OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra s ohněm - 32. kapitola

27.07.2011 (18:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1064×

32. kapitola - „Myslíš tyran jako jsem já?!“

Diana:

Z polospánku se usměju a povzdychnu si. Ještě jsem omámená svým snem, který mě okouzlil jedním z mála šťastných okamžiků mého života. Když se proberu do temné reality, stále na mě ten pomyslný dotek radosti sahá a nutí mě usmívat se. Vždyť já jsem v tomhle domě plném neštěstí a bolesti šťastnější než kdekoliv jinde!

„Chazzy,“ zaspílám v duchu, když si díky procitnutí uvědomím jeho motýlí doteky. Právě díky němu mám chuť žít. Nemusím jít dál jen kvůli svému poslání, ale protože chci! Jemně mu vjedu do hebkých krátkých vlasů a pomazlím ho, jak to má rád. Odměnou mi jsou jeho polibky na krku. Sjíždí níž a něžně se rty otírá o mou kůži, až mi těžkne dech.

Jeho doteky jsou tak jemné a chorobně slastné, že se pod ním rozkošnicky protahuju a nechávám ho, aby se mě dotýkal, kde se mu jen zachce. Koneckonců jsem jeho a mě to hřeje na srdci více, než nějaký výsměch ohňostroje.

„To je krásný,“ vzdychnu zastřeným hlasem, když prostrčí svou ruku pod mými zády a přivine mě k sobě, zatímco se mi s něžnými doteky jazyka noří do rtů. Poddám se jeho polibkům, které jsou tak nějak jiné. Nepociťuju to omamné mravenčení ani závratě. Dokonce je pryč i ta omamná chuť a vůně, kterou mě dokáže omráčit podle svých zvrácených tužeb.

„A vůbec nestudí!“ uvědomím si, zatímco se mu s narůstající nechápavostí v těle oddávám.

Přimknu ho k sobě, přemýšlejíc nad tou záhadou. Prsty mu jemně zajíždím pod měkkou teplou mikinu, kterou má na sobě. Jsem ráda, když se mohu ztrácet v jeho mužném náručí a nechávat se zmáhat jeho touhou a bezpečím, které mi nabízí.

Roztouženou atmosféru dokonale zničí ohlušující rána a řinčení skla. Vyděšeně sebou trhnu a nechápavě se zadívám po zdroji všeho hluku.

„Neruším vás?“ zavrčí ode dveří známý hlas, až sebou trhnu podruhé. Stojí ve dveřích, špičáky děsivě vyceněné, v očích nepříčetnost a metající blesky.

„Chazzy?!“ nechápavě ho probodávám pohledem, zatímco mi pomalu dochází, že se tu zřejmě muchluju s někým jiným! Chester stojí ve dveřích, tvář má staženou hněvem. Rty pevně semknuté k sobě a oči zúžené, plné upíří vražednosti. Jeho postava se zdá být ještě výhružnější, tyčí se nad námi a já se jen zajíkám, když vidím jeho houževnatě sevřené pěsti.

„To nejsi ty?“ řeknu hloupě a zadívám se nad sebe do nebesky modré oblohy, kterou má Dick v očích. Drží mě v náručí, zatímco se ke mně tiskne a zamilovaně na mě shlíží. Proto byl tak něžný a každý jeho dotek prosycený teplem a zvláštní tápavostí!

„A sakra,“ syknu v duchu, když mi to konečně dojde a prudce od sebe Dicka odstrčím.

„Jak jsi mohl?“ prsknu naštvaně a rychle se zabalím do deky. Obelhal mě! Nevadí mi, že se mě dotýkal, ale že mě proti mé vůli viděl nahou a ještě si užíval teplo mého těla bez toho, aby mi to třeba dal vědět! Ke všemu ublížil mému Chesterovi, kterého tenhle pohled, podle výrazu zračícího se ve tváři, vážně nepotěšil!

„Jak vidíš, tak to nejsem já,“ ušklíbne se zlostně, a než se naděju, chytí Dicka za ramena a strhne ho na zem takovou silou a s takovou surovostí, že můj lidský kamarád i já vyjekneme. Zatímco on bolestí, já ochromením a úžasem, že dokáže být Chazz až natolik agresivní…

„Vstaň!“ zařve, až se rozechvěju. Znovu je z něj ten děsivý upír a já bych se byla rozklepala strachy, ale z podbřišku se mi line zvláštní hřejivý pocit, který mi říká, že je všechno v pořádku. Naše dítě, zřejmě náš syn, se svého otce nikdy bát nebude a myslí si, že by mi Chester nikdy neublížil. Ta myšlenka mě zahřeje a já se znovu propadnu do příjemného klidu.

„Jdi do hajzlu,“ ušklíbne se Dick provokativně. Když ho Chester v jediném okamžiku vytáhne na nohy, aby mu jednu vrazil, nestihne ani zareagovat.

„Chazzy!“ vyjeknu, když vidím, jakým proudem se Dickovi hrne krev z nosu. Sice se pokusí bránit a ránu Chazzovi vrátit, ale nemá šanci. Chester je proti němu daleko rychlejší a silnější. Další rána, kterou mu věnuje, ho přibije ke zdi. Zoufale vykřiknu a shlížím na jeho tak náhle zubožené tělo, které se se mnou ještě před pár chvílemi mazlilo. Obličej má natolik zakrvácený, že z něj modré duhovky září s takovou nepřirozeností, až mi z toho přejede mráz po zádech.

„Lásko, zabiješ ho!“ vykřiknu, když se mu drápy zaryje hluboko do krku. Skočím k němu, tak jak jsem, a začnu se zezadu lísat k jeho chladnému tělu.

„Prosím, nech ho! Mě taky naštval, znechutil, ale prosím, nezabíjej ho!“ rozbrečím se. Kdybych Dicka ztratila - kdyby ho Chester zabil, všechno by se zničilo. Celý život by se mi propadl zpět do té jámy, ze které jsem se tak těžce vydrápala.

Vidím na něm, jak se to v něm pere. Pevně svírá Dickův krk, až se mu drápy zbarvují do ruda. Čelist má zatnutou a ve tváři se mu nepohne jediný sval, když ho probodává pohledem plným nenávisti, jakou jsem u něj ještě neviděla.

„Ty sis dovolil…!“ zavrčí po dlouhé době, kdy se navzájem probodávají pohledy, aby ho nakonec přece jen pustil. Dick se sveze k zemi, odkud mě protne omluvným pohledem a pod Chazzovým rentgenovým pohledem se pomalu vyškrábe na nohy, aby se pokusil dostat ke dveřím. Chester ho sleduje celou tu dobu, dokud nezmizí na chodbě. Potom se posadí na postel a složí si hlavu do dlaní.

Chester:

Musím to trochu vydýchat. Vzpomenu si na to, jak jsem je viděl líbat se v knihovně… Ta zrádná vzpomínka se mi začne před očima přehrávat jako film…

„Ale já tě mám rád,“ řekne tak prostě, až se zachmuřím a bodne mě pod klíční kostí. Dost nepříjemná překážka, ale dokážu ji jednoduše zrušit smrtí, což mě uklidní. Znechuceně se na něj zadívám a sleduji, jak je Di naprosto dojatá! Ta jediná věta v ní porazila zábrany a ona se ho něžně líbá na ty horké, lidské rty.

Bolestně ve mně zatrne, když vidím, jaké láskyplné polibku mu přede mnou věnuje! Masochisticky sleduju, jak to vypadá, když moje láska praktikuje něžnosti, které by měly patřit jenom mně, na někom jiném. Je to, jako by k sobě patřili a z toho se mi svírá celá hruď. Nikdy bych nevěřil, jak obyčejné něžnosti a líbání bolí. I když si to nechci přiznat, dojde mi, že kdybych neexistoval, byla by s ním podle všeho opravdu šťastná…

Oskar mi nikdy neřekl, že existují také jiné druhy mučení, než jen prostřednictvím fyzické bolesti a hanlivých slov. Nepověděl mi, že je týrání, které je mnohem účinnější a bolestivější. Takové, které nedokáže zasadit žádný z upírů, ale pouze milovaná osoba… A klidně toliko obyčejný bezbranný člověk!

V tu chvíli jsem si nedokázal představit, co bych dělal, kdybych je našel v posteli. No, teď už to vím. Ta vidina mě bude doprovázet ještě hodně dlouho. Do hajzlu, viděl ji nahou a sahal na ni!

„Lásko, mě to moc mrzí,“ klekne si přede mě a chce mě pohladit, ale ucuknu. Nějak teď nemám na to přijímat její doteky, když mám pod kůží pořád ještě zahryzlou tu protivnou nenávist a žárlivost

„Já myslela, že jsi to ty,“ rozbrečí se. Cítím její bolest a vím, že ji to mrzí, ale přesto to nějak nedokážu skousnout.

„Já bych ti to nikdy neudělala,“ řekne tiše a snaží se mi pohlédnout do očí.

„Jak ti to můžu vynahradit? Udělám cokoliv na světě!“ spojí dlaně v prosebném gestu a ponižuje se přede mnou se slzami v očích. Zadívám se do jejích zoufalých očí a ustrnu. Neměl bych myslet jen na sebe a svou ješitnost. Měl bych myslet především na ni, aby byla v klidu a naše dítě rovněž.

„To je… v pořádku,“ dostanu ze sebe, a ta věta mě stojí neskutečné přemáhání.

„Není to v pořádku. Není!“ prská zoufale a pěstmi si roztírá slzy, které jí padají z popelavých očí. Cítím, jak jí hruď svírá bolest, ale ona ji v sobě houževnatě popře a nechá v sobě klíčit vztek a ohnivost, kterou přebije všechny ostatní pocity.

„Ten bastard,“ sykne a než se naděju, zmizí ve dveřích, zřejmě s cílem nakopat Dickovi zadek. Její nadšení sdílím, ovšem nerad bych, aby se jí něco stalo. Její povaha jí jednou může přivést do velkých problémů, což si bohužel neuvědomuje.

„Di, počkej!“ křiknu za ní a ztěžka se zvednu. Jsem zase značně ochromen jejími pocity. Moje upíří já není pro takové emoce stavěné.

„Nech to být,“ křiknu znovu ve snaze ji zastavit. Ovšem, to už se ozve výkřik a mně je jasné, že nejde o toho debila, ale o Di…

„Nech ji!“ zařve Dick na kohosi a mně se sevře nitro. Když vběhnu do jeho pokoje, jen zahlédnu Miu, jak mizí v okně. Na chvíli se mi zadívá zelenýma očima do tváře a pak prchne, jako by tu nikdy nebyla.

„Co jí provedla?!“ vyjedu na toho pokousaného vola, když uvidím Di ležet na zemi. Tvář má rudou a víčka pevně semknutá k sobě.

„Dala jí pořádnou facku a pak Di omdlela,“ usykne, zatímco si drží dlaň na krku. Ihned se k ní skloním a vezmu ji do náruče. Je moc slabá a tohle nervování jí nedělá dobře. Až Miu chytím, rozhodně si na ni vybiju svůj vztek a udělám to, co mě Oskar naučil a co jsem už léta nepraktikoval.

Diana:

Probere mě železitá chuť v puse. Krev. No samozřejmě! Je horká a já ji se svíravou touhou polykám a doluju z toho mužného těla další kapky. Přímo neurvale se mu zabodávám jazykem do míst, kde má bolestivou ránu a snažím se pro sebe urvat tolik, kolik mi jen nabídne. Jsem lapena krvelačností, která mi svírá hrdlo. Probouzí ji ve mně náš syn a já mu přeci nemůžu odporovat. Když mi kdosi bolestně vydechne u ucha, trochu se proberu.

„Dick!“ Proběhne mi hlavou, když cítím jeho dech ve vlasech.

„Je v pořádku!“ vydechnu nadšeně. Když jsem ho viděla naposledy, skláněla se nad ním Mia a horlivě z něj pila. Udělala jsem, co jsem musela a skočila jí opět na záda. I když jsem na něho byla naštvaná, nikdy bych ho nenechala trpět. Chci se bránit proti tomu přívalu krve, protože netuším, o kolik ho Mia stačila připravit.

On mě, ale pevně drží v náručí, přestože by sílu mít neměl. Tlačí mě k sobě tak houževnatě, že cítím tlukot jeho srdce. Nechávám se rozehřívat jeho náručí a plnit žaludek životadárnou tekutinou prýštící přímo z jeho tepny.

„Dost,“ odtáhnu se a tentokrát mě nechá. Svůj hlad jsem utišila dokonale. V podbřišku se mi rozlévá příjemné teplo a naprostá spokojenost. Olíznu si rty a nechápavě se zadívám na ty dva. Zdá se, že mě celou dobu držel Chester, nikoliv Dick, protože ten se s bledým obličejem ihned složí.

„Dicku,“ zazoufám si a pohlédnu na Chaze. Je mu to nepříjemné. Oči má zahalené v naprosté temnotě a s pobavením shlíží na mého lidského kamaráda. Na tu trosku, která mi zachránila život svou rudou tekutinou.

„Už je to lepší?“ usměje se na mě. Přikývnu a nechám si od něj pomoct na nohy. Stojím nad Dickovým bledým tělem, jehož barva se dá přirovnat k čistému alpskému sněhu. Oči má přivřené a dech zastřený náhlou slabostí. Srdce jako by mi mačkala neviditelná ruka.

„Nemůžeš nechat umřít svou první lidskou lásku!“ vykřikne celé mé nitro a já houževnatě souhlasím. Dick nezemře. Nedovolím to!

„Stejně, jako bych nikdy neukončila život své první upíří,“ pomyslím si pevně rozhodnutá a zadívám se na Chestera sivým pohledem, až se protivně zašklebí.

„Snad mu nechceš pomáhat?“ Probodne mě vyčkávavým pohledem a poté vzdychne, protože i bez odpovědi ví, co bych mu řekla.

„Stejně to nepřežije,“ řekne s pokrčením ramen, až mě bodne u srdce. Jako by byl s tou skutečností natolik obeznámený a sžitý, že by mu to nedělalo nejmenší problém. Ovšem mě by to zabilo!

„On nesmí zemřít!“ zavře cosi uvnitř mě, až mi z očí vytrysknou slzy. Ten křik a pláč uvnitř mé hlavy je tak hlasitý, že se to nedá vydržet. On nemůže umřít, protože Dick… Je to první člověk, za kterého bych dala svůj život! Na ostatní seru, protože oni kašlali na mě, ale on…! Já jsem ho dorazila! Já ho dostala na hranici života a smrti. A já ho taky musím zachránit!

„Udělej z něj upíra.“ Slyším, jak říkám a nedává mi to smysl. Ale on bude žít. Beztak to tak chtěl. Kvůli mně. Kvůli sobě. Bude nemrtvý a bude mít život, který mu dá nové rozměry.

„Tohle vážně chceš?“ broukne mé svědomí.

„Aby jediný člověk, který tě kdy měl rád, skončil jako krvelačná bestie?“ mumlá přemýšlivě a bodá mi do srdce drobné jedovaté jehly.

„Udělej to!“ zopakuju naléhavěji, až se jeho nesouhlas ve tváři projeví mnohem více. Zamračeně stojí, zaražený mým náhlým odhodláním. Můj nápad se mu nezamlouvá. Já vím, že se ho chtěl zbavit, ale to já nedovolím!

„Vážně to chceš?“ zadívá se na mě vyčkávavě.

„Ano, chci,“ přikývnu a dívám se, jak mu rysy v tváři ještě víc ztvrdnou. Protínáme se pohledy a já neuhýbám. Shlížím mu do krásné tváře a jsem rozhodnutá.

„Dick bude žít za každou cenu!“

„Di,“ otočí se na mě Dick z posledních sil. Ihned si k němu pokleknu a vezmu ho za ruku. Políbím tu vřelou teplou dlaň a zadívám se mu hluboko do modrých očí.

„Budeš upírem, jak sis přál,“ zašeptám rozechvěle. V mém úmyslu mě podpoří i jeho lehký úsměv na tváři. Souhlasí a těší se!

Chester se zašklebí a popadne ho dost nevybíravě za límec. Téměř neurvale ho hodí do postele, až Dick bolestně zasténá. Protnu Chaze vzteklým pohledem, zatímco on se tváří ublíženě. Nahne se nad něj a ponoří se mu špičáky do krku tak drasticky, až Dick vykřikne v agónii. Oči má doširoka otevřené a tvář mu hyzdí toliko strašlivá bolest, až se mi rozklepou kolena. Můj upír si chce naposledy užít ten pocit, kdy je nad ním a může mu ubližovat, ovšem já jeho nadšení nesdílím!

Uleví se mi, když se od něj po pár locích odtáhne a prořízne si zápěstí, které mu přiloží ke rtům. Jeho tmavé duhovky jsou bez jakékoliv emoce. Neznat ho, myslela bych si, že je prázdný a bezcitný, ale on uvnitř sebe teď trpí. Až bude z Dicka upír, tak se Chazzymu velkoryse odvděčím, ale teď musí vydržet.

Když od něj své zápěstí téměř násilně oderve, trhnu sebou a pozoruju, jak můj lidský přítel pln nadšení umírá a mění se v krev sajícího. Díky Chesterově knihovně, která mě velmi okouzlila, jsem si přečetla něco o proměně.

Proměna člověk v upíra

Upíři byli vždy označováni jako mocné živočišné bytosti se silně vyvinutým pudem sebezáchovy. Svůj druh se snažili zachovat nejen prostřednictvím plození následovníků, ale také přeměnou lidí v upíry. Přeměna byla dokonce považována za mnohem častější a oblíbenější způsob, jelikož při ní byly uspokojovány všechny upírovy potřeby a choutky.

Průběh takové přeměny vždy závisel na kvalitě jedu, který dospělý upíří jedinec produkoval. Čím silnější a vitálnější jedinec, tím kvalitnější jed způsobilý k procesu rychlé a hodnotné přeměny lidského druhu v upíří. Jed působil na člověka jako infekce, která dokázala napadnout jeho tělo do několika minut. Samotná přeměna pak trvala v rozmezí od několika minut do několika dní, opět v závislosti na kvalitě jedu. Celý tento bolestivý proces býval ve vzácných případech doprovázen rozkoší lidského jedince a jeho neutuchající touhou po krvi.

Tentokrát mnou neprochází obava, jako když se proměňovala Mia. Díky té jsem měla strach, že se nedožiju dalšího dne, ovšem Dick by mi přece neublížil! Ani jako upír nebude nikdy tak krvelačný a zlý.

„A co, když ano?“ ozve se střípek rozumu. Jen v duchu odfrknu a s naprosto užaslýma očima shlížím tu rychlou proměnu. Chester je skutečně prvotřídní upír, když dokáže takhle rychle vytvářet své zplozence.

Každý upír za svůj život vytvoří několik zplozenců ze své vlastní krve. Je jejich stvořitelem a sám je musí zaučit ve všem, k čemu má vztah. Zplozenci jsou schopní od svého stvořitele získávat různé kvalitní i nekvalitní rysy. Především se jedná o vlastnosti, kterými se upír odlišuje od ostatních.

Příklad:

Nadměrná krvelačnost

Zvýšená tvorba jedu

Amok či naprostá agresivita

Upíří feromony (velmi žádané hormony, kterými disponují někteří upíří jedinci)

Schopnost ovládání za pomoci přímého pohledu

Neschopnost levitace

Pokud člověk tíhne ve svém lidském životě k něčemu, co se v sobě snaží potlačovat, upíří nátura to v něm probudí a zhodnotí. Proto se upíří vyznačují především negativními vlivy a i ze sebelepších lidí jsou krvelačné a choré temné postavy.

Příklad:

Potlačované pedofilní touhy se mohou projevit jako neurvalý chtíč po mučení ratolestí. Zadržovaná zoofilní touha může vést až k tzv. “vegetariánství“, tedy živení se pouze na krvi zvířat. Panická obava ze smrti se může projevit jako tzv. božský fenomén a upír pak vraždí s větší vehemencí, než klasičtí upíří jedinci.

Každá umlčovaná zhoubná vlastnost či sebemenší úchylka se může v těle upíra projevit jako jeho přednost, spolu s výrazným znakem, který získává od svého stvořitele.

Mírně bojácně se snažím zapudit vědomosti a němě doufám, že Dick bude stále stejný! Hloupá představa, ale co kdyby mu Chazzy dal do těla tolik soucitu, kolik jsem ho v něm jen stačila probudit? Zavrtím znechuceně hlavou a raději se soustředím na proces přeměňování.

Abych si to užila, potřebovala bych to zpomalené, protože on už se protahuje a pokožka nabírá barvu měsíce. Je tak světlá a přitom jako by lehce blýskavá, stejná jako má můj upír. Zářivé oči zůstávají stejné, ovšem jeho tvář se šklebí v bolesti a z hrudi mu vychází hrdelní hrůzostrašný smích, díky kterému mi přechází po zádech mráz. Na prstech mu objeví ostré drápy zabijáka a v ústech se brzy budou skvět upíří špičáky. Ty, kterými prokousne hrdlo tak snadno, jako by zajel nožem do másla. Zas stojím jako přimražená a možná až pitomě přihlížím tomu “zázraku“.

„Di…“ usměje se a omračující rychlostí se vytáhne na nohy. Čelist mi poklesne. Je nádherný! Ano, byl skutečně krásný muž, ale nyní se jeho přednosti ještě vytáhly! Jeho postavu jako by umocnilo jeho sebevědomí a láska, kterou ke mně podle svých slov cítí. Tvář má naprosto andělskou a v ní se výhružně blýskají špičáky. Neznat Chestera, padla bych mu k nohám.

„Ani nevím, jak bych ti za tohle poděkoval,“ vydechne sladkým hlasem, až se přihlouple usměju.

„Dicku, nemáš za…“ Ani nestihnu doříct a stojí náhle tak blízko mě, až na mě sahá mráz z jeho těla. Zadívá se mi nebeským pohledem do očí a věnuje mi ďábelský úsměv, který mi k mému ochránci s křídly moc nesedí. Je téměř výhružný a mně se rozklepou kolena při tom zjištění.

„Ale mám,“ zavrčí potěšeně a políbí mě tak vášnivým a divokým polibkem, až mi na chvíli přestane bít srdce. Ty tam jsou choulostivé vroucí lidské doteky, vystřídala je živelná zvířecí touha, ze které mi hrudí prochází omračující tlukot.

„Dicku,“ zalapám vystrašeně po dechu a snažím se ho od sebe odtrhnout, protože mi jeho tvrdé sevření působí až bolest.

„Copak, miláčku?“ vycení na mě své špičáky. Chvilku na něj v omráčení zírám a pak vykřiknu, protože se mi zakousne do krku. Bylo to tak děsivě rychlé, že jsem to téměř nepostřehla. Ovšem necítím bolest, ale naprosto dokonalou slast!

„Dicku!“ vykřiknu rozkoší, při které by se mi byly podlomily kolena, kdyby mě tak houževnatě nesvíral. Jeho láska je silná, tak mocná, že se mi celé tělo propne v energickém výbuchu. Zvrátím hlavu a téměř si prožiju svůj “krevní orgasmus“. Je to, jako by mi do těla vpadla ryzí radost, tak náhlá a vášnivá.

Chesterova láska je jako rozbouřené moře, které mě svými vlnami pohlcuje a dostává postupně do větší a větší rozkoše. Ovšem ta Dickova, to je jako naprostá detonace, jejíž následky jsou neskutečné. Je tak náhlá, zákeřná a intenzivní. Hodně to na mě zapůsobilo! A když ode mě Dicka odtáhne, tak padnu na zadek a ještě totálně rozněžněná shlížím, jak se téměř rvou.

„Ty hajzle, pro tohle jsem tě nezachraňoval!“ drží ho Chazz pod krkem, zatímco Dick se mu směje do tváře. Nyní už jsou jejich síly rovnocenné a o to vyzývavěji se oba chovají.

„Jestli na ni ještě jednou sáhneš, tak…“ zavrčí Chester.

„Tak co?“ vysměje se mu můj kamarád do tváře. Hloupě na ně shlížím s blaženým úsměvem ve tváři, než mě svou naprosto pitomou větou přivede zpět k realitě.

„Teď už je jen otázkou času, kdy dá Di šťastnou krev i mně,“ řekne Dick tak sebejistě, až mě tím urazí.

„Ještě mám ten kůl,“ usyknu nabubřele a vložím se do jejich nadsamčího předvádění.

„Jsi sladká,“ usměje se a probodne mne modrým pohledem, až na chvíli zas ztratím dech. Jako bych si připomněla tu explozi jeho jedu, rozechvějí se mi kolena.

„A konečně víš, co k tobě cítím,“ blýskne sebevědomě špičáky, když zahlédne moje reakce.

„A taky víš, že já to mám jinak,“ uculím se na něj sebejistě a donutím Chazze, aby ho pustil. Schovám se mu do náruče a přivítám to radostné mravenčení na své kůži. Teď už mě nebude mít kdo zahřát a nikdo už mi nedá svou krev, ale zato zřejmě bude v domě veseleji, protože Dick podle všeho nemá v úmyslu odsud odejít a zřejmě se mě nevzdá jen tak…

Chester:

Nejenom Di zjistila, co k ní ten kretén cítí. Pochopil jsem to i já. Její reakce byla výmluvná až moc. To, co jí způsobuje on, je podle všeho mnohem intenzivnější než to, co jí můžu poskytnout já… Zasáhne mě vlna zoufalství. Dojde mi, že nejsem schopný udělat absolutně nic! Můžu jen čekat… čekat na to, až se mu podaří sebrat mi Di i… naše dítě. Najednou mám silnou potřebu někam zalézt a naklopit do sebe obsah další láhve.

„Lásko, co se děje?“ obrátí ke mně své zastřené oči v zamilovaném výrazu a já netuším, jak dlouho ke mně ještě bude vzhlížet s láskou.

„Nic,“ řeknu a jdu se převléknout do čistého oblečení.

„Jdu ti sehnat někoho jiného k jídlu, když už blbeček přestal být blbečkem,“ ušklíbnu se. Ona mě donutila, abych ho přeměnil! Ona mě donutila k tomu, abych zahodil náš vztah a teď jen čekal, až ji získá pro sebe!

„Omotala si tě kolem prstu dokonale,“ ozve se mi v hlavě protivný hlas, až sebou popuzeně trhnu a zaženu ho hluboko do sebe.

„Nechci nikoho,“ povzdychne si a tváří jí prolétne soucitný škleb.

„Já nechci, abys kvůli mně někoho násilím odvlekl a mučil,“ prskne a zpupně si překříží ruce na hrudi.

„Ale dítě to potřebuje!“ zavrčím a potlačuju nutkání s ní zatřást, aby se probrala. Díky tomu jejímu soucitu a lásce k bližnímu svému, mám v patách toho debila!

„Ale já už ničí krev chlemtat nebudu!“ postaví si hlavu jako malé dítě. Nejraději bych byl, kdyby aspoň na okamžik byla rozumná a na všechny lidi se vykašlala. Copak ona neví, kolik já sám jsem jich utýral? Nespočítala by je! Tak plodná byla moje upíří éra! A to jsem se ani nepřiblížil k počtu, který má za sebou Oskar! A já se ho snažil dohnat. Chtěl jsem být celou svou bytostí jako on.

Hlavou mi prolítne další slastná vzpomínka na doby, kdy jsem si užíval života plnými doušky. Přenese mě to až do dětského pokoje, kde spala jedna z mých obětí.

Posadím se na okenní rám a zadívám se na bělostnou postel, na které spí brunetka s dlouhými vlasy. Když na ně zasvítí reflektory projíždějícího auta, získají zlatý nádech. Žije na samotě a kolem projíždějící automobily mi neublíží. Doma je naprosto sama a mně to v těle hecuje ten přirozený a žádostivý zvířecí instinkt zabíjet.

Chvíli ji tiše pozoruju. Jak mělce dýchá. Protahuje ve spánku své mladé, pružné tělo. Dívám se na ni přimhouřenýma očima a cítím, jak má touha roste a sílí s každým jejím dalším výdechem!

Přistoupím k ní a lehce jí odrhnu vlasy, abych se mohl pokochat pohledem na její šíji. Nemá moc tvrdé spaní. Ušklíbnu se, když náhle otevře čokoládové oči. Chytnu ji pod krkem a přidusím, aby nemohla začít křičet. Dnes budu rád za tiché násilí!

„Pšššt,“ přiložím si prst k ústům. Lapající po dechu se na mě vyděšeně dívá. Pohrdavě se usměju. Miluju ten pocit nadřazenosti, kdy prosí, žadoní a jsou schopné udělat cokoliv, jen abych je nechal žít. Je to až dojemné. Ta zoufalá snaha zachránit si vlastní život.

„Budeš hodná, když tě pustím?“ zeptám se s pocitem převahy. Horlivě přikývne, až se musím začít smát.

„Jsi sladká.“ Trochu povolím stisk, aby se mohla nadechnout.

„Prosím, neubližujte mi,“ dostane ze sebe a v očích se jí objeví slzy.

„Ale no tak, přece bys neplakala.“ Bavím se jejím strachem, který je téměř hmatatelný.

„Udělám všechno, co budete chtít, jen mi prosím neubližujte.“ Vnucuje mi větu, kterou jsem slyšel snad tisíckrát. Zle se usměju:

„To víš, že uděláš všechno, co budu chtít.“ Obkročmo se na ni posadím a začnu její tělo laskat drsnými doteky.

„Ne!“ vyjekne. Chytím ji za ústa a hrubě zatlačím do polštáře.

„No tak, buď hodná,“ zavrčím temně s pohledem zabodnutým do jejích nevinných očí. Vytřeštěně se dívá do těch mých, zatímco se celá klepe. Její hruď se v nepravidelných intervalech zvedá.

„Dám ti ještě jednu šanci. Ale pokud mě zklameš. Zabiju tě,“ řeknu zlověstně.

„Co po mně chcete?“ zašeptá do tmy.

„Chci si s tebou jen trochu pohrát.“ Vystrčím na ni v úsměvu špičáky. Celá ztuhne.

„Copak? Snad ses nevylekala,“ zasměju se a začnu ji hrubě líbat a kousat do rtů a ramen.

„Ne, prosím… já ještě nechci…“ Odtrhnu se od ní a zahlédnu v jejích očích naději, kterou zničím jediným pohybem, když jí roztrhnu noční košilku a násilně se jí dostanu mezi stehna, která se k sobě snaží tisknout, co nejvíc může. Netuší, že to je právě to, co hledám! Můj chtíč roste při představě, že jí vezmu to, co si úzkostlivě schovává pro toho “pravého“.

Zprznění nevinného děvčátka. Jehňátka chyceného v mé pasti. Jenom já mám právo první noci! Vezmu si ji proti její vůli. Dost bolestivě. Prohne se a zanaříká, když do ní proniknu. Její pláč se mísí s tichým naříkáním. Je poslušná. Nekřičí. Naivně doufá, že po tom, co mě její tělo uspokojí, ji nechám být. Možná bych nechal, ale ne dnes. Mám hlad.

Prudce se v ní pohybuju, tisknu se k její hebké kůži. Vychutnávám si její nevinnost. Dusím ji pod vahou svého těla a ve chvíli, kdy vyvrcholím, se jí surově zakousnu do krku. Tentokrát výkřik nezadrží, ale to už nevnímám. Jakmile ucítím sladký nektar proudící z její tepny, přestanu se ovládat. Drtím ji. Tlačím hlouběji do peřin a hltavě z ní piju.

Nejdřív se snaží bránit, ale postupně její odpor slábne, až mi zůstane nehybně ležet v náručí. Když se jí konečně nabažím, zvednu se z ní a zadívám se jí do tváře. Je mrtvá. S pootevřenými ústy a očima doširoka otevřenýma, upřenýma k nebi, leží na zkrvaveném povlečení a na řasách se jí třpytí zbytky slz. Zapnu si kalhoty a s pocitem uspokojení a sytosti zmizím stejně rychle, jako jsem se objevil.

Do reality mě vrátí Diino brblání a mumlání. Vážně měla štěstí, že neskončila tak, jako ta cudná… Jen další nevinná z dlouhé řady jí podobných. Kdyby o tomhle Di věděla, nejspíš by nikdy nebyla moje. Ona si naštěstí snad vážně naivně myslí, že jsem nikdy taková zvěrstva nedělal. Jenže opak je pravdou, já se v nich naprosto vyžíval…

„Když přestanu, tak mu to přece nemůže tolik škodit. Na začátku taky krev nepotřeboval, tak co…“ odfrkne vědoucně, až dostanu chuť ji zaškrtit.

„Nechci, aby moje dítě bylo tyran ještě před narozením!“ prskne a v popelavých duhovkách se jí mihne přízrak panického vzdoru.

„Nikdy nikoho nebude týrat!“ Její naivita mě dojímá a vztek mi stoupá do hlavy tak prudce, že zatínám pěsti. Snad by z mého syna, z mého následovatele, nechtěla mít samaritána!

„Vždycky se dá krev získat i jinak,“ zavrčí a nadšeně se nad tou myšlenkou začne rozplývat.

„Tyran?“ zavrčím zlostně, protože počáteční beznaděj vystřídal vztek. Ta zvrácená vzpomínka mě nabila natolik potřebnými emocemi, že jsem schopný zatlačit tu “Dickovskou tragédii“ na chvíli do sebe a soustředit na něco zcela jiného.

„Myslíš tyran jako je jeho otec? Jako jsem já?!“ vycením na ni špičáky v tak hrůzostrašném úsměvu, až sebou trhne a obezřetně ode mne poodstoupí.

„Protože tak to prostě je! Bude ze mě něco mít a zatím to vypadá, že nejspíš tohle! Budeš mu odpírat krev jen proto, že se s tím nedokáže smířit?!“ vyjedu na ni vztekle. Její myšlení mě dohání k šílenství!

„Vychovám ho jinak!“ prskne a div si dětinsky nedupne.

„Nebude týrat nevinný lidi! Přece nechceš, aby byl náš syn nějaká krvežíznivá bestie!“ vyjekne, až se mi obzor přelije rudou barvou.

„To nedovolím!“ křikne na celý pokoj tak pronikavě, až mi náhlá zášť k těm jejím slovům zatemní mozek a já ji dotlačím na chladnou zeď a rukama se opřu vedle její hlavy. Donutím ji zahledět se mi do očí a s radostí vnímám její chvění a strach, zračící se v těch pošetilých duhovkách.

„Vychovávat ho můžeš, jak chceš,“ zavrčím jedovatě.

„Ale stejně to v něm bude.“ Můj hlas zní tak cynicky, až jí to vhání do očí slzy.

„Bude to jeho podstatou, stejně jako mou je být upírem, i když se do mě všemožně snažíš dostat trochu lidskosti,“ vrčím skrze zatnuté zuby a přestávám se kontrolovat. Najednou mám nehorázný vztek na ni a i na toho vola, se kterým mě dohánějí k tomu, se ze všeho hroutit!

„Promiň, že jsem v tobě dokázala najít i ty dobrý stránky a probudit v tobě lásku,“ sykne se svou revoltou, ale z očí jí stékají slzy.

„Ale pokud ti to natolik vadí, nemusím s tebou bejt,“ zašeptá tiše.

„Já i moje dítě můžem žít v prostředí, kde v něm taky probudím lidskost a ty tomu nezabráníš,“ protne mě odhodlaným pohledem, až se mi sevře žaludek.

„Jak tvé dítě?!“ Uchopím ji ledovými prsty za krk, až v jejích očích spatřím nejen popel a ohnivé plameny, ale rovněž potlačovaný strach.

„Je to snad i mé dítě, ne?“ zavrčím tak naštvaně, až zatají dech, jako bych ji o něj připravoval. Já ji ovšem jen lehce držím, netisknu. Neublížil bych jí, i když mě v tuhle chvíli tou svou naivitou a tvrdohlavostí zas a znovu dohání k šílenství.

„Do jeho výchovy mám hodně co mluvit, ale jinak máš pravdu. Všechno bylo mnohem jednodušší, dokud jsem jen lovil a zabíjel,“ syknu a v očích se mi mihne taková krvelačnost, až se mi do hrudi zabodne její strach, ovšem to jí nebrání mi odporovat.

„Tys ho od prvních okamžiků odmítal, takže je jenom moje!“ prskne ohnivě.

„Sama se o něj postarám a bez tebe,“ ušklíbne se provokativně a evidentně mě má na háku, ať se snažím sebevíc! Sevřu pěsti, a když mi před nosem zabouchne dveřmi, uvědomím si, že ta její povaha mi stále tak moc imponuje. Netuším, jestli bych ji v tomto okamžiku chtěl více v rakvi nebo v posteli.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hra s ohněm - 32. kapitola: