Hraniční svět - Prolog + 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Země. Někteří žijí obyčejný život na ní a jiní spí pod ní. Uvnitř dřevěné rakve, připomínáni pouze náhrobky s jejich jmény. Málokdo ovšem ví, že existuje i něco mezi tím. Něco temnějšího, co jen čeká na své probuzení. Všechno má své hranice, tahle je ta mezi životem a smrtí...

17.04.2017 (09:00) • storyteller • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1056×

Prolog

Tma... Z nějakého důvodu byla všude, nade mnou i pode mnou, přede mnou i za mnou, kolem mě i uvnitř v mém srdci...

Mé vzpomínky? Nevybavuji si nic jiného než ostrý nůž a život, jenž pomalu vytéká z pořezaného zápěstí. Zvláštní, jak umí být těžké závaží existence, bezvýznamného žití. Temné nekonečno oproti tomu působilo zvláštně uklidňujícím dojmem.

Smím tu snad zůstat navždy? Jestli ano, je to dobrý konec, alespoň pro zbabělce, jakým jsem já. Netoužím po smrti hrdiny...

Ta černota podle očekávání zmizí, nakonec nikdy nedostaneme to, po čem toužíme, prostě se v tom vyskytne chyba, prasklina, která později zničí vše. Je to jen otázka času. Táhne mě to dovnitř, přímo do jádra té trhliny. Mé plíce se už nezmohou ani na výkřik. Jako přerostlá panenka nechávám tu sílu táhnout mě dál, přímo k tomu světlu, jenž mi oční duhovky propaluje svým žárem. Nakonec mi nezbude nic jiného než oči zavřít a nechat mou duši napospas osudu.

1. kapitola

Jakmile naberu plného vědomí, zaznamenám něčí ruku drtící mé hrdlo hrubými, zjizvenými prsty. Z posledních sil prahnu po nadechnutí, přestože by mi to mělo být ukradené. „Spáchala jsi sebevraždu, a přesto se teď tak snažíš?" našeptávalo mi svědomí, zatímco plíce zoufale volaly po kyslíku a mozek mi přikazoval vzdorovat tomu tlaku dál.

Zatnu pěsti a pokusím se vstát. Kopanec do břicha mi v tom téměř okamžitě zabrání. Majitele bot, jejichž podpatek mám zabodnutý v podbřišku, popadne nezvladatelný chraplavý smích.

„Zhebni v tom prachu pomalu, špíno," ozve se druhý. Až teď mi dojde, v jakém ohrožení se nacházím. Od svobody a útěku mě dělí pět párů bot, ne pouze jeden.

S obočím staženým vztekem pozoruji muže kolem mě. Nově získané emoce vytlačí všechen doposud převládající strach. Z nějakého důvodu zkřivím ústa do sarkastického šklebu, o kterém jsem ani nevěděla, že ho umím.

„Říkáš mi špíno, a tak nějak zapomínáš na to, co jsi ty sám." Téměř bleskovým pohybem se nadzvednu na loktech a koleno vyšvihnu prvnímu muži rovnou do obličeje. Celá se tím přetočím, díky čemuž stihnu akorát zareagovat na další dva útočníky rozbíhajíc se s noži z obou stran.

Na poslední chvíli uhnu stranou tak, aby do sebe hlavami narazili a skáceli se k zemi. Každého potom v rychlosti odzbrojím. Zakřením se na zbývající dva, kteří teď pozorovali očima plnýma strachu ostré předměty v mých dlaních. Ta otázka v jejich tvářích byla více než zřejmá: „Umí s tím také zacházet?"

Jako odpověď jeden nůž hodím a pozoruji jeho dráhu, která jen o milimetry mine ucho muže stojícího nalevo. „Příště budu přesnější," pohrozím a tohle jediné varování stačí k tomu, aby zde své spojence nechali a utekli.

„Není to úžasné?" vyšlu otázku směrem k vůdci tlupy, který si nyní třel obličej v nepřirozeném úhlu na zemi. „Lidé pokládají sami sebe za majitele světa, ty nejvyspělejší, nejchytřejší bytosti. Navzájem se ničí a s tím i všechno okolo. Vážně je tahle bezohlednost, zabedněnost a naivita to nejlepší, co mohlo Zemi potkat? Opravdu jsem něco méně než ty? Není to spíš tak, že oba patříme do spodu společnosti? Dokonce ani pes by neútočil takhle zbaběle."

Znechuceně mu věnuju poslední pohled, potom přenesu váhu na druhou nohu a chci odejít, tmavá šmouha někde za mými zády mě donutí ustat uprostřed pohybu. Měl u sebe ještě jeden nůž, který jsem přehlédla. Ta chyba se mi jistě stane osudnou. Ostrý hrot skončí zabodnutý hluboko v mém srdci, je moc pozdě na únik... Přivřu oční víčka, strach a má vlastní slabost mi zakazovala ponechat oči otevřené... Myslím, že je lepší nevidět.

Zaznamenám trhavé nádechy postavy za mnou a ostrou hranu, jenž poruší strukturu mé obnošené, tmavě šedé mikiny, potom už nic. Žádná bolest se nedostavila, nebo jí za můj život přišlo tolik, že tahle se stala přehlédnutelnou.

***

Něco mokrého mi dopadne na obličej. Nakrčím nos a protřu si spánky, jako bych snad mohla vyhnat temnotu a ticho, usazené hluboko v nich.

„Měla jsi ji tam nechat, té ubožačce by se ulevilo a sobě bys nepřidělala tolik starostí."

Zrak upřu na ženu ve středních letech, jež mi poškozenou ruku obvazovala a zároveň obkládala mé čelo, žhnoucí horečkou. Kdy jsem přišla k nemoci? Problémy přitahuji spolehlivěji než magnet. Ještě nezjistila, že nespím. Lehce se napřímím, abych si získala její pozornost.

Namísto postarší ženy, jenž by mohla být mou matkou, zaujmu menší dívku, opírajíc se o protější roh místnosti. Její drobná postava, středně dlouhé vlasy i obličej... působily naprosto všedně, až na očí duhovky, žhnoucí nepřirozeně modrou barvou. Připomínaly divoké vlny chladného oceánu, možná taky hlubokou letní noc... Čím víc se jím snažím porozumět, tím více zmatená je má mysl.

Než jsem stihla zahlédnout jakýkoli pohyb, stála přímo přede mnou, s pravou rukou na mém poraněném rameni. Pouze zatnu zuby, větší známka slabosti nepřipadá v úvahu, ne pod tímhle pohledem.

„Věř mi, tahle za to stojí. Jak se jmenuješ?" vysloví otázku po nesnesitelně dlouhé době ticha. Ta jediná věta, ačkoli nebyla řečená nijak zvlášť milým hlasem, představovala vysvobození. Nahlas vydechnu, avšak musím pokrčit rameny. „Jméno si nepamatuji, pouze smrt," vysvětlím dívce, která jen chápavě přikývne. „Dobře, v tom případě to bude jednodušší. Ode dneška jsi Moth, můj noční motýl, mě budeš oslovovat Shelter."

Nechápavě rozšířím zorničky, z nějakého důvodu z toho nemám dobrý pocit. V tuto chvíli nepředstavuju nic jiného než zvíře zahnané v koutě, ke všemu ještě zraněné. „A když nechci být tvým... ehm... motýlem?" vysoukám ze sebe nakonec, zatímco ruku mimoděk přitáhnu k hrdlu. V krku mám úplně sucho, každé polknutí naprázdno způsobuje neskutečnou bolest.

„Tak poslouchej, Moth, zahrajeme si hru. Je jedno, zda s tvým souhlasem či bez něj, protože jen vítěz se muže opět vrátit do světa živých. My dvě, ti lupiči, kteří tě napadli, možná dokonce i tady Catch." Ukáže na ženin zvrásněný obličej. „Nikdo není ničím víc než pouhým hráčem, naděje na úspěch není ani jednoprocentní, přesto chci uspět. Na rozdíl od tebe, Moth, já si pamatuji vše. Svou rodinu. Tři mladší bratry. Minulost každé jizvy na mém těle, to proto musím uspět. Jestli nechceš navždy upadnout v zapomnění a přeješ si zjistit svou minulost, já ti můžu pomoct."

Shelter, nebo jak se to ta dívka jmenuje, se ale v jedné věci zmýlila, nebo opomněla tu nejdůležitější část. „Mé vzpomínky na smrt zůstaly, spáchala jsem sebevraždu. Kdybych měla úžasnej život s milou, velkou rodinou a chápavými rodiči, proč bych potom dělala něco takového?" nedokážu potlačit sarkastický tón, naštěstí na něj nikdo v místnosti neupozornil.

Shelter pouze kývne, pak soustředěně svraští obočí. „V tom případě ti dám důvod proč žít. Kdyby ses tady nechala dobrovolně zabít, tvá duše by odcestovala do Jámy, bezedného černého prostoru. Když ale půjdeš se mnou, budeš mít alespoň trochu zajímavý život."

Přikývnu. Najednou ta nabídka nezní až tak nepříjemně, naopak docel lákavě. Nezáleží na tom, zda je tento svět pouze hraničním, můžu zde žít život, za který bych se nemusela stydět.

„Dobrá, počínaje dneškem až do mé smrti, budu tvým motýlem," slíbím, než mi únavou klesnou oční víčka a obestře mě tma.

„Až na to, že my všichni už mrtví jsme, tohle je nejspíš poslední možný vzdor, který si smíme dovolit," uslyším ještě odněkud z dálky hlas Catch.

Následující díl »

Autor: storyteller, v rubrice: Povídky » Na pokračování