OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra s ohněm - 54. kapitola

18.08.2011 (13:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1050×

54. kapitola - „Moji nejbližší mi nevěří!“

Chester

Zatočím se mi hlava a slastně usyknu, když se do mě zakousne, a pak už jen někam padám, pohlcen naprostou slastí, která mi pulzuje snad celým tělem. Vím, že může pít mou krev pouze v omezeném množství, ale…nedokážu se od ní odtrhnout a ona ode mě taky ne.

Hlavou mi prolétne myšlenka, že snad ani nechci, aby přestala. Přece musí být způsob, jak bychom si tyhle okamžiky mohli užívat častěji a ona potom nepropadala paranoie.

„Dost,“ usyknu znovu, když už to nemůžu vydržet. Jenže ona neslyší nebo spíš nechce slyšet.

„Do hajzlu, Di!“ zavrčím a z posledních sil ji od sebe odervu, ztrácejíc při tom zbytky rozumu i půdu pod nohama. Neudělám to ovšem nejšťastnějším způsobem, protože si jejími špičáky v krku vytvořím bolestivý šrám. Usyknu a náhle pocítím jakousi závrať. Chytím se za krvácející ránu a zesláble se opřu o postel.

„Chazzy,“ zakňourá a posadí se ke mně.

„Budeš potřebovat krev,“ řekne a snaží se mi obvazem, který vzala ze šuplíku zavázat ránu. Jako upír mám sice hojení rychlejší, ale ona mi dala vážně zabrat.

„Chceš přitáhnout tu svojí kořist, aby ses mohl napít?“ navrhne mi absurdně.

„Nechci nic!“ odmítnu a bráním se obvazu, kterým mi obvázala ránu. Nebudu tu chodit jako chudáček s fáčem na krku!

„A není to má kořist. Nebudu z ní pít! Už jsem ti řekl, že proto ji tady nemám,“ zavrčím naštvaně a zamračím se.

„Fajn,“ ušklíbne se.

„V tom případě si poradíš sám. Já si jdu najít oběť, musím to zředit, jinak ze mě bude zase magor,“ zavrčí pobaveně a zvedne se ode mě.

„A jelikož ty nechceš tu kytku obětovat, tak mi fakt nezbývá nic jinýho,“ zašklebí se na mě, jako na provinilce a lakomce, který se nechce dělit o kus žvance.

„No jistě, jen si leť!“ ušklíbnu se v duchu a dívám se, jak mizí v dáli. Osamostatnila se vážně rychle a mě to vůbec netěší! Ještě chvíli sedím, aby se mi trochu srovnat "tlak" a mohl jsem se zvednout, když mě vyruší klepání na dveře.

„Kdo v tomhle domě ještě klepe?“ pomyslím si v duchu pobaveně a pak mi to dojde.

„Desire, kdo jiný,“ potutelně se nad tou pravdou usměju, když mi do zorného pole dostane druhá Di s úsměvem na rtech.

„Co se ti stalo?“ zbledne a s obavou, která se jí zračí v očí se na mě dívá. Jemně mi přejede po krku a zajíkne se.

„Nic se nestalo,“ zamumlám a čekám, až řekne pravý důvod své návštěvy. Trochu se pod mým pohledem ošije a skloní cudně hlavu. Toho bych se u Di vážně nedočkal.

„Chrisante se probrala a chce tě vidět,“ broukne a ještě jednou mě sjede pohledem.

„Hned jsem tam,“ řeknu a zvednu se z postele.

„Do hajzlu, ta moje maličká se na mě ale vážně vyřádila!“ pomyslím si mírně mrzutě, když se mi před očima roztančí hvězdičky.

„Je ti dobře?“ hlesne Des starostivě.

„Jsem v pořádku,“ odbudu ji a jdu za Chris do své ložnice. Leží v mé posteli a nevinně se usmívá.

„Jak je ti?“ dojdu k ní váhavým krokem. Po setkání s Di by měla mít z upírů zřejmě ještě větší respekt, ale mě se nebojí. Tak nějak podivně mě to těší. Asi jsem vážně už naprosto ztracený případ.

„Už je mi lépe. Kdo…Kdo to byl?“ polkne rozhořčeně a polekaně zároveň.

„Takhle krutě si mě ještě nikdo nevzal,“ odvrátí oči a poušklíbne se, zatímco mě jemně chytí za prsty a pohladí mě palcem po hřbetu ruky.

„To byla Di,“ vzdychnu a zadívám se na ni výmluvným pohledem. Ví, o koho se jedná. Ostatně za těch pár dní jsem jí řekl víc věcí, než komukoliv jinému. Nejsem zrovna typ, který s někým rozebírá svoje problémy, ale...je to zvláštní - s ní jsem se cítil natolik dobře, že mi to v tu chvíli snad ani nepřišlo jako něco ponižujícího.

„Promiň. Měl jsem zamknout, ale úplně jsem na to zapomněl,“ zatvářím se omluvně a sáhnu jí letmo na obvaz, abych se mohl podívat na ránu, která určitě bolí jako čert.

„Co se ti proboha stalo?!“ natáhne ruku k mému krku, ale nedovolím jí, aby se mně dotkla.

„Taková malá nehoda,“ zamumlám. Nemám chuť se jí s tím teď svěřovat, i když vím, že jí to mohu říct.

„Ona ti udělala to samé jako mně,“ hlesne a všimne si náhle bolesti v mých očích, kterou jsem nechtěl ukazovat.

„Chazzy, ona je tak moc nebezpečná a zlá,“ zamumlá, jako by se to přede mnou bála vyslovit.

„Možná už to není ona. Ta, kterou jsi miloval,“ zvedne ke mně oči a naléhavě se jimi zabodne do těch mých.

„Za ten škrábanec si můžu sám,“ zavrtím hlavou.

„A nebezpečná je, ale jen pro tebe. Ne pro mě. Musíš se rychle uzdravit, abych tě odsud odnesl,“ řeknu, ale na větu o tom, že už to není ona, nereaguju.

Nechci se s ní o tom bavit, protože si to nechci připustit. Nevím, co by bylo, kdyby v ní i přes veškerou mou snahu zvítězila ta bezcitná upíří stránka. A ještě mou vinou. Kvůli pár minutám zasraného chtíče a neschopnosti se ovládat.

„To s ní čekáš to dítě?“ polkne a snaží se mi nahlédnout do očí, i když se od ní odvracím.

„Čekám,“ řeknu a dívám se po svých trofejích, krvavých skvrnách na zdi.

„To se stalo ještě v době, když byla člověk,“ vydechnu nostalgicky, jak se ve mně perou ty šťastné okamžiky s těmi nynějšími.

„Chazzy,“ řekne zamyšleně.

„Nechci, aby ses trápil,“ zašeptá a pomalým pohybem se ke mně přiblíží natolik, až jsou naše ústa jen pár centimetrů od sebe. Jemně mě pohladí po tváři a shlíží mi do očí. Chybí mi ta něha, ale ona není ta, od které bych ji chtěl.

„S tím si nemusíš lámat hlavu,“ trochu smutně se pousměju. Nečekal bych, že někdy potkám někoho tak nesobeckého, jako je Chris. Někoho, kdo mě pochopí a tak lehce dosáhne toho, abych se mu svěřoval.

Lehce jí zastrčím za ucho pramen spadlých světlých vlasů. Její čokoládové oči na mně stále visí a náhle mi přijdou tak důvěrně známé. Tak strašně moc, že možná proto udělám to, co udělám.

Dick

„Nazdar hrdličky!“ divoce na parapet dosedne temná postava, až sebou Des trhne a v zápalu strachu vyjekne to své:

„Ježíši Kriste!“ až se musím pousmát, protože v tom děsivém návštěvníkovi poznám Di. Ovšem nevím, jestli to teď brát jako radostné setkání, protože ona je schopná svou sestru sežrat zaživa.

„Neruším?“ vycení na nás v širokém úsměvu špičáky, zatímco se mi Des vetře do náruče a trochu bojácně na ni shlíží.

„Desire, sakra, už se neboj. Nic ti neudělám! Přísahám! Já se dokážu ovládat,“ hlesne pobouřeně a zoufale se zadívá z okna, jako by jí sestřin strach vadil. Zkoumavě ji pozoruju a snažím se přijít na to, v jakém rozpoložení se nachází.

„Nebojím se tě,“ špitne má lepší polovička a snaží se na ni usmát.

„Jsem to pořád já, jenom…lepší,“ vydechne Di a pokrčí rameny.

„Lepší?“ pozvednu obočí.

„V čem si nyní přijdeš lepší?“ protnu ji zamyšleným pohledem. Jindy bych se asi neptal, ale teď mi Des nasadila brouka do hlavy. Di se na mě pobaveně zahledí a vědoucně pronese:

„Jako bys nevěděl! Tenhle svět nabízí tolik rozkoše!“ zahřmí a oči jí nadšením zasvítí.

„Ale slíbila jsem sobě i Chazzymu, že se budu krotit a nebudu zlá a krutá. Snažím se teď, aby moje sání nikoho nebolelo a ani nezabilo!“ hrdě vypne hruď a oba nás tím zmate.

„Moje dnešní oběť,“ skloní v úctě hlavu,

„nepostřehla ani bolest a dokonce přežila!“ usměje se na mě naprosto rozzářeným úsměvem, seskočí z okna a rozpřáhne ruce, jako by čekala objetí. Když se ani jeden z nás nehne, zas ruce mírně pobouřeně stáhne.

„Položila jsem ji před nemocnicí, tak tam jí snad najdou, ne?“ hlesne, jako by se ujišťovala, že její kořist bude v pořádku. Nechápavě ji protnu pohledem.

„Ty jsi nezabíjela?“ vysloví Desire tu absurditu nahlas.

„Nezabíjela!“ znovu před námi hrdě vypne hruď.

„Snažím se odčinit svý hříchy,“ mírně zakaboněně skloní hlavu. Evidentně se v ní rozhořelo svědomí a ona se teď vážně snaží chovat férově a lidsky, ovšem to mi trochu nejde k té horké novince, se kterou Desire přiběhla od Chestera celá říčná a rozhozená!

„Myslíš, že to Chaz uslyší rád?“ mírně se zašklebí, zatímco mě propaluje pohledem, jako by si vážně nebyla jistá.

„Proč by to neměl slyšet rád?“ odpovím zaujatě a dívám se, jako bych ji snad viděl poprvé.

„On byl naposledy až moc…upíří,“ polkne a omluvně se usměje.

„Já jsem sice upír, ale chci bejt lidská. Mít city, i když se musím krmit lidma. Hele, můj nápad to nebyl a kdyby to šlo, tak bych to nedělala,“ pokrčí zmučeně rameny, zatímco na ni oba dál nechápavě zíráme.

„Já přece musím něco jíst!“ prskne zoufale a složí si hlavu do dlaní, jako by jí z toho bylo do pláče. Desire sebou trhne. Zdá se, že jsme se ve svém odhadu maličko spletli a Di je zas samé překvapení! Čekal jsem, jak začne básnit o tom, jak je úžasné mučit všechny ty bezbranné oběti a ona si zatím snaží uchovat svou lidskou tvář?

V tom případě nechápu Chesterovo jednání, i když…nevidím do jejich vztahu, tak mohu těžko soudit. Budou si to muset vyřešit sami.

„Já mám teď na svět trochu jiný pohled, než ten prvoplánově upíří,“ řeknu a zadívám se zamyšleně na Desire.

„A myslím, že Chester to má podobně,“ sjedu pohledem na Di, která se těm slovům zašklebí a myslí si své. Cítím, jak to v ní všechno vře. Nedokážu to popsat, ale jako bych snad slyšel, co si myslí. Je to vážně zvláštní pocit, takové skryté pouto, které se projevuje vždy, když se na ni zaměřím.

„Musím se mu omluvit,“ schoulí se znovu na parapet.

„Nejdřív po mně chtěl něžnosti. To mi moc nešlo kvůli tý mojí nechutný zkažený upíří nátuře a pak se ke mně začal chovat jako stoprocentní bezcitnej upír,“ zamumlá zoufale.

„Zase jsem ho změnila, jenže k horšímu. Já jsem fakt nechtěla! Je pro mě…hrozně těžký…udržet si lidskou…povahu a tvář,“ vydechne a já cítím, jak se to v ní všechno pere a ona se brání těm tvrdým násilnickým choutkám.

„Je to hrozný pokušení…užívat si všechno, co upíří svět nabízí. Strašně mě to láká, ale já nechci být bestie,“ zahučí a protne mě prosebným pohledem.

„Moc se vám omlouvám. Nechtěla jsem děsit. Byla jsem pár dní hodně mimo a dorazilo mě, když jsem,“ zajíkne se a zavře oči.

„Hrozně mě změnilo, když jsem zabila Patrika. Byla to má první vražda,“ zhroutí se do sebe jako by celé její nitro hořelo.

„Tak moc to bolelo,“ tvrdě se brání pláči. Raději svou slabost zakryje svým ohnivým výrazem a ladně seskočí z okna.

„Musím za kytkou… Chci říct Chrisante. Musím se jí omluvit, že… No jasně, to nepochopí, ale…Zaslouží si to,“ mumlá, zatímco přechází po pokoji.

„Dexter mě úplně zblbnul. Mělo mi bejt jasný, že jakmile mě on podporuje, tak dělám špatnou věc. Podpořil ve mně toho upíra takovým stylem, že… Raději nevědět,“ mávne zoufale rukou. Připadá mi jako zvíře v kleci, které se snaží ovládat a topí se ve svém zoufalství.

„Ach, Di,“ zazoufám si v duchu a ona se po mně otočí, jako bych ji volal.

„Teď tam nechoď!" vyjekne Desire, když se Di přiblíží ke dveřím.

„Sakra, Des, já jí fakt neublížím! Věř mi, mě to zatraceně mrzí!“ zatváří se tak nešťastně, až mě bodne u srdce. Sleduju, jak se celá situace obrací.

Desire se snaží Di zadržet a hází po mně pohledy, kterými prosí o pomoc. Nechápu Chesterovu větu o přeměně, nechápu snad vůbec nic! Ale cítím, že Di mluví pravdu.

„Měla bys to nejdříve říct Chesterovi, aby na to mohl Chrisante předem připravit. Podle všeho věří pouze jemu,“ řeknu konejšivým hlasem, protože už teď je ve špatném rozpoložení a drží se za vystouplé bříško.

„Chtěla jsem si o tom s ním promluvit, ale nikde jsem ho nenašla. Není ani u Mii," pokrčí rameny.

„Tak jsem mu chtěla udělat radost a vyřešit to s ní sama. Sakra, já jí vážně nic neudělám!“ ubezpečuje nás už skoro panicky.

„Vím, že jsem vám i jí hodně ublížila, sakra, ale já se vážně snažím to napravit. Nebude to lehký a v některejch případech to ani nepůjde, ale zkuste mi prosím důvěřovat!“ téměř si před námi klekne a zoufale těká z očí do očí.

„Moji nejbližší mi nevěří!“ vytane mi v duchu a nevím, kde se ta myšlenka vzala. Zavrtím hlavou a znovu se na ni zadívám.

„My ti věříme,“ obejme ji Desire a hladí ji pro uklidnění po vlasech.

„Di, prosím, uklidni se," nabádá ji její sestra s očima plnýma zoufalství. Desire je na své dvojče fixovaná mnohem více, než je Di na ni. Možná si to naše ohnivá maličká ani neuvědomuje.

„Půjdu se po něm podívat,“ navrhnu a zvednu se. Desire mě protne děkovným pohledem, zatímco se k ní Di bezbranně tulí, jako by snad měla ještě křehčí a mírumilovnější povahu než její sestra. Absurdní myšlenka, ale přeci jen mi to tak vážně přijde.

Diana

Tulím se k Desire a nechávám se od ní utěšovat. Je mi na nic a ona mi vážně moc pomáhá. Její sesterská láska mě dostává na kolena a já uznávám, že ona bude člověkem, kterého bych k sobě taky mohla pustit. Ovšem byla jsem už tolikrát zklamaná a tak moc to bolelo, že se prostě bojím.

„Mám tě moc ráda, víš to?“ hlesnu a zadívám se jí do tváře. Jako bych se dívala do zrcadla.

„Já tebe taky, Dianko,“ dá mi mateřskou pusu na čelo a já při tom oslovení zavřu oči, protože to ve mně burcuje pitomý strach. Stále stejná děsivá vzpomínka a díky tomu to nezládám.

„Pomohu ti s tím, aby z tebe byl ten lidský upír. Spolu to zvládneme. Vím, že nechceš zabíjet,“ řekne a já k ní děkovně zvednu oči a ještě víc se k ní přimknu.

„Nechci. Už nikdy,“ horko těžko potlačím ty pitomé slzy.

„Věř mi. Neublížím ti,“ zadívám se na ni a snažím se v těch gestech najít střípky strachu, ale ona se vážně nebojí a mně to dodá odvahu.

„Nebojím se tě. Vždycky jsem ti věřila,“ hladí mě po vlasech a usmívá se…možná stejně jako maminka.

„Bolí to, viď?“ komentuje mé držení se za břicho. Tupá bolest se mísí s mým svědomím a dohromady mi to ubližuje jako málo co, ale díky ní to tolik nevnímám. Zaskočí mě, jak moc se do mě dokáže vcítit. Úplně mě udivuje.

„Je mi fajn,“ špitnu a omluvně se zašklebím.

„To bude dobré. Jen se uklidni,“ hladí mě po vlasech. Trochu sebou cuknu, když se zprudka rozevřou dveře a do nich vejde Chester. Sjede moje vyceněné špičáky pohledem a nesouhlasně se zadívá na Dicka. Jenže já se přece nechystám do nikoho zakousnout!  Není to hladem, ale bolestí!

„Co se děje?“ zajímá se, zatímco ho Desire probodává pronikavým ledovým pohledem, až se po ní nechápavě otáčím.

„Malej,“ pípnu a ještě víc se schoulím do klubíčka. Des mě chytí za ruku a tupě se na něj zadívá. Ale jen co mě Chester vezme do náruče, přitulím se k němu, a je mi jen díky jeho přítomností o něco lépe.

„Chtěla bych mluvit s kytkou. Chci se jí…omluvit za svoje chování. Už jí neublížím,“ vyheknu a začnu znovu vykládat ten svůj hrdý zákrok s kořistí, která přežila!

„Až ti bude lépe, můžeš se za ní stavit. Povím jí to,“ dostane ze sebe a v náruči mě přenese do mého pokoje. Když mě položí na postel, poklekne si ke mně a rukou mi zajede na podbřišek. Stále je takový netečný.

„Zlobíš se na mě,“ vydechnu a je mi opět k pláči. Pitomé hormony. Pitomá potlačovaná nátura! Nedivím se, že je tak chladný. Zklamala jsem ho. Ublížila jsem mu…zase!

„Nezlobím,“ řekne a něžně se věnuje našemu synovi. Pod jeho dotekem bolest mizí jako mávnutím kouzelného proutku.

„Jen jsem si myslel, že ses rozhodla…být upírem,“ svraští čelo.

„Tohle tvé chování mě opět překvapilo,“ dodá zamyšleně.

„No, vlastně mě od toho odradil Dexter, kterej mě nejdřív podporoval v tý krutosti. Došlo mi, že nechci bejt jako on,“ zadívám se mu výmluvně do temných chladných očí.

„Že přece musím mít na vybranou. Když začal dělat scény, tak mi došlo, že jsem na správný cestě. Ukázal jsi mi, že to jde i jinak,“ letmo se na něj usměju.

„Jenom to ještě neumím plně ovládat, ale fakt se snažím a držím se, co to dá!“ dodám horlivě, aby si nemyslel, že mi na tom nezáleží. Ovládání a bezbolestné sání se stalo prioritou číslo jedna.

„Uvědomila jsem si to díky tobě. Dost mi tvoje přeměna…ublížila. Pomohlo mi to utřídit si myšlenky. Došlo mi, že nás takový nechci,“ polknu bolestně.

„Jaká proměna?“ ozve se nechápavě.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hra s ohněm - 54. kapitola: