. Mám rád její smích, a když k němu mohu dopomoct, udělám to. Zasípu a zatvářím se jako dusící se oběť, což ji od srdce rozesměje.

„Seš komediant,“ prskne nadšeně.

„To je dobrý,“ zamumlám s úsměvem, „já umírám slabostí a ty se mi směješ,“ zatvářím se uraženě a hluboce se jí zadívám do mých popelavých očí.

„Mám tě rád,“ řeknu vážně a pozoruju, jak bezhlasně otevře ústa a zas je zavře. Něžně mě pohladí chvějící se dlaní po tváři a tváří se natolik šťastně a okouzleně, že se mi svírá hruď v mém i jejím pocitu náklonnosti.

„Miluju tě,“ hlas se jí chvěje dojetím.

„Nejvíc na světě,“ přitiskne se ke mně.

„Děkuju,“ zašeptá a z očí jí skane slza, kterou polibkem setřu.

„Jsem sobecký upír, tudíž mě to moc těší,“ řeknu s úsměvem a za stálého líbání se jí pokouším dostrkat do postele. Dostanu ji pod sebe a v těch srdečných něžnostech pokračuji. Líbí se mi, když se její zrychlený dech změní v tiché naříkání. Polibky se dostanu až na její obnažené hrdlo a chci si dopřát ještě trochu své šťastné krve, když kdosi prudce vrazí do dveří.

„Ty?!“ syknu, když spatřím toho pitomce s dřevěným kůlem v ruce!

„Táhni od ní!“ křikne a žene se k nám.

„Do hajzlu,“ syknu a jedním skokem se přesunu do rohu pokoje.

„Kde do hajzlu sebral ten kůl?“ vrčí mé upíří já. Vztek se ve mně mísí s obavou, že bych při nesprávném pohybu mohl dopadnout dost nepatřičně.

„Počkej, až tě dostanu do rukou!“ syknu temně, zatímco se mezi nás Di postaví.

„Di, běž od něj. On je upír, zaslouží si to!“ Přijde k ní blíž, aby se ke mně dostal.

„Podle mě si to nezaslouží!“ vybuchne Di. V tuto chvíli jsem neskonale hrdý a rád za tu její ohnivou povahu.

„Je to můj přítel!“ zavrčí po našem a zatne dlaně v pěst. Trochu ho její postoj omráčí. Nikdo by od ní nečekal něco takového, o to víc mě těší, že je tak nezkrotná a nepředvídatelná.

„Dej to sem!“ chňapne po něm. Téměř se jí podaří mu kůl sebrat, ale on na poslední chvíli cukne a ona sáhne do prázdna.

„Vždyť je to vrah!“ zadívá se jí do očí, kůl pevně třímá v dlani. Pořád na něj s nepříjemným pohledem sjíždím a vymýšlím taktiku, jak se za něj dostat. Začíná mi docházet, že on už s tím nějaké zkušenosti má. Postoj jaký zaujal. Styl jakým kůl drží. On nebude obyčejný člověk, buďto je sám lovcem upírů nebo měl šanci někoho takového poznat. Přestože jsou to jen lidé, šance na život se v našem případě zmenšují. A já se s nimi nedokážu setkat jako rovný s rovným, protože právě vinou lovce upírů jsem přišel o svou Susan…

„Dicku, prosím,“ její hlas už nezní rozzlobeně, ale naopak zoufale a bezmocně. Skloní svou hlavu a plačtivě se rozechvěje.

„On mě tu celou dobu vězní,“ šeptá plačtivě a chvěje se po celém těle. Nechápavě ji pozoruju.

„Týral mě v neskutečných bolestech. Sál mi krev a snažil se ze mě vydolovat svou šťastnou krev,“ popojde na rozechvělých kolenou a posadí se na postel, kde se z ní stane uzlíček nervů. Oba na ni shlížíme, já naprosto udiveně s bolestným výrazem a Dick se srdcervoucí lítostí.

„Musela jsem se do něj proti své vůli zamilovat, abych mohla přežít!“ Její pláč je tak panický, až se mi sevře hruď.

„Nikdy nedokážeš pochopit, co jsem si kvůli němu vytrpěla. Co nyní musím podstupovat, abych mohla žít,“ zadívá se mu bezmocně do očí.

„Prosím, Dicku, pro všechno na světě, nech mě, ať to s ním skončím sama.“ Při jejích slovech mě v srdci bodne neznámý pocit.

„Já už takhle dál nedokážu žít,“ rozechvěje se.

„Dej mi možnost, ať se mu pomstím za to, že mě donutil dát mu svou krev, své srdce i tělo,“ rozbrečí se v naprostém zoufalství. Ona to nehraje! Ona to takhle nejspíš skutečně cítí! Mám v sobě takový zmatek, že se ani nedokážu zaměřit na její pocity. Jen zaraženě pozoruju někoho, kdo mě měl vroucně milovat a neměl se mě bát a přitom…

„Podej mi ten kůl, ať ho zabiju sama,“ řekne s notnou dávkou nenávisti, až zatnu zuby. Moc dobře si pomatuji na ten sžíravý plamenný oheň, který se mi dostal do těla, když se se mnou rozcházela. Dick jen přikývne a podá jí kůl, který Di pevně sevře a několika kroky ke mně dojde.

„Lásko,“ zadívá se mi do očí a já ji němě pozoruju a jen čekám, jestli se mi ten kůl vážně zabodne do hrudi.

„Sakra, Chazzy!“ zabublá namíchnutě a násilně mi nacpe kůl do dlaně.

„Nedělej to!“ zařve rozběsněně Dick.

„Miu zabij, Chestera ne!“ prskne Di a zamračí se na něj, zatímco se ke mně tulí.

„Ale on ti pil krev!“ chytá se Dick za hlavu a evidentně nechápe.

„Já vím,“ povytáhne se na špičkách a snaží se mě políbit, ale já jsem v takovém transu, ponořený do vlastních pocitů, že se nevzmůžu na nic. Nespokojeně se zavrtí.

„Mě to od Chaze nebolí, naopak se mi to moc líbí,“ protáhne se nervózně.

„Teď prosím tě odejdi, třeba do kuchyně. Je tam lidský jídlo,“ vyžene ho a zadívá se mi nevěřícně do obličeje.

„Lásko, co se děje?“ zvedne obočí a něžně se mi vetře do náruče a políbí mě na krk.

„Znělo to hodně věrohodně,“ polknu.

„Potřebovala jsem, aby mi dal ten kůl,“ zamračí se.

„No tak, co uvnitř sebe cítíš,“ usměje se na mě a políbí mě na hrudník. Zpětně si uvědomuju, že nic, co hrála, skutečně necítila. Bouřila se ve mně jen má vlastní zmatenost a bolest, ale ona pořád cítila lásku.

„Kdyby nebylo těch propojených pocitů,“ zavrtím nepříjemně hlavou a úkosem se na ni zadívám.

„Nic lepšího mě nenapadlo,“ pokrčí rameny.

„Promiň, strašně jsem se bála, že se k tobě dostane.“ V očích se jí mihne přízrak strachu.

„Nic, co jsem řekla, nebyla pravda, to přece víš!“ zlíbá mou tvář.

„Kdyby to byla pravda, už bys tu nebyl,“ ušklíbne se sebevědomě a náhle se jí v hrudi rozlije nepříjemná bolest.

„Kdyby ti ublížil,“ polkne a v očích se jí objeví slzy, které ihned setře. Přivinu ji do své náruče a políbím nejistě do vlasů.

„Věřím ti,“ řeknu po chvíli a má ztuhlost povolí.

„Jen,“ zhluboka se nadechnu, „nezabil bych tě, ani kdybys mě milovat přestala,“ zadívám se jí vážně do očí.

„Ale já tě nepřestanu milovat,“ ušklíbne se zvesela.

„Máš smůlu, lásko,“ vycení na mě zuby a stiskne mě.

„Nikdy se mě nezbavíš!“ řekne to jako smrtelnou výhružku a to mě donutí k úsměvu.

„Mám o tebe strach,“ povzdychne si.

„Příště, až zas bude mít kůl, by se k tobě mohl dostat blízko a…“ zmlkne a rozechvěje se.

„Neboj se, vysvětlím mu pravidla,“ ušklíbnu se.

„Já přikazuju, on poslouchá. Buď se podřídí, nebo…“ vycením špičáky v úsměvu.

„Jestli je trochu jako já, tak ti pravidla budou na nic,“ uchechtne se a políbí mě.

„Jdu ho zkontrolovat,“ postaví se před zrcadlo a upravuje se, jako by se mu snad chtěla líbit. S hořkostí v krku sleduju, jak se nakrucuje před zrcadlem. Ten pohyb ve mně náhle vyvolá silný pocit – vzpomínku a obraz z minulosti zahalenou do bílého oparu. Jako bych podobnou situaci už někdy zažil.

„Prosím, odnes mě k mým dětem,“ zaprosí tiše, zatímco se na sebe dívá do zrcadla. Chřadne v mém náručí, přistoupím k ní zezadu a přivoním si k havraním vlasům. Ihned se rozechvěje a zadívá se do zrcadla s naprostým zoufalstvím ve tváři. Jen se ušklíbnu a odhrnu jí vlasy, abych mohl její hebkou kůži zmapovat hrubými polibky.

„Víš, že to nemůžu udělat,“ zašeptám jí do ucha a drápy se jí zatnu do pokožky na jejím břiše, až vykřikne a přimkne se ke mně. Mám moc rád vůni jejího strachu a chuť její krve.

„Ale kdybys je obětovala, mohla by ses zachránit,“ otočím ji k sobě čelem a vycením na ni v běsnivém úsměvu špičáky, až sebou trhne a rozpláče se.

„Neplakej, miláčku,“ zavrčím něžně a se vší krutostí, kterou v sobě skrývám, se jí zakousnu do krku, až mi padne bezmocně do náruče a její naříkání se prolne s celým domem.

Rychle tu vzpomínku zapudím a dál ji nehybně pozoruju. Mám pocit, že ať udělám, co udělám, stejně ji k sobě nedokážu připoutat. Hlavně teď, když je tu ten hajzl! Pocítím hroznou beznaděj.

„Sluší ti to,“ řeknu s žárlivostí v hlase.

„Já vím,“ zazubí se na sebe do zrcadla a ani se na mě nepodívá. Pocítím nepříjemný pocit a podivnou nedůvěru, kterou se v sobě snažím zatlačit.

*

Když vejde do pokoje, zúžím oči, protože má uslzené oči a tvář semknutou pochmurným žalem.

„Co se děje?“ postavím se a dojdu až k ní.

„On ti něco udělal?“ zatnu čelist. Jen zbrkle zavrtí hlavou a z očí jí vytrysknou další slzy.

„Tak co se stalo?“ jemně s ní zatřesu.

„Jestli na tebe jen sáhnul, tak!“ Ihned mě zachvátí vlna vzteku a začnu vidět rudě.

„Ne, ne,“ dostává ze sebe mezi vzlyky.

„Co ne?“ Zase abych z ní všechno páčil. Jakmile se zasekne, nikdy z ní nezískám žádné informace, ať se o to pokouším jakkoliv.

„Půjdu se za ním podívat,“ syknu, ale jen co vykročím ke dveřím, chytí mě za rukáv a zadívá se mi do očí uplakaným prosebným pohledem.

„Prosím, ne,“ utírá si slzy.

„Nech ho být,“ řekne zoufale a chvěje se.

„Neboj se,“ vysmeknu se jí a rozzuřeně nasaju vzduch, abych věděl, kde se nyní pohybuje. Najdu ho v obýváku. Sedí na zemi, schovaný za pohovkou, jako by si myslel, že tam ho nikdo nenajde.

„Co jsi jí udělal?!“ zahřmím a jednou rukou ho vytáhnu za límec na nohy. Cuká sebou, ale nemá šanci. Druhou rukou ho prudce drapnu pod krkem, až zalapá po dechu. Dám si hodně záležet na tom, abych ryl drápy do čerstvé rány. Usykává bolestí, která se zračí v těch jeho pitomých očích, ale pohledem mě protíná natolik sebevědomě, až mi to trochu vadí. Další, který se přede mnou neklepe bezmocností a zoufalstvím.

„Co se s těmi kořistmi poslední dobou stává, že jsou tak trapně statečné?!“ syknu vztekle v duchu a ještě víc ho poraním.

„Já nic,“ odsekne. „Di bych neublížil,“ protne mě nenávistným pohledem. Dává mi najevo, že kdyby chtěl někoho zabít, byl bych to stoprocentně já.

„Sám se zamysli, jak se k ní chováš, ty zrůdo,“ sykne drze, až ho stisknu natolik, že se nemůže nadechnout. Z úst vycením v hrůzném gestu špičáky. Za tyhle svérázné řeči bych mu nejraději zlomil vaz a jeho krví si vymaloval ložnici!

„Chazzy, pusť ho!“ slyším její zoufalý hlas, ale nevšímám si toho.

„O čem to tady do hajzlu mluvíš?!“ nechám ho nadechnout. Jen, co se rozdýchá, provokativně se ušklíbne.

„Nebrečí kvůli mně, ale kvůli tobě,“ sykne s naprostým znechucením.

„Trpí jen díky tobě!“ Tvrdě se mi dívá do tmavých očí bez sebemenšího strachu, ale za to s naprostou nenávistí a zuřivostí.

„Jestli ti na ní skutečně záleží, začni se k ní chovat tak, aby nemusela trpět,“ sykne klidněji. Jeho slova mě překvapí.

„O čem se tu spolu do hajzlu bavili?!“ Pohledem střelím po ubrečené Di, která postává vedle nás a zoufale zatíná dlaně v pěst.

„Prosím, nech ho!“ chytí mě za paži, když se mu znovu zaryju nehty do obvazu.

„Ty mi nebudeš říkat, jak se k ní mám chovat!“ Můj hlas zní zlostně a nenávistně, ale i když mě to stojí neskutečného přemáhání, nakonec ho přece jen pustím. Jakmile se sesune k zemi, tak se k němu Di ihned vrhne. Tváří mi prolétne bolestný škleb, ale pak ho zaženu. Tělem mi vibruje nesnesitelná zášť, která mě nutí buď utéct, nebo zabíjet. Rozhodnu se pro tu první variantu a zmizím do lesů.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hra s ohněm - 26. kapitola: