OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra s ohněm - 34. kapitola

29.07.2011 (18:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1058×

34. kapitola - „Proč už nejsi takovej něžnej?“

Diana:

„Ještě máš hlad?“ vejde do mého pokoje a v dlani třímá sklenku čerstvé krve, která láká můj žaludek. Já jako člověk v tom nevidím žádné potěšení, ale náš syn to potřebuje.

„Kdes to vzal?“ štěknu roztržitě, a aniž bych čekala na odpověď, obsah sklenice do sebe téměř hodím s myšlenkou na jahodový džus, který chutná velmi železitě.

„Dík,“ vzdychnu úlevně, když se mi podbřiškem prožene po chvíli spokojenost. Lidské jídlo, kterým se živím, mu nijak nesvědčí. Ihned si vzpomenu na článek v knize, který jsem si pročetla.

I když jsou upíři považováni za mrtvá stvoření, mohou mít potomky stejně jako lidská rasa. Dokonce bývají plodnější než lidé a své následovníky mohou počít i s lidskými ženami. V tomto případě se z plodu může vyvinout jak další upír, tak lidský jedinec.

Pokud upír oplodní lidskou ženu a z tohoto embrya se začne vyvíjet upír, je nutné živit jej upířím jedem jeho otce. Jedy jiných upírů by mohly nenávratně poškodit jeho vývoj. Otcův jed rovněž není jediným faktorem, který pro svůj správný vývoj plod potřebuje. Ženy, které čekají upíří mládě, vyžadují pravidelný přísun krve, z níž se počatý upír v děloze živí. Je zde ovšem vysoké riziko nedonošení tohoto zárodku vzniklého spojením dvou různorodých ras.

Jinak řečeno:

Celý tento proces s početím potomka s lidskou ženou jde pouze v případě, že je na tuto jedinku lidské rasy upír citově závislý. V případě, že není upír do této ženy zamilovaný, není možné, aby jeho následovníka donosila, a hrozí jí, že v důsledku ztráty krve, kterou z ní otec plodu pije, začne chřadnout její lidská schránka a ona zemře.

Pohladím si bříško, zatímco s láskou myslím na našeho syna. S přivřenýma očima se zadívám na Chazze, který sedí vedle mě a se starostí v temných duhovkách na mě shlíží. Nikdy bych nečekala, že se z odporného, děsivého upíra promění v někoho, koho budu natolik milovat.

„Ta krev je od Des.“ Při vyslovení toho jména sebou trhnu a zašklebím se. Tak mé dvojče už si stačilo zahrát i na dárkyni krve a vůbec jí to zřejmě nepřijde divné, natož nechutné! Protože ona je tak dokonalá!

„Co se děje?“ Letmo se zakaboní, a když mě chce pohladit po ruce, vytrhnu se mu a vycením na něj zuby. Jsem s ním už nějakou dobu a nejspíš se to na mě začíná projevovat.

„Byla natolik ochotná, že mi svou krev poskytla dobrovolně, i přesto, že ses k ní nezachovala zrovna nejpřívětivěji,“ probodne mě lehce vyčítavým pohledem, až se hraně oklepu, a povytáhnu horní ret v protivný škleb.

„Možná by nebylo špatné, kdyby sis s ní promluvila,“ snaží se mě zlomit k lepším myšlenkám a přijetí té mé citlivé kopie, o kterou mám jenom strach. Jsem natolik šťastná, že tu není Dex, protože před ním bych ji neuhlídala.

„Vždyť je tu kvůli tobě,“ řekne, když nereaguju. Zatnu čelist. Mně trvá dlouho, než se dostanu z fáze vzteku. Než má horká hlava zchladne i v tomto domě plném plíživého chladu.

„Nechci s ní mluvit!“ Znejistím a začnu těkat očima po temném pokoji. Černý nábytek se ve tmě ztrácí a vytváří ještě horší iluzi nebezpečí. Copak si ji mohu na tomhle krutém místě pustit do srdce? Dalšího člověka, který by mi mohl ublížit… Který by nemusel tohle peklo vydržet!

„Jaká je?“ zadívám se na něj zkoumavým pohledem, zatímco se mu tvář rozjasní.

„Promluv si s ní a uvidíš,“ usměje se na mě. Zdá se, že Desire vnáší skvělou náladu do každého póru v domě a do všech bytostí mimo mě.

„Mně zatím přijde moc milá. Je úplným opakem tebe,“ pokrčí rameny. Při té větě vybuchnu.

„Úplnej opak?!“ vyjeknu.

„Takže, když ona je milá, tak já jako nejsem, jo?!“ šklebím se zle. „No jistě!“ prsknu vztekle.

„Desire je milá, něžná a dokonalá! To jen já jsem ta horší polovička!“ zavrčím zhnuseně a připadám si jako odpad, protože zatímco ona má podle něj všechny ty dobré stránky, tak já se mohu pyšnit falešnou povahou rváče.

„Nemám zájem se s ní setkat!“ řeknu trucovitě, zatímco si dám ruce křížem přes hrudník. Chester si hraně povzdychne.

„Já jsem to takhle nemyslel,“ zadívá se na mě unaveně, jako by ho nebavily naše věčné dohady.

„Jen je prostě jiná, taková… nevinná.“ Jako by se téměř zasnil, když to slovo vyslovuje! Tváří se mi mihne střípek bolesti a zabodne se až do mého podbřišku. Jemně se chytím za břicho.

„No, jak myslíš, ale bude zklamaná,“ dodá a já pocítím hořkost zklamání.

„Copak já nejsem nevinná?“ dostanu ze sebe a místo, abych se poddala lítosti, se rozklepu.

„Když se ti tolik líbí, tak si za ní běž a klidně jí taky udělej dítě!“ vřísknu, a když se ve dveřích objeví Dick, přilákaný mým pronikavým hlasem, zakaboním se.

„A co ty tady chceš!?“ syknu směrem k němu protivně, zatímco se mě Chester snaží doteky uklidnit.

„Já jen, že už na tom začal pracovat,“ řekne jízlivě a tvář se mu přitom rozzáří jako sluníčko. Blankytné duhovky mu svítí nepokrytou radostí a nadšením, které sálá z jeho celé tváře. Ta andělskost mu dokresluje křídla a důvěryhodnost.

„Cože?“ přežvýknu a snažím se potlačit ty pitomé slzy hrnoucí se mi do očí.

„Co jsi s ní měl?!“ vyjeknu zlovolně a zatnu pěsti, zatímco na Chazze shlížím potemnělým pohledem.

„Nic jsem s ní neměl!“ vyjede na mě!

„Budeš věřit každýmu slovu, který ti tenhle debil řekne?!“ zavrčí na mě a chce mě vzít do náruče, ale já se mu vyvléknu a postavím se.

„Uhni!“ zahučím na Dicka bouřlivě a jdu dál s úmyslem navštívit svou drahou nevinnou sestru!

*

Bez klepání rozrazím dveře a vyděsím ji tak moc, že se ihned postaví do pozoru. Posměšně se usměju, ale nijak tu její obezřetnost nekomentuji.

„Ahoj.“ Trhne sebou při mém pozdravu a zadívá se mi vyplašeně do očí.

„Ahoj,“ věnuje mi nevinný úsměv. Když vidím její upřímný a plachý postoj, trochu ochladnu.

„Dík za tu krev,“ zamumlám s ušklíbnutím a povolím pěsti, které jsem měla doteď tak tvrdě zaťaté.

„Chci se jen zeptat,“ zahučím a prohlédnu si ji. Její štíhlá postava je zahalená v usedlých kalhotách a tričku. Vytváří to dojem dospělosti a z mého dvojčete se šmahem stává rozumně vypadající dáma, zatímco já jsem oproti ní v natrženém tričku “Hraju si s ohněm“ a černými úzkými kalhoty, jako nevyzrálá puberťačka.

„Stále je tak identická!“ prskne rozhořčeně mé naivní já.

„Snad jsi nečekala, že se za těch pár hodin rapidně změní v cosi, co mi podobné nebude,“ ušklíbnu se v duchu. Zavřu za sebou dveře, aby nás nikdo nerušil, a posadím se do křesla.

„Jestli s tebou Chester něco neměl,“ brouknu klidně, abych ji nevyděsila. „Polibek? Mazlení? Sex?“ To poslední slovo zahučím s jasnou revoltou, až se rozechvěje. Zalapá po dechu a v očích se jí zaleskne.

„Takže měl,“ uhodnu snadno.

„Co konkrétně?“ zvednu obočí a zadívám se do “své“ tváře zbrázděné starostí a obavou. Ona se mě vážně bojí! Doufala jsem, že jako má sestra tu faleš rozezná a bude vnímat mé pravé já, ovšem ona se děsí té vybájené ohnivosti a raději se přede mnou choulí jako mrzáček!

„Políbil mě,“ zašeptá a rychle dodá:

„Ale to bylo všechno. Bylo to v okamžiku, kdy mi bral krev. Beztak je zamilovaný do tebe.“ Poslední větu řekne natolik rychle, že se div nezakoktá.

„Aha,“ polknu a snažím se nedat najevo, jak mě to sebralo. Nepozná to na mně, jsem velmi dobrá herečka. A ona mě nezná a nikdy nepozná! Nedovolím, aby někdo věděl, co jsem ve svém nitru skutečně já, protože ve světě šelem musím být šelma a nikoliv kořist.

„Je mi to líto,“ špitne a skutečně vypadá, jako by se měla pod tíhou výčitek za chvíli složit.

„S tím počítám,“ probodnu ji pohledem a vnímám její kajícnost jako přepadení. Je tak hrozné vidět se ve stavu slabosti! Proto jsem lotrem, abych nebyla slabou a bezmocnou holčičkou, kterou každý ignoroval, dokud nezačala být bastardem a metat kolem sebe ohnivostí.

„Chester je můj,“ zavrčím majetnickým podtónem, který jsem se naučila až od něj. „A nechci, abys mi do něj dělala!“ zúžím oči. Jen zoufale přikývne.

„Já to chápu,“ sykne tiše.

„Omlouvám se. Už se to nestane,“ chrlí ze sebe horlivě, až mě tím trochu uklidní.

„Už je ti lépe?“ zadívá se na mě se stejnou starostí, kterou měl ve tváři Chester. Zoufale si povzdychnu. Tohle je nejhorší, co na mě lidé i upíří mohou použít. Nic mě nedostane tolik jako péče, kterou mi někdo věnuje. A kterou jsem neznala, než jsem potkala Chazze.

„Je mi fajn,“ brouknu trochu zmateně a vyhnu se jejímu milému úsměvu. Na mé tváři působí tak neesteticky, přímo zákeřně! Umím se usmívat a dokážu být i milá, ale to.. málokdo ví.

„Můžeme si spolu někdy popovídat?“ zeptá se nesměle a dál kolem sebe šíří tu uklidňující náladu a ve mně to působí pozdvižení.

„Hm, to by šlo,“ věnuju jí “sesterský“ úsměv a zvednu se k odchodu.

„Děkuju, Dianko,“ řekne sladkým hláskem a mně zamrazí v páteři. Nesnáším to oslovení, proboha!

„Už nikdy mi tak neříkej!“ vyjedu na ni zostra a až poté mi dojde má unáhlená reakce. Neměla bych se tolik nechat strhnout svým strachem, který v sobě přetvářím v agresi a nenávist.

„Chci říct,“ ušklíbnu se, „abys mi tak neříkala, protože mi kazíš mou tvrdě vybudovanou pověst,“ sebevědomě se zakřením a vyjdu ze dveří mírně otrávená. Sotva za sebou zavřu, spatřím před sebou Dicka i Chazze. Oba se o něčem dohadují a přou, no jako vždy. Nemají se v lásce a nejlépe by jim bylo, kdyby ten druhý vězel mrtvý šest metrů pod zemí nebo spíše rozprášený po okolí.

„Dicku, zmiz!“ syknu tvrdě a pohledem se stočím na Chestera, kterého bych nejraději rozcupovala na malé bezcenné kousíčky.

„On se s ní líbal!“ vytane mi prudce v mysli, až zatnu čelist.

„Děvkař,“ prsknu znechuceně a probodávám tu jeho bezcitnou tvář pronikavým pohledem.

„Jak si přeješ, Di,“ houkne něžně Dick a políbí mě na tvář, až se mírně rozechvěju v náhlém chladu. Chybí mi jeho teplá vřelá náruč, ale jsem ráda, že je se mnou. Že alespoň on ví, co chce!

„Ty pojď se mnou!“ hlesnu vztekle, zatímco se uvnitř mě všechno svírá bolestí a zklamáním. On se prostě nemůže udržet!

V jeho ložnici za sebou zavřu a přejedu po zdech ty tmavé skvrny. Šla jsem sem schválně, protože mi pořád říkají, kam patřím a že nesmím překročit určité meze, přesto si jeho malou nevěru, která se tak lehce může přehoupnout v obří, nenechám líbit.

„Chci znát pravdu,“ usyknu jako by mě to pálilo na jazyku. „Tak líbal ses s ní nebo ne?!“ probodnu ho očima. Věřím Desire, ale chci to slyšet od něj! Chci, aby se mi za své hříchy doznal.

„A není to jedno?“ řekne s nezvyklým klidem, až celá ztuhnu.

„Přece jsi mi řekla, že mě nepotřebuješ,“ pokrčí namyšleně rameny, jako by si vůbec neuvědomoval, co mi tím pitomým sblížením s mým dvojčetem provedl.

„A dokonce jsi chtěla i odejít. Tak proč ti najednou záleží na tom, co dělám?“ řekne unuděně a protáhne se, jako by ho tento rozhovor tak moc obtěžoval! Zatlačím ty bolavé pocity snílka hluboko do sebe a vyvaruju se slzám v očích. Nechci před ním vypadat jako slabý člověk, který se rozbrečí při každém titěrném náznaku toho, že se mu jeho vysněný svět hroutí.

„Fajn!“ syknu vztekle, když se mi podaří v sobě vyburcovat tu věčně zlou náturu a zabouchnu mu před nosem.

„Oko za oko!“ křičí mé svědomí.

„A zub za zub,“ brečím uvnitř sebe já. Hledám Dicka, na kterém si zahojím své rány. Díky němu oplatím Chazzovi všechno ponížení, které na mě seslal. Všechnu bolest a zoufalství, kterému mě schválně vystavuje.

„On má prostě neuvěřitelné nadání,“ prskne cosi uvnitř mě. Snad sebelítost.

„Jistě, působit bolest a zklamání,“ dodám ublíženě a bez klepání vejdu do Dickova pokoje. Nikdy jsem neklepala, tahle slušnost mě nepotkala a není důvod, proč bych ji měla dodržovat zrovna tady. S poťouchlým úsměvem se zadívám na padlého anděla se špičáky, který v měsíčním svitu vypadá tak neskutečně. Sedí na parapetu a shlíží na nebe.

„Se stane,“ trhnu rameny na omluvu a zašklebím se, když mě protne rentgenovým pohledem.

„To nic,“ broukne a seskočí z okna pohybem šelmy, až v sobě potlačím nutkání o krok couvnout. Ta jeho upíří nátura mě trochu děsí. Mám to stále spojené s týráním a krvelačností. Nejsem tak naivní, abych věřila, že to v sobě nemá.

„Ty můžeš přijít kdykoliv,“ usměje se blyštivě. Jako by s povahou upíra nabyl ještě větší sebevědomí. Je to pochopitelné, už se nemusí bát o holý život. Neoddává se každý den bolesti, tak může být sám sebou a v mnohem rozmanitější podobě.

„Myslel jsem, že jsi na mě naštvaná kvůli…“ ušklíbne se a hodí hlavou kamsi, kde by měl být Chester. Rychle zavrtím hlavou a smažu z mysli myšlenky na toho podrazáka.

„Už mě to přešlo,“ zašklebím se a nechám ho, aby ke mně došel ještě blíž. Nebojácně mu shlížím do azurových duhovek a rošťácky se usmívám. Téměř na mě sahá chlad z jeho těla. Je to stále nezvyk, když nehřeje a jeho rty už zřejmě nejsou tak něžné, jak bývaly.

Je na čase to zkusit. Svádivě se na něj podívám a přejedu mu bříšky prstů přes ledovou hruď. Chodí oblečený podobně jako Chester. Většinou bez trička a v černých nebo tmavých kalhotách. Jako by se mu snažil vyrovnat. Ví, že se mi tenhle styl moc líbí.

Zřejmě vycítí tu změnu a přitáhne si mě k sobě na chladné tělo, až mi naskočí husí kůže. Uvězní mě do svých paží a nakloní se ke mně, až na chvíli oněmím. Voní jako země po dešti. Jako chladná bouřková mračna. On by pro mě byl v letních parnech největším osvěžením, kdyby se mě byť jen dotknul.

„To jsi neměla dělat,“ zavrčí s úsměvem a políbí mě natolik vášnivě, až zalapám po dechu. Ty tam jsou vroucné lidské polibky, nahradila je prostá upíří vášeň a touha, při které se zalykám. Prsty mi zajede do vlasů a mazlí se s mými pramínky, jako by si vynahrazoval to strádání, kdy jsem mu nepatřila. Teď jsem skutečně na těch pár chvil jen jeho.

Laská mě jazykem a přejíždí mi přes rty, až je mám citlivé natolik, že každý náš polibek vnímám intenzivněji a chvěju se z toho po celém těle. Přijde mi, jako by se mě nemohl nabažit a já se přitom v jeho náruči téměř ztrácím.

„Dicku,“ vzdychnu jeho jméno, když mu po chvíli obyčejné polibky přestanou stačit. Snažím se ho trochu uklidnit, ale nemám vůbec šanci! Tiskne mě k sobě ještě pevněji, až zasténám a divoce mě kousne do rtu, až se mi rozšíří panenky pod chutí krve a jeho jedu. Prsty mi zajede do kalhot, až sebou cuknu.

„Dicku!“ zahučím zostra a odstrkávám mu ruce, které jsou náhle tak neodbytné a roztoužené. Svou tápavost nechal daleko za sebou a přede mnou stojí nejen stoprocentní upír, ale rovněž plnohodnotný muž, který evidentně ví, co chce a netuší, že mně šlo jen o drobnou pomstu!

„Říkal jsem ti, že jsi to neměla dělat,“ zachraptí mi vzrušeně do vlasů. Netuším, jestli mě to jeho chování více vynáší do nebes nebo naopak sráží hluboko pod zem. Část mě by mu tolik chtěla podlehnout a ochutnat, jaké by to s ním bylo.

„Sakra, to nemůžeš! Máš přece Chazze!“ pění uvnitř mě pitomá věrnost, zatímco se nechávám svádět Dickovým krásným tělem.

„Sice mám Chestera, ale on má všechny okolo,“ prsknu znechuceně a znovu se mu s touhou pohroužím do rtů. Pohrávám si s jeho jazykem a zas je to jako ponořit se do ledové vody a okusit lákavou neřest. Odtáhne se ode mě s šibalským úsměvem a zadívá se mi do očí, zatímco mě hladí ve vlasech. Oplatím mu škleb a náhle cítím, jak letím vzduchem.

„Dicku, tohle já nechci,“ zaprotestuju, když mě hodí na postel a nalehne na mě, div nezasténám. Líbá mě tak dráždivě, že mi to dělá v těle naprostý chaos a rozkoš.

„Vždyť jsi přece bejval úplně jinej!“ zalapám po dechu a nestačím se divit, jak moc mě zmáhá chtíč! Před očima mám jakousi slastnou mlhu, když mě hladí přes oblečení po celém těle. Nevynechá ani místečko a já mám z toho po chvíli kůži celou rozbolavělou slastí.

„Proč už nejsi takovej něžnej?“ vzdychnu zoufale, když mě jemně kousne do krku.

„Protože tohle se ti přeci líbí víc,“ zavrčí svádivě a znovu se do mého hrdla pohrouží špičáky. Prohnu se mu vstříc a s jeho prvním douškem mé krve a jeho jedu v mých žilách ztrácím poslední soudnost a propadám se do naprosté extáze.

Chester:

Jakmile vyjde ze dveří, nabodne se na můj prázdný pohled. Tušil jsem, že se mi šla pomstít a měl jsem co dělat, abych tam nevlítnul a nezabil je oba!

„Tak už jsi spokojená?“ řeknu nejklidnějším hlasem, který ze sebe v tu chvíli dokážu dostat, i když si nejsem jistý, jak dlouho mi tahle maska vydrží. Na prsou cítím neuvěřitelnou tíhu. Nemůžu se skoro ani nadechnout.

„Ona to udělala… Vážně mě podvedla!“

„Jo, už jsem spokojená,“ řekne tvrdě a s ušklíbnutím se mi zadívá do očí.

„Už asi tuším, co se ti na tom tak moc líbí,“ rozesměje se nepříjemným hlasem, až ztěžka polknu. Její odpověď mě dodělala. Nikde žádný záchvěv výčitek!

„No, jak myslíš,“ řeknu a otočím se na patě. Na tohle nemám. S tupou bolestí, kterou cítím pod žebry, zamířím do lesa. Potřebuju zapomenout, proto se rozhodnu letět na lov. Chci zmizet mezi stromy, když za sebou uslyším své jméno. Nereaguju a letím dál. Nic mě v tuhle chvíli nezajímá!

„Chestere, stůj! Di tě potřebuje!“ zařve na mě vyděšeně ten kretén. Na okamžik se přece jen zastavím. Je celý bílý, ne jako upír, ale mnohem bělejší. Jako by ho něco vyděsilo k smrti, což zní vzhledem k jeho stavu dost komicky.

„Hrozně krvácí a zdá se, že…“ zamumlá, jako by to nedovedl vyslovit.

„Že co?!“ zavrčím na něj netrpělivě.

„Že jí ten můj jed nějak ublížil,“ vydechne. Drapnu ho pod krkem.

„Ty hajzle, jestli jsi tím ublížil mému dítěti, tak tě zabiju, rozumíš?!“ syknu mu nenávistně do ksichtu a pak ho pustím, abych co nejrychleji doletěl domů.

„Taky jsem z toho v háji!“ sykne a letí za mnou.

*

Čekal jsem skutečně hodně, ale tohle… Při pohledu na její zkrvavené tělo, ze kterého svítí posmrtně bledý obličej, se mi zastaví dech.

Ano, viděl jsem desítky, možná tisíce lidí, kteří byli ve stejném, dokonce i horším stavu. A některé jsem takhle zmrzačil já sám a dal jsem si na tom hodně záležet. Bavil jsem se tím a užíval si každou jejich bolístku. Každou chvíli, kdy jsem z nich dokázal vydolovat ještě větší bolest a žadonění…

Ovšem vidět takhle Di, to jsem nikdy nechtěl! Nikdy bych nečekal, že mě pohled na obyčejnou lidskou bytost tolik sebere. Jenže ona není obyčejná! Je moje!

„Vypadněte oba!“ zařvu na toho blonďatého idiota, který se do pokoje přižene i s Desire v náruči. Kupodivu ani neprotestuje, obličej bledý hrůzou a výčitkami. Vyděšené oči mu z pobledlé tváře vystupují ještě více, než normálně a není schopný slova.

„Do hajzlu, Di,“ svezu se vedle ní na postel. Ani se nehne. Hruď se jí v nepravidelných intervalech zvedá… Je tak zakrvácená, že nevím, odkud všude krvácí. Pro jistotu se moc nerozhlížím.

Zhluboka se nadechnu, jako bych si dodával odvahu, a zakousnu se jí jemně do zápěstí. Jen se prohne a podivně zalapá po dechu. Piju z ní mnohem víc než obvykle, protože samotné sání ran nepomáhá. Ten hajzl do ní dostal tolik svého odporného jedu, že tím zabíjí ji i mého syna!

Přijde mi jako věčnost, než se mi podaří krvácení zastavit. Musel jsem se do ní zakousnout ještě hlouběji, až se mi hruď neznatelně sevřela bolestí, která jejím tělem projela jako blesk. Drtil jsem jí ruku tak moc, až jí na sněhobílé pokožce objevily modřiny.

„Di…“ zachraptím staženým hrdlem a lehce jí smetu z tváře slepený pramen vlasů. Jsem zoufalý z toho, že už víc nemůžu udělat…

„Di, prosím, probuď se,“ zašeptám do ticha pokoje. Nechávám se rozechvívat jejím mělkým dechem, ale jinou reakci z ní dostat nedokážu.

„Lásko, prosím!“ Palci jí stírám krev z ran na krku.

„Tohle mi nemůžeš udělat,“ obejmu její bezvládné tělo a po tváři mi steče slza…

*

Když vyjdu ze dveří, Desire se na mě vyděšeně zadívá.  Vím, že musím vypadat hrozivě. Stres je pro upíra to nejhorší. Je to jako trest, který na mě někdo seslal. Kdybych k sobě ty pocity nepustil, nikdy by mě to nedokázalo tolik sebrat. Natolik zlomit. Jenomže já je k sobě nejenom pustil, ale dokonce jsem je přijal. O to hůř snáším tyhle situace, kdy se stávám jen pozorovatelem a nemohu pro ni udělat více, než jí dát svůj jed a… lásku.

„Budu potřebovat tvou krev,“ zadívám se na ni. Je to jako dívat se na Di. Zdravou, s růžovými tvářemi a červenými rty… Bez řečí ji uchopím a zabořím nos do jejích vlasů. Dokonce i stejně voní, ale není to ona!

„Zastavil jsem krvácení, ale ona se stále neprobírá,“ řeknu dutě, až Dick zoufalý ze svých pocitů praští do zdi. Jako plnohodnotný upír by je cítit neměl, jenže on je má. Cítí a prožívá je jako skutečné, a o to hůř pro nás oba.

„Tak ji přeměň!“ vyjekne na mě a neklidně přechází kolem nás.

„Nemůžu,“ ušklíbnu se bolestně.

„Nejspíš bych je zabil oba. Má v sobě až příliš tvýho jedu!“ syknu nenávistně a potlačuju nutkání se po něm vrhnout. Teď není čas se zabývat tímhle imbecilem, musím hlavně zachránit Di a malého. Na ničem jiném v tuhle chvíli nezáleží…

„Mohla bys?“ zašeptám a lehce jí přejedu po tváři, zatímco se jí dívám do popelavých očí. Zprvu jsem si myslel, že jsou stejné, ale nejsou. V Diiných očích tančí divoké ohnivé plamínky, Desire má oči ponuré a přesto plné vřelosti šířící kolem pohodu a klid.

„Určitě,“ přikývne a nechá se zavést do pokoje, kde stále bezvládně leží její sestra.

„Zkus nemyslet na to, že je tu všude krev,“ povzdychnu si, když pohledem přejíždí po krvavých skvrnách a zatajuje dech. Přímo štítivě si prohlíží rudou tekutinu a možná se jí před očima dělají mžitky, protože mě náhle stiskne pevněji.

„Bude to dobré,“ zamumlá a posadí se k Di na postel. Zatváří se natolik plačtivě, že kdyby to byla moje Di, cítil bych, jak se jí žalem sevřela hruď.

Přisednu si za ni a lehce ji chytím za ruku, ze které jsem jí minule pustil žilou. Ránu na ruce nemá ještě zcela zacelenou, takže bude stačit málo. Nebudu ji muset svými drápy nijak mučit.

„Neboj se,“ uklidňuju ji, když ke mně otočí obličej a zadívá se mi vyčkávavě do očí.

„Já se nebojím…“ špitne a sleduje, jak jí nenásilně přejedu drápem po ruce, ze které se okamžitě začne řinout krev. Nakloním její zápěstí nad Diina ústa a napjatě čekám…

Uleví se mi, když Di začne trochu reagovat a pomalu polykat krev. Držím Desire stále v náručí, jelikož mi je jasné, že se jí ze ztráty krve začne dělat slabo. Zády se o mě opírá, a zatímco ji svým ledovým tělem udržuju při smyslech, ruku ji stále držím u Diiných rtů.

*

„Děkuju,“ usměju se na ni vděčně, když vyjdeme na chodbu, a přiložím si ke rtům její stále ještě krvácející zápěstí, abych jí s pohledem zabodnutým do jejích očí, začal ránu opatrně olizovat.

„Ji asi těžko vyléčíš,“ ušklíbne se Dick, který nás pozoruje.

„Tohle není Di,“ šklebí se dál.

„Stačí myslet na to, že je,“ oplatím mu škleb, zavřu oči a s myšlenkami u mé šťastné krve se mazlím s Desiným zápěstím tak intenzivně, až začne povzdychávat. Ještě chvíli ji svými doteky “mučím“, abych se potom se spokojeným výrazem zadíval na narůžovělou jizvu, která po ráně zbyla a tomu debilovi, co na to stejně nechápavě zírá, věnoval křivý úsměv.

„Tak a je to,“ pousměju se potom na Des, která je překvapená stejně jako ten blbeček.

„Teď ti ukážu Diin pokoj. Zatím budeš tam, dokud jí nebude líp. A ty…“ sjedu toho debila zamračeným pohledem,

„Se k Di ani nepřiblížíš, je ti to jasné?! Jestli tě tam nachytám, zakroutím ti krkem!“ zavrčím na něj výhrůžně, aby mu došlo, že to myslím smrtelně vážně. Nadělá víc škody než užitku. Čert mi byl dlužen mít takového magora v baráku!

Sice dotčeně pohodí hlavou a odfrkne, ale nehádá se. Je mu stejně jako mně jasné, že tentokrát to doopravdy totálně podělal. A že se z mé strany momentálně nejedná o žádný žárlivý výstup, kterým se ho snažím držet od Di co možná nejdál, ale že je situace opravdu vážná.

„Asi by ses měla trochu prospat. Určitě jsi unavená,“ prolomím ticho, když Des zavedu do Diina pokoje. Rozhlédne se kolem, jako by se děsila, že přijde ještě někdo.

„Mii se nemusíš bát. Nepřijde sem. Budeš mít klid,“ dodám, když vidím, že se nadechuje, aby mi něco řekla. Jen tedy přikývne a mlčky mě pozoruje.

„Něco se děje?“ povytáhnu obočí, když ten její pohled trvá dlouho.

„Ne, jen… díky,“ řekne potichu a skloní oči ke svým špičkám, jako by se snad styděla.

„Za co?“

„Za to zápěstí…“ pípne.

„Není zač. Kdybys kdykoliv potřebovala něco zahojit, víš, kde mě najdeš,“ pousměju se a natáhnu se pro knížku šťastné krve, kterou má Di na nočním stolku a vrátím se zpátky do své ložnice. Posadím se do křesla a zalistuju v ní. Chci najít něco o jedu, který málem zabil Di i naše dítě, ale napětí a strach, které jsem v posledních minutách zažíval, si vyberou svou daň a já usnu dřív, než se k tomu vůbec dostanu…

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hra s ohněm - 34. kapitola: