OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra s ohněm - 51. kapitola

15.08.2011 (16:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1272×

51. kapitola - „Já jsem upír a chci se tak chovat!“

Diana

„Sakra, to si dělá srandu, ne?!“ vykulím oči.

„Jako ty chceš po mně, abych se choval tak, jak to cítím, tak to samé chci já po tobě,“ zadívá se na mě a mně z toho v tu chvíli vyskočí po těle kopřivka.

„Já jsem upír a chci se tak chovat!“ zavržu zuby a začínám na prsou opět cítit ten nepříjemný tlak. Sakra, copak neviděl, jak nelidsky a krutě jsem zabila tu dívku, ze které jsem pila? Stala jsem se díky tomu bezcitným upírem. Zabíjela jsem pro něj! A teď už není cesty zpět, díky bohu!

Díky tomu přišly i jiné priority, myšlenky a cíle. Přechovávat lidské pocity pro mě bylo už zbytečné, bolestné a přinášelo to jen problémy. Jediné, co jsem v sobě nechtěla upěchovat, byla láska k němu. Zbytek jsem nechala upíří přirozenosti a vyplatilo se to. Já nyní chci zabíjet a bez zbytečných výčitek! Toužím si brát, na co mám nárok.

„Já k tobě pořád cejtím lásku,“ řeknu a nelžu. Ovšem raději jsem změnila téma, však on také musí být upíří. Jiná cesta přeci není, sám mi to říkal.

„To se nikdy nezmění, Chazzy,“ zadívám se mu do očí a čekám, zda mě odmítne a zlomí mi srdce nebo mi to oplatí a přijme.

„Já k tobě cítím to samé,“ řekne po chvíli mlčení, ale nějak to nevyzní tak, jak by mělo. Spíše to vypadá, že to tak moc vážně nemyslí! Probodnu ho zamyšleným pohledem. Zdá se, jako by se snažil ze sebe mámit pocity, které už nejsou pravdivé a to já po něm přeci nechci! Nestojím o to, sakra!

„Tohle nemusíš dělat,“ hlesnu a potlačím tu pitomou zoufalost. Oči se mi zase lesknou. Myslela jsem, že když jsem upír, nebudu brečet a nebudu si zoufat, ale stejně jsem citový mrzáček.

„Chápu, že už ke mně nic necejtíš. Fakt hodně jsem ti ublížila,“ odtáhnu se od něj a začnu se prkennými kroky procházet po pokoji. Cítím se jako v kleci a břicho mě znovu začíná pobolívat.

„Sakra, miláčku, nemůžeš někoho nutit do pocitů, který tak prostě necejtí!“ domlouvám v duchu synovi, který si evidentně myslí své a je tvrdohlavý ještě před narozením!

„O to nejde,“ namítne.

„Já tě mám pořád rád, jen…prostě nechci, aby z tebe byl prvoplánový krvelačný upír,“ vyhledá moje oči.

„Sakra, tak na to už je trochu pozdě, ne?“ probodnu ho vyjeveným pohledem.

„Vzpomeň si, jak ti vadila jen zmínka o tom, že náš syn bude mít upíří instinkty po mně. Říkala jsi, že ho budeš raději vychovávat jako člověka a ne jako upíra. Ještě do nedávna ses Desire nechtěla ani dotknout,“ připomene mi přemlouvání k tomu, abych se napila její krve. Ovšem to bylo v době, kdy jsem byla hloupá a nevěděla jsem, o co přicházím!

„Měl jsem to respektovat a nenutit tě do toho. Jsi poloviční upír. Máš v sobě velkou část člověka, tak ho v sobě nepotlačuj,“ pokračuje, jak by mi tím chtěl naznačit, že mám ještě šanci se vrátit, ale já mu na to odpovím jen dalším zmateným pohledem.

„Snažím se jen dělat to, co je pro mě přirozený,“ hlesnu s výrazem mrzáčka.

„Snad nechceš, abych to v sobě zase zničila. Konečně se tomu poddám, jak sis přál, a ty najednou změníš názor?!“ zavrčím neomaleně a v očích mi zase nepřirozeně tepe. Poznávám, že ho v tu chvíli probodávám už rudým pohledem.

„Nechtěj ve mně zase probudit nějaký zasraný pocity! Já musím jít a zabíjet, když chci přežít! Já jsem dravec a jinak už to přece ani nejde,“ chytím se za hlavu. Mám pocit, že tohle je jen zvrácený sen, proboha!

„A náš syn, ten bude stejnej jako ty a já! Sakra, nemůžeš po  něm chtít, aby se živil nějakou zeleninou! Aby trpěl hlady a litoval tu pitomou lidskou sebranku, když je jeho výsadou zakroutit jim krkem!“ zvýším na něj hlas a vycením špičáky. Nepoznávám ho.

Když jsem vysála Patrika a chtěla, aby ho zachránil, tak mě seřval za mé pitomé chování. Nenáviděl mě za můj soucit a teď, když jsem upírem kvůli němu i sobě, tak mu to není po chuti a chce ve mně tu krvelačnost zabít? To je snad hloupý vtip!

„Být člověkem je pro tebe taky přirozené,“ snaží se mě přesvědčit.

„Sakra, nesrovnávej mě pořád s nějakýma ubohýma lidma,“ prsknu zoufale, když mě tak nelítostně uráží.

„Náš syn nebude po mně, protože já už jsem jen karikatura upíra,“ zasměje se hořce a mou předešlou výtku úplně ignoruje.

„Za to ty budeš za chvíli skutečný upír v tom pravém slova smyslu, i když fyzicky jsi jen poloviční,“ prohlíží si mě tak nějak sklesle. Proboha, čím jsem ho zas zklamala?!

„Nemám z toho radost,“ řekne a zabodne se mi do čí, až se zašklebím.

„Chtěl jsem, abys byla schopná pít lidskou krev, ale ne, aby ses klepala na zabíjení a týrání. Asi jsem byl hodně naivní, když jsem si myslel, že to takhle půjde,“ řekne truchlivě, přímo pohřebním tónem.

Ještě před třemi dny mi vyčítal, že jsem citlivá a nechovám se jako upír a teď mi vyčte pravý opak? Sakra, tohle nechápu!

„Sakra, ale ty jsi mě přece přesvědčil o tom, že musím bejt tím, čím teďka jsem!“ syknu rozzuřeně a chytím se za hlavu.

„Když jsem zabila Patrika, zabila jsem v sobě toho člověka, kterým jsem byla! A ty po mně chceš, abych to všechno vzala zpátky a chovala se jako nějaká…lidská troska?!“ zajíknu se zhnuseně.

„Jsem něco víc než jenom pouhej člověk! Jsem vyšší bytost, copak to nevidíš? Já už se k tý humanitě a zbabělosti nevrátím!“ zavrčím vztekle, přestože na mě uvnitř útočí nesprávné pocity a bolestně mě drtí.

„Pojď se mnou!“ natáhnu k němu ruku.

„Nejspíš jsi zapomněl, jaký máš možnosti! Jak je krásný bejt bohem!“ zabodnu se mu do temných očí, které dříve byly tak kruté!

„Pamatuješ, když byl Dick ještě člověk a Mia ho mučila? Slyšel jsi jeho křik a byla to pro tebe rajská hudba,“ usměju se.

„Jsem teď na stejný vlně, lásko! Já to slýchávám taky," řeknu nadšeně a zasněně se usměju.

„Konečně tě dokážu pochopit a bejt ve stejným světě jako jsi ty!“ hlesnu a pozoruju, jak si stoupne a zhluboka se nadechne.

„Jenže já už v tom světě nejsem. Já jsem momentálně ta ubohá troska, jak ty říkáš,“ sykne a uhne pohledem.

„A odmítám pozorovat, jak někoho týráš. Takže pokud máš hlad, tak si jdi, ale beze mě,“ řekne rozhodně a stočí svůj pohled k oknu.

„Proboha, co se stalo za ty tři dny, co jsme spolu nebyli?!“ proběhne mi hlavou a já nechápavě zavrtím hlavou.

„Bejt člověk, tak by mě tohle asi vzalo, ale takhle,“ ušklíbnu se a vyletím z okna bez něj. Jeho reakce mě zaskočila a usvědčila jen v tom, že už vážně není takový, jakého jsem ho milovala. Copak je z něj skutečně taková troska, jakou se nazval? Ubožák posedlý city, soucitem a lítostí?! Nechutí se oklepu.

Proboha, ještě ať zkusí tu lidskou sebranku chránit a já si asi prokousnu ruku. Na co si to sakra hraje, vždyť je to upír jako Dexter nebo Dick! Je lepší než já! Nebo spíše kdysi býval lepší...

„Dexi?“ zvolám, když vidím, jak cosi obyčejného a krutého létá nebem.

„Di? Copak, máš hlad?“ zašklebí se nadšeně a vycením na mě špičáky, až se musím uchechtnout. On je vždycky při chuti a mě to těší!

„Hlad a touhu vidět něčí střeva,“ zašklebím se a tvář mi protne sama ďábelskost.

„Kde máš Chestera?“

„Ani se neptej,“ odfrknu. Raději chytím stopu čerstvé krve a pustím se po ní plna surovosti a chtíče.

*

Vletím do pokoje se vzpouzející ženou v náruči. Je to brunetka s rozevlátými dlouhými vlasy a vyděšeným obličejem. Hnědé zmatené oči plné strachu těkají po pokoji a její křik se mi slastně zarývá do uší jako ta nejzvučnější hudba, kterou jsem kdy slyšela.

„Drž hubu nebo…!“ zavrčím a v afektu vycením hříšné špičáky, až se zalkne a z očí jí vypadnou ubohé slzy.

„Chazzy?!“ zakřičím a dívám se, jak po chvíli celý říčný vpadne do pokoje. Tohle je jeho svačinka. Z celého srdce lovená. Má mu připomenout, jak chutná smrt!

„Di,“ zoufale si mě prohlédne a pak mu padne pohled na zděšenou kořist.

„Něco jsem ti přinesla, lásko,“ usměju se na něj zamilovaně a nabídnu mu svou dnešní kořist. Místo nadšení se zamračí a černé oči mu ztmavnou ještě více.

„Nechci,“ sykne naštvaně a uhne pohledem, až navztekaně zatnu čelist. Proplouvá mnou nejen hněv, ale i naprosté zoufalství. On, upír, odmítá krev?! Nerozumím tomu! Je to nemožné!

„Nechceš?“ zasyčím jedovatě.

„Jak nechceš?!“ zařvu zlostně. Bez dalšího přemýšlení jí prokousnu hrdlo a strčím ji před něj, aby ho konečně přemohla ta upíří lačnost po čerstvé krvi.

Chester

Vůně její krve mi pronikne hluboko do mozku tak prudce, až se mi protočí panenky, a nedostatek krve si vybírá svou daň. Nedá se to v tu chvíli prostě ovládnout. Chytím ji do náruče a zakousnu se jí do krku.

Vnímám jen tu lahodnou horkou a voňavou krev, která proudí z jejího těla do toho mého. Živí mě. Naplňuje mě. Sytí mě a dodává mi sílu. Jsem natolik vyhladovělý, že se nespokojím s normální dávkou, po které by jistě ještě žila.

Drtím jím svým stiskem tak dlouho, dokud nepřestanu cítit sebemenší odpor. Když se od ní odtrhnu, hledím do vytřeštěných nehybných očí.

V doznívajícím transu zvednu oči k Di, která ke mně s upířím úsměvem přijde a vloudí se ke mně do náruče, aby mě obdařila vášnivými polibky.

„Miluju tě,“ zavrčí potěšeně a přimkne se ke mně celým tělem.

Nemůžu říct, že by mě to neprobralo. Cítím se o moc líp. Upíří choutky opět nezklamaly, přesto...mě neskutečně naštvala! Drapnu ji za paže a přinutím ji tak, aby přestala s tím svým olizováním mýho obličeje.

„Tohle už nikdy nedělej!" zavrčím, zatímco shlížím do nadšeného upířího obličeje, který mi k ní vůbec nepasuje.

„Slibuju,“ uculí se drze a jazykem si svádivě přejede po rtech. Mé hrubé doteky jí nevadí. Jako upír je bezmezně přijímá a žádá další.

„Nechtěla jsem, ale nedals mi jinou možnost,“ blýskne očima, ve kterých se na chvíli mihne zamilovanost, která brzy díky upířím vlastnostem stejně vymizí.

„Co trochu lásky?“ zazubí se na mě a vjede mi do vlasů, ovšem už ne tak něžně jako kdysi. Pozbývá tyhle doteky přímo úměrně s tím, jak moc se cítí být krvelačnou.

„Ty jsi něčeho takového ještě schopná?“ ušklíbnu se. Sám jsem příjemně překvapen tím Oskarovským klidem, který to ve mně burcuje, přestože bych ji nejraději přetrhl na dva kusy.

Zdá se, že s novou dávkou krve přišel i nový pohled na svět. Už mi ta situace nepřijde tak beznadějná, jako tomu bylo před několika hodinami. A když si chce hrát, budeme si hrát, ale já vyhraju, protože ji donutím se zas vrátit a být takovou, jakou ji chci mít. Bude to má Di. Dokážu si, že mám nad ní stále převahu a že jsem jediný, kdo tu má právo projevovat se jako upír. Oskar mi dal velmi dobrou školu a já jsem za mu to v některých chvílích vážně vděčný.

„Sakra, víc než si myslíš,“ zavrčí a zastřeně mě sjede pohledem od hlavy až k patě. Má ráda mou zlobu a hrůzu, kterou pouštím. Nechápu to, ale je jediná, která při mém arogantním děsuplném pohledu roztaje, namísto, aby se děsila.

„Chci tě,“ zasténá hrubě, když ji můj pohled dovede tam, kde jsem ji chtěl mít. Tvrdě ji k sobě přivinu a vyzkouším svá kouzla.

Když mi vzdychne do ucha a začnou se jí podlamovat kolena, je jasné, že na ni mé feromony stále působí. Potěšeně se usměju, když vidím, jak ji opět postupně začínám ovládat.

„A já myslel, že to nechceš, když tě k tomu takhle nutím,“ šklebím se. Mám chuť ji trochu potrápit. Maličko ji potrestat a dostat ji na kolena za to, jak nemožně se chová.

„Konečně začínáš přemýšlet zas jako upír,“ ozve se mi v hlavě po dlouhé době.

„Jen ten důvod, pro který to děláš, je stále tak uboze lidský!“ odfrne pohrdavě.

„Změnila jsem názor,“ uchechtne se a ani se nebrání, když ji povalím na postel. Jednou rukou jí zajedu na podbřišek, abych zkontroloval svého následovníka, který se stále ještě trochu zlobí. Cítím mírné tupé bodání vystřelující mi do dlaně.

Druhou rukou jí zajedu do vlasů a dívám se, jak v poblouznění feromonů koulí očima a trhavě sebou pode mnou škube.

„Nepovídej,“  provokativně se usměju a lehce ji začnu kousat do krku.

„Našemu synovi se zřejmě nelíbí, jak se maminka k tatínkovi chová,“ zašklebím se na ni.

„Já už budu hodná,“ zaksichtí se drze a jemně mi přejede jazykem přes spodní ret a vsaje ho, až slastně přivřu víčka.

„Ty mě taky sereš, víš to?“ vydechne smutně a vycení na mě špičáky, zatímco se jí oči náhle zalesknou. Přestanu být jízlivý a dlouze se na ni dívám. Popelavé zorničky se najednou nezdají být až tak krvelačné. Vypadají skoro stejně jako dříve.

Dokud v ní je stále láska a nejen chtíč, je to známka toho, že v sobě má ještě dost z člověka a já mám tedy tím pádem větší šanci ji zas dostat zpět. Zvednu ruku a zlehka jí začnu rozepínat knoflíky od košile, kterou na sobě má.

„A copak ti dělám?“ usměju se líbezně a použiju na ni pár feromonů.

„Sakra!“ prskne a zavrtí hlavou, jako by snad měla možnost dostat se z mého opojení.

„Zlobíš…A děsíš mě. No, jako dycky,“ polkne a znovu se pokouší vymanit se ze sevření mé vůně, kterou ji zásobuju.

„Kdes sakra byl, když jsem tě potřebovala?!“ zavrčí rozzlobeně, ale oči má tak smutné, že se musím usmát. Podle všeho v sobě tu lidskost potlačuje. Poznal jsem, jak moc se dokáže bránit všemu, co pro ni podle ní není dobré. Dokázala to s negativními pocity, dokáže to i s lidskostí, ovšem já to v ní opět probudím, ať chce nebo nechce.

„Tak já tě zlobím a děsím?“ zvednu pobaveně obočí.

„To teď mluvíš o sobě, ne?“ odfrknu s upířím úsměvem.

„Kde bych byl? Byl jsem přeci u tebe,“ zašeptám a políbím ji na rozechvělé rty. Rozhodně nehodlám rozebírat, kde jsem se v tu chvíli nacházel. Lhát jí nechci a pravdu jí povědět nemůžu.

Zaplním vzduch novou a silnější dávkou feromonů a sjedu svými rty na její krk a odtud do výstřihu, v naději, že to zabere natolik, aby se přestala vyptávat. Ze rtů jí vyjde roztoužené zavzdychání a mátožně mě obejme. Něžně ji hladím po celém těle, zatímco mě táhne k sobě a s rozkoší líbá. Dorážíme na sebe jazyky a já ji nechávám, aby mi vjížděla do vlasů, zatímco se jí dostávám do kalhot.

Původně jsem ji chtěl pouze vyprovokovat a pak odejít, ale…to jsem si myslel, že bych měl spát s nadrženou upírkou. Chtěl jsem ji vytrestat, aby si uvědomila, že pokud bude taková, tak s ní trávit čas v posteli nebudu, jenže...ona mě opět převezla. Aniž by si to sama uvědomovala, chová se zase jako Di. Křivě se usměju a za pár vteřin z ní kalhoty svléknu. Nechtěně jí při tom vykouzlím krvavý šrám na stehně.

„Promiň,“ zachraptím a ránu jí ihned začnu ošetřovat. Zlíbám ten krvavý potůček a přejedu škrábanec špičkou jazyka, abych do rány dostal jed. Di tiše posténává a hladí mě ve vlasech a všechny ty něžnosti se zavřenými víčky bezmezně přijímá.

„Chazzy….Lásko!“ prohne se pode mnou, když se jazykem dostanu na její nejcitlivější místo.

„Sakra, ty zlobíš!“ roztřese se pode mnou v přicházející slasti. Věnuji jí jeden ze svých sebestředných úsměvů a dál si hraju na boha. Skutečně se tak cítím, protože jen já jí dokážu dopřát tolik rozkoše, kolik sám chci. Má touha vlastnit ji se zvyšuje s každým jejím dalším zasténáním. Užívám si ten pocit, že ji můžu tak snadno ovládat. Je pak celá jen moje!

Bez dalšího zdržování se jí dostanu mezi nohy a s chtivostí do ní vniknu. V ten moment se pode mnou prohne a zasténá mé jméno, až se mi z toho v hrudi rozlije hřejivý pocit, že já jsem ten, který jí dokáže tohle všechno dopřávat.

„Zbožňuju tě! Miluju tě!“ štká mi zamilovaně do ucha, zatímco se v ní pohybuju a ve tváři se mi zračí nadřazený výraz.

Přijde mi to skoro jako věčnost, co jsme spolu byli naposledy. Užívám si její blízkost, jak nejvíc můžu a jak nejdéle dokážu, což díky mému celibátu není zase tak dlouho, jak bych chtěl.

Snažím se být opatrný kvůli malému a zároveň se jí pokouším připomenout dobu, kdy byla ještě člověk a kdy jsme se spolu poprvé milovali. Feromony jsem na ni přestal působit v momentě, kdy jsem jí stáhnul kalhoty. Nechtěl jsem jimi ovlivňovat její další reakce.

Líbí se mi, jak se mi snaží oplatit doteky plné něhy a lásky. Vštěpuju jí do těla tolik citů, že to upír v ní musí brát jako přepadení. Když se došplhá navrchol, tak se její výkřik stane náplastí na všechny rány, které jsme si my dva vzájemně uštědřili.

Jemně ji líbám po celém obličeji, zatímco se chvěje v doznívajícím orgasmu. Když si pak lehnu vedle ní, zajedu jí rukou na podbřišek. Malý ani nedutá. Je spokojený.

„Už je zas v pořádku,“ usměju se na ni a přitáhnu ji k sobě, abych ji mohl políbit. Zamilovaně se na mě zadívá.

„Bylo to fakt krásný, Chazzy,“ hlesne a něžně mě hladí po tvářích a tulí se ke mně, ne jako upír, ale zase jako člověk.

„To tedy bylo. I když…mohlo to být delší,“ zazubím se a ještě pevněji ji k sobě přitisknu.

„Nemáš hlad?“ zašklebí se na mě a nabídne mi svůj krk.

„Přece nepohrdneš svou šťastnou krví,“ provokuje mě s vyceněnými špičáky a drze se nabízí.

„Teď bude krásně sladká, protože mi na tobě záleží nejvíc na světě,“ šeptá svádivě a jemně mě kouše do ucha.

„Co společná sprcha? Tedy až potom, co si tě ještě trochu užiju,“ olíznu se a zakousnu se jí jemně do krku. Měla pravdu. Její krev je plná citů a lásky, které má v sobě neuvěřitelně moc. Ta chuť si mě kolem prstu omotá za pár vteřin. Tvrdě ji stisknu ve své náruči a dopřávám si lahodný přídavek životabudiče. Tiše sténá mé jméno a vkládá mi do těla svůj život.

Když se od ní odtrhnu, převalím se na ni a něžně jí políbím ránu, aby se co nejrychleji zahojila.

„Chutnáš vážně sladce, miláčku,“ zašklebím se na ni a odtáhnu se.

„Měli bychom se jít podívat na Baltazara,“ připomene mi s úsměvem na tváři. Překvapeně se na ni zadívám a dojde mi, že musela slyšet můj rozhovor s Miou.

„Ty chceš jít se mnou? To, ale nemusíš,“ řeknu mírně zaskočeně.

„Proč bych nechtěla?“ zašklebí se.

„Je to tvůj syn. Bude to sourozenec našeho syna,“ pokrčí rameny, jako by se nechumelilo.

,,Musím Mie poděkovat. Fakt mi píchla," protáhne se a začne se oblékat. Každá její další věta mě překvapí víc než ta předešlá.

„Myslel jsem, že…nemůžeš přenést přes srdce, že je to můj syn,“ zamumlám a prohlížím si ji mírně vykolejeně.

„Říkals, že mě Mia nijak neohrozí, ne? Tak na co trápit toho malýho,“ pokrčí rameny a podá mi ruku, aby mi pomohla z postele. Zvednu se a začnu se oblékát. Stačí mi pouze kalhoty, zbytek je tak trochu přežitek.

„Tak dělej,“ popohání mě s úšklebky.

„No, pokud chceš,“ chytím ji za nastavenou dlaň a cestou k Mie si ji pozorně prohlížím a přemýšlím do jaké míry je její chování ovlivněno mateřskými pudy a do jaké upířími.

Do dveří vejde Di jako první a jen co spatří mou sestru, zahalasí:

„Čau Mio,“ drze se zašklebí a vycení špičáky, které se jí k jejím provokacím náramně hodí.

„Dík za pomoc. Fakt si toho vážím,“ řekne vděčně a udělá na malého hrůzostrašný kukuč, kterému se začne smát.

„Nedělala jsem to kvůli vám dvěma,“ řekne Mia a zachmuřeně si ji prohlíží.

„Tak to je mi jasný,“ rozesměje se má šťastná krev.

„Chceš si ho pochovat?“ zaskočí ji otázkou. Di na ni chvíli třeští oči, ale nakonec přikývne.

„Tak jestli můžu,“ hlesne. Mia jí pomůže s malým a Baltazar ani nezabrečí. Jen se usmívá a dívá se na její vyceněné špičáky, jako by na něj dělala opičky. Letmo ji dlaněmi plácá po obličeji, až se Di kření o to více.

„Bojovnej po mamince,“ uchechtne se.

„A krásnej po tatínkovi,“ vzdychne okouzleně Mia a přivine se ke mně.

„Mio, nech toho,“ vysmeknu se jí a podívám se po své maličké. Jenže té to očividně vůbec nevadí. Tváří se natolik nezúčastněně, až mě to zaskočí. Jako by se dívala na obraz v televizi. Naprosto bez emocí.

Sám pro sebe se ušklíbnu. Že by další úžasná upíří vlastnost? Žádná žárlivost, ale naprostá sexuální volnost. Jak vidím, tak teď bych měl nevěru i s jejím souhlasem. To se mám vážně na co těšit. Nedivil bych se, kdyby už za sebou měla nějaký menší výstup kupříkladu s Dexterem. Ovšem pokud by ho k ní náš syn pustil. Což pochybuju.

Hm, takže minimálně do porodu to bude muset má věrná polovička vydržet… A já doufám, že do té doby z ní toho upíra vymlátím úplně!

„Tady máš synka,“ podá mi malého a políbí mě na rty.

„Jdu se opít krví,“ olízne si špičáky. Její zorničky už jsou zase děsivě rudé, stejně jako ty Baltazarovi. Ani nečeká, až něco řeknu a vyjde ze dveří.

*

Zrovna visím očima na Baltovi a zkoumám v čem je mi tak moc podobný, když se mi do uší jako nůž zařízne bolestný křik.

„Do hajzlu! Chrisante! Já nezamknul!“ prolétne mi v jediném okamžiku hlavou. V rychlosti předám malého Mie a spěchám do své ložnice, kde zůstanu zděšeně stát ve dveřích. Di drtí Chrisino povadlé tělo a nemilosrdně jí drásá krk svými špičáky.

„Di!“ zařvu a přiskočím k ní. Odervu ji jak nejrychleji dovedu a vezmu Chris do náruče. Když ji položím na postel, lehce se zachvěje, ale jinak neprojeví žádné známky života.

„Ani se nehni!“ zavrčím na ni vztekle, když vidím, jak kolem ní obchází jako dravec. V očích má krvelačný lesk i hněv, že jsem si dovolil sebrat jí hračku.

Těší nás, že Vás můžeme seznámit s novou postavou Hry s ohněm

Chrisante

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hra s ohněm - 51. kapitola: