OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra s ohněm - 6. kapitola

01.07.2011 (14:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1615×

6. kapitola - „Tebe to nebolí?"

Chester:

Uslyším klapnout dveře. Zavřu oči a dělám, že spím. Nemám na ni právě v tuto chvíli náladu. Když však ani po chvíli neodejde a dál nerozhodně přešlapuje, zase je otevřu.

„Jsi volná," řeknu, aniž bych se na ni podíval. Postavím se, přejdu k oknu.

„Mít tě nemůžu a chuť na to, abych tě zabil…" Na chvilku se odmlčím.

,,O tu jsem nějak přišel.“

„Já nechci odejít," řekne zastřeně a pomalu ke mně jde. Postaví se vedle mě a jemně mě chytí za ruku, až svraštím obočí a zadívám se na ni.

„A co teda chceš?" Zabodnu se pohledem do jejích šedých hlubokých očí. Trochu couvne.

„Já vlastně nevím. Jen mě to k tobě strašně táhne. Já," skloní hlavu, „chci tě poznat." Její hlas zní rozhodně.

„Poznat," odfrknu posměšně.

„Na mně není nic, co bys měla poznávat. Jsi naivní, jestli si myslíš, že ze mě vymámíš nějaké city. Jsem upírem už dost dlouho na to, abych v sobě ještě nějaké měl. Mně jde jen o krev. O šťastnou krev, jenže k ní mi ty pomoct nechceš!" zavrčím a vyprostím svojí ruku z jejího sevření. Zúží oči do malých štěrbinek.

„Zajímavý, že v tobě ty city objevuju," ušklíbne se vědoucně a ignoruje moje vrčení. Přikročí ke mně náhle tak blízko, až cítím teplo jejího křehkého těla.

„Chceš mou krev? Dám ti ji dobrovolně.“ Překvapí mě.

„Jestli ji chceš, vezmi si ji. Nabízím ti ji sama od sebe." Tvrdě se mi zadívá do očí bez náznaku obav.

Polknu a přejedu pohledem z jejího odhodlaného výrazu na odhalený krk, který mi nastavuje. Co je tohle za holčičku, že jsou s ní takové problémy?! Už mě přešla i chuť z ní pít.

„O žádné milodary ti nestojím,“ ušklíbnu se.

„Tak špatně na tom ještě nejsem, abych si nedokázal najít pořádnou potravu. Vrať se raději domů k rodičům.“ Při těch slovech jí z očí vyhrknou slzy. Sice je hned setře a přebije svou slabost vztekem.

„Nikam nejdu!" řekne ostře a zamračí se, obličej jí zkroutí grimasa dívčího vzteku.

„Ty mě nechceš? Nejsem ti dost dobrá?!" Naprosto nepokrytě zuří.

„To se nedělá, odmítat připravenou hostinu!" ušklíbne se a začne se přede mnou mírně procházet.

„Co vlastně chceš?!" vybafne na mě a stoupnu si ke mně tak blízko, až mi dýchá na krk. Bez varování mě chytí za ruku a vyhrne mi rukáv. Výhružně na ni namířím prst:

„Tohle už nikdy nedělej!" syknu a oba rukávy si zapnu na knoflík.

„Už tě nechci. Podívej se na sebe, jak se chováš. Jsi ještě malá holka. Hraj si s panenkami. Sama jsi jednou z nich. Na někoho, jako jsem já, prostě ještě nemáš. A já nemám chuť ti dělat otce. A teď vypadni," ukážu jí dveře.

Diana:

Zamrkám, abych zakryla slzy a ponížení. Zas ta tupá bolest v prsou! Tohle jsem vážně nečekala. Neřeknu ani slovo a poníženě, přímo bezmocně vycouvám ze dveří. Jakmile je zabouchnu, spustí se mi z očí potůčky slz a vztekle vyběhnu z domu rychlostí blesku. Neohlížím se. Adrenalin mě popohání natolik, že si neuvědomuju ten strach. Neslyším ani žádné podezřelé zvuky, protože mi v uších hučí má vlastní krev.

Proběhnu temnou zahradou a venku se zastavím. Já nevím, kam mám jít! Nevím, kde jsem a je mi to jedno. Měl pravdu, chovala jsem se jak dítě, jen abych zakryla skutečnost, která mě dostal na kolena. Běžím, dokud mi síly stačí a nakonec padnu na kolena. Zhluboka se nadechnu a rozhlédnu se kolem. Jsem u lesíka. Výhružné ticho a klid všude kolem mi na bezstarostnosti nepřidává. Naskakuje mi z toho husí kůže!

„Hele, koho tu máme," ozve se zavrčení a děsivý smích. Po zádech mi přejede mráz, když se snažím prokouknout stíny a najít tu hrozbu. Váhavě se zvednu ze země a snažím se uklidnit žaludek, který se mi opět v návalu nervozity a hrůzy obrací.

„Jestli tu někde seš, tak vylez!" zamračím se.

„Nás je tu víc." Znovu se začne tak hrozivě smát, až se rozklepu. Když se ze stínu stromů vyhoupne několik temných postav, couvnu. Jsou stejně děsivý a nebezpeční jako Chester. Možná i víc, protože on už mě nechce ani zabít. V očích jim vyniká naprostý chlad a chtíč, což ve mně vyburcuje další děsuplné pocity.

„Neplakej, zlato,“ uculí se na mě cynicky upír s dlouhými černými vlasy, které rámují jeho bledý zajímavý obličej. Rty i bradu má od krve. Působí to ještě hrůzostrašněji! Při zvuku jeho hlasu mi nepříjemně zatrne v zádech. Bleskově se přesune přímo za mě a chytí mě pod krkem, až vyjeknu. Jeho dotek přímo pálí na mé holé kůži.

„Přece v posledních vteřinách svýho života nebudeš bulet,“ zavrčí mi pobaveně do ucha, až se zajíknu a zavřu zoufale oči.

„Pustíš mě, prosím tě?" zašeptám beznadějně. Od srdce se zasměje.

„Sladce naivní. To mám rád." Vdechne mou vůni a pohladí mě mazlivě po vlasech.

„Tak tady jsi. Všude tě hledám!" Při zvuku jeho hlasu mi srdce poskočí v naději. Všechny pohledy, včetně mého, se na něj otočí. Úlevně sjedu tu vysokou vypracovanou postavu.

Zdá se, že Chester je z nich nejvýhružnější a také nejpřitažlivější. Září z něj aura zkušenosti a dravosti, zatímco je bych počítala mezi obyčejné chladnokrevné zabijáky, tak jeho zařadím ihned mezi mučitele. Na tváři mu pohrává drsný úsměv a oči se mu blýskají v nadšení. Nesnáším tu jeho nadřazenost, ale v tomhle případě se hodí.

„Hele, ta je naše. My ji našli!“ Zatne jeden z nich pěsti a hrne se k němu.

„Nechci vám radit, ale z téhle bych nepil, ani kdybych měl zemřít hlady. Obrazně řečeno, samozřejmě.“ Blýskne úsměvem a poukáže na mě. Všechny je to zaujme, včetně mě.

„Děláš si z nás prdel nebo co?“ zavrčí další.

„To bych si nedovolil.“ Zvedne ruce vzhůru v přehnaném gestu. Zúžím oči. Jestli mu to nesežerou, tak sežerou mě!

„Tak co s ní teda je?“ zamračí se.

„Má otrávenou krev. Je to malá štětka,“ usměje se medově.

„Po celém těle má nechutné boláky.“ Oklepe se hnusem, až po něm hodím vzteklým pohledem.

„Mám ji na starost, aby to nepřenášela na další upíry.“

„To ti můžem věřit a nemusíme,“ odfrkne dlouhovlasý upír, který mě stále třímá pod krkem. Chester pokrčí rameny.

„Přesvědčte se sami,“ řekne klidně. Přistoupí ke mně a ledovou rukou mi zajede pod vlasy. Cítím, jak mi cosi rozmazává po krku, než mou černou hřívu odhrne.

„Hnus,“ odplivne si upír.

„Tak to si tu běhnu klidně vem. Něco tak nechutnýho jsem už dlouho neviděl.“ Poodstoupí o krok dozadu, aby to na něj snad neskočilo, a ostatní ho následují. Zamračím se, a když mě vezme do náruče, obejmu ho kolem krku. Tvrdě mě k sobě přitiskne a pobaveně se mi zadívá do tváře. Zamračím se, a jakmile se mnou vzlétne, přehoupne se mi žaludek a já se k němu přitisknu s naprostou nechutí k létání.

*

Jakmile mě postaví na zem, chvíli stojím a snažím se tu nevolnost zvládnout. Ovšem když to přejde, odtáhnu se od něj a znovu se dám na pochod. Mám ho plné zuby.

„Kam si myslíš, že jdeš?" ozve se za mnou. Zatrne mi v hlavě, div nezaúpím. Jeho hlas má na mě euforické účinky! Nechápu, jak to dělá!

„Nemysli si, že ti za tohle budu děkovat," zamračím se mírně okouzleně, zatímco si stírám z krku to, co mi tam před chvílí namatlal. Ani se na něj neotočím. Nezastavím se, jdu dál jako beran a je mi jedno, co na to pan upír! Dokázal, že mě přece nechce, nač se zastavovat.

Chester:

„Nečekám žádné tvé děkování, i když by bylo na místě," zúžím oči.

„Ale co se konečně jednou zachovat trochu rozumně a přestat kolem sebe kopat a utvrzovat okolí v tom, že jsi vážně ještě malá holka?" zavolám za ní, i když si vůbec nejsem jistý, jestli to na ni nějak zapůsobí. Vypadá, že je vážně uražená, moje maličká. Zastaví se v půli kroku a vztekle se na mě otočí.

„Za co ti mám děkovat?! Přišla bych o život kvůli tobě! Vzal jsi mne sem ty!" Zhluboka se nadechne a pokračuje ironickým tónem.

„Nejdřív kecy o tom, jak tě musím mít ráda a když se o to pokusím a chci tě, tak mě odkopneš, protože se ti už nehodím! Vyhodil jsi mě! Co jsem měla podle tebe dělat?" Zatne zuby a evidentně nemá dost.

„To ty ses choval jako nevyzrálej, ačkoliv bys mi toho tátu dělat klidně mohl!" vpálí mi, zatímco já zatínám pěsti a brunátním vzteky. To, co si dovoluje, to už nemá obdoby! Vždyť se mnou mluví, jak s nějakým svým kamarádem. Asi, holčička, zapomněla, že ji v jednom okamžiku můžu zabít! Na takovéhle rozhovory nejsem zvyklý. Ostatně, s žádnou svojí obětí jsem je nikdy nevedl!

„Možná jsem to trochu přehnal, ale ty se vážně chováš tak, že bych tě nejradši zahryznul!" zavrčím.

„Určitě jsi poznala, že já na takovýhle kecy… teda řeči, nejsem," odfrknu a zakroutím očima. Provokativně se ušklíbne.

„Dost pochybuju, že ještě seš natolik upír, abys mě zahryznul." Tak tímhle mě úplně dojme!

„Když jsem se ti nabídla, tak jsi mě odmítl! To většina ve tvý situaci neudělá, ne? Nebo jsou všichni upíři takový citlivky?" ušklíbne se a udělá cukrblik. Ona vážně neví, kde jsou hranice!

„Nemusíš to dělat jenom kvůli tomu, že máš strach, že mě venku někdo brutálně zabije," odfrkne si.

„O milodary nestojím ani já a jednoduchý to se mnou není, jak už jsi určitě zjistil." Jdu k ní, špičáky vytasené, pěsti zatnuté. Co si o sobě vůbec myslí?! Já ji nepotřebuju! A rozhodně se od ní nenechám ponižovat.

„Tak já nemám na to, abych ti do tohohle krčku udělal dvě smrtelný ranky, jo?" Přejedu jí prstem po kůži na hrdle a mám co dělat, abych jím místo kousnutí nezakroutil krkem!

Diana:

Znovu mi z něj naskočí husí kůže a žaludek se mi přehoupne v nenadálém strachu. Chlad na mé pokožce působí jako děsivé afrodisiakum a já cítím zas i něco jiného než je jen obyčejné obavy. Mravenčení, které mi přechází po těle a způsobuje mi mírné mrákoty.

„Máš, ale nechceš mě,“ pípnu tiše. Chci, aby věděl, jak moc mi ublížil a že bych mu tu svou krev dala, kdyby si to přál. Chtěla bych, aby pro něj byla ta šťastná, abych mu chutnala!

Zalapám po dechu, když mě jemně přivine k sobě. Rozkošně se mu v náruči napnu a zjihnu. Jsem do něj takový blázen, že bych se mu klidně vzdala. Že bych mu dala, co mi proudí v žilách. Má na mě takový vliv, že za chvíli budu skákat, jak on píská. Já, kterou nikdo nepřinutil, aby dělala věci jinak než po svém.

„Chci se napít," zašeptá mi do vlasů. Slabě vzdychnu, když mi jeho vůně zpřeráží poslední překážky a zamotá mi hlavu. Při zvuku jeho hlasu se mi zrak zamlží úplně. Bez přemýšlení se k němu přivinu ještě blíž. Jeho doteky mě ukolébávají ke klidu a odhánějí ode mě strach a děs.

„Napij se," špitnu tak tiše, že mám obavu, jestli to slyšel. Tohle bude moc bolet! Zavřu oči a zatnu zuby. Snažím se vnímat ho celou svou bytostí, protože to má na mě zcela omračující efekt. Nechci si připouštět možnost agónie, přestože vím, že budu trpět.

„Neboj se." Stiskne mě, až téměř nemůžu dýchat a jemně mě políbí na krk. Kdybych neměla tvrdě přimknuté rty, vydral by se mi z nich slastný povzdech.

Chester:

Takhle jsem to ještě nikdy nedělal. Nevím, jak na to. Jak to udělat, aby ji to bolelo co možná nejméně. Bez toho, abych tu bolest musel zmenšovat svými doteky. A jak se od ní včas odtrhnout, abych ji zase nedostal do bezvládného stavu.

„Neboj se," zopakuju.

„Vezmu si jen trochu,“ řeknu rozdychtěně. Nevím, jestli tím uklidňuju víc ji nebo sebe. Je to divné, ale po dlouhé době mám z něčeho obavy. Znovu ji políbím na krk, co nejněžněji to dokážu. Podle jejích reakcí a stenu, který jí unikne z úst, poznávám, že jsem na správné cestě. Dodá mi to trochu víc jistoty. Líbám ji tak dlouho, dokud se mi v té náručí úplně neoddá.

Potom jí přejedu špičkou jazyka po tepně. Vím, že se bojí. Zrychleně dýchá, víčka pevně semknutá k sobě. Vystrčím špičáky a lehce ji skousnu. Trochu sebou škubne. Počkám, až se uklidní a přitlačím. Její pokožka je jemná. Stačí málo a moje špičáky jí zajedou hluboko pod kůži. Znovu sebou cukne a zanaříká. Tisknu ji k sobě, ale jakmile se mi do úst dostane její krev, úplně ztratím kontrolu. Nikdy předtím totiž taková nebyla! Její vůně i chuť mi proniká hluboko do těla a motá se mi z ní hlava. Na jazyku mi tančí tak báječná chuť krve, že se musím držet, abych jí krk neprokousl ještě víc.

„Oh, nepřestávej!“ Slyším vzdáleně její hlas. Vůbec mi to nedává smysl. Jako by tu krvavou pohádku prožívala se mnou, protože já se topím v naprostém životabudiči. Cítím, jak se mi do těla živelně vlévá energie a celým tělem mi probíjí dozvuky téhle velkolepé chuti. Nikdy jsem nic podobného nepil!

Musím přestat. Chci přestat, ale je to silnější než já. Zmítá se mi v náruči a sténá nebo spíš naříká, oddaná mi na milost. Užívám si tuhle chvíli, jak nejvíc můžu, zatímco se přemlouvám. Tak už dost! S obtížemi se od ní odtáhnu, v ústech tu bájnou chuť šťastné krve.

„Di," zašeptám a mírně bolestně na ni obrátím své oči. Ovšem ona nevypadá, že by prožila agónii. Žádostivě vzdychne a prohne se. Ve tváři ještě dozvuky rozkoše. V hlavě se snažím zesumírovat omluvu, ale jak vidím, vůbec nebude zapotřebí. Její roztoužený výraz mluví za vše.

„Já to nechápu. Tebe to nebolí?" Ještě jednou si ji celou prohlédnu, abych se ujistil, že jsem jí nijak neublížil a že je ohromená extází, čemuž vůbec nerozumím. Přece není možný, aby se mi najednou povedl takový obrat?! Mátožně se posadí a shlíží na mě zastřenýma očima, zatímco si obejme pažemi kolena. V jejím obličeji se zračí naprosté zamilování.

„Nebolí," řekne rozněžněná.

„Chutnala jsem ti?"

„Víc než kdokoliv jiný," připustím a hlava se mi při vzpomínce znovu sladce zamotá.

„Přesto nechápu, že ty sis to užívala taky. Pro všechny i pro tebe to přece byla vždycky jenom bolest a utrpení," řeknu zamyšleně. Pokrčí rameny a nadšeně mě pozoruje.

„Je to špatně?" zamračí se zklamaně, když mlčím.

„Nebo bys chtěl, abych při tom trpěla? Víc si to pak užíváš?" Tváří jí prolétne příznak bolesti. Chce se zvednout, ale místo toho znovu upadne a ocitne se na trávě. Zamyšleně na ni shlížím.

„Není to špatně. Jsem rád, že jsem ti neublížil," řeknu a myslím to kupodivu vážně! Sám nad sebou bych nejradši zavrtěl hlavou. V těle se mi rozlévá podivný pocit, který mi nejde na rozum. Nejde potlačit, cítím ho v hrudi velmi intenzivně, jako by tam patřil. Pomůžu jí na nohy, ale kolena jí brnkají o sebe a není schopná kroku. Nakonec ji musím vzít do náručí.

„Zase jsem to přehnal. Musíš se z toho vyspat," vzdychnu omluvně a pohledem sjedu na čerstvou ranku, která zdobí její krk.

„A pak, že z tebe žádný city nevydoluje,“ šklebí se hlas v mojí hlavě. Sakra, pro takovou krev jsem ochotný ze sebe vydolovat snad i vyznání! Usne mi ještě v náruči, než ji stačím položit do své postele. Přikryju ji a starostlivě se jí zadívám do tváře. Propříště si budu muset dávat větší pozor. Podivně se mi sevře nitro, když ji vidím takhle vyčerpanou, téměř bezvládnou a bledou.

*

Probere se téměř až po dni. Netrpělivě sedím už několik hodin v křesle a pozoruju, jak se její hruď pravidelně zvedá a klesá. Už není tak průhledná, ale vždycky je tu šance, že se to nějak zvrtne a ona nepřežije. Naštvaně si položím hlavu do dlaní a snažím se pojmenovat ty pocity, které mi proplouvají tělem a nebezpečně mě svírají.

„Máš hlad?" ozve tiše. Ihned s očekáváním zvednu hlavu a křivě se usměju. Odolám nutkání posadit se vedle ní a raději se v křesle pohodlně uvelebím.

Popravdě, hlad nemám. Ta její krev mě dokázala zasytit na dost dlouho. Chuť bych měl. Tu mám pořád. Ale copak jí do rány, která se sotva stačila trochu zatáhnout, můžu znovu strčit špičáky? Tak, samozřejmě, že bych mohl. Jde spíš o to, že tak nějak nechci. Ani sám nevím proč. Mlčky si ji měřím, abych nakonec v záporu zavrtěl hlavou.

„Jak ti je?" zeptám se, abych to zamluvil. Usměje se na mě.

„Cítím se trochu slabě. Ale jinak fajn." Ze všeho se dostává rychle, což je dobře. Budu potřebovat, aby byla ve stoprocentním zdraví a mohla být moje. A samozřejmě mi sloužit. Ty absurdní emoce ve mně dělají takový zmatek, že už sám přesně nevím, co cítím. A proč ji tolik chci.

„Už víš, proč se mi to tak líbilo?" zeptá se a stále na mě pohlíží tím nepokrytě zamilovaným pohledem a mě to těší. Jen pokrčím rameny. Jak bych taky mohl. Nějak mi to nejde do hlavy. Nikdy jsem nic podobného neslyšel.

„Asi jsi rozená masochistka, i když to tak na začátku nevypadalo," usměju se křivě.

„Přinesu ti snídani, aby ses posilnila." Ve dveřích se ještě otočím.

„Takže chceš vážně zůstat? Nechceš se vrátit domů? Určitě tě hledají." Arogantně se ušklíbne a mávne rukou, ale oči má skelné. Nechápu, co se za tím jejím postojem skrývá.

„Jen jestli tu máš nějakej telefon, mám něco rozjednanýho… Potřebovala bych si jen zavolat,“ řekne vyspělým tónem, až mě zmate. Pořád ji mám jako malou divokou holčičku.

„Já si můžu dělat, co chci a bejt, kde chci a klidně bůhví jak dlouho,“ řekne neutrálně.

„Telefon? Tak ten tu bohužel nemám. Pokud sis všimla, tak nevedu moc společenský život. Navíc, představ si upíra třeba s mobilem v ruce. Trochu komické, nezdá se ti?“ zazubím se. Ušklíbne se také a sjede na mě pohledem.

„Co tvoje podmínky?" V očích hravé plamínky.

„Nebo teď, když už máš šťastnou krev, tak víc nepotřebuješ?" Provokativně se mi zabodne do tváře.

„Podmínky jsme trochu pozapomněli. Můžeme klidně začít zase od začátku. Nebo bys snad radši pokračovala z bodu tři do bodu čtyři?" Sjedu ji chtivě pohledem.

„Rozmysli si to," syknu svádivě a odejdu pro jídlo.

V kuchyni se nad tácem plným dobrot zarazím. Jak dlouho se ještě takhle vydržím chovat? Tohle přece není podstata chování upíra. Ten potřebuje zabíjet a ne se přijít namlsat do postele. Potřebuje mít tu převahu nad svým okolím. Asi si to se svou „šťastnou krví“ budu muset nějak zpestřit.

„Chazzy!“ Její křik se mi zaryje hluboko pod kůži.

„Di?!" Odhodím tác na zem. Vyběhnu schody snad po třech a jedním skokem jsem u okna, ze kterého se na mě šklebí neznámý upír se rty od krve. Svírá Diino bezvládné tělo ve svých pařátech.

„Ty hajzle!" Vrhnu se na něj. Pustí ji na zem a bleskurychle uhýbá před mými pokusy uštědřit mu co nejbolestivější ránu. Po chvíli se mi to sice podaří, ale jemu bohužel taky. Inkasuju bolestivý zásah do obličeje, až se mi z toho zatmí před očima.

Než se stačím vzpamatovat, útočník je ten tam. Seberu se ze země a spěchám k Di. Naštěstí dýchá, ale vysát ji stačil dostatečně. Je tak bledá, až začnu mít obavy, jestli se vůbec ještě probere. Položím ji do postele a zabalím do deky. Sice na chvíli otevře oči, ale je tak vysílená, že je nedokáže udržet a po chvíli se propadá do hlubokého spánku.

Do hajzlu, co dělala u okna? Přece jsem jí říkal, že je to tady nebezpečné a kdykoliv mi ji někdo může zabít! Právě tohohle jsem se bál.