OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra s ohněm - 35. kapitola

30.07.2011 (11:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1372×

35. kapitola - „Ještě jsi nevyhrál!“

Chester:

Něco se mi zdá. Nevím přesně co, ale v tom snu slyším Diin hlas. Volá na mě, ale já jí nerozumím. Rukama zašmátrám kolem sebe, ale nenahmatám ji. Ani nemůžu. Všude kolem je neproniknutelná tma. Náhle mnou kdosi zatřese. Zadívám se před sebe a zjistím, že to není sen, ale skutečnost. Di se nade mnou sklání. Než stačí cokoliv říct, s úsměvem si ji přitáhnu do náruče.

„Už ti je líp?“ dýchnu jí do vlasů a užívám si toho momentu, kdy se mi klepe v náručí chladem, který jí zalézá pod kůži.

„Nejsem Di,“ řekne náhle a mě to dokonale probere. Vzdychnu a přestanu jí znemožňovat přísun kyslíku do plic.

„Promiň, Des,“ zadívám se na ni omluvně, když si všimnu, že má na krku čerstvou ránu.

„Ty krvácíš? Co se stalo?“ setřu jí krvavý pramínek stékající po světlé pokožce, vsakující se do jejího trička.

„Dick…“ hlesne a vypadá, že se každou chvíli složí. Klepe se čím dál víc a mně začne docházet, že to není způsobené pouze mým ledovým tělem, jak jsem si původně myslel.

„Ten hajzl.“ Vzteky nakrabatím čelo. Podle všeho se nemůže dvojčátek nabažit. A když nemá šanci dostat se k Di, zkouší to na Des.

Chytím ji do náruče, protože na nohou se nedokáže udržet, a přenesu zpátky do její ložnice. Položím ji na postel a nahnu se k jejímu krku, ale když se rány dotknu rty, trhne sebou. Trochu na ni nalehnu, aby sebou nemohla škubat.

„Jen ti to chci vyléčit. Nemusíš se bát, neublížím ti,“ zašeptám a mám pocit, jako bych zase byl s Di a utěšoval ji těsně předtím, než jsme se oba navzájem začali dostávat do extáze… Znovu se dotknu jemné kůže na jejím krku a zasypu ji drobnými polibky.

„Uvolni se, nebudu tě kousat…“ chraptím, přejedu po ráně jazykem a pak se k ní přisaju rty. Prohne se přesně, jako to dělává Di… Vzpomenu si na všechny ty noci plné sexu, na vůni jejích vlasů, na její dotyky, polibky a…propadnu se do samotného pekla…

Vzdáleně slyším sténání, které jako by vycházelo z Diiných úst. Odtrhnu se od jejího krku, ledovýma rukama ji začnu hladit přes tenkou látku košilky, kterou má na sobě, a vzdychající ústa zaplním svým žádostivým jazykem.

Při tom polibku mi zasténá do úst a pokusí se mě od sebe odstrčit. Líbí se mi ta její bojovná povaha, kdy mi nic nechce dát jen tak zadarmo. Ví, že mě tímhle vzrušuje. Natisknu se na ni ještě víc a obdařím jí další vášnivým polibkem, až se na chvíli zapomene i bránit. O to víc se však v další vteřině, kdy se vrátí zpátky nohama na zem, snaží vymanit z mého sevření. Jenže má smůlu. Je to marný boj. Předem prohraný a ona to moc dobře ví. Ví, že ji nepustím ani za nic. Tisknu se k jejímu horkému tělu o to víc a začíná mě ovládat nezvladatelná touha.

„Tímhle jsi mě vždycky dostávala.“ zachraptím vzrušeně, ale když jí rukou zajedu na odhalené stehno, zarazí mě.

„No tak, já vím, že se ti to líbí. Vždycky ses bránila, ale přitom jsi nechtěla nic jiného,“ vrčím něžně a kousnu ji do rtu, až plačtivě usykne. Tohle mě probere. Otevřu oči.

„Tohle se ti přece vždycky...“ Nedořeknu a polknu.

„Do hajzlu!“ prsknu v duchu. Šedé duhovky, které se na mě dívají, nepatří mé šťastné krvi…

„Des, promiň, já…“ Nevím, co říct. Svalím se vedle ní do postele a rukou si mnu čelo, zatímco si v hlavě snažím zesumírovat nějakou odpověď.

„Nechal jsem se unést. Když vy si jste tak hrozně podobné, až mě to děsí…“

„Taky mě to děsí,“ přizná udýchaně a zadívá se kamsi na strop. Vypadá, že má výčitky, ale to není sama. Jsme v tom oba. Bez rozdílu.

,,Di tady asi zamotala hlavu všem chlapům,“ vydechne, když se jí tlukot srdce vrátí do poklidného rytmického tepání, a v jejím hlase nejde nepostřehnout zklamání.

„Asi je vážně skvělá,“ pousměje se, ale ten úsměv je vyloženě nucený.

„Ano, má na to talent,“ řeknu, „ale je těžké s ní vyjít,“ přiznám neochotně.

„Což ostatně se mnou taky, takže si vlastně nemáme co vyčítat…“ zamyslím se nahlas. Pak se na ni otočím.

„Cítíš se aspoň líp?“ sjedu ji pohledem a zastavím se na čerstvě zahojené rance na jejím krku.

„Co ti ten kretén vlastně udělal?“ zamračím se při pomyšlení na toho pablba, který tu akorát obchází a přidělává problémy. Když tu není Dex nebo Mia, je tu zase tenhle blbeček, co si hraje na Casanovu a neodolatelného upíra. Musím se tomu v duchu ušklíbnout.

„Je mi lépe, děkuju,“ pípne a zahledí se mi dlouze do očí, jako by se připravovala s něčím se mi svěřit, ale pak ten náš oční kontakt náhle přeruší.

„Prostě mě kousnul,“ pokrčí ledabyle rameny v náznaku, že to je jedna z nejběžnějších a nejzanedbatelnějších věcí, které se jí stávají každý den. Nedotírám na ni. Nevyptávám se. Sama musí vědět, co říct chce a co ne.

„Proč se mi to od tebe tolik líbí? S Dickem jsem u toho kousnutí sice taky cítila jistou euforii, ale víc mě to bolelo. Cítila jsem jeho…rozpolcenost,“ řekne místo dalšího vysvětlování zamyšleně.

„Holt má blbou představivost,“ ušklíbnu se, ale víc to nerozvádím. Na spoustu věcí prostě nemá ani jako upír, i když se snaží tvářit jako ten největší king. Přesto mu jednu věc upřít nemůžu. Něco, co mi nadzvedává mandle a co nejspíš nikdy nestrávím…

„Di s ním…zažívá podobnou slast jako se mnou,“ dostanu ze sebe po chvíli se sebezapřením.

V hlavě se mi začne přehrávat naše poslední hádka, která předcházela jejímu zkolabování. Když mi vmetla do tváře, že rozhodně nelituje toho, že se s ním vyspala… Raději nemyslet!

„On byl tady?“ změním téma, abych zahnal bolavé vzpomínky. A také proto, že mi přijde divné, že by ji okusoval někde na chodbě a spokojil se pouze s pár kapkami z jejího krku. Uhne pohledem a změní téma stejně jako já. Nevadí, aspoň si nebudu muset hrát na psychologa. Ošetřování ran mi přece jen jde lépe a také je to rozhodně příjemnější než nějaké pokusy o utěšování.

„Vrať mě zpět k mým dětem, ty bezcitný zmetku!“ vyjekla na mě plná zoufalství a beznaděje. Svíjela se mi u nohou a já v sobě pocítil její upřímnou bolest a žal. Záměrně jsem jí ubližoval, a přesto jsem nechtěl, aby se mnou jen trpěla. Něco ve mně chtělo, aby byla “šťastná“.

„Už jsem ti řekl. Buďto budu týrat tebe nebo tvé děti. Vyber si,“ překročím ji a se zlovolným pohledem se dívám, jak se zvedá ze země. Má na sobě šaty, které dokreslují její krásné tělo. Neodolám a dotknu se bělostné, hebké pokožky, až usykne a odtáhne se ode mě.

„Nikdy neobětuju své děti! Klidně mě zabij, ale je nikdy nedostaneš!“ z očí jí zas stékají zbytečné slzy, až se ušklíbnu.

„Tvá mateřská láska je darem. Jen doufej, že si toho budou tvoji potomci vážit,“ nahnu hlavu na stranu, zatímco se na ni dívám. Lidská verbež je nevděčná.

„Ovšem nespoléhal bych na to, že přede mnou budou v bezpečí. Já je najdu,“ přivinu ji do svého náručí, zatímco jí šeptám do vlasů hrůznou budoucnost.

„Najdu je a budu je týrat více než tebe, než je bez lítosti zabiju,“ tělem mi projede osten bolesti. Jako bych snad měl infarkt či co, až natolik je to intenzivní. Svírá se mi v naprosté hrůze a bezmoci celá hruď. Zvykl jsem si, že po sexu s ní se mi tělem prohání neurčitá bolest, která mě týrá. Nechápu to, ale je to jako trest za hřích, který páchám, když si beru její dokonalé tělo.

„Di s ním taky něco má?“ probere mne Desire ze vzpomínek, až se oklepu. Nad tou otázkou svraštím čelo tak moc, až se mi uprostřed objeví hluboká vráska. Tak tohle je zase má achillova pata.

„Na to se asi budeš muset zeptat jí…bude to vědět lépe než já,“ uzavřu debatu, protože to nemíním rozebírat, stejně jako ona nechtěla zpytovat duši v případě Dicka. Odmlčím se. Nějak se to všechno podělalo….

„Promiň mi to,“ pohladí mě omluvně po ruce, i když ona je tady ta poslední, která by něco takového měla říkat.

,,Di tě určitě moc miluje,“ snaží se mě  utěšovat. Na tenhle přístup nejsem zvyklý a ani o něj nijak nestojím. Není mi to moc příjemné. Místo odpovědi si ji mlčky prohlížím a přemýšlím, jestli by s ní bylo všechno taky tak složité jako s Di… Nevím, čím to je, ale líbí se mi být v její blízkosti, vyzařuje jakýsi klid, který na mě působí velmi příjemně. Žádné nervy a stresy jako s její sestrou…

„Neomlouvej se, nemáš za co,“ řeknu potom a vstanu.

„Půjdu se za ni podívat. Chceš jít se mnou?“

Vyskočí na nohy a připojí se ke mně. Vážně má o Di strach. Není to hrané, je to opravdová obava, až mě to trochu zaráží a…rovněž naplňuje jistou lítostí, protože ona Di přijala tak rychle..

„Myslíš, že bude v pořádku?“ zvedne ke mně oči, a zatímco mě lustruje pohledem, čeká na odpověď.

„To doufám. Už sice nekrvácí, ale nelíbí se mi, že se ještě pořádně neprobrala,“ řeknu, když vejdu do pokoje a zadívám se na Diinu drobnou postavu. Skoro se v té posteli ztrácí. Obličej jí svítí smrtelnou bledostí… Vypadá, jako by snad už ani nebyla člověk… Nahnu se k ní a ledovými prsty ji zastudím na tepně na krku, abych zjistil, jestli jí bije srdce, když náhle pod mým dotekem slabě zasténá.

„Di?“ skloním se k ní.

Diana

Ztěžka otevřu oči. V mysli mi doznívá zvláštní melodie, která mi připomíná jakési světlé chvilky v mém životě, které nedokážu přesněji určit. Působí na mě známým a bezpečným dojmem a rozplývá se spolu se sílící realitou.

„Chazzy,“ zašeptám ztěžka a přemýšlím, kde jsem. Ve svém pokoji určitě ne. Zdá se, že jsem v jejím pokoji. Desire s letmým úsměvem a obavou v očích stojí vedle Chestera. Oba na mě se starostí v očích shlížejí… Je to moc příjemný. Vědět, že nade mnou někdo bdí a.. čeká, až se probudím.

„Jak se cítíš?“ Posadí se ke mně Chester na postel a stále tak starostlivě mě pozoruje, že mě to skoro dojímá. Ve svém stavu reaguju na všechno mnohem citlivěji než normálně, natož když se jedná o péči, kterou mi nikdy nikdo nevěnoval…

„Slabě,“ usyknu tiše. I mluvit mi dělá problém. Sakra, všechno mě bolí. Matně si vzpomínám, co se stalo před tím, než jsem se dostala do tohohle stavu. Zkoumavě se na něj hledím. Proč mě neobejme? Proč mě nepolíbí? Pořád se na mě zlobí? Jasně, jak jinak. V duchu se ušklíbnu. Nic by mu nezabránilo, aby na mě byl pořád naštvaný.

Těžce se obrátím na Desire. Postřehnu její téměř zahojenou ránu na krku a zavřu oči. Mia se podle všeho činila. Už stihla napadnout i ji. Sakra, to ji Chester nemůže aspoň trochu ochránit? Vždyť ona je…jako já!

„Nemáš hlad? Měla by ses napít,“ zahrne mě Chester místo polibků přívalem slov.

Těžce otevřu oči a vyčítavě se na něho zadívám. Copak nechápe, že teď potřebuju něco úplně jiného, než nějakou pitomou krev?! Že to je to poslední, co mě momentálně zajímá? Že potřebuju hlavně jeho? Jeho blízkost? Copak se ani teď nedokáže přenést přes určité věci? Dělat prostě, že nejsou? Alespoň na chvíli? Vždyť všechno je úplně jinak! Celé mé nitro naříká a křičí, ale rty nepropustí nic z toho, co se odehrává uvnitř mě. Jsem tak slabá, že se na nic nevzmůžu. Místo toho sleduju, jak Chester uhne pohledem a zadívá se na Desire.

„Nevadilo by ti to?“

„Určitě ne,“ vyhrkne a žene se k mé posteli a už automaticky vyhrnuje rukáv, zatímco já ji upřeně pozoruju a pohledem přejíždím po jejím pohmožděném krku.

„Mia tě už taky kousla?“ dostanu ze sebe. Des po mně střelí nervózním pohledem.

„Jako bys ji neznala…“ odpoví za ni Chester a věnuje Des krátký pohled. Potom ji chytí za ruku a rychle jí přeřízne žíly, až vyjekne, a nastaví mi její zápěstí k ústům. Nedůvěřivě ho pozoruju. Co se to tady zase děje? Jako by nechtěl, abych se o cokoliv zajímala. Kousnul snad Desire někdo jiný? Nebyla to Mia? Byl to Dick nebo on?!

Chci ze sebe konečně dostat nějakou svoji myšlenku, ale jakmile ucítím vůni krve, moje myšlenky se přesunou zcela jinam, a já z ní hltavě začnu pít. Ta horká krev, kterou můj syn potřebuje, mi pomáhá postavit se na nohy. Jenže sotva polknu pár doušků, uhnu stranou. Vidím, jak jí tím ubližuju, sakra! A to já prostě nechci. Nikdy jsem nebyla nějaká krvelačná bestie. Netuším, proč právě já si na ni musím hrát a dravě hltat krev, jako by zítřek neměl přijit. Proč by dítě nemohlo být po mně? Mírumilovné a normální.

„Bolí jí to,“ odvrátím hlavu, když mi Chester znovu nastaví její zápěstí.

Chester

„Ale mně to vážně nevadí, když ti to pomůže,“ snaží se jí Des nacpat zápěstí zas mezi rty, jenže Di nehne ani brvou. Vzdychnu. Je mi jasné, že to nemá cenu. Je tvrdohlavá. Když se zasekne, tak s ní nikdo nehne.

„Tak ti Des odlije do skleničky, no,“ řeknu a odejdu, abych pro nějakou došel do kuchyně. Když se ovšem vrátím, tak nevěřím svým očím. Nevím, jak to Des udělala, ale docílila toho, že z ní Di znovu pije. Koukám, že sestra na ni má větší vliv než kdokoliv jiný…

„Díky,“ zadívá se na ni vděčně a nechá ji, aby ji hladila po vlasech. Sleduju tu scénu a nestačím se divit. Stačilo pár minut a všechno je jinak.

„Budeš zase v pořádku. Jen musíš nabrat sílu a nesmíš se tomu bránit,“ usměje se na ni Des a zvedne se.

„Hned jsem zpět,“ dá jí pusu na čelo a vytratí se z pokoje. Nejspíš nám chce poskytnout chvíli soukromí. Nevím, jestli za to mám být rád nebo ne… Di se na mě s tichým povzdechnutím zadívá, a tím mě probere ze zamyšlení. Posadím se k ní na postel a usměju se:

„Jsem rád, že jsi ji k sobě konečně pustila. A…taky jsem moc rád, že už ti je líp,“ pohladím ji trochu nerozhodně po tváři. Nejradši bych ji k sobě přitiskl, jenže…její zrada stále bolí a hlas, kterým se mi vysmála, mi pořád zní protivně v uších.

„Zlobíš se na mě,“ zadívá se mi do očí. Neptá se. Oznamuje.

„Ne,“ zavrtím hlavou, ale přesto pohledem uhnu, protože ty její šedé duhovky na mě zase začínají působit.

„Já s Dickem nespala…“ pokračuje, aniž by reagovala na můj odmítavý postoj. Nechci to řešit, přesto…sedím dál a s očima upřenýma do šera za oknem poslouchám.

„Nechtěl mě pustit. Ale nechal mě být, když…“ Odmlčí se a její tvář protne cosi jako zoufalství a vztek. Rty zúží do komického nazlobeného šklebu, až se musím ušklíbnout.

„No jen to dořekni,“ usyknu a zamračím se.

„Anebo víš co? Neříkej to, není to potřeba, bylo tě slyšet dostatečně…“ Unaveně si promnu oči.

„Neřeš to… Teď je hlavní, aby ses dala do pořádku.“

„Možná mě dohnal k rozkoši, ale byli jsme oba oblečený a já u toho vzdychla tvoje jméno,“ ušklíbne se a trucovitě si dá ruce přes hruď.

„Jen se ho klidně zeptej. Myslela jsem na tebe a věř, že jsem nechtěla, aby to zašlo tak daleko. Chtěla jsem ti jen oplatit pusu, kterou jsi dal mýmu dvojčeti! Jenže Dick chtěl víc a nepustil mě, i když jsem chtěla,“ pokračuje dál a snaží se mě přesvědčit, že to, co říká, je pravda.

„Ta pusa…byla omyl. Nechal jsem se unést…tou podobou. Promiň,“ povzdychnu si. Myslím svou omluvu upřímně. Ona samozřejmě nepochopí, proč je pro mne věrnost takovým problémem. Jsem upír a především jsem muž, který je veden instinktem. Tím prvotním primitivním pudem rozmnožování. Já si prostě nemohu pomoci!

„Ale uvědomuješ si, jak jsi tím, že jsi šla za tím volem, ohrozila naše dítě? Díky tomu, že z tebe pil, jsi na tom takhle!“ neudržím se a vyjedu na ni vzápětí, protože celou tu situaci, která vznikla jenom kvůli němu, nedokážu překousnout!

„Chtěla jsem ti to jen oplatit. Dát mu pusu a vypadnout! Nenapadlo mě, že toho využije a bude si se mnou dělat, co bude chtít,“ polkne a vypadá, že ji to vážně mrzí. Jenže to si měla rozmyslet dřív, než mu tam vlezla! Ona nikdy nedomýšlí následky a pak to takhle dopadá! Snad si nemyslela, že Dick se jako upír spokojí s málem!

„Jako člověk byl jinej,“ zapláče a podivně se prohne. Pocítím v sobě cosi jako narůstající obavu.

„Malej je v pořádku?“ zeptá se tiše. Slzy se jí na řasách smutně třpytí a její tvář nabírá, jako by do pláče neměla daleko.

„V knížce psali, že bys s ním měl bejt propojenej… Cítíš ho? Mám strach, že… Ten jed strašně pálí,“ polkne a znovu se prohne jako by si tím chtěla z těla tu bolest vymazat.

„Nevím, jestli…“ zalapá po dechu a cukne sebou v dalším přílivu bolesti, zatímco se jí na krku objeví krvácející rána. Ten zasraný Dickův jed!

„Jak propojení? Necítím nic,“ zadívám se na ni zoufale.

„To není možný,“ zavzlyká a schoulí se do klubíčka. Odhrnu deku, pod kterou leží, a položím svou ledovou dlaň na její podbřišek. Zavřu oči a snažím se…vlastně nevím, oč se snažím, ale doufám, že takhle budu našemu dítěti blíž. Je to zvláštní, ale po chvíli mě začne dlaň pálit, jako bych ji strčil přímo do ohně. Nepříjemně otevřu oči.

„Vypadá to, že je na tom stejně, jako ty,“ řeknu znepokojeně.

„Budu se z tebe muset napít,“ zadívám se jí do očí, až mě trochu podiví její odhodlanost. Láska k dítěti, které se ještě nenarodilo, jí drtí hruď v neobvyklých křečích. Ona se o něj skutečně bojí, natolik houževnatě, že se k mé obavě přidává i ta její jako kuriózní strach o naše nenarozené.

„Tak na co čekáš! Hlavně mu pomoz!“ vyprskne vzlykavě a znovu se prohne v bolestech.

„Přece nenecháš malýho…“ Nedořekne, protože se jí zakousnu do krku. Zavzdychá a poddá se tomu. Čím víc z ní piju, tím víc cítím, jak se jí ulevuje a bolest střídá slast, kterou jí pouštím do těla. Ihned se ke mně přivine ještě blíž.

„Lásko… Lásko…“ šeptá, když můj jed v jejím těle nahrazuje palčivost jedu toho kreténa a vynáší ji do nebe.

Uvědomím si, jak moc mi tohle všechno chybělo. Její vroucná blízkost. Způsob, jakým mi říká všechna ta láskyplná slova. Její vábivá vůně. Tlukot jejího srdce. Ten zastřený dech… Dojde mi, že to, co jsem zažil s Des byla pouhá náhražka…náhražka za ni.

„Omlouvám se…za všechno,“ zašeptám jí do vlasů, když se od ní odtrhnu a schovám její zesláblé tělo do své náruče. Svědomí mě bohužel doběhlo…

„Taky se moc omlouvám,“ rozvzlyká se znovu a natiskne se na mě. Něžně ji začnu líbat na rty i tváře, jako bych tím snad mohl smazat další botu, kterou jsem udělal.

„Vím, že jsem ti teď kvůli Dickovu jedu moc nechutnala… Ale moje city k tobě se nezměnily. Snad jen tím, že tě miluju ještě víc,“ šeptá a všechny ty jemné polibky mi oplácí.

„Jak je na tom malej?“ Vezme mě za ruku a položí si ji na břicho. Vyčkávavě se slzami v očích se na mě zadívá.

„Už lépe,“ usměju se, aby se uklidnila.

„A neplač…“ setřu jí slzy,

„Nedělá mu to dobře,“ políbím ji na suché rty, a když se chci odtáhnout, chytí mě za obličej a znovu se ke mně přitiskne. Oplácím jí polibky, ale vzadu v hlavě mě kouše červ pochybností, jestli vydrží Des držet jazyk za zuby a nic jí neprozradí, alespoň do té doby, než jí bude dobře a budu jí to moct říct sám… Mohl bych mlčet. V případě kohokoliv bych to udělal, ale Di se všechno prapodivným způsobem doví a pak je to ještě horší. Nic před ní nedokážu utajit, natož aby snad nepřišla na mé úlety.

„Co se děje?“ odtáhne se ode mě náhle a mně podle jejího výrazu dojde, že jsem se nejspíš příliš zamyslel a můj výkon nebyl upřímný.

„Láska mu taky nedělá dobře? Snad mi nechceš říct, že jako upír prostě bude předurčenej nemít rád a bude mu vadit, když pro mě bude celým světem?!“ začne panikařit.

„Přece musí…“ Nedopoví a snaží se držet, aby se nerozbrečela. Hormony s ní dělají divy a každá maličkost ji hned rozhodí. Chytím ji za ruce a vtisknu jí pár polibků do dlaní.

„Neboj se, bude tě mít rád. Má přece podstatnou část z tebe. Moje geny v něm sice budu také, ale nemusí se projevit. Záleží, jak ho budeš vychovávat…“ Odmlčím se a zadívám se stranou. Nechci jí teď říkat pravou příčinu svého chování, rozrušovat ji a zase se s ní hádat...

„Jak budu?!“ zalapá po dechu a vytrhne se mi tak prudce, že zúžím oči. Tvář jí protne neurčitá grimasa, kdy se žal střídá s rozhozením a vztekem.

„Snad budeme! Nebo ty už s námi do budoucna nepočítáš?“ vyjekne zuřivě.

„Já s vámi ano, ale…ty jsi mi přece sama řekla, že mě k ničemu nepotřebuješ. Že si ho vychováš sama, aby se z něj nestalo, to…co se stalo ze mě,“ zamumlám úkosem.

„Řekla jsem to v afektu! Copak mě neznáš?“ prskne rozzlobeně a mlha v jejích očích ještě zhoustne.

Místo odpovědi se na ni zadívám a teprve teď si všimnu, že se drží za krk. Jemně ji chytím za ruku, abych se k tomu místu mohl dostat, a přejedu jí přes ranku na krku jazykem, aby se zase zacelila. Pak se jí zadívám do očí a konečky prstů jí shrnu prameny vlasů padající jí do obličeje, pohledem zabloudím k jejím pootevřeným ústům. Palcem jí pomalu přejedu přes dolní ret, až tiše vzdychne. Znovu k ní zvednu oči a…

„Di! Jsi v pořádku, lásko?!“ Kretén jménem Dick, který se se širokým úsměvem objeví ve dveřích, nás nemilosrdně vrátí zpátky na zem. Mrsknu po něm vzteklým pohledem, protože lepší chvíli si vážně vybrat nemohl!

„Ani nevíš, jak sem se bál,“ hrne se k ní. Ihned jí polibkem zmapuje tvář, zatímco se na něj moje šťastná krev škaredí.

„Nezlob se… Kdybych věděl, že…neudělal bych to,“ vnucuje jí svoje omluvy a doteky, ale Di se tváří popuzeně. Bez okolků ho od sebe odstrčí.

„Neměls to dělat,“ zamračí se a natáhne ruku kamsi ke dveřím. Otočím se a spatřím trochu vykolejenou Des. Ihned chytí Di za nabízenou dlaň, a když se z postele zvednu, aby k ní měla blíž, sedne se k ní.

„Nepotřebuješ?“ kývne Desire hlavou ke svému zápěstí a moje maličká jen němě zavrtí hlavou. Jemně se na ni zakření a trucovitě semkne ústa.

„Ale víš, co jsme si řekly…“ promlouvá k ní mateřsky její rozumnější sestra.

„Slibuju, že ti řeknu a vezmu si, kolik budu potřebovat,“ vzdychne Di a pak se na ni usměje. Vypadá to, že to s tou sesterskou rolí začíná myslet vážně a já jsem za to vážně rád. Kdo by to byl řekl, že se jako upír budu zajímat o dobré vztahy mezi sestrami.

„Můj posmrtný život je vážně postavený na hlavu,“ pomyslím si v duchu a otočím se na toho vola, který tu pořád zaclání.

„Vypadni ty, kreténe, nemůžu tě ani vidět! Snad jsem ti něco řekl, ne?!“ zavrčím na něj a snažím se ho vypakovat. Nechci ho v její blízkosti!

„Copak? Snad už zase nejste jako hrdličky,“ zašklebí se na mě a já přemáhám nutkání jednu mu vrazit. Nebo klidně dvě…

„Do toho tobě nic není. Táhni!“ Měří si mě povýšeným pohledem, aniž by hnul brvou.

„Chceš se prát? Skutečně? Tak pojď, ty padavko, rozdáme si to,“ provokuje mě a tváří se tak arogantně, že bych mu nejraději vklínil kůl mezi žebra.

„Nechte toho,“ snaží se nás krotit Di, ale ani jeden z nás ji nevnímá. Nevyžívám se zrovna ve rvačkách, ale když to musí být, tak to holt musí být. Navíc tenhle vůl mě tu štve už moc dlouho dobu a já bych se ho tak rád konečně jednou provždy zbavil!

„Abych tě nevzal za slovo,“ řeknu s ledovým klidem.

„Fajn, tak zítra v noci. Aspoň se ukáže, kdo je tu skutečný upír a kdo si na to jenom hraje. Zbraně jsou dovolené. Kdo vyhraje, tak…“ odmlčí se a zadívá se zálibně na Di, která se zatváří panicky a oba nás chytí za ruce.

„Na to zapomeň,“ syknu. Nesnáším, když si myslí, že na ni má nějaké právo a ještě ji sjíždím tím zvráceným pohledem, při kterém bych mu nejradši zatlačil ty jeho modrý lasery do hlavy!

„To si moc nevěříš, když se tak bojíš,“ zasměje se, a tím mě vytočí!

„Fajn, dostanu tě na kolena!“ syknu. Mě si žádný nedomrlý splozenec dobírat nebude. Natož tenhle! Ještě bude prosit, abych z něj neudělal hromádku popela!

„Chazzy!“ vyjekne Di, ale já ji neposlouchám. Vztek se ve mně vaří a také touha…neskutečná touha po tom, konečně dostat tohohle jejího “kamaráda“ pod kytky!

„Tak dost! To přece nemůžete udělat?!“ rozbrečí se Di a obrátím se na toho debila, kterému už odtikávají poslední hodiny druhého života. Při té myšlence se musím sám pro sebe křivě usmát. Ty slova mi znějí jako rajská hudba!

„Vyzýváš Chestera? Uvědomuješ si, že kdyby se mu něco stalo, připravíš mě o přítele a moje dítě o tátu!?“ zavrčí na něj Di bolestně.

„Postarám se o tebe,“ zadívá se na ni blahosklonně.

„Budu ho brát jako vlastního,“ povytáhne se, jako by snad byl něco lepšího, než jsem já!

„Ještě jsi nevyhrál!“ odfrknu. Jeho slova mě vážně dojímají!

„A nemysli si, že zvítězíš! Ona je moje!“ zavrčím temně s vyceněnými špičáky. Tenhle hošánek nemá vůbec ponětí, kým jsem byl a kým se zas stát můžu! Dám mu tak jasně najevo, že on je tady ten přebytečný, o kterého tu nikdo nestojí! Di po mých slovech zalapá po dechu.

„Jsem lidská bytost, nemůžete o mě hrát jako bych byla majetek!“ prskne vztekle a oba nás probodává zlostným pohledem, zatímco si stírá slzy.

„Právě. Jsi jenom člověk,“ řekne mrazivě Dick. Má šťastná krev zalapá po dechu a zatváří se jako by jí právě vyrval kus duše. V očích se jí mihne jízlivá necitelnost.

„Dost rychle jsi zapomněl, žes byl taky člověk!“ blýskne po něm zlým pohledem.

„Tys u mě skončil. Nejsem věc. Nejsem jenom lidská bytost! Považovala jsem tě za sobě rovnýho, ale právě teď mi nesaháš ani po kolena! I kdybys vyhrál a Chester by zmizel z mého života, nikdy tě nebudu milovat tak jako jeho! Nikdy bysem s tebou nebyla!“ sykne a odvrátí od něj pohled.

Tohle ho dostane. S potěšením sleduju, jak ho její slova i zasáhla i přes tu upíří slupku, kterou kolem sebe má. Jenže pod ní je ubožáček. Pořád ten naivní blbeček, kterého ho sem Mia přitáhla jako svou svačinou, a který tak měl také skončit. Pro nic jiného se ani nehodí.

„Vzpomeň si, na předehru v tvým pokoji…“ dodá ještě s ušklíbnutím a víc si ho nevšímá.

Nevím, co se tam stalo, ale podle toho, jak se ten blbec zatváří a stáhne, pochopím, že něco, co značně pomačkalo jeho ego.

„Nechci, aby se něco někomu stalo,“ hlesne Di, když náš “king“ odejde a já stále zamyšleně zírám na teď už dávno zavřené dveře.

„Nic se mi nestane,“ usměju se a přitáhnu si ji k sobě, abych se ji pokusil utěšit polibky a doteky. Vím, že to není nejlepší nápad, jenže…já tomu volovi ustupovat nebudu, nehledě na to, že takovou příležitost, abych ho probodnul kůlem a nemusel se dívat na Diin vyčítavý pohled, už mít nebudu.

„Někdo takový jako je on, mě nemůže ohrozit,“ usyknu odhodlaně. Dostal jsem na kolena větší grázly, než je on.

„Odvolej to,“ řekne pevně Di a probodne mě lítostivým pohledem. Prsty si zajede do vlasů, jako to dělává, když je nervózní.

„To nejde, Di,“ zavrtím hlavou. Copak nechápe? Je to výzva, kterou jsem přijal a proto s ním musím skoncovat po svém!

„Proč ne?!“ Chce se mnou zatřást, ale nemá na to dost sil.

„Protože…takhle to prostě nechodí. Když upír vyzve druhého upíra na souboj, tak…je jen jeden vítěz,“ zasvětím ji do dalších z jejího pohledu pro ni ne zrovna příjemných pravidel upířího světa. Jenže tak to prostě je. Já to nijak neovlivním ani nezměním. Ostatně, začal s tím on. Já to jenom musel přijmout. A v tomhle případě jsem přijal neskutečně rád!

„Chazzy to…to nemyslíš vážně, že chceš něčemu takovému Di a vaše dítě vystavit!“ vloží se do toho vyjevená Des. Nervózně si hraje s prsty a probodává nás choulostivými pohledy.

„Já je ničemu nevystavuju, protože neprohraju,“ řeknu bez špetky pochybnosti.

„Jsi si tak jistý?“ zadívá se na mě – v očích strach.

„Samozřejmě. Jiná možnost ani není,“ přikývnu sebejistě.

„Lásko, prosím… Nedělej to,“ snaží se mě přesvědčit.

„Nechci se s ním rvát!“ zoufale se chytím za kořen nosu a snažím se uklidnit. Oskar na mě shlíží s nezměrným vztekem.

„Vyzval tě!“ řekne chladně a podá mi kůl, který od něj nechci přijmout. Raději dělám, že ho přehlížím. Ta vražedná věc mě trochu děsí. Nechci zabíjet ve svém vlastním druhu! Jsem upírem sotva pár měsíců a nerad bych se proměnil v hromádku popela!

„Musíš to přijmout! Jiná možnost není,“ řekne nekompromisně, až mi po zádech přejede mráz. Tváří se natolik odhodlaně a vítězně, že mě to trochu děsí.

„Jak si můžeš bejt jistej, že vyhraju?“ polknu a zadívám se na něj s naprostou nechutí. Nutí mě do něčeho, do čeho bych nikdy nešel! K čertu se všemi zasranými pravidly!

„Věř mi, že vyhraješ,“ ušklíbne se.

„Jen ze sebe vydoluj toho upíra, který dokáže mučit oběť tak dokonale, že se topí ve vlastní krvi. Udělej ze sebe tu stvůru, kterou ve svém nitru jsi! Právě proto jsi se přeci stal upírem..“ vkládá mi do těla tolik revolty a agresivity, že mnou protéká jako nově nabitá energie a ústí do mého nitra s touhou zabíjet.

„Spi,“ zavrčím něžně a políbím ji na čelo. Uložím ji do postele a přikryju dekou, protože si všimnu, jak jí tohle všechno zmáhá.

„A nemysli na to. Buď v klidu už jen kvůli našemu dítěti,“ zašeptám jí do vlasů a políbím ji. Je natolik unavená, že už mi nedokáže ani odporovat a po chvíli, kdy ji hladím a častuju polibky, tvrdě usne.

*

Při pohledu na Dexe se zamračím. Ten mi tu ještě scházel. Dneska ovšem vypadá trochu…divně. Duhovky má rozšířené jako by snad měl strach, jak uboze to zní. Paranoidně se rozhlíží kolem sebe, oči vytřeštěné, jako by se snad děsil, že uvidí ducha.

„Co tu zas chceš?“ protnu ticho, aby mě vzal konečně na vědomí. Trhne sebou, div nepřevrhne vázu, která stojí na stolku, a stočí pohled směrem ke mně a k Desire, které zvědavost nedala a vydala se za mnou. Jakmile ji uvidí, jeho roztěkanost zmizí a on se mlsně olízne.

„Di…“ zavrčí s vražedným úsměvem a žene se k Des. Ta překvapením vyjekne a snaží se uhnout, ale Dex je bohužel rychlejší. Chytím ji za ruku, vytrhnu mu ji ze spárů a schovám za sebe. Upír se tomu ušklíbne.

„Tak láska ještě přetrvává?“ zavrčí ironicky.

„Co tu chceš?“ syknu znovu, aniž bych reagoval na jeho poznámky.

„Musím s tebou mluvit, Chazzy,“ odpoví, ale pohledem lustruje Des.

„Je nějaká stydlivá, ne?“ zamračí se a natáhne k ní ruku. Samozřejmě, diví se, protože toho spolu měli rovněž tolik společného a já mu k tomu jen dopomohl, když jsem se na těch šest týdnu ztratil v láhvi skotské.

„To není Di,“ řeknu a zamračím se. Nemám rád zvědavost!

„Není?“ podiví se a probodne ji pichlavýma očima, až se za mnou Desire rozechvěje.

„Ne! Tak co chceš?“ začínám ztrácet trpělivost.

„Jdu se podívat na Miu. Prej mě kvůli něčemu hledala, tak se jdu kouknout, jestli je v pořádku.“ To mě pobaví. On není zrovna typ, který by dokázal snést povinnosti. V tomhle musí být něco jiného. Nejsem tak pitomý, abych si snad myslel, že skutečně přišel za Miou.

„Odkdy se ty staráš o Miu? Snad se v tobě nehnulo svědomí?“ ušklíbnu se a snažím se krýt Des, protože na ni pořád chtivě civí.

„Spíš mi jde o dítě… Mít nějakýho následovníka nebude zas tak špatný,“ ušklíbne se a vycení na Desire špičáky. Ta sebou v úleku znovu trhne.

„No tak, maličká, nedělej, že se mě bojíš… Prožili jsme spolu tolik krásnýho,“ divoce se rozchechtá.

Zamračím se ještě víc. Leze mi na nervy. Jen jsem se jednoho namachrovaného debila před chvíli zbavil, tak přijde další.

„Je nahoře. Cestu znáš. A ať jsi brzo pryč.“ Jen se zazubí a vyběhne schody do patra. Des se ode mě odlepí.

„Kdo to byl?“ celá se zježí a přejíždí si dlaněmi po pažích, aby se maličko zahřála.

„Další zmetek,“ řeknu ledově s pohledem upřeným na schody.

„Radši se od něj drž dál,“ usyknu varovně, i když Desire není ten typ jako má šťastná krev, aby mu sama lezla do klína.

„První upír, který mi skutečně nahnal strach,“ zašeptá tiše a stále má v očích nezkrotnou obavu.

„Tak mu to neříkej. Byla by to pro něj pocta,“ ušklíbnu se. Sám bych měl nad takovou větou erekci, ovšem teď už jsou pro mě důležitější věci. Kdy jsem naposledy někoho mučil? S Di se všechno zdá tak neskutečné a hlavně plné nesnází, že mi na obyčejné radosti nezbývá ani myšlenka, natož čas.

*

„Do hajzlu, tady fakt nemám ani chvíli klidu!“ nadávám v duchu, když mě kdosi drapne zezadu za paži. Otočím se a spatřím Dexe. Zase vypadá, jak kdyby ho děsila sama zubatá.

„Co blbneš?“ vyjedu na něj.

„Viděls v poslední době Miu?!“ div, že se panicky nerozeřve. Oči poulí tak, že čekám, kdy mu vypadnou z důlků.

Jen zavrtím hlavou. Přece jsem ji vyhodil. Víc jsem se o ni nezajímal. Teď se tu sice zase zjevila, ale díky jiným událostem jsem na ni úplně zapomněl.

„Musíme se jí zbavit! Hnedka jasný!“

Jeho náhlé hysterii nerozumím, ale jinak mě nepřekvapuje. Dex byl vždycky posera a jakmile se něco zvrtlo, bral okamžitě do zaječích. Proto se na něj místo vyšilování nechápavě zadívám.

„Proč?“

„Proč?!“ vyjekne.

„Chtěla mě zabít!“ sykne a já se jako na povel rozesměju. Tak tohle je fakt něco. On si snad myslí, že ho před ní budu zachraňovat, ne?

„A kdo by nechtěl,“ směju se mu dál.

„To není prdel! Je divná! Má rudý oči a břicho, jak kdyby byla v šestým měsíci nebo co… Je úplně šílená!“ chrlí ze sebe dál, zatímco pochoduje na místě a cuká sebou jako na drogách.

„Cože? To není možný,“ nevěřím mu. Tohle si musel vymyslet! U upírů nic takového není možné. Skepticky se na něj zadívám a ušklíbnu se.

„Tak se podívej, jak mě drápla,“ nastavuje mi tvář, na které se zračí dlouhý krvavý šrám.

„To nic nedokazuje. Mia to ráda drsný. To snad víš, ne?“ ušklíbnu se.

„No tak tam se mnou pojď, když mi nevěříš!“ drapne mě za rameno, až hrdelně zavrčím. Nemám rád manipulace, které si na mě on, Dick i Di dokonale zkoušejí!

„Nikam nejdu,“ vytrhnu se mu.

„Nemám na ty vaše výmysly náladu,“ snažím se ho zbavit.

„To nejsou výmysly, do hajzlu! Chazzy, ona je fakt jetá!“ Zacloumá se mnou tak mocně, až se po něm vztekle oženu. Mám toho tak akorát!

„Co ten tady dělá?“ sykne náhle a zastaví se ve svém panickém přednesu. Otočím se směrem, kterým se dívá, a uvidím našeho Casanovu, jak se promenáduje po chodbě s drzým úsměvem na rtech. Ušklíbnu se tomu. Ono mu sklapne, až bude mít v hrudníku díru.

„Copak on už není člověk?“ zajíkne se Dex, kterému neuniknou podstatné změny jak na jeho těle, tak i v jeho chování. To sebevědomí z něj přímo sálá! Musím se zhnuseně zadívat jinam.

„Tys tu nebyl hodně dlouho, co?“ zašklebím se a sleduju, jak se k nám Dick blíží.

„Čau Dexi,“ vystrčí na něj v úsměvu špičáky. Je novým životem nadšený. Sám vím kolik tento svět skrývá potěšení, ale nechápu, proč právě on by si je měl užívat také!

„Do hajzlu, kdo to z něj udělal?“ vyvalí na mě oči.

„Já,“ přiznám neochotně a zakaboním se. Tímhle mi Di vážně hnula žlučí, ale co bych pro ni neudělal.

„Ty?! Do hajzlu proč? Dyť…já myslel…“ snaží se vymáčknout, zatímco se náš "sexy" upír chechtá.

„Bohužel jsem musel,“ odbudu ho a přešlápnu na místě.

„Ty vole, co se ještě dozvím? Že ta malá vážně nebyla Diana?“ rozesměje se šíleně, ale při pohledu na mě a toho kreténa mu sklapne.

„Takže vážně nebyla?!! Tak… Kdo to je? Vždyť je úplně stejná!“ vjede si dlaněmi do kalhot a opře se o zeď jako by na něj šly mrákoty.

„Dvojčátka,“ zazubí se na něj Dick a tváří mu prolétne chtíč.

„To mě teda poser… A kde je vlastně moje Di?“ začne se Dexer rozličně prohlížet a čichat ve vzduchu, aby nasál pach její krve, která by ho k němu ve vteřině dovedla.

„Tak zaprvé to není žádná tvoje Di!“ zavrčím vztekle. Už mi to ubohé přivlastňování drtí žebra.

„A zadruhé tě k ní nepustím, protože jí není dobře. Ostatně, tebe bych k ní nepustil, ani kdyby jí dobře bylo,“ ušklíbnu se na něj pln upíří agrese.

„Co se jí stalo?“ zajímá se vtíravě. Odfrknu.

„To se zeptej támhle,“ hodím pohledem k tomu kreténovi, co se celou dobu dobře baví.

„Co by? Chtěla si to v posteli konečně užít, tak přišla za mnou a…“ Nestačí doříct, protože ho chytím za límec. Já ho snad zabiju dříve, než se stačíme porvat!

„Drž hubu nebo ti ji rozbiju!“ metám blesky. Svírám ho tvrdě a snažím se ukočírovat tu bezbřehou agresivitu. Nejraději bych mu ukázal násilí, o kterém tenhle chudáček nemá ani ponětí!

„Díky tobě málem můj následovník zemřel!“ zasyčím nenávistně, zatímco se mu dívám do pitomého modrého pohledu.

„Cože?! Jaký děcko zase? Jako hoši, mám v tom bordel. Kolik těch dětí vlastně máš?!“ probodne mě Dexter pohledem a dělá, jako by tohle byla nějaká kuriozita!

„Kolik bych jich měl?!“ vyjedu na něj.

„Jedno! S Di. Oba dobře víme, že Miino dítě není moje!“ řeknu a odstrčím toho debila od sebe.

„Cože? Ta upírka je těhotná?!“ zaskočí Dickovi. Samozřejmě, tohle zas nevěděl on!

„S tebou?“ podívá se na mě.

„Ne! S ním!“ ukážu na Dexe a chytím se za kořen nosu. Tohle už na mě začíná být moc.

„Se mnou určitě ne! To je nějakýho nadupanýho Satana… Má rudý oči, je šílená… A vypadá jak v šestým měsíci,“ vylíčí Dickovi to samé, co před chvíli vykládal mně a pak se na mě otočí.

„Tys mojí Diance udělal fakana?! Tys mi jí takhle zprznil?! To si snad děláš prdel? Víš, že mi teď nepodrží?!“ zavyje a zaryje si drápy do hlavy. Vztek mnou zacloumá natolik, že musím bouchnout do zdi, jinak bych snad Dexe za ta jeho slova na místě zabil.

„Není to žádná tvoje Di, do hajzlu! Je moje a nikoho jinýho! Už mě oba pěkně serete! Co mi do ní furt děláte? Najděte si vlastní! A ty!“ ukážu na Dexe.

„Přestaň kecat kraviny. Oba dobře víme, že s tebou nikdy nic neměla! Stejně jako s támhletím impotentem. Jenže to ani jeden z vás nedokáže přenýst přes srdce, tak furt blbě kecáte!“ Jsem vytočený na nejvyšší míru. Do hajzlu! Co jsem komu udělal, že je mám teď v domě oba?!!

„Co? Ty mi po ní taky furt paseš?!“ zašklebí se Dex na Dicka.

„Jestli jsi dobře slyšel, tak je jeho,“ ušklíbne se náš novodobý upír, ale evidentně si myslí své.

„Já jsem z ní pil a dovedl jsem ji k orgasmu. Je jen otázka času, než mi podlehne úplně… Moje šťastná krev,“ zasní se Dick a má co dělat, aby uhnul před mou ránou!

„Já z ní jenom pil,“ zasmuší se Dexter.

„Vždycky, když jsem chtěl víc, tak mě od ní oderval, kazišuk“ zadívá se na mě vyčítavě, jako bych mu bral jeho oblíbenou hračku nebo co!

„Nebuď tak sobeckej, se poděl, ne?! Víš, jak mi bylo blaze s tou tvojí Di, když jsi zmizel do tý knihovny?“ zamračí se na mě.

„Drž už tu hubu a vypadni!“ oženu se po něm. Pak mi něco dojde. Jestli Di otěhotněla při našem prvním sexu, tak už byla těhotná v době, kdy se na ní tenhle kretén živil! Proto ty její omdlévající stavy a bolest, kterou při tom zažívala! Znovu se po něm oženu a než se stačí vzpamatovat, chytí jednu přímo do oka.

„Ty hajzle!“ vrhnu se na něj.

„Jestli můj syn bude mít nějaký následky, tak tě zabiju!“ zaseknu se mu drápy do břicha, až usykne a snaží se uhýbat před mými dobře mířenými ranami.

„Jaký následky?!“ usykne bolestí a srabácky se zkroutí do klubíčka.

„Vždyť já jsem nevěděl, že je v tom! Co jsem měl jinýho dělat?!“ zařve a vypoulí oči.

„To jsem jí měl nechat, aby raději chcípla? Prosila mě, abych se z ní napil, abych jí pomohl! Je to jenom tvoje vina! Kdybys ji nenechal takhle samotnou, nikdy bych se k ní ani nedostal! Jenže potom, co jsi vlezl do tý knihovny, začaly se jí otevírat starý rány. No, tak jsem jí pomohl. Užila si dost, jenom kvůli tobě, ne kvůli mně! A jestli tvoje dítě bude mrzák, můžeš si za to sám!“ řve na mě dál, zatímco se snaží uhýbat před mými ranami.

Ten jeho proslov mě dodělá! Neudržím a vrazím mu ještě jednu. Jen se ušklíbne, protože pozná, že nedokážu unést to, co mi řekl…Ve vzteku se otočím na toho debila Dicka.

„Tak co? Máš snad taky něco na srdci? Že bychom to vzali všechno při jednom, ať vás nemusím mlátit jednotlivě!“ zavrčím. Jen se ušklíbne.

„Měls mi ji nechat hned, když mě sem Mia přinesla. Postaral bych se o Di i o dítě. Konec konců… Sám jsi viděl, že moje láska je nejspíš silnější než ta tvoje. Dokážu ji dokonale uspokojit a rozhodně bych ji psychicky netýral tak jako ty,“ vycení zuby v drzém úsměvu.

„Víš, jaká je, tak jí máš dát prostor… Já jí ho dávám, proto ke mně vždycky přijde sama,“ vítězně se usměje, až pocítím hořkost. Polije mě ledový pot, ale nevrhnu se na něj. Zatnu zuby a vyslechnu ho až do konce. Pochopím, že bych se tím akorát ztrapnil a potvrdil jeho slova.

„Vy mě vážně dojímáte,“ odfrknu, když svůj monolog konečně zakončí.

„Tak nakonec jsem tu snad jediný, kterému o ni vůbec nejde, co? Zatímco vy dva jste princové, co se ji snaží dostat ze spárů krvelačného upíra,“ zaironizuju, ale musím se přemáhat.

„Ne, on je taky špatnej. Bude se mít nejlíp se mnou,“ zašklebí se Dex

„Ty se jí ani nedotkneš!“ sykne Dick a zatne pěsti, když se Dexter začne olizovat a tvář mu protne zvrácenost.

„Ale ještě je tu Des… Co takhle mít obě jenom pro sebe?“ zasní se.

„Problém je v tom, že ona je jiná…“ úsměv Dickovi náhle ztuhne na rtech. Mlží stejně jako Desire. Kdoví, co se u ní v ložnici stalo. Pro Casanovu nejspíš nic lichotivého, čím by se měl chlubit.

„Dexi, měl by ses na ni vrhnout a udělat z ní taky něco pořádného… Protože Des je sladká, nevinná a…hodná,“ poslední slovo řekne mrzutě.

„Bez jiskry… Taková poslušná ovečka. Něco pro tebe.“

„Spíš bych řekl, že má něco v hlavě na to, aby si začala zrovna s tebou,“ vysměju se tomu volovi.

„Nejsi zase takový macho, jak se tváříš,“ rýpu do něj dál. Potřebuju ze sebe dostat alespoň část výčitek, které se na mě sypou. Mrskne po mě nenávistným pohledem.

„Copak? Snad jsem se nestrefil do citlivého místa?“ zasměju se.

„Snad tě naše nevinná Des neodmítla,“ probodnu ho výsměšným pohledem, zatímco zamyšleně bloudí modrými duhovkami po stěnách.

„Ona je prostě jiná než Di,“ trhne rameny. Evidentně je plný nelibosti.

„Chtělo by ji přeučit…“ povzdychne a šlehne pohledem ke schodům.

„Já bych si na to fakt troufnul,“ culí se Dex a než stačím nějak zareagovat, zmizí v jejím pokoji.

*

„Dexi, vypadni,“ řeknu unaveně, když za ním s Dickem vejdeme do pokoje. Už mě vážně přestává bavit pořád ty dva hlídat! Nehledě na to, že teď musím kromě Di hlídat i Des.

„Nechce se mi,“ šklebí se.

„Vypadni. Jediný, komu ty budeš lézt do ložnice, je tvoje milovaná Mia,“ ušklíbnu a než se naděju, náš macho ho chytne za límec a strhne na podlahu.

„Ty už mě neser, Dexi!“ sykne mu do ucha a pustí se do něj. Nakonec je od sebe musím odtrhnout, protože je Des pozoruje se značně vyděšeným výrazem v očích. Vyhodím Dextera na chodbu a vrátím se zpátky do pokoje, abych nachytal mého soka, jak se mačká na Desire.

„Ty pojď taky!“ zavrčím na něj. Hodím po mně navztekaným pohledem.

„Hele, tahle snad není tvoje, ne?“ zamračí se a slibně sjede pohledem na vyděšenou křehkou dívku, která se halí v peřinách. Její černé dlouhé vlasy jí splývají přes ramena. Pozoruje nás mlčky šedými vyděšenými zorničkami a mírně se chvěje.

„Tak jí schválně dáme na výběr, jo? Kdo tady má podle ní zůstat,“ řeknu a zadívám se na Des, zatímco se samolibě šklebím.

„Chci tu být sama. Běžte pryč oba,“ řekne po chvíli, kdy ji oba propichujeme pohledem, opatrně. Umí být taktická. Nejspíš si to nechce rozházet ani na jedné straně.

„Jak chceš,“ pokrčím tedy rameny.

„Tak jdeme,“ probodnu Dicka pohledem a počkám, dokud se neochotně nezvedne a nevypadne na chodbu. Tam ho chytím za rameno.

„Hele, jestli tě u ní nachytám, tak…“

„Tak co?“ prskne.

„Tak to bude mít stejný průběh jako u Di,“ zamračím se.

„Uvědom si, že tohle není Di! Může mít na všechno jinou míru a to i na chlapy. Když do mě bude udělaná, budeš jí bránit?“ vycení na mě pobaveně špičáky.

„Starej se o svou a já se zas postarám o svojí. Nechápu, proč se pořád tváříš, jako by to byla druhá Di. Protože není! A nezapomeň, zítra bude naživu už jen jeden z nás a budu to já!“ připomene mi boj na život a na smrt.

„Cože?“ Přijde k nám Dexter blíž.

„Vyzval jsem ho na souboj,“ ušklíbne se

„A já to přijal,“ zavrčím. Pijí mi krev čím dál víc! Nesnáším upíry!

„Tím líp pro mě. Zabijete se vzájemně a pro mě tu ty holubičky zbudou na hraní,“ začne se Dex ďábelsky smát.

„Ty se do toho vůbec nepleť. Pro tebe tu je akorát Mia,“ připomenu mu. Zamračí se.

„K tý už se ani nepřiblížím. Nechci o něj přijít.“

„Heh, tak to máš blbý,“ polituju ho hraně.

„Kurva Chazzy, ona je fakt divná! Já si nevymejšlím! Má oči jak ďábel!" znovu se se mnou pokusí zatřást. Vytrhnu se mu.

„Jasně a já je mám jako anděl,“ ušklíbnu se a vrátím se zpátky k machovi.

„Netvářím se jako by to byla Di, ale je to její sestra a já ji budu chránit. Je mi jasný, že ty ji chceš jen proto, že ti Di připomíná! Nejde ti o ni.“

„Ne, to nejde…“ uchechtne se.

„Nejsem žádný samaritán. Jde mi o sebe a o to, co chci. A to taky dostanu! Je jenom otázkou času, než budu z té tvojí lásky chlemtat šťastnou krev já…“ ušklíbne se.

Drapnu ho a tvrdě s ním udeřím o zeď, až zúží oči.

„Až ti zasadím dřevěný kůl sem…“ zapíchnu se mu drápem do hrudi,

„tak už nebudeš mít možnost poznat žádnou „šťastnou krev“. Vím, že tě štve, že já jí mám dostatek a je čím dál lepší, zatímco ty se musíš spokojit pouze s tou normální,“ pohlédnu na něj povýšeně.

„Čím dál lepší?!“ sykne vztekle a mně to na rtech vykouzlí křivý úsměv. Dostal jsem ho. Vidím na něm, jak ho štve, že si přede mnou nedokázal udržet chladnou tvář.

„Samozřejmě,“ přikývnu a pokračuju:

„Můžeš ji k sobě lákat, jak chceš. Můžeš jí dopřávat orgasmů, kolik jen budeš chtít, ale nikdy nezískáš víc než její tělo. Milovat totiž bude vždycky jenom mě,“ ušklíbnu se na něj vítězně.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hra s ohněm - 35. kapitola :