OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra s ohněm - 9. kapitola

04.07.2011 (14:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1913×

9. kapitola - „Chceš ji úplně dodělat??“

Chester:

Sedím v zašlém nepohodlném křesle a nechávám si zvedat náladu od upíří děvky, která mi tančí na klíně. Její tělo je stejně ledové jako to moje, tatam je teplá vláčná pokožka, které jsem se měl možnost poslední dny dotýkat. V ruce skleničku tvrdého alkoholu, abych dokázal nemyslet. Alespoň na chvíli. Jenže díky těm ledovým dotekům a mrtvolnému chladu, které z mé dnešní coury sálají, a které nedokáže rozehřát ani chlast, znovu sklouzávám do svého pekla a myslím na ni. Zase mi hnula žlučí! Natolik, že jsem to prostě musel udělat. Jen vzdáleně vnímám orgie, které tu Dexter s těmi nadrženými upírkami provádí. Když se ta moje začne potýkat se zapínáním od kalhot, které mám na sobě, skoro to ani nepostřehnu, v myšlenkách úplně jinde…

Děsí mě, že se mi to tak neskutečně vymklo z rukou, že všechno, co jsem s ní původně zamýšlel, je v nenávratnu a já se dostal situace, ze které nevím jak ven. Upír by neměl cítit něco víc než jen chuť krve nebo dotek těla, když si ho proti její vůli bere. Už ne! Jenže, ať se snažím, jak chci, místo chuti její krve si vybavuji popelavé oči, které se jen těžko snažím z paměti vymazat. Ty podmanivé oči, které na mě shlížely s naprostou sebejistotou, za kterou bych ji snad vážně nejraději zabil.

„Co ti je? Nebavíš se?“ šeptá mi upírka vášnivě do ucha. Jakmile mi dlaní zajede do kalhot, stisknu ji pevně pod krkem, až zalapá po dechu a začnu ji hrubě líbat. Dex má pravdu, potřebuju se něčím rozptýlit, ale stejně myšlenkami po chvíli zabloudím zpět k Di. I když si to stokrát zakazuji, nemůžu ji dostat z hlavy.

Stále přemýšlím nad tím, co se ze mě stává, když jsem v její blízkosti. Možná bych se nemusel tolik bránit. Koneckonců, co bych neudělal pro šťastnou krev. Snažím se sám před sebou nějak zdůvodnit mé chování, i když mi dochází, že to tak není. Jenže, jak můžu být s ní, když potom, co předvedla, bych jí nejraději prokousnul krk?!

Podobné myšlenky se mi honí hlavou celou dobu, co se nořím mezi stehna té, díky které se snažím zapomenout. Hlasitě sténá a zatíná se mi drápy do zad, ale není to ono. Je to jen obyčejný chtíč a nadrženost. Zoufale si uvědomuju, že mi chybí právě moje nevinná Di.

K ránu už to nevydržím a vydávám se zpět do domu, kam vletím oknem z knihovny. Alkohol ze mě už vyprchal a odér té upíří děvky snad také. Vyjdu do patra a potichu otevřu dveře do jejího pokoje. Najdu ji schoulenou v posteli, jak tiše oddechuje. Chvíli se na ni nehybně dívám a uklidňuju se tím pohledem.

Je ještě tak nevinná a já začínám moc dobře poznávat ty neznámé a přesto tak podivně známé pocity, co se mi pnou už nějakou dobu v hrudi. A v tu chvíli mi dojde, že už je vážně pryč ta doba, kdy jsem ji bral pouze jako svou oběť. Potlačím nutkání se jí dotknout a raději odejdu do své ložnice.

*

„Pojď sem," řeknu tiše, ale autoritativně, když uslyším, jak klapnou dveře. Nemusím se ani otáčet. Vím, že tam stojí. Poslušně a bez řečí udělá, co chci, a posadí se s hlubokým nádechem na postel, jako by se potřebovala uklidnit.

„Hodně jsem přemýšlel," podívám se na ni úkosem a na okamžik se odmlčím.

„Měla by ses vrátit mezi lidi. Nechci, aby se včerejšek ještě někdy opakoval, nebo aby to příště vygradovalo v něco ještě horšího," dodám potom a pozoruju její oči, které se začínají lesknout. Dlaně se jí chvějí natolik, že si je musí položit na kolena.

„Udělám, co budeš chtít,“ pípne tiše. Přikývnu.

„Až budeš připravená odejít, tak řekni."

„Na tohle se nedokážu připravit nikdy,“ sykne zoufale a pomalu se zvedne, aby se zlomeným krokem odebrala ke dveřím. Posadím se. Je mi jí najednou líto a i přesto všechno se nemůžu ubránit pocit, že nechci, aby odešla.

„Ponížila jsi mě. Víc než kdokoliv jiný. Vysmála ses lidské slabosti, kterou si ve mně – ani nechápu jak –  probudila,“ zavrčím do ticha.

„Já se moc omlouvám,“ otočí se ke mně čelem. „Já jsem netušila, co vlastně dělám.“ Prudce zavrtí hlavou a snaží se bránit slzám, které se jí derou z šedých očí.

„Nikdo mě nikdy rád neměl, tohle pro mě bylo tak strašně krásný a já si ten pocit natolik užívala, že jsem překročila meze. Moc mě to mrzí,“ zašeptá zoufale.

„Dělám chyby, na který doplácíš ty a mně je to moc líto. Nechci ti ubližovat. Nechci ti vnucovat city nebo sebe. Jsi svobodný a máš právo se rozhodovat sám a sám si uvědomovat, co cítíš." Zhluboka se nadechne a snaží se zakrýt svou rozhozenost.

„Uštědřil jsi mi hodně velkou lekci,“ zamumlá. „Jen tak na to nezapomenu. Díky tobě vím, jak chutná láska. To je to nejkrásnější, co se mi v životě stalo.“ Na tváři se jí objeví letmý choulostivý úsměv a pohlédne mi vděčně do očí.

„Měl jsi pravdu. Tohle všechno pro mě bylo nové a já to nezvládla. Ublížila jsem ti,“ řekne plačtivě.

„Udělala bych cokoliv, abych to odčinila, ale chápu, že už se mnou nechceš mít nic společnýho, ale chci, abys věděl, že jsem ti moc vděčná." Svůj proslov ukončí se slzami v očích. Na chvíli mě tím úplně zmate. Zřejmě jsem ji považoval za úplně někoho jiného… Ani ve snu mě nenapadlo, že by byla šťastná za okamžiky se mnou!

„Nechci, abys mi byla vděčná. Není totiž důvod. Nikdy jsem se neuměl k lidem chovat, ani jako člověk," řeknu a odmlčím se.

„Můžeme se občas vídat, pokud budeš chtít," navrhnu jí v náhlém popudu.

„Víš, že bych chtěla. Záleží na tobě." Nenápadně si setře slzy a znovu nadechne se, jako by se snažila uklidnit.

„Miluju tě," řekne tiše, ale jasně.

„Nechci ti nic vnucovat, jen chci, abys to věděl. Jsi jediný, komu to říkám. Komu dávám své srdce.“ Dívá se mi do očí. V hrudi mě nepříjemně svírá, na tohle nejsem zvyklý.

„Jsi moje první láska, a i když to bylo někdy krutý, jsem za tebe neskutečně moc ráda. Díky, že sis mě našel." Lehce se usměje.

„Kdykoliv budeš chtít svou šťastnou krev, klidně přileť. Vždycky tu pro tebe budu." Trochu se ošije.

„Prostě, kdybys měl chuť na svou šťastnou krev, stačí říct. Je tvá," povzbudivě se na mě zašklebí, ale pak se otočí, abych neviděl její skleslý výraz. Přistoupím blíž a lehce se na ni zezadu přitisknu. Vnímám teplo jejího těla a její dívčí vůni.

„Asi… mi na tobě záleží, ale bude lepší, když budeme žít každý sám,“ zamumlám a snažím se bránit vlně citů, která mě zaplavuje. Jakmile je v mojí přítomnosti, prostě to nezvládám. Pohladí mě po dlani.

„Já to chápu," řekne tiše a zakloní hlavu, aby zabránila slzám stékat po její hebké tváři. Začíná to na mě být moc. Něžně ji políbím do vlasů a odpoutám se od ní.

„Asi bychom měli jít,“ zakašlu, abych zakryl chvění hlasu. Proboha, jsem snad upír, tak co se děje?!

„Jak potřebuješ," přikývne.

„Nechceš se napít, než půjdeme? Bůhví, kdy se zas uvidíme," zamumlá a nabídne mi svůj krk. Pohlíží na mě svůdně skrze zavřená víčka a vypadá tak přitažlivě a zároveň nevinně, že bych ji nejraději… V žaludku mám prázdno a v ústech se mi sbíhají sliny na tu nejkvalitnější krev, kterou jsem měl možnost poznat. Polknu a přiblížím se k jejímu hrdlu, které mi tak ochotně nastavuje.

„Neměla bys domů přijít s ránou na krku, když se ti ty ostatní konečně zahojily,“ odtáhnu se od ní, i když mi to dělá značné problémy.

„Věř mi, že doma si toho ani nevšimnou," ušklíbne se znechuceně. V její tváři se odráží zoufalost, bezmoc i neštěstí, než se znovu probere a zadívá se na mě.

„Nemusíš mít obavu,“ ujistí mě.

„Ne, že by moji… Hm… adoptivní rodiče byli nějací špatní… To jen... Oni jen," koktá, až nakonec zmlkne úplně.

„Oni jen co?" páčím z ní každou větu. Ale kupodivu jsem trpělivý.

„Jen mají na starosti své vlastní děti,“ řekne s kamennou tváří.

„Starají se o mě fajn.“ Tváří jí proběhne stín bezmoci. „Dostanu, co chci, ale zájem a lásku po nich chtít nemůžu," pokrčí rameny a zatváří se, jako by jí tohle svěřování dělalo velký problém. Zřejmě nemá nikoho, komu by to mohla říct. Proto pro mě byla tak tajemná. Byla nejspíš zvyklá být sama. Poprvé za tu dobu před sebou vidím stát skutečnou Di. Konečně se o ní něco dozvídám.

„Co se stalo tvým rodičům?“ Zatne zuby a na chvíli se jí tvář zkroutí vztekem a bolestí, než se znovu pokusí o sebejistou masku, za kterou se nejspíš jen schovává její pravé já.

„Ani pořádně nevím,“ zamumlá, jako by ji to snad ani nezajímalo.

„Říkali mi něco o tom, že zemřeli při autonehodě. Koneckonců si je ani nepamatuju,“ ušklíbne se.

„Podle všeho jsem zůstala u prarodičů, kteří mě dali k adopci. Víc nevím,“ řekne to takovým způsobem jako by se bavila o všední nezáživné věci.

„Byla jsem děcko, ani mi to nepřijde." Mávne rukou a vyhne se mému pohledu.

„Di, podívej se na mě,“ donutím ji zvednout ke mně oči, ve kterých zahlédnu slzy.

„Jestli nechceš, nemusíš se tam vracet. Myslel jsem, že ti tam bude líp, než tady… se mnou.“

„Jsem tu s tebou moc ráda,“ pohlédne mi něžně do očí.

„Ty si všimneš, když tu nejsem. Když odejdu z místnosti,“ zamumlá a odvrátí se.

„Ale nechci ti dělat problémy. Nechci ti tu bejt na obtíž a jen proto, že ti je líto, jak žiju." Rozhodí ruce a na tváři vykouzlí falešný úsměv.

„Jsem nejšťastnější na světě,“ rozesměje se.

„Kdo si doma může dělat, co chce? Nebo dostane, co chce? Hm? Nemusím hnout ani prstem, natož poslouchat. Nemusím se doma objevit třeba celý měsíc a stejně za to nedostanu vynadáno. Nechci, abys mě litoval,“ zavrtí hlavou.

„Já mám přece z pekla štěstí a svou svobodu. Kolikrát už mi u tebe prošlo věcí,“ mrkne pobaveně.

„A teď, když mám ve svým srdci i tebe, bude se mi žít…“ Setře slzy.

„Jistě,“ zamumlám a obezřetně si ji prohlédnu.

„Ty jsi přeci nejšťastnější.“ Zadívám se na ni a pohladím ji po tváři.

„Pokud chceš, zůstaň tady. To se s tebou budu raději hádat, než abych tě poslal zpátky tam." Chce něco namítnout, ale já ji nenechám.

„Oba víme, že jsi ta nejšťastnější ze všech," usměju se na ni povzbudivě. Stejně jako já, nedává najevo své slabosti.

„Díky,“ zamumlá šťastně. „Díky za všechno.“ Chvíli mě probodává vděčným pohledem a pak poslušně přijde blíž a nakloní krk.

„Teď už nemusíš mít obavy, že by si toho někdo všimnul," povzbudivě se na mě usměje. Přivinu ji k sobě a vdechnu její omamnou vůni.

„Lehni si do postele," zašeptám jí do ucha, a když se na mě tázavě podívá, odpovím:

„Nechci mít zakrvácený koberec," zazubím se. Pobaveně se po mně ožene rukou. Chytím ji a lehce ji kousnu do zápěstí, až usykne a přitiskne se ke mně.

Diana:

Je tolik příjemné cítit jeho tělo zas tak blizoučko u sebe. Čekala jsem, že už to nikdy nezažiju a teď si toho vážím jako největšího daru, který mi může dát.

„Neprovokuj," usměju se. „Nebo tě taky kousnu," zavrčím a něžně ho kousnu do krku. Krásně mi voní, až se mi z něj motá hlava.

„No tak kousni," pobídne mě. „Sem…" Prstem se dotkne svého spodního rtu, až zatajím dech. Vytáhnu se na špičky a dotknu se ho. Nejdřív ho jen jemně políbím. Pak přidám na intenzitě a drze ho kousnu. Zašklebí se na mě a hrdelně zavrčí, až se mi postaví chloupky na těle.

Uchechtnu se tomu a vkládám do polibku všechny emoce a vděk spolu s rozkoší, kterou mi to přináší. Letmo ho koušu do rtů a dráždím jazykem, až se mi podlamují kolena. Líbí se mi, jak přivírá oči a občas tiše vzdychne.  Přimknu se k němu celým tělem a vášnivě se mu věnuju, až pociťuju horkost.

„Di, brzdi!“ odtrhne se ode mě. „Nebo bude udobřovací sex a… Ten ty přece nechceš, ne?“ Povalí mě na postel a ani nečeká na odpověď. Políbí mě ledovým polibkem na krk a konečně mi protne kůži špičáky. Zpočátku cítím jemné bodnutí, které se ztrácí v euforii, jež zaplaví celé mé tělo. Horkost spolu s pocitem lehkosti. Vlny rozkoše jsou slučitelné s jeho hladovým lokáním mojí krve.

Rozkošně se propnu a zakloním hlavu, abych mu umožnila co nejlepší přístup. Čím víc ze mě pije, tím víc se ocitám ve výšinách. Radostně vzdychám a hladím ho po zádech, zatímco se mu prsty druhé ruky probírám v hebkých vlasech.

„Co se děje?“ heknu zrazeně, když se ode mne na chvíli odpoutá. Jen se ďábelsky usměje a nacpe se mi mezi nohy. Nalepí se na mě ledovým tělem a znovu ze mě začne hltavě pít, až se můžu radostí zbláznit. Tenhle přístup je snad ještě lepší! Nejenže se mi rozlévá slast z místa, kde ze mě saje, ale rovněž se mi vynořují nepoznané euforie přímo z klína. Nechápavě se tomu novému pocitu oddávám.

„Ach, Chazzy!“ zasténám, když mám pocit, že už to nevydržím. Že se snad samým blahem zblázním! Je to tak impulzivní, že mi srdce buší v hrudi desetkrát rychleji a tělem, především rozkrokem, se mi prohánějí velmi intenzivní pocity horkosti a rozkoše.

Drapnu ho za ramena, jako bych snad měla šanci ho od sebe odtáhnout, a zakloním naříkavě hlavu. Je hrozně moc divoký a ty pohyby, které dělá, mě rozechvívají v těch nejintimnějších místech! Když mě dostihne vlna absolutní slasti, zmateně vyjeknu. Zazmítám se pod ním a úpěnlivě zasténám.

Zatímco moje neuvěřitelná radost opadá, zadívám se mu do rozesmáté tváře. On evidentně věděl, co přesně dělá! Jen já jsem v tomhle až příliš nezkušená a naprosto zmatená.

„Cos to…?“ zalapám po dechu, když mi zlehka olizuje ránu. Mravenčí to a lechtá, takže se to zřejmě hojí.

„Pěkné, ne?“ Vlepí mi polibek na mírně se chvějící ústa.

„Lepší než udobřovací sex je udobřovací orgasmus,“ mrkne na mě a svalí se vedle mě, příjemně zasycený, zatímco já stydlivě rudnu.

„Bylo to…“ snažím se najít správná slova.

„Fakt krásný, ale trochu mě to vyděsilo," přiznám nerada.

„Nevěděla jsem, že to jde i bez sexu," pokrčím rameny a přitulím se k němu. Snad mě od sebe neodstrčí.

„Copak tobě něco takovýho nechybí?“ přivřu přemýšlivě oči.

„Víš, že bych ti…“ Další slova jen tak převaluji v ústech a nevím, jak je vyplivnout. Jak říct, že bych mu ráda také poskytla ten orgasmus? On určitě ví, jak na to. Mohl by mě to už naučit!

Chester:

„Že bys mi co?" Opřu se o loket a zadívám se do té rozpačité dětské tvářičky. Líce má ještě trochu růžové, a když uvidí můj upřený pohled, zrůžoví ještě víc. Musím se usmát.

„To víš, že mi to chybí. Sice jsem přestal být člověkem, ale chlapem jsem zůstal se vším všudy," protáhnu se. Koneckonců, než jsem odcházel sem, jsem si taky něco málo užil, i když…

„Přece jsi mě předtím chtěl,“ zazubí se na mě a jemně mě políbím na rty.

„Tak proč bys mě nechtěl teď?" Zamilovaně se mi zadívá do očí a přejede mi horkými rty po tváři, až přivřu oči. Nejsem si jistý, jestli by můj chtíč zvládla.

„Možná časem… Nějak si tě zatím nedokážu představit s hlavou v mém klíně," usměju se na ni znovu a políbím ji na rozechvělé rty, když jí obličej protne nechápavost. Je vážně tak sladce nezkušená, až to ve mně vzbuzuje ještě větší touhu.

Spokojeně se ke mně přitulí a přivře oči. Pevně ji obejmu, ujišťujíc sám sebe, že ji mám nadosah a v bezpečí. Nejspíš bych upadl do říše snů, kdyby mě nevyrušil hluk v hale. Zbystřím a nastražím sluch, protože zvuky nepřestávají. Dokonce zaslechnu povědomý hlas.

„Chazzy, miláčku!“ A do hajzlu!

„Seš tady, ty náruživej upíre?“ To už se hrabu z postele. Ona vážně ví, kdy přijít! Přímo v tu nejnevhodnější dobu!

„Co se děje?“ probere se Di a zmateně se rozhlíží.

„Nic, jen lež.“ Přehodím přes ni peřinu a zavřu za sebou dveře, aby ji náhodou nenapadlo jít za mnou.

„Co tady děláš?“ přivítám nenadšeně dívku s krátkými rudými vlasy a hříšným tělem.

„No, ahoj bráško, to je mi teda přivítání!“ prskne a přitáhne se ke mně.

„Řídíš se heslem host do domu, hůl do ruky?“ zašklebí se pobaveně.

„Co bych tu dělala? Přijela jsem tě navštívit. Nejsi rád, že mě zase vidíš?“ Provokativně se o mě otře a ruce mi omotá kolem krku, zatímco se mi mezi rty vetře jazykem.

Diana:

Vyhrabu se z postele, jen co zaklapne dveře a po špičkách k nim dojdu, abych je zlehka otevřela a nakoukla ven. Co vidím, se mi vůbec nelíbí! Chestera drží kolem krku nějaká koza, která se na něj celým tělem mačká a dává mu polibky na obličej. Zatnu zuby a vylezu ven k zábradlí, ze kterého ty dvě hrdličky pozoruju s kyselým výrazem do té doby, než mě Chester zahlédne.

„Di…“ zachraptí přistiženě.

„Pojď, já tě představím," odkašle si a konečně se vymaní z jejího držení. Sebejistými kroky scházím ze schodů, zatímco ji probodávám nelítostným pohledem.

„Mio, tohle je Di,“ ukáže na mě.

„Di, tohle je moje sestra Mia,“ seznámí nás. Přivřu oči. Tak sestra? Nemám sourozence, nepočítaje nevlastních, kteří ani neví, jak se jmenuji, ale myslím, že sourozenci se k sobě nechovají až tak důvěrně.

„Nazdar Mio," řeknu jasně, aby bylo vidět, s kým má tahle sexbomba čest. Podám jí ruku, vrátí mi pevný stisk a zadívá se mi zelenýma kočičíma očima do tváře.

„A copak tu dělá takové, děťátko?" zazubí se na mě, až začnu pěnit. Jen zúžím oči a čekám co na to Chester.

„Di je má blízká kamarádka," řekne a lehce se na mě usměje. Nevím, co jsem čekala, ale tohle přirovnání mě neuklidnilo, spíš mi v hrudi rozohnilo mírný vztek a zoufalství.

„Tak ty máš kamarádku?" pobaví ji to.

„Zdržíš se?“ probodne ji Chester pohledem, aniž by reagoval na její uštěpačnou otázku.

„Pár dní.“ Protáhne své štíhlé snědé tělo, zatímco se mu velkýma kulatýma očima vpíjí do tváře.

„Nemusíš se o mě starat. Vím, kde mám pokoj,“ broukne a ušklíbne se na mě, když spěchá do patra.

„Mio!“ zavolá za ní a napjatě čeká, dokud se neotočí.

„Ve tvém pokoji je teď Di, tak si vezmi zatím pokoj pro hosty.“ Jeho sestra se ušklíbne, ale přikývne.

„Tak dobrou noc," prsknu a chladně se mu zadívám do tmavých zorniček. Chytí mě ledovými prsty za ruku.

„Už jdeš spát? Ještě je brzo,“ zašeptá a přivine mě k sobě.

„Počítám, že se budeš chtít věnovat návštěvě,“ ušklíbnu se.

„Nerada bych vám tu nějak překážela,“ zašklebím se a jemně ho pohladím po dlani, aby věděl, že jsem se z jeho i Dexterovy lekce skutečně poučila a nebudu mu dělat zbytečné scény. Přijela mu sestra, vždyť o nic nejde.

„Jak tě to napadlo, prosím tě. Mia se dokáže zabavit sama. Vůbec jsem nepočítal s tím, že přijede. Je trochu praštěná. Toho si nevšímej,“ políbí mě na čelo.

„Fajn, co ode mě teda chceš?“ přitulím se. Obejmu ho kolem pasu a vlepím mu polibek na krk. Zhluboka se nadechnu dravé vůně a nechám se jí unášet.

„Buď tu s námi," šeptne mi, a jakmile spatří, že je Mia na dohled, oprostí se ode mě jako by mě nikdy nedržel.

„Vy jste mi ale sladcí,“ rozplývá se jedovatě, zatímco ji Chester sjíždí lustrujícím pohledem. Nakonec mě chytí za ruku a stáhne vedle sebe na pohovku, zatímco se jeho sestra posadí do křesla naproti němu.

„Nech si to svoje špičkování, sestřičko,“ ušklíbne se na ni.

*

V přítomnosti téhle evidentně zběhlé a sexy mladé ženy se necítím nejlépe. Sedím sice vedle něj, ale mezi námi je tolik prostoru, že by se do té mezery vešla i tahle protivná zelenooká bestie. Vpíjí se do ní očima a přejíždí po jejích křivkách, až je mi z toho k pláči. A ona ho snad nepokrytě svádí! Olizuje si před ním prsty. Hladí štíhlé tělo, které narvala do úzkých šatů, sahajících jí sotva pod zadek. Je velmi energická, sebejistá a vůči mně si rozhodně nebere servítky. Bude pro mě složité se jí vyrovnat.

Už po chvíli tu atmosféru vnímám jako velmi eroticky naladěnou a tíživou. Čím víc to mezi nimi jiskří, tím víc se na ni poutá pohledem. Oči mi padají únavou, ale statečně se držím. Jejich rozhovoru se nechytám, a když se mě na něco Mia zeptá, tak mě automaticky shodí a udělá ze mě dítě, což mi vždy vzteky rozsvítí oči.

„Vy jste vlastní sourozenci?" zeptám se pomalu, když mezi nimi na chvíli oťukávací rozhovor utichne. Chazzymu se v očích nápadně zračí chtíč a zuřivost, když těká pohledem po své sestře.

„Nepřipadáme ti tak snad?“ prskne pobaveně Mia a hodí do sebe vodku s džusem. Ano, pijí oba a ne málo! Dokonce se mi zdá, že ona umí pít víc než on.

„Já nevím,“ pokrčím rameny.

„Jen mě to tak napadlo.“

„No, Chazzy, tak co odpovíš svojí kamarádce?“ zazubí se a znovu si notně přihne.

„Samozřejmě, že vlastní sourozenci,“ řekne důrazně Chester a blýskne po Mie pohledem.

*

S každou další chvílí přibývá také vypitého alkoholu. Mia vážně umí pít závodně a Chester se ji snaží dohnat. Jejich rozhovor je čím dál víc dvojsmyslnější, pohledy zuřivější. Že je zle, poznávám teprve, když si Mia sedne přímo před Chazze na stůl. Rozkročmo, že jí Chester musí vidět až do krku!

Jedním pohybem se přitáhne k němu na klín, zatímco mě probodne významným sebejistým pohledem a vášnivě ho políbí na rty. V němém úžasu sleduji, jak místo toho, aby ji odstrčil, ji přitáhne k sobě blíž a nejen, že ji nechává, aby ho líbala a třela se o něj, ale dokonce jí sám ty agresivní polibky vrací.

Sedím vedle něj s padlou čelistí a slzami v očích, a vnímám v sobě žárlivost, ponížení i vztek, který se mi rozšiřuje do těla s každým jejich dotekem. Tohle skutečně bolí.

Chester:

Do hajzlu! Odtrhnu své rty od Miiných žádostivých, kterými mě přiváděla do takového stavu šílenství, že jsem úplně na chvíli zapomněl, že vedle mě sedí Di! Popadnu Miu za nohy a shodím ji ze svého klína.

„To by snad stačilo!" syknu vztekle, zatímco se ona se smíchem zvedá. Samozřejmě dopadla na vysoké podpatky, což je jen důkaz její akrobatické šikovnosti. Se smíchem pozoruje Di a nalívá si další vodku. Provinile sjedu pohledem ke své maličké. Sedí a stále vše bez hnutí pozoruje.

„Di," zašeptám. Jako bych ji tím snad probral z šoku. Rychle vyskočí na nohy a žene se ke schodům.

„Di, počkej!“ Bez meškání se ženu za ní. Vpadne do svého pokoje a před nosem mi zabouchne dveře, jen taktak, že do nich nevrazím.

„Di,“ začnu, ale skočí mi do řeči.

„Sakra, vždyť jsi říkal, že je to tvoje ségra!“ Rozhodí panicky ruce.

„Nepřijde ti to trochu, co já vím, úchylný?!“ prskne znechuceně a zhluboka se nadechne, jako by se snažila kočírovat.

„Zaprvé mi to bylo šíleně nepříjemný! Nemluvě o tom, že mě ten pohled neuvěřitelně zabíjel. Za další je to tvoje sestra, sakra! V tom případě je to úplně nechutný! Copak upíři jsou takový prasata?!"

„Ona není upír," řeknu klidně. Velmi těžce lze rozeznat upíra od člověka, proto se tak snadno schováme ve světě smrtelníků. Lišíme se pouze bledší pokožkou, ale tu někteří lidé mají také. Samozřejmě navíc máme špičáky a drápy, ale jinak jsme totožní. Na první pohled k nerozeznání.

„A není to moje vlastní sestra. Nechtěl jsem ti to říkat, abys za tím něco nehledala. Promiň mi to, je to hrozná provokatérka, nechal jsem se na okamžik unést."

„Jo, tak ty ses nechal unést!“ sykne zoufale.

„No jo, jak bych za tím mohla něco hledat, když jsi jí strčil jazyk až do krku,“ prskne ironicky.

„Navíc jsi mi dole zarytě tvrdil, že to je tvá vlastní sestra!" probodne mě vyčítavým, téměř nenávistným pohledem.

„Chci tě poprosit, abys ke mně byl upřímnej a jestli je ještě něco, co mám o tvojí sestřičce vědět, tak mi to řekni hned! Protože, až to zjistím později, ublíží mi to o to víc." Nutí se ke klidnému přednesu, ale sám vidím, jak to v ní vře.

„Já vím, že jsme jen blízcí kamarádi, ale…“ Potlačí slzy. Chvíli ji pozoruji, než se odhodlám k řešení.

„Chceš upřímnost? Dobře,“ nadechnu se.

„Já a Mia… Spávali jsme spolu. Dříve. Příležitostně. Ale teď už moc ne. Nevídáme se tak často. Naposledy tu byla tak před dvěma měsíci a nikdy to pro mě neznamenalo víc, než pár minut tělesné slasti.“ Snažím se vše uvést na pravou míru, ale nejsem si jistý, jestli se do toho nezamotávám čím dál víc. Ztěžka dosedne na postel a dostane ze sebe pouze:

„Aha.“ Oči má rozšířené a už se ani nesnaží zakrýt, že pláče. Přikleknu si k ní a stírám jí slzy.

„Di, my dva přece nejsme jenom kamarádi. Proto jsem ti to neřekl,“ chytím ji za ruku.

„Podívej se na mě… Slyšíš?“ hučím do ní, ale odezva žádná. Nechápavě se na mě zadívá.

„Chazzy…“ Její pokožka začíná rázem blednout. Jako by se jí z tváře vytrácela veškerá barva.

„Co ti je?“ zadívám se na ni starostlivě.

„Jsi celá bílá. Lehni si nebo mi tu ještě zkolabuješ,“ syknu a pomůžu jí lehnout si do postele. Přikryji ji dekou, protože začne drkotat zuby. Nevím, jestli strachem nebo zimou.

„Donesu ti něco k pití,“ spěchám do kuchyně.

„Snad si ještě pořád nežehlíš tu pusu?“ ušklíbne se na mě Mia.

„Drž hubu,“ odbudu ji neurvale a rychle se vracím k Di, protože ten její stav se mi nějak nelíbí. Skutečně má zimnici.

„Di,“ pokleknu k ní.

„Podívej se na mě,“ žádám ji, zatímco se chvěje.

„Krvácí ti krk! Ty ses někde škrábla?“ zavrčím, když se mi do nosu dostane vůně šťastné krve a rozvášní mé vnímání. V ústech se mi rozproudí jed a v hrudi chtíč po její životadárné tekutině.

„Chazzy, co se děje?“ zamumlá mdle. Jen nechápavě zavrtím hlavou.

„Já nevím… Mio!“ zavolám svou drahou “sestru“.

„Nevolej ji,“ dostane ze sebe maličká.

„Mio!“ zařvu vztekle znovu, zatímco držím prsty na krvácející ráně.

„No, co je? Chcete mě do trojky?“ vejde do dveří slušně nametená.

„Do hajzlu, přestaň blbě kecat a přines mi nějaký obvazy!“ vyjedu na ni.

„Co to tady s ní děláš?“ zajíkne se.

„Tys ji hryznul? Proč to děláš, když to neumíš?!“ začne hysterčit.

„Drž hubu a dones ty obvazy!“ zavrčím znovu rozzuřeně.

*

Zrovna Di stahuju krk, když Mia vyjekne.

„Krvácí i ze zápěstí!“ Štítivě se odtáhne.

„Do hajzlu,“ syknu. Dojde mi, že za chvíli bude mít zakrvácené i jiné místo.

„Obvaž jí to!“ poručím jí, zatímco odhrnu peřinu a zarazím se nad rudým flekem na Diiných kalhotách.

„Co se to do prdele děje?“ Mia po jejím těle těká vyděšenýma, nyní už střízlivýma, očima.

„Já nevím!“ zavrčím zoufale a chytím maličkou za tvář.

„Di, slyšíš mě?!“ Jemně ji poplácám. Je úplně bledá. Díky ztrátě krve je čím dál slabší.

„Chazzy…“ řekne sotva slyšitelně a snaží se na mě zamlženýma očima zadívat.

„Teď nesmíš spát,“ zatřesu s ní.

„Di, podívej se na mě. Otevři oči!“ naléhám. Pár vteřin na mě nechápavě hledí, než zformuluje svou otázku.

„Já umírám?“ zúží oči.

„Já nechci umřít…“ probodne mě prosebným pohledem, až se mi stáhne hrdlo.

„Neumřeš, neboj,“ utěšuju spíš sebe než ji.

„Musím ji kousnout," rozhodnu se.

„Cože?“ vyjekne znovu Mia.

„Zbláznil ses snad? Chceš ji úplně dodělat??“

„Musím. Je to poslední možnost!“ Dívám se, jak se Di ztrácí v černých peřinách a její tváře jsou díky mně celé krvavé.

„Jak poslední možnost? O čem to, kruci, mluvíš?“ zatřese se mnou. Odstrčím ji.

„Jestli se na to nechceš dívat, jdi pryč,“ zavrčím a po tom, co Mia vyklidí pole, rozvážu Di jedno zápěstí a zadívám se na krvácející ránu.

Do hajzlu, jak to, že se jí otevřely i ty zahojené? Přiložím si zápěstí ke rtům a začnu přebytečnou krev sát. Po chvíli vystrčím špičáky a zakousnu se jí kousek od rány. Di hlasitě zasténá. Hltavě z ní piju.  Mám pocit, že té krve je víc než kdykoliv předtím, ale její chuť… Její chuť je zvláštní… Ten tam je sladký nektar, kterým jsem poslední dny nasával. Čím víc piju, tím víc Di sténá, ovšem do slastných stenů mají tyhle daleko.

Na okamžik přestanu a zadívám se na ni. Co když to dělám špatně? Co když jí tím ještě víc ubližuju? Váhám a nejsem si svým jednáním jist, přesto se jí do ruky zakousnu znovu. Di zanaříká, občas vykřikne, ale podle toho, jak ji pozoruji, dostává zdravější barvu. Už není tak bílá. Dokonce bych řekl, že jí jemně zčervenají rty. Snažím se nevnímat bolest, kterou prožívá, a piju z ní dál.

V duchu se jí přitom omlouvám za všechno, co jsem jí kdy provedl a  co chvíli ji pohledem kontroluju. Najednou krev přestane téct. Odtrhnu se od jejího zápěstí a dívám se na ránu od Dextera, která se pomalu začíná zacelovat. Obvážu jí zápěstí novým fáčem a unaveně se svezu do křesla naproti její posteli.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hra s ohněm - 9. kapitola: