OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra s ohněm - 59. kapitola

23.08.2011 (12:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 998×

59. kapitola - „Sakra, co se děje?“

Chester

„Chazzy,“ trhne sebou a rozhlédne se, jako by se bála, jestli se mnou nepřišel ještě někdo další. Její melodický hlas se mi rozlehne v hlavě a já se usměju.

„Ona tu není?“ hlesne. Jen zavrtím hlavou. Na její tváři se rozzáří upřímný úsměv. Přisednu si k ní a pohladím jí po dlouhých blonďatých vlasech. Tím dotekem tiším víc sám sebe než ji.

„Stýskalo se mi,“ pípne a hledí mi posvátně do tváře. Musím se tomu usmát. Je vážně roztomilá, jak tak vyčkávavě sedí, pohledem mi visí na rtech a hltá každý můj pohyb, každé mé slovo...

„Jak je ti?“ zajímám se, i když vím, že by ráda slyšela něco jiného. Přejede očima po tmavé místnosti, kde kromě ní naštěstí už nikdo další neleží.

„Už dobře. Zítra mě pustí.“ Posadí se a obejme si kolena, zatímco se vrátím pohledem zpátky ke mně. Obočí má mírně svraštělé a v dlaních houževnatě mačká cíp deky.

„Proč jsi přišel?“

„Abych se přesvědčil, že jsi v pořádku. Přeci jsem ti slíbil, že se ti nic nestane. Chtěl jsem ten slib dodržet. Jen…se mi to nepodařilo tak, jak jsem původně zamýšlel,“ povzdychnu si a znovu se jí prohrábnu plavými vlasy.

„Nic mi neudělala,“ zavrtí se na místě a nejistě pohlédne k pootevřenému oknu.

„Musíš odejít. Řekla, že jakmile tě se mnou ještě někdy uvidí, tak mě utýrá k smrti. Byla to dost…přesvědčivá,“ oklepe se a já si všimnu, jak jí na holých pažích naskočí husí kůže.

„Teď už ti neublíží,“ zavrtím hlavou.

„My…“ odmlčím se a povzdychnu si.

„My se rozešli. Na nějaký čas,“ řeknu tiše, ale do očí se jí nepodívám. Nic na to neřekne. Jen zašustí s peřinou a já ucítím její drobné ruce, které mě trochu nejistě obejmou a přitisknou k sobě.

„Promiň, že tě tím otravuju. Nikomu jsem to ještě neřekl…nějak nevím jak," nechám se od ní utěšovat jako malý kluk. Tak moc potřebuju obyčejné obejmutí, až se za to skoro stydím. Upír ve mně nenadšeně prská, ale v tu chvíli ho nevnímám.

„Blázínku! Neotravuješ," přivine se ke mně a jemně se mnou houpe ze strany na stranu.

„Společně to překonáme. Zas to bude dobré...“ šeptá mi do vlasů a já ji nechávám. Je mi s ní vážně příjemně. Působí na mě zvláštním uklidňujícím dojmem a mně to v tu chvíli neskutečně pomáhá.

„Já vím, že to přejde.“

„Snad…“ prolétne mi myslí.

„Jenom je to dost čerstvé. Navíc to proběhlo tak v klidu, až mě to děsí," řeknu a odtáhnu se od ní.

„Proč jste se vlastně rozešli?“ zajímá se. Dívám se na ni a zjišťuju, že takhle se Di nikdy chovat neuměla. Stále mi předhazuje, jaký jsem sobec, ale nejspíš si nemáme co vyčítat...

„Především proto, aby malý netrpěl našimi hádkami. Potřebují být v klidu oba. Už nechci riskovat zdraví ani jednoho z nich…riskoval jsem ho až dost. My dva spolu prostě nějak nedokážeme být v klidu.“

„Možná jste podobných povah. To je pak těžší, ale není to nemožné,“ snaží se mě povzbudit, zatímco mě jemně konečky prstů hladí po hřbetu ruky.

„Ano, to jsem si taky myslel…že je to možné, ale pokaždé to dopadlo stejně,“ trpce se usměju. Čert ví, čí je to vina. Asi obou...

„Možná je na čase jít prostě dál. Vím, že je to těžké, ale Diana není jediná na světě," řekne a zadívá se na mě čokoládovýma očima.

„Možná,“ řeknu, zatímco se zabodávám do jejích zorniček. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych byl s jinou než s Di. I přes to všechno, co se děje. I přes úlety, ke kterým mám sklony. Nikdy jsem neuvažoval nad tím, že bych od ní odešel.

„Už půjdu,“ donutím se k úsměvu.

„Pokud máš kousek papíru, napiš mi na něj tvou adresu. Přiletím tě navštívit,…tedy pokud budeš chtít.“

„Budu chtít!“ vyhrkne a obličej jí protne neobyčejná radost. Připadám si díky tomu jako bůh, když vidím, co s ní dokážu pouhou větou udělat. Těší mě to a hladí to moje ego.

„Ale asi to moc nepůjde. Jsem z dětského domova. Není tam moc příležitostí k soukromí,“ zamumlá nenadšeně a sklesle pokrčí drobná ramena.

„Tak jak to provedeme?“ chytím ji za bradu a donutím ji, aby se mi zadívala do očí. Že já mám štěstí na takové mladé a…opuštěné dívenky. Oskar by řekl, že je to talent vyhledávat někoho, kdo na mně dokáže viset. Věděl, že přesně tohle mám rád a divil se, že i přesto se zahazuju s Eleanor, když ona…mě asi skutečně nenáviděla...

„Kurva, Oskare dost! Zabiješ ji!“ vyjedu na něj, když jí hlavu div neomlátí o tvrdý dřevěný stůl v obývacím pokoji. Vyplete prsty z jejích hebkých vlasů, které už dávno ztratily lesk a její hlava klesne k zemi.

„Co jsem ti říkal, Chazzy? Vždycky buď slušný!“ řekne tím svým neochvějným tichem, jako by ho nic nerozházelo. Obdivuju ho za to a chci do sebe ten Oskarovský klid vstřebat, protože on má pravdu. Neděsí to jen lidi, ale i upíry.

„Jen…jí tolik neubližuj,“ ošiju se a zamračím, zatímco shlížím jak se zakrvácená Eleanor pokouší vstát, ale nemá sílu.

„Je moje,“ dodám a vycením na něj vztekle špičáky.

„Tak si ji vezmi," pokrčí rameny a nechá mě, abych vzal její křehké lidské tělo do náruče a jemně jí olizoval krev z obličeje. Je horká a chutná jako javorový sirup. Jazykem i rty jí nenásilně očistím tvář.

„Proč tě tak zrasoval?“ odhrnu jí vlasy z čela a dívám se do těch hnědých očí, ze kterých bez přestání padají slzy. Není tak silná, aby takový nápor vydržela. Její povaha je velmi citlivá, tichá a…plachá. Ovšem září z ní sílá mateřství tak mocná, že jsem nic podobného nikdy neviděl.

„Chtěl vědět, kde jsou děti,“ hlesne a schoulí se ke mně, jako by u mě našla útočiště. Na chvilku mnou projede další ochranářský pocit a v hrudi se mi rozhoří obrovská majetnost, kterou nechám plát. Jen toho pudu, který jí chtěl poskytnout bezpečí, se snažím zbavit. Je pro mě nevýhodný a Oskar…by ho neskousl.

„Nikdy to neřekneš, viď?“ povzdychnu si a předem vím odpověď. Může ji týrat třeba hodiny v kuse, ale ona nic nepoví. Když se ze sklepa ozve nelidský hrdelní křik, divoce sebou trhne, jako by tam chtěla utíkat a pomoct mu.

„To byl Daniel?“ rozbrečí se mi v náruči a já ji k sobě přitisknu, ovšem paradoxně ne proto, aby mi utekla. Na to nemá sílu. Ale proto, abych se cítil sám jistější a ujišťoval se v tom, že ona už patří jen mě!

„Brzy ho zabije. Nemusíš se bát, že by dýl trpěl.“

„Nech si tu jen mě. Udělám pro tebe cokoliv budeš chtít. Daniela pusť,“ rozbrečí se v naprosté zoufalosti a bezmocně sebou v psychické bolesti trhá. Prohlížím si ji chladným pohledem a zas pociťuju tu touhu, které mi její hebké krásné tělo pomáhá uhasit.

„To uděláš stejně.“ Nadšeně vycením špičáky a olíznu jí krev, jež jí stéká po spánku.

„Oskar ho nikdy nepustí, poupátko. Zabije ho. Ty ještě můžeš žít šťastně, když mi povíš, kde jsou tvý děti.“

„Nikdy by ses mě nevzdal.“ Rozetře si vědoucně slzy rozklepanými prsty a zadívá se mi do očí.

„Ty mě nikdy nenecháš jít…“

Honem zamrkám, abych se probral z té nepříjemné vzpomínky. Věděla, že ji nenechám odejít, ale stejně mě k tomu Oskar donutil. On možná doteď nechápe důvod, proč jsem to udělal, ale už jsem to dál nemohl snášet. Když byla pryč, nic mi nedávalo smysl a jeho týrání se pro mě stalo…až příliš krutým, přestože jsem ho sám tak rád praktikoval.

„Kdybys byla na pokoji sama, stačí nechat pootevřené okno a já si tě najdu, ale takový luxus tam asi nemáš, viď?“

„Jsme na pokoji čtyři,“ omluvně se usměje a sklopí oči.

„Vůbec netuším, jak bych to mohla vyřešit… Ale moc ráda bych tě vídala dál,“ zabodne se mi do očí něžným pohledem, až se mi mírně sevře nitro pod návalem těch citů, které na mě pouští.

„Kdybys jen věděla, co jsem zač…“

„Tak to ještě jde. Tolik ženských snad ještě zvládnu,“ zazubím se a snažím se, aby mé zbraně zůstaly schované. Nechci, aby se mě bála. Zvláštní jev u upíra. Především u někoho, kdo prošel takovým výcvikem jako já.

„Řekli by na tebe, kdyby ses čas od času na pár hodin vytratila?“ zajímám se.

„Snad by mlčely. Jen to nějakou dobu nepůjde. Kvůli tomu, že si myslí, že jsem utekla a ocitla se tady. Oni nevěří na upíry,“ povzdychne si s úsměvem a její obličej se maličko komicky rozzáří. Je úplně jiná než Di. Nepodobá se ani Susan, i když jsem si to zprvu kvůli těm dlouhým světlým vlasům a hnědým očím myslel.

„Susan...“

„Kolik ti vlastně je? Myslel jsem, že už jsi plnoletá."

„Je mi sedmnáct,“ zavrtí hlavou a trochu mě tím vykolejí.

„Hm…vypadáš starší,“ přiznám nenadšeně. Rozhodně jsem jí hádal něco kolem devatenácti let. Tohle mě moc neupokojilo. Zase tak mladá!

„No, když to nepůjde po dobrém, tak to půjde po zlém,“ blýsknu špičáky v ďábelském úsměvu.

„Nějak těm tvým spolubydlícím vysvětlím, že je v jejich zájmu tě krýt. V krajní nouzi to můžeš svést na mě.“ Rozesměju ji tím.

„Víš, jak bys je vyděsil?“ vyprskne.

„Ukryly by mezi sebou při pohledu na tebe klidně i teroristu,“ zubí se na mě.

„Nesměj se. Já to myslím vážně. Pořád mám v sobě i druhou polovinu upíra…tu pravou," blýsknu očima, ale není v tom nic, co by ji mělo děsit.

„Já vím,“ usměje se.

„Však tu tvou druhou půlku nebudu nikdy pokoušet," mrkne na mě.

„Já tuhle tvou lepší polovinu obdivuju," usměje se na mě vděčnýma očima.

„Díky tobě se po dlouhé době cítím zase dobře."

„Tak to jsi první, na koho má přítomnost takhle působí,“ usměju se a zvednu se k odchodu.

„Vážně budu muset jít. Najdu si tě," slíbím, a když se ke mně na okamžik přivine a já ji znovu pohladím po světlých vlasech, vyvolá to ve mně nepříjemné vzpomínky...

„Kdo jsi?“ dívá se na mě s důvěrou v očích. Netuší, že i v jejím dětském věku bych jí mohl někdo ublížit.

„Jsem Chester,“ usměju se a jemně ji pohladím po malé ručce. Ucukne a schová obě dlaně pod deku.

„Studíš,“ zachmuří se a probodne mě očima připomínající čokoládu. Má něžnou dívčí tvář, tak hrozně nevinnou, že by ji Oskar zatoužil mít pro sebe. Zářivé blonďaté vlasy má kolem hlavy jako svatozář a dlouhé prameny jí stékají po ramenou až na tu bělostnou pokrývku.

„Vezmu tě domů,“ řeknu a snažím se ji moc neděsit. Skrývám jak špičáky, tak i dlouhé děsivé drápy, aby se mě náhodou nezalekla.

„Vezmeš mě k mamince?“ podepře si obličej dlaněmi, zatímco na mě zaujatě hledí.

„K mamince ne,“ odpovím chladně.

„Budeš teď se mnou. Budeš u mě mít všechno. Své hračky, svůj pokoj…“

„Budeš mi číst pohádky?“ skočí mi do řeči a ukáže na pohádkovou knihu, kterou má na nočním stolku. Povzdychnu si a chytím se za kořen nosu. Myslel jsem, že bude jednoduší ji unést. Nepočítal jsem s tím, že se budu bránit vzpomínkám a výčitkám svědomí.

„Vezmi mě odsud. Oni mi tu ubližují,“ hlesne a ukáže na vpichy od jehel, kterými jí do těla pouští léky. Sám nevím, jak ji dokážu bez léků udržet naživu...bez bolesti... Nebude se mnou dlouho, ale budu se jí tu dobu snažit zpříjemnit co nejvíc.

„Vezmu, neboj se,“ prohrábnu se jí dlouhými vlasy a čekám, že ucukne. Ale ona se ani nepohne.

„Nebojíš se mě?“

„Ne. Maminka říkala, že si pro mě přijde anděl. Jsi to ty, viď?“ tvářička se jí rozzáří a z velkých dětských očí jí září snad cosi jako radost.

„Chazzy,“ probere mě ze vzpomínek a já se na ni s otázkou v očích zadívám. Nic neřekne, jen se ke mně znovu přitiskne.

„Zkus se netrápit, nezasloužíš si to. Jsi úžasný,“ šeptá.

„Děkuju ti za všechno.“

„Nemáš mi za co děkovat… To bych měl spíše já," pohladím ji po zádech. Zvedne ke mně zamilovaný obličej, až neodolám a přejedu jí drápy po narůžovělé tváři.

„Chris…já si zasloužím horší věci,“ pousměju se smutně, když si vzpomenu na svou minulost. Kdyby věděla, jaký jsem byl a co jsem všechno dokázal provést, nedívala by se na mě takhle... Už nejspíš nikdy.

„Nemusíš si se mnou dělat starosti. Já si to nějak vyřeším. Díky, že jsi mne vyslechla," usměju se na ni. Natáhne se ke mně a horkými rty mě jemně políbí na tvář. Sevřu ji v náruči a zavřu oči. Za ztěžklými víčky se mi okamžitě objeví Diiana tvář a já se od Chrisante s povzdychnutím odprostím. Bez dalších řečí zmizím ve tmě.

*

Chester

Sedím na košatém stromě, obklopený naprostou tmou a shlížím na vybranou kořist. Je to vysoký statný chlap. Nedokázal bych se teď dotknout nějaké mladé dívky, ze kterých obvykle piju. Všechny by mi připomínaly Di a probouzely ve mně nepříjemné vzpomínky.

Když se ke mně otočí zády a já chci k němu seskočit, kdosi mě předběhne a zakousne se mu ze zadu do krku. Nepříjemně zavrčím, protože dotyčný mi sebral dnešní večeři. Zaostřím zrak a spatřím v tom neznámém černovlasou dívku hýbající se tak nějak těžkopádně.

Teprve teď poznávám Di, která se drží za záda a oddechuje. Samozřejmě, bříško už má dostatečně velké na to, aby jí pohyb dělal problémy. Když si poklekne k bezvládnému tělu, opatrně se do něj zakousne, zatímco rozvážně saje, jako by se bála, aby mu neublížila.

Je zvláštní vidět ji chovat se takhle. Líbí se mi, jak se snaží ovládat. Že by se mi alespoň tohle povedlo a já jí do těla vrátil soucit? Po chvíli se od něj odkloní a zaúpí. Sebere mu z kapsy mobilní telefon a s hlubokým nádechem se zvedne, zatímco mačká tlačítka.

„Záchranka? Našla jsem v Lincoln Parku muže v bezvědomí. Vypadá to, že ztratil hodně krve. Je to ihned u vchodu. Ano. Dobře,“ řekne spěšně a zavěsí.

„Hned jsou tu,“ pohladí ho po vlasech a obváže mu ránu obvazem, který vytáhne z kapsy. Je na to připravená a mě to těší. Celé její soucitné chování. Postává kolem něj obranně do té doby, než v dálce uvidí světla sanitky. Teprve pak se zvedne ze země a odletí pryč.

Kdybychom byli spolu, už bych za ní letěl. Ale takhle jen čekám, až ho naloží a zbudou po nich jen rudá koncová světla. Možná, že ještě máme šanci…někdy v budoucnu, pokud nám oběma tenhle přístup k lidem vydrží.

*

O dva týdny později

Chester

„Můžu?“ nakoukne do dveří držíc se za záda. Černé vlasy má rozprostřené po ramenou a prsou, až to vyvolává ještě větší dojem křehkosti, přestože se cynicky šklebí jako vždycky.

„Děje se něco?“ postavím se, abych jí pomohl.

„Jen potřebuju jed, sakra,“ zakleje a opře se zmučeně o dveře. Fascinovaně jí sjedu pohledem na bříško. Je to až neskutečné, jak rychle teď roste. A já o to přicházím...

„Pojď, sedni si," podám jí ruku a pomůžu jí na svou prostornou černou postel. Zmoženě se posadí a těká pohledem po pokoji. Když zjistí, že se na ni dívám, vykouzlí v očích plamínky a tvář se jí zkroutí do bolestné grimasy, jak jí znovu protne bolest.

„Nebo si chceš lehnout?“ zadívám se na ni, když vidím, jak si stále podepírá záda. Ta váha navíc je hodně znát. Ona je sice stále štíhlá, ale její bříško je neskutečně velké, až tak nějak…neočekávaně.

„Lehnu si, pokud ti to nebude vadit,“ zafuní a zatne čelist. Ze rtů jí neposlušně vykouknou špičáky a mě mírně bodne v hrudi. Do té doby vypadala stále tak křehce a nevinně…

„Samozřejmě, že nebude.“ Pod záda jí nastrkám polštáře, aby se mohla opřít do měkkého a pak se jí lépe vstávalo.

„Je to lepší?“ přisednu si k ní a vezmu ji za hubené zápěstí.

„Možná by mi píchlo, kdybys mi vyrval páteř,“ ušklíbne se plna sarkasmu a zanaříká, když se snaží uvolnit. Pousměju se a oběma rukama jí zajedu na dolní polovinu zad, jak jen mi to její poloha dovolí. Konečky prstů ji začnu masírovat. Nikdy jsem to nedělal…vlastně ani nevím, jestli to k něčemu bude. Ale snad mou snahu ocení.

Zasténá úlevou a přivře víčka. Poddá se mi ještě více. Jednou rukou odtáhnu polštáře a posadím se za ni, abych ji mohl promasírovat.

„Dík, tohle mi fakt pomáhá. Seš zlatej,“ usykne a protáhne se.

„To jsem rád,“ uchopím ji znovu za zápěstí a zakousnu se do ní. Znovu pocítím tu bolest i slast zároveň. Odměňuje se mi šťastnou krví, která ochromuje veškeré moje smysly. Její vůně mám plnou hlavu a s každým dalším sladkým douškem ve mně bolestně zatrne. Vyvolává to ve mně naprosto protichůdné pocity. Na jedné straně uspokojení, na druhé podivný pocit prázdnoty, který se prohlubuje víc a víc.

Lehce jí sjedu dlaní na podbřišek, abych si užil svého následovníka. Naše dítě. Di zasténá a zakloní hlavu. Opře si ji o mé rameno a to mě probere.

„Promiň, trochu jsem to přehnal,“ zachraptím, když se mi od ní podaří odtrhnout. Asi jsem vážně masochista, když jsem se tím pocitem zoufalství a ztráty nechal týrat tak dlouho. Přistiženě stáhnu dlaň z jejího břicha.

„Malej je spokojenej?“ stará se.

Znovu se dotknu napnuté kůže celou plochou dlaně a zavřu oči. Co jsme od sebe, snažím se doteky omezit na minimum, abych jim zbytečně neubližoval. To, co však ucítím teď, je úplně jiné než obvykle!

Záchvěvy a signály, které jsem od našeho dítěte přijímám, jako by se zdvojnásobily! Vibrace a pohyby do mé dlaně přicházejí ze dvou různých stran, jako by… Otevřu oči a zabodnu se na Diin upřený pohled.

„Sakra, co se děje?“ zeptá se zděšeně, když uvidí můj zmatený výraz.

„Já…nevím, je to…zvláštní," přejíždím jí po břiše a snažím se zjistit, jestli se mi to jen zdá, nebo je opravdu možné, že...!"

„Chazzy, sakra! Děsíš mě!“ zaúpí a vrhne se mi do náruče.

„Řekni, že je mu fajn! Řekni, že mu nic není!“ Rozklepe se a položí si dlaně na obličej, jako by se měla každou chvíli rozbrečet.

„Uklidni se, je mu dobře, jen…“ nakrabatím čelo.

„Jen co?“ vyjekne zoufale a v popelavých očích se objeví naprostá panika.

Pokud Vám nebude vadit odpovědět mi na pár dotazů, budu štěstím bez sebe a psaní mi rozhodně půjde rychleji, takže i nové kapitolky budou dříve ,o)

1. Tak copak se podle Vás nyní děje? :o)

2. Kdo je podle Vás Susan?

3. Kdo je Oskar? Máte na něj nějaký názor...?

Děkuji za komentáře a Vaše odpovědi. Všem, kdo žije spolu s hrdiny HSO jejich život, přeji příjemné čtení. :o)

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hra s ohněm - 59. kapitola :