OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hvězda u mých nohou - 11. kapitola

08.04.2017 (10:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 791×

Kapitolka věnována Blacky, která si ji dokáže užít stejně jako já :-)))

V romantických filmech obvykle dámy v tuhle chvíli zavřou slastně oči. Teda, ne že bych jich viděla moc, ale bývalo to tak.

Jenže já to neudělala. Byla jsem tak překvapená, že jsem oči naopak vytřeštila, takže jsem měla výhled na ty jeho, které byly samozřejmě předpisově přivřené.

První reflex byl ho odstrčit. Ale ve chvíli, kdy se právě v tomhle úmyslu moje dlaň dotkla jeho hrudi, to… prostě nešlo. Chutnal po cole a másle a Skittelskách a jeho rty byly jemné, tak jemné, že by to u chlapa mělo být trestné.

Už chvilku předtím jsem cítila sevření žaludku, ale nebylo to nic proti tomu, jak mi bylo teď. Celá jako bych se sesula do sebe, jak se uvnitř mě všechno zkroutilo. Překvapením, úlekem. Vzrušením.

Co se to tu, sakra, dělo?!

Moje dlaň, která ho měla odstrčit, se o jeho hruď jen opřela. Nijak silně, ale nějak se mi ji teď nechtělo dávat nikam jinam.

Jeho stisk v mých vlasech povolil, stejně jako jeho rtů. Pustil mě, a když si uvědomil, že jsem nezavřela oči, trochu cuknul. Ne moc, nelehl si zpátky na lehátko, ale dost na to, abych měla prostor vstát a odejít.

Všechno se ve mně pralo. Co, proč, ano, ne, co by, kdyby… Připadala jsem si jak malá holka, co dostala svou první pusu a neví, jak reagovat.

Tudíž jako idiot.

Díval se mi do očí, ale jelikož jsem byla spíš na akční filmy, než romantiku, nedokázala jsem rozpoznat vše, co se v jeho pohledu skrývalo. Byla to směs touhy a strachu a… Nevím, fakt nevím, i kdybyste mě zabili.

Když ale pootevřel ústa, aby něco řekl, pochopila jsem hned.

Hlas se mi hledal těžko, ale i když to bylo ve tmě vlahé noci spíš zašeptání, než skutečná slova, musel mě z té blízkosti slyšet.

„Bardeene, chraň tě ruka Páně se teď omlouvat.“

Rozhodla jsem. Za nás za oba.

Rukou, položenou na jeho hrudi, jsem ho čapla za rameno a druhou dlaň mu položila na tvář a zahákla za ucho, abych si ho mohla přitáhnout blíž.

A tentokrát už jsem oči zavřela.  

Svítalo. Slunce se sice ještě nepřehouplo přes obzor, ale už osvěcovalo vrcholky stromů za loukou, na kterou jsme měli výhled. To je výhoda toho, když máte poslední dům v ulici. Když máte zahrádku směrem ven, nikdo vám na ni nevidí.

Zachrula jsem se blíž k Tomovi a víc pod deku, protože oba příjemně hřáli. Ne že by mi byla vyloženě zima, ale vzduch byl vlahý ranní rosou, před kterou nás uchránila pergola, a i když nás čekal slunečný a teplý den, zatím nás jen lehce hladil prstem, než se za pár hodin ukáže v plné síle.

Tom mě pevněji objal. Položila jsem si tvář na jeho hruď pohodlněji a spokojeně zavrněla. Cítila, a díky uchu těsně nad jeho bradavkou i slyšela, jak se uchechtl.

„Všechno v pohodě?“

Jen jsem s blaženým úsměvem přikývla, neměla jsem sil na mluvení. Bylo mi tak hezky, jako už dlouho ne, a nebylo to jen zrušením dvouletého dobrovolného celibátu. Bylo to i tou blízkostí, tím hřejivým teplem, které mě obklopovalo, tou spontánností, která nás ovládla, a její dozvuky mi pořád ještě hrály v těle.

Bylo to i pocitem, že i když jsme byli oba unavení, ani jeden jsme nedokázali zabrat. Moc jsme toho nenamluvili, ale dotýkali se, hladili, drobnými, škádlivými polibky zahrnovali tu část těla toho druhého, která byla zrovna v téhle poloze nejblíž.

V tuhle chvíli mi nezáleželo na tom, že tenhle chlap není můj, že není z mého světa, z míst, ve kterých umím chodit. Tohle byla moje chvíle, i když on to třeba viděl jinak. Tohle byla moje chvilka dokonalého vakua vůči celému světu kolem nás, vůči Kaleovi, mojí práci, Tomově práci, budoucnosti. I vůči takový blbosti, jako že máme tak za hodinku vstávat a začít fungovat tak, jak jsme zvyklí.

Kašlala jsem na realitu.

Ta přijde i bez mýho přičinění a zase mě srazí silou náklaďáku.

Tak proč si teď kazit hezký chvíle?

Nahá ramena mi ovanul větřík a já se chtě nechtě otřásla. Tom ze mě sundal jednu ze svých tlap a vyhrnul mi deku až pod bradu.

„Není ti zima?“ zašeptal mi do vlasů starostlivě.

Zavrtěla jsem hlavou, ve tváři nesmazatelný dementní úsměv.

„Ne, v pohodě.“

„Můžu zevnitř přinýst…“

„Mlč a lež.“

Zasmál se, až mi to zaklimbalo hlavou, ale poslechl a přivinul si mě ještě blíž, což jsem si už ani nemyslela, že je ještě možný. Někde vzadu v hlavě mi blikala obrovská červená kontrolka, že mám o ten jeho výstavní sixpack opřený břicho, takže musí zákonitě cítit ty špeky, o kejtě, která byla přehozená přes jeho užší, vysportované stehno, ani nemluvě.

Nasrat na to.

Nasrat na červený kontrolky.

Pro teď, pro tuhle chvíli, jsem dokonalá.

Aspoň na chviličku ať mi tuhle představu nikdo nebere!

Tom měl ale jinou představu o hození do studený tůně reality.

„Jakou máš dneska službu?“

Zavrčela jsem mu nesouhlasně do kůže. „Odpolední, takže do noci.“

„A co kdybych se domluvil s Paulem, aby ti dal na dnešek volno? Aspoň na večer. Tys mi to u Liama taky umluvila, a to jsem ani netušil, že by to kdy bylo možný.“

Zavrtěla jsem hlavou a nos mu zabořila do krku.

„To ne. Jasně, kejvnul by ti, ale jak byste odjeli, dal by mi sežrat, že kvůli mně musel narychlo přehazovat služby. Nesnáší to.“

Tichý povzdech, který mu unikl, jsem spíš cítila, než slyšela. No co, když mi on hodlá v šest ráno mlátit realitou všedního dne o hlavu, proč bych nemohla i já? On odjede, já musím do práce.

Sladká chvíle skončila.

Přetočila jsem se víc na břicho, čímž jsem se na něj skoro navalila, ale to nebyl hlavní záměr. Ten byl, abych se mohla zvednout na loktech a pohlédnout mi do tváře.

„Dneska dělám taky jednou snídani já. Co by sis dal?“

Přejel mi širokou horkou dlaní pomalu od stehna, přes zadek a záda až k bradavce, která pod jeho dotekem ve vteřině ztuhla. Celou dobu nespouštěl oči z mých, chtěl vidět, jak reaguji, jako voyer vlastního života.

Donutila jsem se nevzdechnout nahlas, sadisticky jsem mu nechtěla dopřát to potěšení z pocitu, že jen jeho dotek mě dovádí k šílenství a maximálnímu vzrušení, ale on to musel poznat. V mých očích, v mém pohledu.

Mohl říct cokoliv. Jakoukoliv repliku z filmů, ve kterých hrál nebo které viděl. Cokoliv od „ke snídani chci tebe“ přes „mám chuť na něco jiného“ až po škádlivé „a co mi nabízíš?“

A já bych mu v tu chvíli každou z těch laciných blbin odpustila.

Jenže Tom byl prostě Tom.

Dokonalý. Sladký. A až nechutně vzrušující.

Jen se trochu lascivně pousmál, ruku pomaličku opět stáhl na má záda, pak mě ve vteřině uchopil i tou druhou za boky a jediným pohybem těch velkých paží mě přehodil na sebe, až jsem překvapeně vypískla.

A neřekl nic.

Jak jsem tam na něm náhle seděla, nahé tělo na nahém těle, už nemusel nic říkat.

Dal si ještě vteřinu, dvě načas, než mu úsměv v očích i na rtech vystřídal chtíč a dlaní na mém zátylku si mé rty přitáhl k sobě.

Jak říkám, snídaně je nejdůležitější část mého dne.

Kdybych věděla, jak tak úžasně začatý den zkurveně skončí, možná bych radši cudně odklopýtala do kuchyně míchat vajíčka.

Jen možná...

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hvězda u mých nohou - 11. kapitola: