OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hvězda u mých nohou - 16. kapitola

03.07.2017 (12:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 885×

Když se mi konečně podařilo nabrat vzduch do plic a vyhrabat se z auta, párkrát jsem se zhluboka nadechla svěžího mořského větru, abych utišila zběsile bušící srdce. Pak jsem pobrala všechny tašky s jídlem, které za zemi za sedačkou naštěstí přežily bez úhony, a i s vonícím nákladem šla vstříc Tomovi.

Oprášil desku stolu i obě lavice, abychom si mohli sednout naproti sobě, s úsměvem ode mě převzal baličky a společně jsme vyndali všechny ty dobroty mezi nás.

Až když jsem to teď viděla vystavený před sebou, zastyděla jsem se, jakej jsem nenažranec. Bylo tu fakt jídla pro rodinu, a ne pro jednu truchlící ženskou.

Zabodla jsem hůlky do krabičky s nudlemi a zabodla do Toma pohled.

Nebudu z něj slintat. Nedám na sobě znát, jak šíleně nervózní jsem.

Ne. Prostě ne. Budu velká holka.

„Chtěl jsi mluvit, tak povídej,“ řekla jsem co nejvíc neutrálním hlasem a soustředěně namotávala nudle na hůlky.

Tom si odkašlal a otevřel před sebou krabičku se smaženými krevetami. Neměla jsem samozřejmě příbory, a tak použil druhý pár hůlek, které mi v restauraci přibalili, protože předpokládali, že je ta nálož pro dva lidi.

„Všechno se zkomplikovalo.“

Ježiš, to byl teda objev.

Pokrčila jsem rameny. „Tome, popravdě, mně už se v tom nechce moc hrabat. Co jsem ti chtěla říct, jsem ti už řekla. Co se stalo, stalo se. Ne, nehodlám ti nadávat a obviňovat tě, nezlobím se na tebe ani tě nechci poslat do hajzlu. Mrzí mě to? Jo. Hodlám si kvůli hodit mašli? Ne. Toť za mě. Teď mi řekni, proč jsi mě vlastně unesl. A jak jsi vůbec těm dvěma unikl, protože je mi jasný, že Amanda je tam na tebe nasazená taky.“

Pousmál se a podíval se na mě, jestli mu úsměv vrátím.

Snažila jsem se. S plnou pusou žádná sláva, ale to musel chápat, už jsem fakt šilhala hlady. Nebo jsem měla žaludek tak stažený spíš z něho?

„Jely na nákupy místních suvenýrů a myslí si, že jsem na placu.“

„Jasně, přece bys Catherine neřekl, že jedeš za mnou.“

„Liz, pochop mě…“

„Chápu tě,“ rozhodila jsem rukama, až mi zelenina vypadla z hůlek. „Jen nechápu, proč děláš to, co právě děláš. Jaký to má smysl.“ Akorát trápíš nás oba, povzdychla jsem si v duchu, ale nahlas jsem to neřekla. Nemusel vědět, jak moc mě to celé zasáhlo.

„Řeknu jí to,“ vypadlo z něj, když do sebe nacpal další krevetu vymáchanou v dresinku.

„Co?“ pozvedla jsem obočí a snažila se nezalknout vlastním jídlem.

„Že tě chci.“

Vytřeštila jsem oči.

„Ty mě chceš?“

On mě chce???

Tak tentokrát už se mi kus kuřecího vážně vzpříčil v hrdle.

Silou vůle jsem polkla a zavřela oči. On to myslí vážně. Fakt to myslí vážně, viděla jsem mu to v očích, ve výrazu tváře, slyšela v hlase. Srdce se zbláznilo štěstím, mozek strachem.

Zbláznil se? Jeho žena čeká dítě, on je někdo, já nikdo. Jeho properou v tisku přes několik států, a mě s ním. Budu za nejhorší špínu, která odtáhla té úžasné Catherine Bardeenové, čerstvě těhotné, manžela.

Já neměla rodinu, která by se za mě styděla, ale on ano. Hlavně na jeho hlavu by dopadly následky téhle… aférky.

Nebul. Hlavě nebul, už jsi velká holka, sakra.

Otevřela jsem oči a nasadila co nejpevnější výraz.

„Tome…“

„Ne,“ vyhrkl, oči mu zářily, vlastně celý zářil, jak byl nadchnutý svou vlastní odhodlaností a odvahou tít do živého. „Nějak se to vyřeší, neboj, o dítě se postarám, zaplatím jí, co bude chtít, všechno se změní!“

Dívala jsem se do tváře, kvůli které bych netěhotnou Cathrine skopala klidně do kuličky a odkopla někam hodně, hodně daleko. Dívala jsem se na chlapa, který mi zase po letech vlil do žil život, skutečný život, kdy jsem se těšila na každý den, na každou chvilku, dokonce i na chvíle, kdy budu muset vstávat. Protože buď ty chvíle trávil se mnou, nebo jeho přítomnost následovala. A když nemohl být se mnou, psal mi tu a tam z placu, když měl chvilku, milé esemesky, které mi rozjasnily den.

Jenže…

Jenže.

Doprdele, proč musím být vždycky já ta, která je rozumná a vidí dál než za roh? Proč se tomu neumím poddat a vidím za tím vším už předem katastrofu, která nutně musí následovat?

Protože i když jsem ho chtěla, i když bych pro něj klidně teď, v tuhle chvíli skočila i z tohohle zatracenýho útesu, kdybych věděla, že díky tomu bude do konce života šťastnej, tohle prostě nemohlo mít happy-endd.

Z dob, kdy jsem bulela u Pretty Woman, už jsem vyrostla.

Sklopila jsem pohled do jídla, na které už jsem najednou neměla chuť. Nedokázala jsem se přetvařovat tak dobře, aby to na mně nepoznal. A já se ani nechtěla přetvařovat, ne před ním. Nedělali jsme to doteď, tak proč s tím teď začínat?

„Liz, podívej se na mě,“ řekl Tom dostatečně důrazně na to, aby se mi udělalo ještě hůř. „Podívej se na mě, prosím, a řekni mi, na co myslíš, protože jsem čekal různý reakce, ale ne tuhle.“

Poslušně jsem tedy otevřela oči a čelila jeho ublíženému pohledu. A smažené krevetě oplácané v omáčce, kterou držel v umaštěných prstech v ruce napřažené mým směrem.

„Tak za prvé, nehroz mi tou krevetou.“ Zaraženě poslechl a nacpal si ji do pusy. „A za druhý… přemýšlel jsi nad tím vůbec? Ne jako teď, jako hurá akce, ale domyslel jsi ty důsledky?“ Zmateně se zamračil, až jsem se bála, aby se tou krevetou neudusil, protože vypadal, že nedýchá. „Jasně, nedomyslel,“ povzdychla jsem a bylo mi ještě hůř. Protože jsem nechtěla být ta, kdo mu otevře oči, ale kdo jiný to měl teď za mě udělat? Kdyby tu byl Liam, hodila bych to na něj, protože i on by musel vidět to bláznovství, ke kterému se tu schylovalo.

Jenže on tu nebyl. Takže bejt za mrchu bylo zase na mě.

Kurva.

Zabodla jsem hůlky do chladnoucích nudlí a opřela si lokty o stůl.

„Umíš si představit, co se strhne v tisku, až se to provalí? Žes opustil těhotnou manželku kvůli servírce z nějaký Horní Dolní? Zničí tě, Tome. Zničí. Properou tě takovým způsobem, že už ti nikdo nedá roli. Pamatuješ, když se na Mela Gibsona provalilo, že urážel Židy? Pár let si ani neškrtl, dokud radši nezačal sám režírovat, aby aspoň něco dělat, protože roli mu nikdo dát nechtěl. Tohle chceš? Až se ti to rozleží v hlavě, až sám pochopíš, že jsme každý na jiný straně barikády, bude už pozdě. A ty hraní miluješ, baví tě, chceš hrát a tví fanoušci chtějí, abys hrál. Chceš snad vypadat v očích všech jako největší hajzl pod sluncem?“

Polkl, až mu poskočil ohryzek. Bože, za to, co jsem viděla v jeho tváři, bych se nejradši sama nakopala do zadku. Ta bolest, ta lítost… to prozření. Buď to neviděl, nebo nechtěl vidět, ale když jsem to na něj takhle vybalila, bylo to, jako bych mu vrazila facku.

A já to vlastně defacto udělala.

On chtěl kvůli mně změnit svůj život, ale vůbec mu nedocházelo, co všechno to obnáší. Prostě se zbláznil. Do mě.

A já do něj.

Proto jsem chtěla to nejlepší pro něj.

Odsunula jsem krabičku s jídlem a oběma rukama ho uchopila za jeho zkoprnělé dlaně.

„Tome, mám tě ráda, víc, než si umíš představit. Ale když se nad tím zamyslíš, uvidíš to taky. Nenechám tě zničit si vlastní kariéru a život kvůli holce na pár dní. Žiješ tím, co děláš, a když ti to kvůli mně vezmou, časem mě kvůli tomu začneš nesnášet. Nenutím tě být s Catherine, jestli nechceš, ale vím, že bys nedokázal žít bez hraní a svého dítěte.“

Cítila jsem, jak mu prsty chladnou, jako by se odkrvovaly, a tuhnou, jako by umíral. Bylo to děsivé, ale horší byly jeho oči. Smutné, šíleně smutné, ale přesto chápající. Možná to nepobíral do detailu tak, jak jsem ten budoucí scénář viděla ve své hlavě já, ale něco z toho už mu docházelo určitě.

Sevřel pevněji moje ruce ve svých a pak se předklonil nad stolem tak, až se opřel čelem o naše křečovitě spojené dlaně a zavřel oči.

„Zase seš o krok přede mnou. Ani nevíš, jak mě to sere. To všechno kolem. Chtěl bych najít cestu z tohohle zatracenýho kruhu.“

Opřela jsem se hlavou o tu jeho. Cítila jsem vůni jeho vlasů, které mě lechtaly na čele, jeho vodu po holení, jeho.

A poprvé mi před ním vyhrkly slzy.

Promnula jsem jeho prsty ve svých, jeho dlaně jsem si přitiskla k ústům a políbila je. Mé slzy skrápěly jeho kůži, a bylo v tom víc, než jak to vypadalo.

V tu chvíli to bylo to nejvíc, co jsem mu mohla dát.

„Tome, bude z tebe táta, na to se zaměř. To je víc než jakákoliv ženská na světě. A když si budeš potřebovat odpočinout, budu tady, ano?“

Nepřikývl. Nereagoval. Jen ještě pevněji sevřel moje prsty, až už to skoro bolelo, ale bylo mi to jedno. Chápala jsem jeho touhu držet mě co nejpevněji, protože jsem cítila a dělala to samé. Nechtěla jsem ho pustit, už nikdy.

Ale musela jsem.

Neřekla bych mu to ani za zlaté prase, ale zamilovala jsem se do něj až po uši.

A proto jsem pro něj chtěla to nejlepší.

A to jsem nebyla já.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hvězda u mých nohou - 16. kapitola: