OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra s ohněm - 44. kapitola

08.08.2011 (19:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1078×

44. kapitola - „Asi jsem vážně nebezpečná"

Chester

„Támhle je!“ zvolá Dick, když ji najdeme v lese. Pro upíra to není nijak daleko, ale jako člověk by se pořádně proběhla, kdyby neletěla. Ovšem tady o letu není pochyb, protože se má maličká drží křečovitě na špičce jednoho z vysokých smrků.

„Můžeš mi říct, co tady vyvádíš?!“ zavrčím na ni a chytím ji za letu do náruče, až vyjekne.

„Jen jsem chtěla zkusit, jestli umim lítat,“ drkotá zuby a tiskne se ke mně.

„Ale zapomněla jsem, že lítání nesnáším,“ polkne a chytí mě kolem krku. Nechápavě zavrtím hlavou a sjedu pohledem na Dicka, který to rovněž nepobírá.

„Ty jsi trdlo, miláčku,“ zašklebí se na ni a vlétne oknem do domu.

„Myslel jsem, že budeš v koupelně nebo v kuchyni!“ zavrčím káravě, protože ona si opět přestala uvědomovat to nebezpečí, které pro ni a naše dítě upíří svět skýtá! Chová se zas jako nevyzrálá a já bych ji za to snad nejraději přetrhl.

„Co bys teď ráda?“ zeptám se sarkasticky a položím ji na zem v obývacím pokoji. Snad si, holčička, nemyslí, že ji po tomhle výletu nechám samotnou!

„Půjdu do tý vany,“ povzdychne si a nechá se ode mne odvést do koupelny jako zlobivé dítě, zatímco trucovitě hází hlavou.

„Zlobíš se?“ udělá na mě lítostivý obličej, až mi tvář zkamení ještě více.

„Ano,“ řeknu pevně.

„Po mně chceš, abych ti vždycky říkal pravdu a přitom sama lžeš a ohrožuješ sebe i našeho syna! Pak ti mám věřit?“ usyknu skrze zatnuté zuby.

„Jakmile tě pustím z dohledu uděláš nějakou hloupost!“

„Měla by ses chovat trochu zodpovědně! Alespoň kvůli našemu synovi!“ zavrčím rázně a popošlápnu na místě, zatímco mě protíná psím pohledem. Musím se ušklíbnout, protože tohle na mě nikdy neplatilo a neplatí!

„Nejsi moje dcera, abych tě pořád hlídal!“ mračím se, zatímco se rozhlížím po místnosti.

„Nejraději bych tu s tebou zůstal, abys mi zas někam neutekla..." přemýšlím nahlas.

„Máš pravdu,“ povzdychne si.

„Fakt se moc omlouvám. Bylo to nezodpovědný a mohlo to dopadnout hodně špatně,“ polkne zoufale, jako by jí konečně došlo to nebezpečí!

„Nemusíš tu bejt, já už nic takovýho neudělám,“ odkývává se skloněnou hlavou vše, co si přeju, a lísá se ke mně.

„Moc mě mrzí, že jsem tě zklamala,“ zadívá se mi něžně do očí a choulostivě mi vtiskne polibek na krk.

„Tohle na mě neplatí,“ zašklebím se.

„Myslíš si snad, že jsem natolik přízemní, aby se u mě všechno dalo vyžehlit fyzickým kontaktem či co?!“ šklebím se dál, ale nejraději bych ji přitiskl na hrubou zeď a užil si, co je moje.

„Jenom jsem ti chtěla dát najevo, že mě to mrzí,“ pokrčí rameny a odtáhne se ode mě.

„No tak, hned se neurážej,“ zavrčím jemně a přitáhnu ji k sobě.

„Co si dát tu vanu spolu?“ zašeptám jí do vlasů a použiju při tom vlivu feromonů, takže mi ihned podlehne a okouzleně přikývne s úsměvem na rtech.

Otočím klíčem v zámku. Pak si ji k sobě znovu přitáhnu, políbím na rty a zajedu jí jazykem do úst, až slastně zavzdychá. Usměju se a posadím si ji na okraj vany, zatímco nechávám napouštět vodu. Častuju ji polibky a přitom jí rozepínám knoflíky u košile, ale zdá se mi, že si to neužívá tak, jak by měla.

„Co je s tebou?“ zašeptám jí do rtů. Zdá se mi nějaká…jiná. Sice mi vše oplácí, ale mám pocit, jako by byla zamyšlená a neoddávala se tomu tak, jak jsem u ní zvyklý.

„Nudím tě tím hodně?“ ušklíbnu se a odtáhnu, protože tohle mne skutečně nebaví. Jsem rád, když je plně při smyslech a užívá si každý můj dotek, a ne aby se tvářila jako spící panna.

„Chazzy,“ broukne a zvedne oči v sloup.

„Proč bych se měla nudit?“ zavrčí nelibostí a strčí do mě. Ihned po ní hodím zuřivým pohledem, protože na takové došťuchování nemám náladu. Jenže ona si chce hrát a zlobit mě. Jakmile k ní přijdu blíž, opět do mě strčí, až se musím zašklebit.

„Budeš zlobit?“ zavrčím, když z její strany konečně vidím nějaký zájem. Mám rád svou neposlušnou šťastnou krev. Zřejmě by mě její aura tolik nevzrušovala, kdyby z ní byla hodná a poslušná ovečka.

„Jak bych mohla,“ prskne a vyplázne na mě jazyk, až zatnu zuby a chci ji chytit do náruče. Vysmekne se mi jako ještěrka.

„Holčička se mi probrala ze zimního spánku?“ zašklebím se a pomalými kroky se k ní začnu přibližovat. Tvářím se jako vzteklý, nezdolný upír, abych jí nahnal maličko strach. Vím, že se jí to líbí, jinak bych to ani nedělal. Už dávno ji nechci…děsit.

„Snad se nebojíš?“ reaguju pobaveně na její výraz a upír ve mně se protahuje štěstím. Sama si naběhla, když uskočila na druhou stranu koupelny, odkud cesta rozhodně nevede. Zajiskřím očima a na tváři vyčaruji povýšený úsměv.

„Hraješ to dobře,“ olíznu si chtivě špičáky, až se rozklepe. Couvá přede mnou a když narazí na studenou zeď, v šedých duhovkách se objeví panika, až mnou projede příjemné chvění, které pociťuje. Dojdu až k ní a chytím ji násilně pod krkem a ještě více přirazím ke zdi, až zalapá po dechu a v tu chvíli se mi bolestně sevře žaludek.

„Ty se mě vážně bojíš?“ zadívám se na ni naprosto překvapeně. Pocit jejího strachu mě uvnitř stravuje jako žár.

Zoufale zavrtí hlavou a na pár chvil se zamyslí, zatímco se jí tvář stáhne v panické obavě. Oči má tvrdě semknuté a když je znovu otevře, vidím v nich lásku.

„Asi jsem vážně nebezpečná,“ vydechne zlomeně.

„Šílená,“ řekne a probodne mě zoufalým pohledem, který žádá o pomoc. Svraštím čelo a odtáhnu se od ní.

„To je hloupost!“ zavrčím jemně, ovšem když si přehraju zážitky od její proměny a vzpomenu si, jak mne málem probodla kůlem, zamyslím se nad tím.

„Kdy tě takové paranoidní myšlenky začaly napadat?“ polknu a pustím ji. Odtáhnu se od ní, abych se mohl posadit na vanu a zamyšleně pozorovat chvějící se uzlíček nervů.

„Zdá se, že jsem mimo od tý doby, kdy jsi mě proměnil,“ připustí a nenadšeně dodá:

„Tohle je první chvilka, kdy jsem snad plně při smyslech,“ zadívá se na mě omluvně a mě to uzemní. Složím hlavu do dlaní a povzdychnu si.

„Měla mě tím kůlem vážně probodnout,“ pomyslím si, když vidím, co jsem zase způsobil.

„Prosím, řekni mi na co myslíš,“ sveze se po zdi a stočí ke mně svůj plačtivý pohled.

„Potřebuju vědět… Potřebuju to znát, jinak zase spadnu do těch úvah,“ zašeptá a proplete se prsty se svými havraními pramínky.

„Potřebuju se udržet v tomhle jasným stavu,“ trhne sebou náhle, jako by se bála, že ztratí sama sebe.

„Jestli mě to přemůže, tak už mě nikdy neuvidíš,“ zabodne se mi zděšeně do očí, zatímco tvrdě setne zuby, jako by bojovala.

„Jak neuvidím!?“ nechápu.

„Ty už jsi chtěla zdrhnout?!“ zeptám se, zatímco přemýšlím nad jejím leteckým výletem. Ještě, že létání úplně neovládá, protože jinak bych ji nejspíš už neviděl...

„Nechtěla! Nechci!“ řekne důrazně a panicky sebou trhá, zatímco se obezřetně rozhlíží kolem sebe.

„Di,“ zašeptám a přikleknu si k ní. Jemně ji vezmu za bradu, aby se mi musela dívat do očí.

„Pamatuj si, že já ti NIKDY neublížím, slyšíš? Nikdy!“ snažím se jí přimět k důvěře, ale mám pocit, že už je pozdě. Znovu je ve svém paranoidním stavu a mě se z toho svírá hrudník.

„Já vím,“ řekne a nespouští ze mě oči. Povzdychnu si a posadím se vedle ní na zem, abych zkusil přemýšlet, jak z téhle hříčky ven. Jenže než se stačím ponořit do svých myšlenek, Di se rychlostí blesku zvedne a vystřelí z koupelny jako smyslů zbavená.

„Stůj!" ženu se za ní. Byla tak rychlá, že jsem ten její úprk málem ani nezpozoroval. Dohoním ji až dole v obýváku a chytím ji za ruku.

„Nech mě!" zakřičí hystericky.

„Smůla lásko, nenechám," ušklíbnu se. Nějaké prosby jsou v tuhle chvíli zbytečné. Než se naděje přehodím si ji přes rameno a zatímco do mě buší, kouše mě a snaží se mi vytrhnout, rychlou chůzí zamířím do jejího pokoje.

„Co se děje?" zadívá se na nás nechápavě Dick, když nás potká na chodbě.

„Prosím tě, na nic se teď neptej a přines ty řetězy z Miiny ložnice," požádám ho. Sice vypadá dost šokovaně, ale když vidí, jak je Di nepříčetná, rozeběhne se k Mie.

Hodím Di do peřin a přirazím jí zápěstí k posteli, protože jinak by mi nejspíš vyškrábala oči. Cuká se pode mnou a křičí na celý dům. Zoufale se propíná a z očí jí stékají slzy, zatímco se jí ve tváři zračí vztek a naprostá panika.

„Lásko, je mi to moc líto, ale jiné řešení momentálně není. Je to jen dočasné opatření, slibuju," řeknu tiše a dívám se jí do šedých pomatených očí.

„Pojď mi s ní pomoct, ať ji mohu přivázat,“ požádám Dicka, když vejde. Je vyvedený z míry a já se mu ani nedivím. Takový cirkus tu ještě nebyl.

„Chazzy, už jsem v pohodě,“ zamumlá Di a kupodivu zůstává ležet na posteli, když se z ní zvednu.

„Nemusíš to dělat. Vím, co to způsobuje,“ uklidní se a dívá se na mě tím svým šedým pohledem, až ucítím známý pád do sivých tůní.

„Chazzy, asi je vážně při smyslech,“ řekne Dick, zatímco jí jemně drží za levou ruku, aby ji mohl připoutat.

„Lásko, jakmile prožiju šok, jsem zase zpátky,“ usměje se na mě jemně.

„Už to začínám ovládat, věř mi,“ vydechne klidně. Zúžím oči a dívám se do její tváře.

„Hraje to na mě nebo..?“ zamyslím se v duchu. Ovšem i kdyby to nehrála, tak ten stav se dříve či později stejně vrátí a to já nemíním riskovat.

„Přivaž ji!“ poručím Dickovi, aniž bych z ní spouštěl oči.

„A pevně,“ dodám a rovněž ji chytím za zápěstí, abych jí kolem něj obmotal řetěz a přikurtoval ji tak k posteli. Dokud bude nepříčetná, jiné řešení nevidím.

„Je mi to líto, miláčku, ale je to pro tvoji bezpečnost,“ zavrčím jemně a dívám se jí do očí. Zatne zuby a protne mě zhnuseným pohledem.

„Kurva, koukej mě hned pustit nebo budeš litovat!“ zařve hurónsky a zkroutí se, až ji Dick chytí pevněji a tentokrát ji přiváže. Do této chvíle váhal, ale to už teď není zapotřebí. Sám to vidí.

„Jestli si ke mně něco zkusíš, ty hajzle, tak ti slibuju, že ti prokousnu hrdlo!“ křikne a mele sebou. Pak obrátí svůj pohled na Dicka.

„Dicku, pusť mě! Pomoz mi!“ šeptá a dívá se na něj tak intenzivním a zkroušeným pohledem, že náš andělský upír musí uhnout hlavou. Zoufale se na mě zadívá a polkne. Chápu to. Ani mně tohle nedělá dobře.

„Pusťte mě vy zasraný krvelačný bestie nebo se nedožijete druhýho dne! Všechny vás zabiju! Protnu tě ve spánku kůlem, ty svině,“ pronese mě nenávistně a zadívá se mi do očí, ale já na sobě nedám nic znát.

Teprve, až se bolestí zkroutí, jí zajedu na podbřišek a snažím se našeho syna uklidnit. Je mi z toho mizerně, protože ona sebou cuká a svíjí se bolestí, která se jí při tom velkém šoku dere z podbřišku. Můj následovník trpí spolu s ní.

„Nesahej na mě! Zkus se jenom dotknout mě nebo mýho dítěte a zažijete peklo!“ vyhrožuje a cení špičáky, až si musím povzdychnout. Posadím se jí na stehna, aby sebou tolik nemlela a jemnými doteky se snažím našeho syna uklidnit.

„Di, miláčku, přísahám, že ti nikdo nic neudělá! Jsi v bezpečí!“ nakloní se k ní a hladí ji po vlasech, zatímco na něj nenávistně shlíží.

„Jdi do hajzlu, Dicku!“ procedí skrze zuby.

„Všechno mi došlo! Pochopila jsem tu vaši hnusnou hru! Nedivím se Mie, že zdrhla,“ trhne sebou a zanaříká. Do dlaně mi vystřeluje tupá bolest, až se zamračím. On potřebuje klid a můj jed.

„Jestli mě máš rád, tak mě pusť! Nedělej mi to, prosím,“ zasténá bolestně. Bodne mě pod klíční kostí.

„Je to jen pro tvé dobro, lásko,“ řeknu, zatímco se ona začne hurónsky smát.

„Seš jenom bezcitná krvelačná svině!“ usykne vztekle, když se k ní nahnu a obrátím jí hlavu na stranu, abych se do ní mohl zakousnout.

„Nedotýkej se mě!“ vyjekne a já se do ní zakousnu svými špičáky. Zoufale vyjekne a začne sebou pode mnou mlít. Její krev je plná nenávisti a panické bolesti, takže chuť je zamlžená kyselostí a pálivou příchutí. Jako bych polykal žhavou lávu, zoufale zatínám pěsti, abych jí do těla dostal tolik jedu, kolik náš syn potřebuje.

„Nedělej mi to!“ brečí pode mnou a svíjí se, ale nemá šanci.

Když se od ní odtáhnu, ani si nesetřu krev, stékající mi po bradě. Potřebuji vytvořit, co nejhrůznější dojem plnohodnotného upíra a tohle mi pomůže. Zbědovaně na mě otáčí své oči, když se majetnicky procházím kolem její postele a přemýšlím, co s ní dál. Žaludek mám jako na vodě, protože živit se takovým “nektarem“ mě zrovna od extáze nepřivádí.

„Tohohle budeš litovat! Já už nejsem žádná tvoje šťastná krev, jsem upír jako ty!“ vrčí na mě, zatímco se šklebím.

„Jasně,“ řeknu bez emocí a spolu s Dickem odejdeme z místnosti. Diin křik se znovu rozlehne domem, zatímco mě Dick chytí za paži a zastaví mě v kroku přímo za dveřmi.

„Co se to kurva děje?“ zavrčí a probodne mě modrým pohledem.

„Toho si nevšímej,“ mávnu rukou a zhluboka se nadechnu. S takovým vývojem událostí jsem vážně nepočítal!

„Chytají ji paranoidní stavy,“ povzdychnu si a zadívám se na své drápy, protože se mi o tom mluvit nechce, i když musím. Musím říct všem, aby se od ní všichni drželi dál. Mohla by ublížit Desire i sama sobě a to mě děsí.

„Jak to?“ zamračí se a zadívá na dveře, jako by nemohl uvěřit tomu, co se tu děje.

„Bohužel…za to můžu já. Začalo to tou proměnou,“ zavrčím a tvář mi protne vztek.

„Musím na něco přijít. Je nebezpečná, jak pro nás, tak i pro sebe a dítě,“ odfrknu neochotně.

„Pomůžeš mi?“ zadívám se na svého soka, na kterého se paradoxně můžu vždy spolehnout.

„Počítej se mnou,“ ušklíbne se a tvář mu protne starostlivost i odhodlání.

„Díky,“ usměju se vděčně.

„Neboj se, něco vymyslíme,“ poklepe mě po ramenou a snaží se mě povzbudit, ovšem marně. Co jsem si proměnil, to si také budu muset ukočírovat.

„Desire bychom zatím neměli nic říkat,“ zadívá se na mě. Jen přikývnu. Zbytečně bychom ji vyplašili a nechce ani jeden z nás.

„Myslíš, že to je tou proměnou? Já mám strach, aby to nebyla ta změna, kterou procházela Mia," řekne v obavách.

„Víš, ty rudé oči a všechno…" polkne a jde se mnou do knihovny hledat nějaké řešení téhle nepříjemné situace.

„S Dexem nespala. Navíc, rudé oči má jenom, když má hlad. Pak už jsou zas normální, takže doufám, že existuje jiné vysvětlení," mrknu na něj a dál hledám nějakou encyklopedii o upírech. Tam by to mohlo eventuálně být.

„Hele, a co když ji Dex..." nedopoví a zakaboní se, jako by to slovo nemohl vyslovit.

„Co?" zvednu hlavu.

„Znásilnil. Přece ji mučil,“ zašklebí se zoufale. Naprázdno polknu. Nevím, proč mě tahle možnost vůbec nenapadla...

„Nikdy se mi o tom nezmínila," namítnu chabě. Dick se trochu poušklíbne a protne mě blahosklonným pohledem.

„O tomhle se jí moc lehce mluvit nebude," zavrčí vědoucně a zatne pěsti. Má pravdu. Proč bych vůbec měl Dexovi věřit? Přece vím, jaký je... Ten hajzl! Jestli mi na ni sáhnul, tak...!

„Pokud to je pravda, tak ho zabiju dřív, než to bude moci udělat naše dítě," řeknu nenávistně a stejně jako on zatnu vztekle pěsti, až mi zbělají klouby.

„Ale co chceš dělat s Di a tím…malým ďáblem," houkne napjatě Dick, zatímco mě probodává soucitným pohledem. Ovšem já nepotřebuji soucit, tohle všechno jsem zpackal já! Už toho mám plné zuby. Všeho! Vyčerpaně se posadím do křesla.

„Dicku, já nevím. Netuším. Nikdy jí nebudu schopný ublížit, ať už bude cokoliv,“ zavrtím odevzdaně hlavou.

„Ani jí, ani dítěti," podívám se na něj se vzdychnutím.

„Právě jsem myslel na to samé," řekne sklíčeně.

„Takže ji prostě do konce života budeme držet pod zámkem, aby nikomu neublížila? Jenže… Jaký to s ní bude za život, když bude taková," zamyslí se. Bolestně zatnu zuby.

„Tak tady jste!" Rozrazí dveře Dex, který nás za nimi podle všeho celou dobu poslouchal.

„Tak přece je jako Mia," chechtá se a provokuje mne.

„Jdeme tý malý mrše ukázat, jak chutná smrt?" zašklebí se nadšeně a zašermuje drápy.

„Ty hajzle! Ani se jí nedotkneš!" Chytí ho Dick pod krkem, zatímco já si ho prohlížím s ledovým klidem. Potřebuju se zkoncentrovat.

„Co jsi s ní dělal, když jsem byl ten měsíc a půl v hajzlu?" řeknu s naprostým klidem a zírám mu do pichlavých očí.

„Co by,“ ošije se.

„Pil jsem z ní, když tys jí nechal na pospas osudu,“ odfrkne. Zvednu se z kožené pohovky a chytím ho za límec.

„Jenom?“ zavrčím zostra.

„Co tím…? Jo, takhle!“ uchechtne se a samolibě se ušklíbne. Ovšem, než stačí říci cokoliv dalšího, dobře mířenou ranou ho sejmu.

„Co blbneš, Chazzy?!“ vyjekne a odtáhne se ode mě, zatímco se drží za krvavou tvář.

„Já s ní nikdy nespal!“ vrčí, zatímco se sbírá ze země a utírá si krev.

„A proč bych ti měl do hajzlu věřit?“ zařvu na něj nepříčetně.

„Vždycky sis vzal, co jsi chtěl! Ať už to bylo po dobrým nebo po zlým!“ křiknu nenávistně a znovu se napřáhnu, abych mu dal ránu. Srabácky se přede mnou skrčí.

„Tak se jí zeptej!“ vyštěkne.

„Neser mě, Dexi, nebo ti poupravím i to druhý zápěstí!“ zavrčím a chytím ho za zlomenou část ruky, až bolestně zavyje a zkroutí se mi u nohou.

„Koukej říct pravdu nebo tě zrasujeme oba,“ zavrčí mu Dick do ucha a tvrdě ho chytí za vlasy a donutí ho tak pohlédnout mi do tváře. Zhluboka se nadechne jako by se odvažoval cosi vyslovit, zatímco já napjatě vyčkávám, jestli se konečně dozvím pravdu a hlavně...jaká bude...

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hra s ohněm - 44. kapitola: