OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra s ohněm - 64. kapitola

28.08.2011 (17:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 972×

64. kapitola - „Proč ses do hajzlu vrátil?!“

Diana

Probere mě jakýsi radostný pocit, který tiší bolest, týrající chtíč. Rozostřeně se zadívám na blonďatého upíra, který hltavě pije z mého zápěstí a upírá na mě děsivě temné oči. Náhle tak obyčejné, prosté jakéhokoliv kouzla a osobitosti.

Když mě pohladí tichý náramný smích, zadívám se stranou a očima se zabodnu do postavy, která už sice není opředena tím tepajícím ledově ponurým oparem, ale ty oči. Proboha, ty oči se mi propalují až do duše jako dvě zářivé všemocné hvězdy a zapalují doutnající oheň a nenasytnost.

„Chci ho! Chci anděla!“ proběhne mi myslí a já se pohnu, abych ze sebe setřásla toho cizího upíra. Jehož jednání sice nebolí, ale neskutečně otravuje! Stačí mi jen se pokusit pohnout rukou a proletí mnou bolest od páteře až do končetin. Zakloním hlavu a bezhlasně vykřiknu. Šedé oči se mi na chvíli doslova zakalí rudým žárem a nevlídnou mlhovinou, než díky blonďákovi zas procitnu. Ovšem ani to mi nezabrání, abych k tomu andělovi natahovala ruce a snažila se na něj prsty dosáhnout, jako by to bylo mé jediné zbožné přání v životě.

„Do hajzlu, kde ses tu vzal?!“ zavrčí blonďák a odsune mě od té vyšší bytosti. Anděl jen s naprostým klidem natočí hlavu na stranu a usměje se. Zuby má bělostné, špičáky vytasené, a odráží se od nich všechna ta něha a láska, kterou v sobě má. Tělo mi znovu ztěžkne a hlava mi houževnatě dopadne na tvrdou podlahu, až se mi div bolestně nerozskočí.

„Nevidíš mě rád? A já myslel, jak si padneme do náruče.“

„Do hajzlu, necháš toho!“ vyjede po něm, když se mě znovu snaží vzít do náruče a já se panicky vzpouzím a shlížím k černovlasému andělovi. Zorný pohled mám rozostřený, takže vidím jen stíny a cítím pronikavou vůni deště v lese. Jako bych ležela hlavou zabořená v měkkém mechu a vdechovala zemité aroma a poklid.

„Snad ses nedal na zachraňování obětí.“ Hlas má tak klidný, jako by odpočíval. Dívá se na mě s velkorysostí a zářným nadšením, když k němu neustále obracím hlavu a on ví, že toužím jen po něm.

„Kurva, drž hubu, tohle není žádná svačinka!“ Kdosi se tu nekonečnou vůni pralesa snaží překrýt intenzivní svádivou vůní šelmy, divokosti a tepla, které mi rozpaluje srdce. Trhnu sebou v náznaku útěku, ale na víc se nezmůžu. Nedokážu už ani zvednout ruku, jak mě ta neviditelná síla tlačí k zemi a dech se mi úží, jako by mé plíce drtil tlak tak mocný, že se mi dělají mžitky před očima.

„Di? Slyšíš mě?“ Vyhnu se tomu obyčejnému hlasu a upřu oči tam, kde pociťuju jeho přítomnost. Prochází se ve stínu, jako by nechtěl být vidět a když znovu vyjde, úlevou vydechnu a přivřu víčka. Znovu v marné snaze a touze natáhnu ruce k andělovi.

„Tohle mě nepřestane bavit.“ Kéž by mě vzal do své náruče! Kéž by se mě byť jen dotknul! Mé nitro křičí v té svazující touze a mnou proplouvá tak nelítostná psychická bolest, když nejsem s ním! Je jediným bodem mého života a já ho musím mít, i kdybych se k němu měla v agónii plazit.

„Přestaň to tady zamořovat!“ Zavrčí drsný chladný hlas. Brutálně vypadající upír mě i proti mé vůli vezme do náruče a ve chvíli mi stiskne tepnu, takže mu omdlím v náručí.

*

Probere mě až mučivá bolest v krku. Hlava mi bolestně tepe a celé tělo mám zmožené tak, že v čísi náruči jen nehybně vysíleně ležím a nechávám se unášet bůhví kam.

„To je vážně přátelské přivítání. Po tom všem, co jsme spolu zažili. A co všechno jsem tě naučil.“ Ozve se melodický hlas, zatímco mi kdosi chladnými doteky přejíždí po tváři a s tendencemi se mazlit mi ošetřuje tepající ránu na čele. Cítím železitý pach své vlastní krve.

„Proč ses do hajzlu vrátil?!“

„Zas zapomínáš na dobré vychování. Nikdy se to nenaučíš.“ Povzdychne si marně a já na čele ucítím ještě jiný dotek, tak ledově svazující. Probije mi až do mozku. Zoufale sebou škubnu a vyjeknu v nové agónii, než mě pohltí známá vůně a hlava se mi zmateně zamotá a znovu klesne.

„Chtěl jsem zavzpomínat na staré dobré časy. A podívat se, jak se daří mému nejlepšímu žákovi.“

„Spousta věcí se změnila. Tu dobu, kterou jsme prožili spolu, jsem zahrabal hluboko do sebe s poslední…obětí. Nemám chuť to obnovovat nebo se k tomu vracet a vzpomínat!“ ozve se příkře ten známý hlas. Chazzův hlas!

„Můj Chester,“ zasténám v duchu a rozvzpomenu se. Díky tomu andělovi jsem ho ani nepoznala, ani nechtěla. Zabolí mě v srdci a propnu se vstříc jeho jemným chladivým dotekům a polibkům, kterými mě uzdravuje.

„Ach, takové krásné časy.“ Zasní se melodický hlas, až mi radostně zatrne v žilách a i přesto, že mě má Chester v náruči feromonů, pocítím i druhou vůni. To čerstvé svádivé aroma, které se plíží lesem při dešti. Bezbřehý parfém přírody mě obejme tak silně, jako by mi chtěl rozdrtit vnitřnosti. Zoufale zaskuhrám.

„Díky tomu máš přeci tento dům. Pamatuješ, jak krásně jsme si na těch dvou užili?“

„Nedá se zapomenout!“ Zní to až příliš vyčítavě, než aby v tom byla špetka radosti. Pohnu se, když náhlá vlna bolesti opadne a nahradí ji zas přímočará radost. Div se netetelím v té lásce, která je ve vzduchu cítit.

„Křičela bolestí a přesto…ti po každé podlehla. Zdá se, že si vybíráš stále stejné typy.“ Ucítím tvrdé sevření. To jak mě kdosi tvrdě uchopí za čelist a obrátí mi hlavu na stranu, aby se na mě mohl lépe zadívat. Projede mnou ten záchvěv tupé ledové bolesti, ale ihned odezní s větší dávkou Chesterových feromonů.

„Ty dlouhé černé vlasy. Atypický obličej. Jen mi pověz, proč má tahle rudé oči?!“ Přestože stále zní ten zvuk poklidně, protíná ho arogantní nadřazenost a zlost. Když mi drápy zabodne do krku, vyjeknu bolestí a zmírám při jeho hrdelném smíchu.

„Drž se od ní dál nebo se přestanu ovládat!“ zavrčí temně Chazzy a sevře mě v náruči ještě více. Ihned své rty přiloží k mému krku a jazykem mi hladí ránu, která se ihned zaceluje. Jeho jed ve mně probudí pocit, že mu patřím, spolu s potřebností a láskou. Protne mi žíly nepochybná důvěrná láska a intimita, až se uklidním.

„Už se nemohu dočkat, až se přestaneš ovládat.“ Poté mě zaplaví taková síla feromonů, že slastně vydechnu a zhoupnu se až do sedmého nebe. Žádný pád, jen bezduchý šťastný let bezmračným nebem. Doslova cítím, jak mi vzduch proudí pod rukama a já se zamilovaně culím do všech stran, beze strachu a negativních emocí.

* 

Když procitnu, ihned zvednu hlavu a ve stejném okamžiku s ní praštím zpátky do peřin, protože mi temenem projela tak blesková bolest, až se mi rozsvítila očička. Zamžikám a párkrát na prázdno skousnu, jako by mi to mohlo pomoci.

„Sakra!“ vydechnu bolestně, když se mi mysl přestane motat. Tělo mi rovněž procitá a s ním i každá pitomá bolest.

„Co se stalo?“ otočím se na Chestera, který sedí na posteli. Hlavu mu složenou v dlaních a těžce oddechuje, jako by ho každý nádech bolel. Když se na mě obrátí, má ve tváři tak brutálně zoufalý výraz, že bych se nejraději odtáhla. Ovšem jako bych měla nalomené všechny kosti v těle a v krku zařezané dva ohnivé uhlíky. Týrají mě a dodávají mým žilám tu žhavou lávu, kterou cítím v každém svalu. Na každém místě ve svém těle. Je to prudký žalostný jed a já mám chuť křičet a rvát si kůži z těla.

„To, co jsem doufal, že se nikdy nestane.“ Zakaboní se a jeho tvář se ještě víc protne s tou temnotou, která ho obklopuje. Nepříjemně sebou trhnu. Každý nádech i výdech mě bolí, jako bych měla žebra zlámaná. Dojde mi, že on nejspíš viděl mou naivní touhu po tom andělovi, který se přede mnou vzpínal a kterému jsem chtěla patřit.

„Moc mě to mrzí,“ hlesnu do ticha a donutím se zvednout ruku a zajet si prsty do vlasů. Dokonce i ty bolí, jako by mě za ně někdo rval.

„Vůbec tomu nerozumím. Nechápu, proč jsem se tak chovala.“ Děsí mě, jak moc jsem mu ublížila, ale tomu se nešlo bránit! Ještě teď, když si to připomenu, mnou projede vlna chtíče a naprosté bezduchosti! Natolik silné to bylo a…je. Samozřejmě, nejspíš šlo jen o feromony, kterými mě ten andělský pitomec obloudil, ale bylo to o tolik mocnější a pestřejší, než vůně, kterou mě oblboval Chester. Bylo v tom něco víc! Ta žádostivost a energie, tryskající snad z nitra samotné země a její přírodních zákonitostí! Jako by byl spojený s tím nepoddajným vlivem a patřil k němu tak neomylně. Jako by byl stvořen sám matkou přírodou! Nedalo se…odolat.

„Neomlouvej se. Vím, co prožíváš. Nevidím to poprvé.“ Ani se na mě nepodívá a v jeho hlase vyznívá tichá vyčítavost a bolest. Nejspíš lituje, že on ve mně nikdy nic podobného neprobudil. Že on nebyl tak energický, aby mě smetl z povrchu země.

Zatnu zuby a pevně zavřu víčka. Zase jsem mu tak pitomě ublížila! Cítím se, jak největší mrcha pod sluncem a…právem. Tohle mi Chazzy nikdy neodpustí. Beznadějně otevřu oči až poté, co děti začnou ve svých postýlkách plakat. Vřískají, jako by to prožívaly se mnou.

Byť jen ten pitomý pohyb mi v těle rozbuší bolest a mně z očí stečou první slzy jako hrachy. Postavím se nad postýlky a snažím se je utišit. Hladím je po bříškách, líbám je na čelo i tváře, ale zatraceně, nic nepomáhá! Začínám si připadat úplně neschopná! Ke všemu mám pocit, že mi při každém pohybu v těle vybuchuje minimálně granát a zabodává se mi až do masa a vnitřností.

„Pomůžu ti s nimi.“ Vezme malou do náruče a sedne si s ní na postel, zatímco já šeptám Drakovi do ouška zamilovaná slova a lísám se k němu, přestože mě to bolí. Je mi to jedno, nenechám je ve štychu. Potřebují mě, i když…jsem právě teď na nic.

Po chvíli je Charmed naprosto klidná, což se o Drakovi říct rozhodně nedá. Dál jede sólo a brečí na celý dům, jako by se mi chtěl pomstít. Když ke mně Chester natáhne ruce v náznaku, ihned mu položím malého do náruče a odevzdaně se opřu o zeď, zatímco shlížím, jak se u něj náš syn utěšuje. To snad není možné, to už mě odmítají i vlastní děti?

Nechci před Chesterem vyvádět a brečet jako pominutá. Teď jsem na celé čáře zklamala i jak matka. Selhávám i jako milenka a raději bych se neviděla. Dám se na ústup a v tichosti vyjdu za dveře. Nebude mě hledat, to vím jistě.

*

Chester

Zaslechnu výkřik a honem se odtrhnu od postýlek, kam jsem položil ukolíbané děti. Když zjistím, že Di v ložnici není, uspěchaně vyjdu ze dveří a rozhlédnu se. Pohled na toho vola, který se sbírá ze země, mě mírně uspokojí, přesto ho protnu nechápavým pohledem.

„Kde je Di?!“ Zavrčím prudce a rozhlédnu se po našem osazenstvu, které plnohodnotného upíra pochmurně sleduje.

„V koupelně,“ ozve se nevinně Desire a dál se schovává za Dickem, který vypadá jako úsečný had, přichystaný kdykoliv vylítnout a pohrát si s Oskarem po svém. Zatíná pěsti a celé tělo má napjaté, až se mu pod kůží rýsují tuhé svaly.

„Nejde o to, kde je Di, ale kdo je on!“ Ukáže na něj Mia ukazováčkem a tváří se pohoršeně a naštvaně, že neuhlídala dění v domě a bez jejího vědomí se tu potuluje někdo cizí. Tvář má staženou nervozitou a mateřským pudem, který velí zabít a odhodit daleko za sebe. Souhlasil bych s tím, ale…

„Tohle je Oskar. Můj dávný…známý.“ Zamračím se, když se postaví a ukáže se v celé své kráse. Samozřejmě, ihned okouzluje a mně to neskutečně vadí! Nemohu se na ten jeho proradný obličej ani dívat!

„To tvé poupátko mne nakoplo. Je pěkně divoká.“ Zajiskří očima a dál si tře pohmožděné místo, které ho nejspíš stále bolí. Di ho zřejmě ztrestala pořádně. Ve tváři mi vytane samolibost a radost nad její dračí povahou.

„Dobře ti tak.“

„Tohle je Mia, Dick, Desire a…Dexter.“ Představím mu sešlost. Dex je v rohu a nejblíže k východu, aby v případě bitky mohl, co nejrychleji upláchnout. Srab. Má nevlastní sestra na něj shlíží téměř pochmurně. Moc mě těší, že na ni jeho zjev neplatí. Dick se křivě usmívá, jako vždy a obezřetně si návštěvníka prohlíží. A Desire? Na tu zřejmě Oskarova obscénní nátura platí. Diino dvojče má oči do široka rozevřené a ústa mírně pootevřená, jako by lapala po dechu a nemohla se vynadívat. Musím si s Dickem promluvit, aby si na Oskara dal pořádný pozor.

„Vás tu ale je. Samé hezké tvářičky…A dvojčátka!“ zaujatě si Desire prohlíží, až se Dick zamračí a schová ji za svými zády. Ovšem než to stačí udělat, tak její tvář pod jeho rentgeny celá zrůžoví.

„Z tebe se stal společenský tvor, Chestere. A dokonce lidi? To mi budeš muset vysvětlit.“ Poslední věta je příkaz, i když vyznívá sladkým tónem, zamotaná ve spletitosti přátelských slov. Na všechny se rozjařeně usmívá, pln zákeřného klidu, zahlcuje vzduch svými feromony.

„Měl bys co nejrychleji vypadnout!“ usyknu a odejdu do koupelny za Di. Jen co otevřu dveře, spatřím její zvadlé tělo na chladné dlažbě. Oči má přivřené a mírně sebou škube v záchvěvech bolesti. Zřejmě musela omdlít. Pokleknu si vedle ní a jemně ji pohladím po tváři, až sebou cukne a zakňourá.

„Prosím, pomoz mi!“ Krk má v jednom ohni. Moc dobře jeho jed znám, je jako kyselina a ta bolest…se jen stupňuje a zasahuje celé tělo jako rakovina. Di je bledší než obvykle. Takhle ji ještě nikdo nezřídil a mě ten pohled na ni bolí. Pomohu ji posadit a opřít se o vanu.

„Neplač.“ Stírám jí slzy z tváří a opatrně rozvazuji obvaz, který má nasáklý krví. Kdybych se z ní více napil a ošetřil jí to, mohl jsem jí toho ušetřit. Jako bych sám nevěděl, co Oskar dokáže! Raději nevzpomínat.

Zakážu si jakékoliv myšlenky na dobu, kdy jsem byl s ním a skloním se k jejímu žhnoucímu krku. Téměř na mě sahá horkost z jejího těla, přestože v žilách pociťuje ledový chlad. Kam se hrabou Dexovi “nevinné“ kousance!

„Uvolni se,“ dýchnu jí na krk a vypustím do vzduchu dávku svých feromonů, abych se ji pokusil omámit a ona nevnímala bolest. Ovšem nejsem si moc jistý, jestli to bude po Oskarově dávce působit.

„Klid,“ zašeptám a přisaju se k ráně, kterou jí způsobil. Pomalu vysávám otrávenou krev a snažím se do ní dostat co nejvíce svého jedu. Zvrátí hlavu a srdceryvně si povzdychne.

„Chazzy,“ zasténá, když ji pevně obejmu a obelstím. Líbí se mi, jak je mi oddaná, i když vím, že nikdy nedosáhnu tak dokonalého pominutí, které v ní dokáže vyvolat Oskar. Má natolik silné feromony, že se divím, že se před ním neplazí i upíři.

Diana

Tisknu se k jeho ledovému tělu. Pod kůží nespočet choulostivých tužeb. Vrním pod náporem něhy, která mi proudí v žilách. Zatímco Oskar balamutil mou duši, Chester tohle svede s mým tělem a srdcem, ale já jsem pořád svá. A když k tomu přidá svůj hlas, tak vlastně i mé vnímání, což mi dokázal v době po rozchodu.

Zatímco mě léčí a rozmazluje svými doteky, vejde tiše ON. Zamračím se na něj skrze zastřená víčka, protože cítím, jak se mi pod kůži začne vkrádat slabost způsobená jeho osobou! Radost ze situace vystřídá panický strach a houževnatý vztek. Nadřazeně mi věnuje pohled a na andělské tváři se objeví pobavení.

Zavřu pevně oči a vší silou se soustředím jen na Chestera. Jeho doteky, jed i chladnou blízkost. Živelnou mužnou vůni a jeho tichý dech. Znovu vzdychnu jeho jméno a uvidím skrze přivřená víčka, jak se Oskar zakaboní - rozesměje mě to. Chazzyho feromony a láska dokáže víc než falešný andělský mlžný opar.

„Lepší?“ zeptá se udýchaně, když se ode mě odtrhne. Podle mého výrazu ihned pozná, jak dobře mi je. Žádná bolest, jen roztouženost a obdiv. Musí ho těšit, že mě ještě stále dokáže ovládat, protože mu na tváři vytane sebestředný hrdý výraz, zatímco na něj zasněně shlížím. V temných očích mu jiskří, když mě k sobě znovu tvrdě přitiskne, až zalapu po dechu. A v tu chvíli mu dojde, že nejsme sami…

„Co tady chceš?!“ vyjede vztekle a zatne pěsti, zatímco mě obežene svými feromony, aby se ke mně on nemohl dostat. Postává uvolněně naproti nám a opírá se o okno, jako by prožíval příjemnou chvilku. Tvář má zamyšlenou a přesto oplývající tím vřelým oparem.

„Ach, já nestačím žasnout, jak si ji opečováváš. To se takto staráš i o tu druhou?“ vlezle se usmívá, až se musím škaredit. Jeho úsměvy nejsou milé, ba naopak. Je v nich něco skrz na skrz prohnilého a zlověstného.

„Nestarej se!“ Zavrčí můj upír. Položím si hlavu na jeho rameno a protnu nenáviděného anděla zlým pochmurným pohledem, až se tomu společensky usměje, jako by mé faux pas dokázal přejít.

Sjedu ho uhrančivýma očima, zatímco si prohlížím jeho nekonvenční zvláštní oblékání. Má na sobě velmi stylové kožené kalhoty, které mu sedí jako druhá kůže. Jsou takovým sexuálním podtextem v jeho příšerně konzervativním postoji. Kolem krku má zářivě rudou kravatu, která jeho zjevu dodává podivínský, krvavě nebezpečný ráz. Sako má natolik moderní, že snad musí být přímo od nějakého deviantního návrháře, ovšem k němu všechno tak naprosto úchvatně pasuje, že i přes nehoráznou nechuť, kterou k němu pociťuju, musím uznat, že vypadá velmi k světu.

Chester je v tomhle stylu úplně jiný. Jeho oblečení je pouze černé a nosí ho u nás tzv. rockerští bohové. Utvrzuje jeho nebezpečnou náturu, chtíč a brutalitu, která z něj surově září přímo se sexappealem.

To anděl je jemnějších rysů, i když se zdá, že také dává přednost tmavých barvám. Jeho styl je stejně vytříbený jako jeho zákeřná radost z mučení. Lehce jsem to poznala z našeho prvního setkání, kdy ta bolest byla nesmírná, pulzující a…smrtelná. On se v týrání vyžívá. On jím…dýchá.

„Co seš sakra vůbec zač?!“ zavrčím, když se mi konečně podaří od něj odlepit oči. Lehkým krokem k nám dojde na metr, až zatajím dech a pohlédnu do těch zelených žíznivých duhovek, plných matky přírody.

„Chester se ti nezmínil?“ pozvedne obočí a jako by udiveně, zavrtí hlavou. Zřejmě předpokládal, že se Chazzy bude chlubit svou minulostí, ale to on nedělá. Já nevím zhola nic o tom, jak dříve žil. Jakým byl a s kým byl.

„Tolik jsme toho spolu prožili. Tolik jsme vraždili a týrali. Je pro mne velkým překvapením, že si tu chová lidi jako…domácí mazlíčky.“ Prohlíží si své drápy, zatímco se mi do uší line ten sladký tón a v závěsu za ním lomoz tříštícího se skla a hrůznosti.

„Tak oni týrali a vraždili.“ Polknu v duchu a sjedu na Chazze pohledem. Ty temné duhovky se zdají být naprosto prázdné. Jen úlisně shlížejí na pitomce před ním. Tvář má tvrdou a nedává na sobě znát absolutně žádný cit, až mě to trochu děsí.

„Ach, rád bych si s tebou zas pohrál, poupátko. Líbí se mi ta tvá ďábelská oddanost.“ Poukáže na to, jak se nezměrně a věrně tulím k Chesterovi, přestože mě olizují andělské feromony a nutí mě, abych chtěla i jeho. Ale já nechci! Miluju svého Chazze!

„Nebo že bych si hrál s tebou i tvou stejně vypadající sestřičkou?“

„Nikdy!“ zavrčím příkře a vycením na něj vztekle špičáky. Se mnou ať si dělá, co se mu zachce, ale mé sestře se musí vyhýbat obloukem! Ona je jiná! Desire by nezvládla všechnu tu bolest, ponížení a stres, který s tímhle andělem přicházejí. Nechci ji takovému riziku vystavovat. Chci, aby byla…šťastná a v bezpečí.

„Neubráníš se mi." Zašeptá sladce, až mám nutkání začít sténat - naštěstí Chazzy mě udržuje při vědomí. Odtáhne se od nás s duchapřítomným pohledem. Jako by se snažil nás správně identifikovat. Začichá do vzduchu, jako bychom mu nevoněli.

„Nepovídej mi, Chestere, že ses do ní zamiloval.“ Řekne to stylem, kterým to automaticky popírá. Pro stoprocentního upíra není možné, aby přijal lásku. Ovšem i chladnokrevní se mohou zamilovat!

„Takhle jsem tě přeci nevycvičil.“ Povzdychne si tím svým otcovským tenorem a mírně si poupraví sako, které mu padne jako ulité. Pak se do nás opře svýma očima a já na chvíli zas prozřím a v duši slyším cinkání skleniček a tříštění skla.

„Takhle se pravý upír nechová. Je to slabost. Měl by ses jí ihned zbavit.“ Jeho medový hlásek Chazze vytočí natolik, až vycení špičáky a zatne pěsti, jako by se chtěl každou chvíli porvat. Atmosféra rázem zhoustne v cosi bezútěšného a násilného. Upíří hormony mi vráží do pokožky s takovou silou, až cítím brnění.

„Drž hubu!“ sykne Chester a je na něm vidět, že se skutečně moc ovládá. Divím se, protože být to někdo jiný, už by se na něj vrhnul a pár mu vrazil. Ale u Oskara ne.

„Věci už nejsou jako dříve. A ať se ti to líbí nebo ne, tak nyní žiju jinak.“

„Co není, může být.“ Zadívá se na něj blahosklonně anděl a protne mě svým pochmurným smutným pohledem, kterým jistě dostává do kolen každou kořist, ale já nejsem taková, abych mu podlehla. Bez feromonů ne. Ten jeho ksichtík je vážně kouzelný. Zajímavý. Má prostě všechno, co holky na pohled vyžadují a nejspíš se nemusí ani snažit, aby mu oběť podlehla.

„Už ne!“ Probere mne Chazzy z úvah. Odhodlání mu sálá z očí. Přitisknu se k němu ještě více a zhluboka se nadechnu uklidňující vůně.

„Ach Chestere, to je pro mne výzva.“ V očích mu vášnivě blýskne. Profesionální zabiják se projeví a ta krutost v jeho očích jako by byla nezměrná.

„Já znám tvou temnou stránku lépe, než kdokoliv jiný. Nedokážeš utéct před svou minulostí.“ Ještě mu věnuje pohled a zmizí. Zatímco Chester je bez sebe. Přimknu se k němu a snažím se ho polibky uklidnit, ale moc se mi to nedaří. Mám tolik otázek ohledně toho krypla, ale bojím se je položit. Já, která měla hubu vždycky na špacír!

*

Nahnu se nad děti. Charmed sebou maličko hází. Pohladím ji po bříšku a políbím na čelo, zatímco Drakovi přitáhnu peřinku, protože je odkopaný.

„Andílci,“ hlesnu a nakloním se blíže. Drak má u hlavičky nějaké fotografie (?!).

„Co to sakra…?“ zahučím a vezmu ty obrázky do ruky. Nechápavě na ně civím a převracím je v prstech. Jsou chladné, jako by je před chvíli držel nějaký upír. Dlouze vydechnu a zadívám se na první černobílou fotografii.

Obzor je zaostřený a poukazuje na dvě malé postýlky vedle sebe, ve kterých spinkají dvě děti. Chvilku si myslím, že jde o ty naše, ale pak zahlédnu dupačky s květinovými vzory. Naši malí upírci mají černé dupačky, Chester jinou barvu neuznává. Vedle obou dětí leží panenky a za nimi ve stínu cosi září. Jsou to bezcitné oči. Zalapám po dechu a zadívám se na druhou.

Pohled mi padne na ženské zakrvácené tělo, které je brutálně poškrábané a pokousané. Práce profesionála. Hlavu má zvrácenou vzad, takže jí nevidím do tváře. Dlouhé šaty má roztrhané a z její nejsladší tepny stékají pramínky krve. U nohou jí klečí Chester a vzhlíží s takovým nenávistným a krutým výrazem, že mi přejede mráz po zádech. Jeho tvář je zákeřná, vyhladovělá surovostí a ta výmluvnost s jakou ji svírá, jako by mu patřila, mě dostane.

„Di?“ zatrne mi v zátylku a já s úlekem černobílé fotografie pustím.

„Co se děje?“ Rázem mu pohled padne na zem.

„Ten bezpáteřní hajzl!“ zavrčí a přiskočí ke mně s podobným výrazem, jako na té fotografii. Zoufale sebou trhnu a narazím do postýlek, když shlížím do temných, strachem zvrácených duhovek. Strach mnou pableskuje a vkrádá se mi do všech nervů v těle. Žaludek se mi obrací v nejhlubší hrůze, protože ta fotografie mi ukázala Chestera, kterého neznám. Kterého bych…milovat nechtěla a raději ho bez přemýšlení proklála kůlem byť jen za to, jakým krvelačným stvořením byl.

Oskar

Představuji Ti Oskara. Pokud sis ho představovala jinak, nevadí. ,o)

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hra s ohněm - 64. kapitola: