OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hvězda u mých nohou - 1. kapitola

28.11.2016 (16:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1702×

Nakoukla jsem přes pípu na chodník před vchodem do našeho hotýlku. Právě k němu přirazila tři auta a další dvě se blížila. Klasika, všechna černá, se zatemněnými skly, Mercedesy a Audiny ve vyšších cenových relacích.

Ušklíbla jsem se a dokončila přípravy baru na otevření. Měla jsem ještě půl hodiny čas, stejně jako Miky s Babette z kuchyně a Coleen, která se mnou měla směnu na place, ale nehodlala jsem ten krátký čas klidu, než otevřeme, věnovat okukování filmových hvězd a jejich poskoků. Dala jsem ještě na nachlazení zbylé sklenice, uvařila si kafe a vyšla přes kuchyň na dvůr.

Sedla jsem si na první schod, protože po nočním dešti byl jako jediný suchý, zapálila si cigaretu a s chutí potáhla těžký kouř, který jsem zapila opatrným douškem silné kávy. Tuhle chvíli jsem měla ráda. Sice mě čekalo osm hodin stání za pípou, ale tahle práce mě bavila, takže jsem to nevnímala jako nějakou tryznu. A tenhle můj ranní rituál mě krásně nakopl, uklidnil a psychicky připravil na cokoliv, co mě dnes může potkat. Hlavně na kohokoliv, protože i když jsme byli hlavně hotýlek, naše hospůdka byla v tomhle maloměstě číslo jedna. A o chvíle, kdy se někdo opije už odpoledne a pak se chová všelijak, nebyla nouze.

Dokouřila jsem, típla do staré zavařovačky, kterou jsem tu měla připravenou, a ušklíbla se. Pořád lepší než večerní služba do půlnoci. Tam byly tyhle typy skoro každodenním pravidlem.

„Vidělas je? Viděla?“ zapištěla mi Coleen nadšeně do ucha, když jsem se vrátila k baru. Usmála jsem se jejímu nefalšovanému devatenáctiletému entuziasmu ve spojení s nadšením pro filmy, seriály a svět pozlátek showbussinesu.

„Ne, Col, neviděla. Ale určitě mě to nemine, buď sem přijdou pít, nebo jíst. Nebo obojí.“

„A viděla jsi jeho poslední film?“

„To nevím, protože ani netuším, kdo že to vlastně přijel.“

Div po mně nehodila tácem, který právě leštila. „Liz, ty jsi úplně děsná. Vždyť je to Tom Bardeen!“

V obranném gestu proti jejímu vysokého hlásku jsem pozvedla ruce nahoru. „Fajn, dobrý, ztiš se. Nejsem zase úplně blbá, jméno znám, film s ním jsem nejspíš taky nějakej viděla, a až ho uvidím, asi ho poznám. Stačí?“

„Copak tobě nepřijde vzrušující, že je tady?“ poskakovala.

Fakt poskakovala!

„Už jsem si tady filmový partičky užila dvě. Vím, co dokážou, jak paří, chlastají, dělají bordel a steak jim musí kuchař připravit na požádání i ve tři ráno. Vždyť si kvůli nim musíme rozebrat služby navíc, to ti nevadí?“ pozvedla jsem obočí a obešla ji, abych odemkla hlavní dveře. Skrz jejich prosklenou výplň jsem zahlédla záda posledních členů londýnské výpravy, která bude za městem natáčet.

„Abych byla blízko Tomovi, klidně bych tu dělala dvacítky,“ vzdychla Col, když jsme se minuly na place. Na to už jsem jí neměla co říct, mohla jsem jen s úsměvem zavrtět hlavou. Na tyhle šílený reakce už jsem asi byla fakt stará.

Jak jsem očekávala, první část filmařů dorazila zhruba za hodinu. Od Paula, vedoucího a majitele v jednom, už jsem předem rozmístila rezervačky na tři největší stoly, které jsme ale museli kvůli jejich požadavkům přesunout od oken až k protější stěně, asi aby je někdo neokouknul, plus měli na celou dobu natáčení trvale zamluvený salónek.

Zvykem v těchhle končinách bylo, že dokud se vařilo, což v našem případě bylo do šesti večer, objednávky se přijímaly u stolů a účet jsme pak vyjeli najednou, a večer už si každý chodil pro pití na bar, kde každou várku rovnou i platil. Ale po minulých zkušenostech už jsem radši s ničím nepočítala najisto, protože jakmile se tu objevil někdo jen trochu známý, Paul se mohl pominout a udělal, cokoliv jim na očích viděl. I neviděl.

Coleen je obskakovala a pokaždé, když se u mě otočila pro pití, se se mnou podělila o nějakou nesmírně důležitou informaci, jako kdo je kdo, jak moc je důležitý, s kým je ženatý, s kým chodí nebo aspoň spí. Jelikož na mě od stolů viděli, nemohla jsem se smát při některých jejích postřezích naplno, tak jsem se aspoň šklebila, schovaná za pípou nebo skloněná u lednice.

Během odpoledne přicházeli ostatní, až se jejich počet zastavil na nahlášených osmnácti. Chvíli, kdy vešel Tom Bardeen, jsem zaznamenala ve chvíli, kdy se i nefilmařské osazenstvo restaurace se zvědavě vykulenýma očima svorně otočilo k hlavním dveřím.

A Col zrudla jako rajče. Vážně, jako rajče. V životě jsem neviděla nikoho tak rudého. Kdybych nepotřebovala, aby fungovala, protože jsme měli nabyto, polila bych ji kýblem ledové vody. Takhle jsem jen musela trpělivě čekat, než náhle chvějícím se hlasem překoktá objednávky.

Byla z něj totálně vyřízená, a to ho znala jen z filmového plátna. A HBO.

Když ve čtyři přišla druhá směna, která se s tou naší až do sedmi překrývala, byla jsem víc než ráda. Novinka o našich slavných hostech zjevně rychlostí světla proletěla naším třítisícovým městečkem během chvilky, a tak na pozdní oběd, zákusek a odpolední kávu nebo aspoň malé pivo přišli i lidé, které jsem potkávala tak maximálně v nejbližší samoobsluze.

Richie se chopil všech nápojů kromě piva, které bylo mojí doménou, když jsem tu byla, a Katie, holka jen o rok starší než Coleen, ale s podstatně menším množstvím postpubertálních hormonů, se chytla tácu a šla roznášet s ní.

Tedy, ne že by jí Col přenechala salonek nebo stoly s filmaři.

S postupem hodin a přibývajícími drinky a pivy se londýnská společnost, jak se dalo čekat, začala rozjařovat. Výbuchy smíchu, hromadné cinkání sklenic, rozvášněné debaty, hlasy snažící se překřičet ty vedlejší. Prostě pravej hospodkej bordel, jen těmhle jsme nesměli nic říct, jak nám během odpoledne přišel Paul dvakrát připomenout, jako bychom to nevěděli, když byl div ne v předklonu kontrolovat, jestli jsou spokojení.

No, minimálně podle hlasitosti byli.

Zrovna jsem s úlevou kontrolovala hodiny, jež mi odpočítávaly poslední půl hodinu, než půjdu domů, když se před pípou svalilo tělo tak velké, až postarší barová židlička zaprotestovala. Pohlédla jsem mezi výčepními kohoutky, kdo že měl tolik energie, aby si pro pitivo přišel osobně.

Kdybych byla Coleen, asi by to se mnou seklo.

Jenže já byla já, a tak jsem jen potlačila protočení očí.

Metr ode mě seděla londýnská, a vlastně už i americká filmová star Tom Bardeen, usmíval se svým hollywoodským úsměvem od ucha k uchu, širokými rameny mi zastínil výhled do lokálu a nos mi zaplnil vůní nějaké hodně drahé vody po holení a piva.

„Ahoj,“ zazubil se na mě a já ho poznala i po hlase, protože ten byl opravdu nezaměnitelný.

A to nemyslím v tom špatném smyslu toho slova.

„Nazdar,“ pousmála jsem se profesionálně, tak jako na každého, koho neznám, ale musím ho obsloužit. „Tak co to bude?“

„Dvakrát Fuller, dva Guinnessy a šest Jamesonů bez ledu,“ ukazoval mi na prstech, jako bych byla mentál. Nebo proto, že on sám už to dával těžko do kupy. To byla ta lepší možnost.

Kývla jsem na Richieho, aby nalil panáky, a já začala točit piva a pokládat je na tác, kam Rich přidal whiskovky. Byla jsem zvyklá, že mi lidi koukají pod ruce, když to dělám, ale Tom se nedíval na ně, ale na mě.         

A pořád se na mě culil jak měsíček na hnůj.

„Budete chtít ještě něco?“ zeptala jsem se, jak nejmileji jsem uměla, což už mi teď nešlo tak, jak by si asi Paul představoval. „Jinak si klidně běžte sednout, holky vám to tam odnesou.“

Neobratně z tácu sundal jedno již načepované pivo a položil si ho před sebe na bar.

„Já tu chci zůstat.“

Co jsem na to měla říct?

„Chci od vás totiž něco vědět.“ Sledovala jsem pivo, přibývající v poslední sklenici, takže jsem na něj zvládla kouknout jen na vteřinu, aby věděl, že ho vnímám. Se spokojeností přiopilého člověka rozložil svůj široký trup na barový pult, div mi nestrčil noc mezi kohoutky, a spiklenecky ztišil hlas. „Co si o mně myslíte?“

Sklonila jsem hlavu co nejhlouběji nad stoupající pěnu a v duchu zaúpěla.

Tohle bude nejspíš nejdelší půlhodina v práci v mém životě.  

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hvězda u mých nohou - 1. kapitola: