OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra s ohněm - 63. kapitola

27.08.2011 (16:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1000×

63. kapitola - „Ach, tak krásné, ryze nevinné poupátko.“

Chester

„Dá se říct, že jsem to našel… I když já to hledat vlastně ani nemusel,“ uchechtnu se.

„Pořád nic?“ prohlížím si její nejistou a trochu zaschmuřenou tvář. A přesto se tváří tak nějak uštěpačně. Ten její sarkastický výraz jí z obličeje snad nikdy nezmizí. Náhle se na mě zadívá nanejvýš překvapeně, a následující věta z jejích úst vyzní jako naprostá absurdita.

„Tos byl ty? Ale to není možný! Vždyť když jsem se vrátila, stál jsi ve dveřích knihovny,“ zavrtím odmítavě hlavou, ale pak jí v zorničkách znovu blýskne.

„Sakra, tys to obletěl! Celou dobu sis se mnou jenom hrál!“ prskne a odtáhne se ode mě.

„Víš, jak jsem se bála?!“ protočí panenky a pak do mě zabodne vyčítavé oči, zatímco zkrabatí čelo a ohrne rty, aby na mě mohla vycenit špičáky. Jako na povel se rozesměju a stáhnu ji k sobě do náruče, abych ji mohl zlíbat čelo a tváře.

„Vím, ale držela ses.“ zazubím se. Odstrkuje mě od sebe a prská, zatímco já se bavím dál.

„Ale no tak, lásko. Bylo to pro tvé dobro! Přece jsem tě nemohl nechat odejít. Za prvním stromem by tě něco rozcupovalo. Někdo musí mít rozum, když ty jsi tak paličatá. Navíc … mě to vážně ohromně bavilo!“

„Sakra, ty seš….!“ prskne rozčileně a zamračí se.

„Vůbec nechápu, jak jsem to s tebou mohla vydržet!“ Dá si ruce křížem a pohlíží na mě tak, jako by mě viděla poprvé a nemohla pochopit, co tu se mnou vlastně dělá. Nevěřícně zakroutí hlavou.

„Stejně se divím, že jsme se do sebe vůbec … zamilovali. Po tom boji, kterej jsme spolu vedli a já vyhrávala,“ sebejistě se ušklíbne a dá mi tak najevo, jak moc si věří.

„Také nechápu, jak jsem to s tebou mohl vydržet, když jsi tak … komplikovaná.“ mírně jí její špičkování vrátím. Je naprosto jasné, kdo v našem boji zvítězil na celé čáře a kdo si koho omotal kolem prstu. Ona se zamilovala jako první, to já byl vítěz!

„Ale to máš jednoduché. Hranice mezi láskou a nenávistí je velmi tenká. Navíc … mně prostě žádná neodolá,“ sebestředně a arogantně se ušklíbnu, což ona nesnáší. Navztekaně odfrkne, zaboří hlavu do měkkého bílého polštáře a zkřiví rty do ironického šklebu.

„To tvoje nezměrný sebevědomí mě vždycky fascinovalo! Vůbec nemáš bejt na co pyšnej. To já jsem ti zamotala hlavu, miláčku!“ Obejme mě kolem krku a tvrdě, přímo výhružně se mi zadívá do očí.

„Už se mě nikdy nezbavíš!“

„Tak to zní vážně. To, abych se co nejdříve ztratil v temnotě,“ bavím se. Zakoulí očima a bolestivě mě kousne do rtu.

„Ty potvoro!“ blýsknu očima a zmáčknu ji v pase.

„Tolik si zase nevěř! Vím, jak jsi na mně visela očima už od prvního dne, co jsem tě sem přinesl. Jak sis užívala každý můj dotek. Byla jsi do mě blázen dřív, než sis to vůbec byla schopná uvědomit."

„To není pravda!“ brání se chabě, ale ve skutečnosti to přiznává. Ty její pohledy, které se mi dostávaly pod kůži, mluvily za vše. Líbila a líbí se jí má drsná upíří nátura, a kdyby mohla, nespustila by ze mě oči. Ale takhle já působím na všechny dívenky, které chci dostat.

„Tak ses mi maličko líbil, no. Měls štěstí, jinak bych s tebou udělala rychlej proces. Ještě bys prosil, abych na tebe byla milá,“ zavrčí a připomene mi tak svou ďábelskou povahu, abych snad na její umění udělat tornádo v domě náhodou nezapomněl.

„Copak já jsem se ti nelíbila?“ zadívá se mi do očí a v zorničkách jí zase plápolají ty drzé plamínky.

„Líbila,“ řeknu po chvíli mlčení, zatímco ji s lehkým úsměvem na rtech pozoruju. Přesně si vybavuji, jak moc mě to k ní táhlo. Ten pocit a způsob jakým si mě získala hned ten první den, se mi vryl hluboko do těla a kdykoliv může, připomene se mi. Musel jsem ji prostě mít. To nutkání, aby byla jen má, bylo od prvního okamžiku tak silné, že mě to samotného překvapilo. Chtěl jsem ji! Chtěl jsem mít její vlasy na polštáři. Vdechovat její vůni a opíjet se vším, co její tělo nabízelo! Myslel jsem v té touze na krev, sex a … bolestné mučení.

„Ale nebyla to láska na první pohled, to přeci víš. Ta by možná byla, kdybych byl člověk. Pro mě jsi v tu dobu byla jen oběť, podle toho jsem tě také bral.“ Dívá se na mě s takovým zklamáním, že raději rychle změním téma.

„Jak to myslíš, že jsem se ti líbil jen trochu?! Nějaká drzá! Prý rychlý proces! Už se celý klepu, abys ho se mnou neudělala dodatečně teď,“ zazubím se na no a ona konečně trochu pookřeje.

„Přece se tě nezbavím. Právě teď, když jsem si tě už vychovala,“ mávne rukou. Za její opovážlivost ji začnu lechtat a kousat do krku, abych ji ztrestal a ... hlavně přivedl ji na jiné myšlenky.

„Chtěla jsi spíš říct, když já jsem tě zkrotil a ukázal ti, že vzdorem u mě ničeho nedosáhneš, ne?“ šklebím se a drápy jí sjíždím po tvářích i krku. Trochu zaplním vzduch svými feromony, aby se uvolnila a já na ni mohl lehce nalehnout.

„No podívej se, jaké je z tebe hodné koťátko. Už nevyšiluješ jako dřív a nevystrkuješ drápky. Úplně druhá Desire!“ rýpnu si, jako by to všechno byla moje zásluha. Neskutečně ji tím naštvu, protože se se mnou začne prát a bojovat proti působení feromonů. Nemá šanci, ale je zábavné ji pozorovat, jak kolem sebe mává rukama, protáčí panenky a snaží se metat blesky.

„Sakra, cože?! Já jsem pořád ta úžasná ohnivá povaha jako na začátku! Mě nikdo nezkrotil a nezkrotí, sakra! Nejsem jako Desire!“ vrčí hrdelně a lomcuje sebou. Nakonec ji musím chytit za obě zápěstí a zkroutit jí ruce za hlavu.

„Copak tobě se povaha tvé sestry nelíbí?“

„Je tak ponižující a nesamostatná!“ prskne a znovu se proti mně tak svůdně prohne, až mám na okamžik nutkání z ní všechno servat a…

„No tak, Di. Podívej se na mě. Víš, že jsem to nemyslel vážně,“ přejedu jí nosem po tváři, ale má maličká je jako kus ledu. Dříve bych se možná už naštval, ale teď se nenechám jen tak odradit. Rty jí sjedu z tváře na krk a začnu jí jazykem dráždit zahojenou ranku po mých kousancích. Zakňourá a začne jihnout.

„Stejně jsem nasraná,“ hekne vzpurným hlasem a přivře víčka těsně předtím, než pode mnou úpěnlivě vzdychne. Pustím jí ruce, aby mi prsty mohla zajet do vlasů a věnovat se mi tak, jak ví, že to mám rád.

„Tak už se nezlob,“ vydechnu jí do úst, když se ke mně otočí tváří a já toho ihned využiju. Už se ani moc nebrání, když se jí jazykem vloudím mezi rty a rukama zajedu pod tričko. Jejímu klínu se vyhýbám, i když mi to dělá značné potíže. Přistihnu se, že stejně čím dál častěji sjíždím po její pokožce blíž k zapínání jejích kalhot.

„Promiň,“ zamumlám a dost nerad se sklátím na druhou stranu postele. Pohledem se zabodnu do stropu a snažím se uklidnit přebytek v kalhotách, který tak moc touží po jejím hebkém dívčím těle.

„Půjdu si dát sprchu,“ protáhnu se a zvednu, když mě chytí za ruku.

„Mohl bys mi sem přinést děti?“ zadívá se na mě s mateřskou starostlivostí ve tváři.

*

Když se vrátím do ložnice, Di už spí. Tiše oddychuje, vlasy rozprostřené na polštáři. Položím malé do postýlek. Dvojčata jsou až neskutečně hodná. Oba rozespale mžourají do tmy. Drak se trochu vrtí, ale když ho pohladím po drobném tělíčku, uklidní se. Přikryju je dekou a posadím se k Di.

Jemně jí přejedu po lícní kosti a prsty se propletu s jejímu vlasy. Vdechnu její vůni a nechám se uklidňovat tím pohledem, zatímco přes ni přetahuji deku. Byla zřejmě tak unavená, že se ani nestihla přikrýt.

Rozhlédnu se po pokoji, kde je vzduch po dlouhé době prosycen klidem a spokojeností. Takovou atmosféru jsem naposledy zažil snad jenom se Sue...

Načechral jsem jí přikrývku a posadil se vedle ní. Byla celá prokřehlá, přestože v pokoji bylo snad třicet stupňů! Její nemoc ji stravovala zevnitř a já nevěděl, jak jí povědět, že zemře a já jí nedokážu pomoci.

„Proč jsi tak smutný?“ otočila ke mně své tmavě hnědé oči a zadívala se na mě s nevinnou roztomilostí. Růžové tváře jí svítily radostí, protože jí horečka po dlouhé době trochu opadle. Jenže ... bohužel ne na dlouho. Jak jsem jí měl vůbec povědět, že se ty stavy budou zhoršovat? Jak je možné, aby nevinné dvanáctileté dívenky tak brzy… umíraly.

„Nejsem smutný,“ zavrčel jsem nepřesvědčivě. Zahloubaný sám do sebe ... přemýšlející nad smrtí... Vždycky mi přišla jako temná radost... Když jsem mučíval lidské oběti s Oskarem, vlastně byla smrt to nejlepší, co jsem jim mohl poskytnout. A teď? Teď ... se jí děsím.

„Poznám to na tobě,“ zkrabatí dětské čelíčko a probodne mě mírně hněvivým pohledem, až se musím usmát. Ona jediná ve mně dokázala po těch dlouhých letech utrpení vyvolat klid.

„Chceš ještě povídat o mamince?“ Navrhnu, abych odvedl její pozornost od tohohle tématu. Ihned se rozzáří a natáhne ke mně ruce. Růžová noční košilka se povytáhne a odhalí obrázek na jejím drobném hrudníčku. Panenku. Jak děsivě ... lidské.

„Maminka byla krásná,“ hlesnu a obejmu ji. Vzpomínky mě zanesou k Eleanor. Kdykoliv vyslovím to slovo související s mateřstvím, jsem u ní. To ona byla taková. I přestože byla tak křehká, bojovala za své děti s neobvyklou silou, která v ní dřímala. Milovala je a trpěla pro ně.

„Miloval jsi maminku?“ Tím dotazem mě zaskočí a uvnitř mě se cosi sevře. Chytím se za hruď, jako by se o mě pokoušel infarkt a odtáhnu se od ní. Jako člověk jsem miloval, ale jako upír? To už ani není možné. Udělal jsem spousty chyb ... napáchal příliš zla na to, abych mohl milovat a měl city, přestože díky Sue skutečně … cítím.

Povzdychnu si a zabořím nos do Diiných vlasů, zatímco se k ní těsně přimknu. Chci usínat s pocitem, že jsem sám sebou a že … cítím.

*

Diana

Znenadání otevřu oči a zaposlouchám se do té podivné melodie, která se prolíná se vzdáleným pláčem. Zamrkám a pěstmi si protřu víčka.

„Děti!“ Docvakne mi, když se pláč mění spíš v truchlivé naříkání a vztekání se. Ovšem když se chci zvednout, Chester mě k sobě ve spánku tvrdě přirazí, až mi málem vyrazí dech. Obrátím se na něj a s úsměvem svého drsného hlídače políbím na rty.

„Jsem tady, lásko moje malinkáta,“ zašeptám Charmed do ouška, když se dostanu z Chazzova sevření a postavím se vedle její postýlky. Skutečně se mírně vzteká. Pěstičky má zatnuté a tváře červeňoučké. Je hladová.

Popadnu ji do náruče a začnu ji kojit. Opřu se o zeď, a když zvednu pohled, nabodnu se na ten jeho. Bez hnutí se opírá o loket a se zájmem na nás shlíží.

„Promiň, vzbudili jsme tě?“

„Ne. Stejně jsem nechtěl moc dlouho spát,“ protáhne se a znovu se do mě zabodne. Jeho pohled je vroucný a téměř … srdečný. Z temných očí sálá láska a rodinná pohoda. Nikdy bych neřekla, že by se mu taková idylka mohla líbit.

„Vezmi je do postele. Rád bych si je taky trochu užil.“ Uchechtnu se a podám mu malou, která už je nakojená. Do náruče vezmu Draka, který se na mě zadívá svýma šedýma očima a zcela mě tím okouzlí. Když Med začne vřískat, mírně znepokojeně se zadívám na Chestera, který ji zlobí. Hladí ji po tvářích i bříšku a líbá na čelo, jako by se své dcery nemohl nabažit. Každý jeho dotek i pohled hlásá:

„Je naprosto dokonalá!“ Evidentně si ho omotala kolem prstu už od první chvíle, což je moc dobře. Pokud bude mít povahu po mně, vážně bude potřebovat spousty es v rukávu, aby s ním vydržela být za dobře.

„Moc tě nezahřejeme,“ uculí se na mě, když si ho prohlížím. Snažím se rozvzpomenout, zda jsem někdy něco podobného zažila. Moje vzpomínky k mým pravým rodičům nesahají, byla jsem ještě mimino. A u pěstounů jsem něco takového snad ani nezažila. Neznám rodičovskou lásku a nebýt Chazzyho, nepoznala bych žádnou.

„Ty nemáš hlad?“ zadívá se na mě, když mu podám i Draka a on se s ním mazlí tak láskyplně, až mám obavu, aby dvojčata tou láskou neumačkal. Ovšem děti se mají k světu a tatínkova péče jim nevadí, ba naopak. Šťastně výskají.

„Ještě je ten chlap dole, co? Myslíš, že by ještě snesl pár doušků?“ Vycením pronikavě zuby.

„Já nevím,“ zúží oči, jako by přemýšlel. Ano, při posledním sání jsem mu sice dala trochu zabrat, ale … už jsem dělala i horší věci.

„Ani nevím, jestli ještě žije. Měl bych se na něj podívat,“ zvedne se a úplně mě tou větou rozseká.

„Jestli žije?!“ polknu nasucho a v očích se mi objeví výraz naprostého selhání a zoufalství. Výčitky se mi hrnou do hlavy a na mě padá deprese tak mocná, že se mi až kroutí žaludek v nechuti nad sebe samou.

„Určitě bude v pořádku. Pojď, podíváme se na něj. Nebuď z toho špatná,“ dá mi pusu do vlasů a sám přenese uzívané děti do jejich růžových postýlek. Naskočí mi po těle husí kůže.

Když mě chytí za ramena a táhne ke dveřím, ani se nebráním. Jen mlčím a přemýšlím, co budu dělat, pokud je skutečně mrtvý. Nejsem si jistá, jak se v případě jeho smrti vyrovnávat se svým já. Pryč je ta upírka, kterou jsem byla.

Pustí mě a otevře dveře do sklepa. Zdá se, že v tu chvíli je stejně napjatý jako já. Chlap leží na zemi. Údy má doširoka roztáhlé, což umocňuje jak jeho velikost, tak mohutnou postavu, která mě děsí. V prvním momentě se mi zatočí hlava, protože to skutečně vypadá, že je po něm.

Že mi tečou slzy, zjistím teprve, když mě Chester obdaří ledovým dotekem a setře mi je z tváří. Beze slov se ode mne odpoutá a přiblíží se k němu. Já místo toho couvám a krčím se. Při ústupu však zakopnu o svou nohu a spadnu, přičemž chlap náhle zvedne hlavu a protne mě běsnivým pohledem.

„Sakra!“ cuknu sebou a i přes tu hrůzu, která jeho tělesná schránka nahání, se usměju. Jako by mi ze srdce spadl dvoutunový kámen, který mě drtil. Chazzymu se zřejmě také neskutečně uleví, protože mě protne důvěrným pohledem a pomůže mi vstát.

„Jak ti je?“ zavrčí chladně. Ale už jen jeho dotaz, který k němu směřuje, je jasným důkazem zájmu, který drží toho vazouna naživu.

„Chci … pryč," dostane ze sebe.

„Pustíme tě, ale … potřebovali bychom ještě trochu krve.“ Chlap sebou škubne a zvedne se na všechny čtyři. Když se postaví, je snad i o maličko vyšší než můj Chester. Nicméně je rozložitější a zatímco Chazzy má spíše sportovní štíhlou postavu, tak tělo, které před ním stojí, je samý sval a šlacha. Namakané. Dobře stavěné.

„Neboj se, pustím ti žilou. Nikdo tě kousat nebude,“ ušklíbne se Chaz, jako by si snad to hromotlucké nebezpečí ani neuvědomoval. Zato já se čím dál víc tlačím ke zdi, žaludek se mi v nepříjemnosti obrací a já se skutečně … bojím. Teď si připadám zranitelnější než člověk a v těch mužných očích nevidím soucit, ale nenávist. Kdyby mohl, zakroutil by mi krkem a udělal si ze mě činku.

„Pusť ho. Nebudu z něj pít," zavrčím drsně, abych odehnala slabosti tlačící se mi do očí v podobě dalších slz. Když chci žít, musím být šelma. Dravec mezi dravci. Musím být naoko drsná a zlá, i když taková nejsem. Ta hra mi jde sama. Hraju ji už od svých dětských let, když jediné, co mi zbylo, bylo schovávat se za maskou drzosti, když nezájem a neláska byla tak sužující a bolestná, že se to nedalo vydržet.

„Už z něj nechci pít. Najdu si někoho jinýho,“ snažím se Chestera uklidnit, protože se s ním měří až příliš vyzývavým pohledem a v pohnutce cení zuby.

„Jak chceš,“ usykne a jedním trhnutím vyrve řetěz ze zdi. Chlap je volný. A vrhne se na Chaze dřív, než stačím zařvat.

„Do hajzlu!“ zavrčí Chester a přirazí ho ke zdi, až se to mohutné tělo napne jako luk a ztěžka vydechne. Vidím na něm, jak rád by se mu zakousnul do krku a skoncoval to s ním. On nikdy neměl moc velkou trpělivost, a proto mě to jeho jednání maličko děsí, i když jsem ráda, že je silnější, než ten kolohnát.

„Do hajzlu, buď v klidu, nebo tě zabiju!“ drží ho silně pod krkem a tvrdě mačká, až se chlapovi převracejí oči a víčka samovolně padají. Je to vazba, ale i na takové působí nedostatek kyslíku.

„Chazzy, nech ho!“ Přiběhnu k němu. Kdyby ho zabil, byli bychom zas na začátku. Chci ho, když je takový soucitný. Jsme na stejné vlně. Příkře se na mě otočí a vycení drsně špičáky.

„Nech ho, slyšíš? To stačí. Zabiješ ho,“ zvýším hlas, ale on je tak vzteklý, že vůbec nereaguje. Samozřejmě, chlap pokořil jeho ego, když se na něj vrhnul. Nemá rád takové výpady. Chce, aby mu celý svět klečel u nohou a jen težko se vzpamatovává z faktu, že to tak prostě občas není.

„Lásko, prosím!“ zasténám a skočím mu kolem krku. To na něj vždycky zabralo. Rudým pohledem protnu pohasínající život před sebou a snažím se Chaze odtáhnout. Líbám ho na krk a hladím ve vlasech, zatímco se ho držím jako klíště. Konečně jeho sevření povolí. Najednou jako by se probral. Sjede pohledem na své ruce a pustí ho. Vazoun se svalí k zemi. Ozve se tupá rána a chlap se mocně rozkašle.

Pustím ho a odtáhnu se od něj. V očích mi nebezpečně tepe. Nebolí to, ale je to nepříjemné, jak se mi krev valí do očí a zorničky mi rudnou v touze po krvi, kterou naštěstí už ovládám, pokud s ní nejsem v bezprostřední blízkosti.

Chester se cynicky ušklíbne a otočí se, jako by se nechumelilo. Stojím a mrkám na jeho záda, která mizí ve tmě schodů. Sklep ozařuje pouze letmé, sotva znatelné světlo. Pro upíry dokonalé, pro člověka velmi mizerné. Já jsem něco mezi tím.

„Budu muset poprosit Dicka, aby toho vazouna hodil zpět do města,“ dojde mi. Odtud by rozhodně živý neodešel a Chester zřejmě nemá náladu se jím zaobírat. Jeho osud mu rázně ponechal v rukách.

„Za to mi zaplatíš!“ Hrubý hlas mě úplně vyvede z míry a já uskočím do stínu a bouchnu se o zeď.

„Sakra!“ prsknu a zadívám se na monstrózního chlapa, který má ruce sevřené v pěst a začíná se cítit jako v ringu. Tělo mi automaticky zazmatkuje a namísto, aby ze sebe dostalo děsivé zavrčení, bojácně se zajíkne.

„Heleď, mně je to fakt líto. Ale je to jako, když daruješ krev. Jde to na dobrý účely!“ zazubím se milosrdně a snažím se vsadit na veškerou svou roztomilost, která díky rudému zraku značně pokulhává. Když chlap zavrže zuby a přiblíží se ke mně o další krok, dojde mi, že mi to nesežral.

„Sakra, já jsem taky člověk. Skoro. Upřímně... Záleží ti na tom? Co se na to vykašlat a já ti za to dám červenou stuhu dárce krve a hodím tě domů?“ povytáhnu obočí. Kde je ta bezbřehá ignorace od lidské populace? Teď, když by se mi tak nesmírně hodila?!

„Jestli jsi vážně člověk…“ Nadějně k němu obrátím oči, zatímco se ke mně přibližuje.

„Tak už jenom chvilku!“ sykne zle a než stačím cokoliv udělat, chytí mě pod krkem. Můj poslední nádech byl velmi krátký. Vyvalím na něj oči a otevřu ústa, abych zalapala po dechu. Ale kyslíku se mi nedostává. V tu chvíli se však vynoří i upíří nátura a já vycením krvelačně zuby a z hrudi se mi ozve něco jako nepodařené zavrčení. Zní to spíše jako kvílení a totálně mi to pocuchá sebevědomí a po těle se mi rozhostí chlad. To jak mi na ramena padá tíha smrti.

„K čertu s tebou!“ zasípu v duchu a drtím mu ruku, kterou mě drží, v dívčím křehkém sevření. Jen se tomu směje. Náhle však zmizí a já dopadnu na zem. Lapám po dechu a sleduju dvě zmítající se těla. Jedno je jako temná rozmazaná šmouha, to druhé tepe a barví se rudými barvami.

Když se mi zase v těle rozproudí krev, do té doby ztuhlá strachy, a já mírně pookřeju, dojde mi, že Chazzy nezápasí, ale hraje si se vší vervou. Zasazuje mu zřejmě dost surové rány, ale chlap neprosí. Nebrečí. Neplazí se před ním, jako já kdysi, když jsem prosila o život.

Chci k němu přiskočit a vrhnout se mezi ně, i když netuším, co to způsobí, ale do hlavy mi vnikne pronikavý sykot. Roztáhnu oči v mírném údivu, protože se mi obzor zastře neproniknutelnou mlhou a já upadnu do těžkého nemilosrdného rauše, který netěší, ale svírá a tupě bolí.

Ztěžka natočím hlavu po zvuku a zahledím se na anděla zahaleného do temně zářivé tmy. Stojí přede mnou, ale jako by létal. Krátké černé, rovné vlasy vytváří dojem neštěstí a smutku, přestože jeho třpytivě zelené oči sálají jako dno hlubokého oceánu pohlcené řasami. V těch zorničkách se skrývá veškerá přírodní krása a on mi jedním dlouhým pohledem odpovídá na důvod lidského žití a vdechuje mi můj vlastní smysl života. V tom náhlém prozření to všechno chápu. Existuju jen pro něj. Pro jeho potěšení.

„Ach, tak krásné, ryze nevinné poupátko.“ Jeho hlas zvonivě, jako zvuk tříštícího se skla, dopadne na mou hlavu a celou mě rozechvěje až po konečky prstů. Rozboří mi hormony a nechá mě panicky lapat po dechu a toužit po dalších slabikách, které by vyšly z jeho úst. Ten zvuk tak nepopsatelně lahodí mému uchu, až přitisknu stehna k sobě a snažím se umučit náhlou bezbřehou touhu, která mě pohltila.

Poklekne si ke mně a pohladí mě bříšky prstů, až v agónii vykřiknu. Ten dotek je tak chladný, jako by mi tvář polil samotným dusíkem. Vryje se mi až do morku kostí, do nervů i mozku a já bolestí vyvalím oči a zalapám po dechu.

„Tak dlouho jsem na tebe čekal,“ zašeptá a mně se v mysli cosi odjistí a vybouchne. Ovšem nevylétnu podle svých očekávání, ale pocítím tak protivný a nepříjemný pád. Starou dobrou závrať a nechuť k tonoucím hvězdám. Žaludek se mi rázem sevře a zkroutí, jako bych skutečně padala ze samotných nebes do bezedného prostoru. Obelstí mě temný závoj a já mžikám do té frustrující tmy a lapám po dechu.

„Chceš, abych se z tebe napil?“ Za zvuku jeho hlasu se temnota zvedá, zas slyším tříštit se sklo, a já znovu procitám s pohledem do zurčícího deště vodopádů, kde slyším nejen šum vody, ale i šepot pralesa.

„Uteč!“ zaševelí mohutně letitá síla a než stačím cokoliv namítnout, protože se mi od toho svůdného anděla nechce, zase zmizí a obklopí mě jeho temný stín. Nikdy bych nevěřila, že tma září. Ale jeho černá aura skutečně pulsuje a protíná se mi do očí jako blahodárné světlo. Tiší bolest, strach a já pociťuju jen touhu zůstat v jeho objetí napořád.

„Chci!" zachrčím. Když se ke mně nakloní a olízne mi krk, jako by se dotknul celého mého těla a svlažil ho svou přítomností. Vyjeknu, když mě pak prudce sevře v náručí, až mi div nezapraskají kosti v těle. Cítím to tak intenzivně, že slyším krev, která se mi vaří a buší mi ve spáncích.

A pak mě náhle a bez varování protne bolest tak nesmírná, nikdy neprožitá, že se vymrštím vstříc tomu tvrdému ledovému tělu, až mi doopravdy zapraská v kostech a svaly zaprotestují v mučednickém žalu. Bolest taková, které jsem se vždycky bála a v duchu si namlouvala, že neexistuje. Avšak ona proletí tou blyštivou tmou, jakoby celým vesmírem, a praští do mě, až se mi buňky v těle rozskočí.

Paže se mi chvějí a nohy mám necitlivé, těžké jako kámen a já vím, že s nimi nedokážu pohnout. Lapám po dechu a do plic nabírám tak ledový vzduch, že mě škrábe v krku. Každý pitomý nádech bolí jako bych uvnitř plic měla tisíce jehel a ty mě mučily, tetovaly zevnitř a kyselily mě vlastní žlučí, jejíž hořkou pachuť cítím na jazyku.

Žilami se mi prohání nesnesitelný chlad. Tělo mi mrzne v naprosté nechápavosti a jediné, co běsnivě, přímo ohnivě pálí, je rána na krku, ze které šlehají plameny do celého mého zvadlého těla. Dva žhavé uhlíky pumpují a tepou, jako by byly to jediné, co chtějí strávit.

Má poslední myšlenka se vztahuje k tomu nádhernému andělu, který mi dal smysl bytí a donutil mě věřit v nemožné. Na první pohled jsem se zamilovala. Tak prostě a intenzivně, až ta láska spolu s bolestí vytváří dojem smrti. Bezmocně zavřu oči a houževnatě, s přáním posledního bolestného dechu, vydechnu vstříc tmě a chladu.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hra s ohněm - 63. kapitola: