OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hvězda u mých nohou - 2. kapitola

03.12.2016 (10:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 940×

„Co chcete slyšet?“ zvolila jsem to nejpřívětivější, co mě v první vteřině napadlo, a chtě nechtě už musela položit na tác poslední jím objednané pivo. Kat se okamžitě zjevila za Tomovými zády, ani se na něj neohlédla a zmizela v salonku, jehož dveře byly celé odpoledne otevřené dokořán, takže soukromí, které sliboval, přišlo vniveč.

No nic, aspoň jsem měla celou službu co poslouchat.

„Chtěl bych slyšet,“ ozval se Tom a snažil se aspoň trochu narovnat, ale jeho alkoholem zmožené tělo mi zůstalo viset na baru, „co si opravdu myslíš.“

Fajn, Paul to neuslyší a Tom si to nebude pamatovat.

A já si prostě takovou příležitost nemohla nechat ujít, i když na vyloženou škodolibost už jsem byla unavená.

Opřela jsem se dlaněmi o pult, tvář strčila až ke kohoutkům, abych mu byla blíž a nemusela přeřvávat ten hospodský virvál okolo, a teď už bez hraného úsměvu pozvedla obočí.

„Chceš milou nebo pravdivou odpověď?“

Zamračil se a vypadal tak jako přerostlé štěně nad prázdnou miskou.

„Samozřejmě pravdivou.“

„Samozřejmě?“ pozvedla jsem obočí. Měl poslední šanci na únik.

Nevyužil ji. Přikývl.

„Fajn,“ pokrčila jsem rameny, odlepila se od baru a aspoň přelešťovala utěrkou sklenice, aby to nevypadalo, že nic nedělám a jen se s ním vykecávám. „Znám tě, ale nijak zvlášť, viděla jsem jen Krvavou bouři. Dobře se na tebe kouká, ale toť vše. Když už střílečky, tak preferuju Bruce Willise. Víc toho moc nevím. Jen že je půl sedmé večer a ty už sotva stojíš, stejně jako většina tvojí suity, a jestli takhle pojedete až do noci, lituju vás zítra na place i ty, kteří s vámi budou muset točit. Nejste první filmaři, kteří tu bydleli, ale všichni úplně stejně chlastáte. Tím stejně myslím moc a pořád.“

I kdybych si to stokrát nechtěla přiznat, hezkou vizáž jsem mu nemohla upřít. Nepřestával se mračit, ale bylo v tom něco opilecky roztomilého. Sice byl za suveréna, jak taky jinak, když byl velký jak medvěd a hrál drsňáky, ale za těma zpola zastřenýma očima jsem zahlédla náznak inteligence. Jak tak na mě koukal, zlomyslnost mě opustila.

Položila jsem utěrku a opět se naklonila nad pípu, aby mě fakt nebylo slyšet ke stolům.

„Proč tak kalíte, to netuším, ale celé odpoledne jsem na tu vaši společnost měla slušný výhled a potichu jste taky zrovna nebyli, a něco vím. Směješ se rád a hodně, ale jen ústy. Očima ne. Takže se zjevně nebavíš tak, jak chceš, aby si to ostatní mysleli. Možná tam s nima ani sedět nechceš, ale máš pocit, že musíš. Ti dva chlápci, co ti sedí po pravici, se vždycky, když se vzdálíš, šklebí jak drzí malí parchanti a nemyslím, že v dobrém. Drbou tě. Ta blondýna na druhé straně je, tipuju, přes prachy a na prachy. Odkývne ti cokoliv, i sebevětší blbost, hlavně že ona na tom nebude škodná. Ne ty, ne studio, ne film, jen ona. Jediný normální vypadá ten naproti, v tý modrý mikině, nezdá se tak falešný. Podle mě tam sedíš s lidmi, kteří si tvou společnost nezaslouží, a tobě jejich přítomnost taky nic nedává. Hraješ, jako kdybys byl na place, a ani si to neuvědomuješ.“

Ne že by vystřízlivěl, to už v jeho stavu ani nešlo, ale pohled se mu trochu projasnil.

„Pleteš se,“ zabručel jen a upil piva.

Opět jsem se narovnala a chopila se utěrky.

„To doufám,“ pokrčila jsem rameny. „Chtěl jsi pravdu, co si myslím, tak tady ji máš. Jestli potřebuješ chválit a plácat po rameni, měl by ses vrátit mezi svoje nebo se nechat uchlácholit některou z fanynek, kterých i v týhle díře světa najdeš dost. Já tu jsem jen na točení piva.“

Pak jsem se k němu otočila bokem, aby pochopil, že už mu fakt nemám co říct. A včas, akorát se ke mně řítil Rich s náručí plnou lahví tvrdého, které nesl ze skladu. Než jsme je naskládali do držáků na zdi, byl Tom pryč. O pár vteřin později jsem opět zaslechla jeho smích ze salonku.

Když jsem si sbalila a vyklouzla po šichtě zadem ven, už zase pršelo. Nejradši bych to tu přečkala, ale kočky doma čekaly, až jim naplním misky, takže jsem chtě nechtě rozevřela deštník a vydala se tím slejvákem domů.

Obě moje malé chlupaté potvůrky na mě čekaly u dveří, ještě než jsem odemkla. Můj malý čtyřpokojový domek na mě dýchl teplem, tichem a zbytkem vůní, které tu po mně zůstaly, když jsem odcházela.

Když jsem naplnila kočičí misky, s chladnoucími nudlemi, které jsem si po cestě domů koupila v čínském bistru naproti, jsem se svalila na gauč a zapnula televizi. Stihla jsem jen druhou půlku zpráv, u které jsem se najedla, a pak projela program, abych si našla zvukovou kulisu k poklízení bordelu, který jsem tu dopoledne nechala, a ňuchání koček, než definitivně odpadnu.

Název Simonova zrada mě zaujal. Rozklikla jsem info. V hlavní roli Tom Bardeen.

To nebyla zrada, ale trest. A coby fatalista jsem ho s úšklebkem přijala.

Další den bylo stejně nabyto, i když byli filmaři ještě na natáčení. Lidi asi čekali, až se vrátí, a třeba vyslechnou nějaké historky z placu nebo tak. Naše londýnské star dorazily až kolem šesté, ale jakmile vešli do baru, bylo jich všude plno. Rozesadili se na stejná místa jako včera a během chvilky zaměstnali jak mě a ostatní na baru, tak i kuchyň.

Když jsem krátce po sedmé vypadla, oddechla jsem si. Rozjeli se s alkoholem zase pěkně, víc, než bych po včerejší akci čekala, protože podle Richieho včera odešli až kolem jedné v noci. A z rychlosti, jakou k nim Col nosila stále nová a nová piva a kořalky, mi bylo jasné, že nebude trvat dlouho a budou stejně zlití jako včera.

Vyšla jsem na ulici, s chutí si zapálila a lovila v kabele seznam nákupu. Ne že by se mi na něj chtělo, ale dopoledne jsem po inventuře zásob zjistila, že už doma skoro nic nemám. A to, že zase pršelo, už byl jen dodatek k mým unaveným nohám a bolavým zádům.

„Dobrej,“ ozvalo se mi náhle za zády. Překvapeně jsem vykoukla zpod kapuce mikiny, jestli to bylo na mě.

Zjevně bylo. Za mnou stál jeden z Tomových přátel, ten, který mi včera jako jediný přišel normální.  

„Ahoj…?“ nakrčila jsem obočí. „Mně už služba skončila, ale kolegové jistě…“

„Chtěl jsem vidět tebe, ale utekla jsi mi.“

Potáhla jsem z cigára, vyfoukla kouř mimo něj a nákupní seznam zandala zase do kapsy.

„A co bys rád?“

„Cos mu včera řekla?“

„Komu?“

„Tomovi.“

„Nic moc. Proč?“

„Dopoledne byl hrozně zadumanej a pak se při obědě Amandy zeptal, jestli je na prachy.“

„Koho? Tý blond krasavice od vás?“ Přikývl. S úsměvem jsem přikývla. „Jo, měli jsme takovou opileckou debatu. Teda, opileckou z jeho strany. Myslela jsem, že si nebude nic pamatovat.“

„A cos mu řekla?“

Pokrčila jsem rameny. „Pravdu. Chtěl ji.“ Naklonil hlavu ke straně, úsměv mu cukal koutky. Rozhodila jsem rukama. „Hele, jestli jsem ho naštvala nebo něco pochopil špatně, tak je mi to líto, jen jsem mu odpovídala na jeho otázky. Na mazání medu kolem pusy tu má jiný.“

„To ani ne, spíš jsi ho… řekněme zarazila.“

„Co na to mám říct?“ ušklíbla jsem se.

„Teď tě hledal.“

„To má blbý. Jdu domů.“

„A nechceš se k nám přidat? Byl by rád.“

„To je hezký, ale musím domů.“

„Někdo tam na tebe čeká?“

Představila jsem si ty dvě chlupaté koule, čekající u prázdných misek, a s úsměvem jsem přikývla. „Jo, čeká. Jestli je to všechno, ráda bych šla.“

„Jo, jasně, nechtěl jsem zdržovat. Jen jsem chtěl vědět, o kom to Tom mluvil. A jinak, jsem Liam,“ natáhl ke mně ruku.

„Elizabeth,“ potřásla jsem mu volnou rukou. „Hezký večer.“

„Nápodobně,“ kývl a s hlavou skloněnou před deštěm vyrazil zpátky do lokálu. Já se vydala směr Tesco a musela se usmívat při představě, jak se ta krasomila musela tvářit, když to na ni Tom vybalil. A ještě víc mě zajímalo, co mu odpověděla.

Válela jsem se na gauči, popíjela z dvojky červeného a dočítala detektivku, když jsem si všimla, že před můj dům přijelo auto. Ne že bych bydlela na samotě, ale byla jsem poslední v řadě domků, za mým plotem už byly jen pole a pastviny, než o tři kilometry dál začínala další vesnice.

Zamračila jsem se, odsunula z klína jednu z koček, která nespokojeně rozespale mňoukla, odložila čtečku i sklenici a vyhrabala se na nohy. Než jsem došla ke dveřím, zaslechla jsem bouchnutí dveří. Dvojí.

I přes bosé nohy, jen v tričku a teplákách jsem otevřela dveře. A tam, v dešti a tmě, kterou protínalo jen světlo z chodby a chabé odlesky z pouliční lampy před vedlejším domem, stál Tom. A Liam.

Ten šel jako první. A rovně. Tom se za ním ploužil klasickým opileckým krokem, kdy chce vaše hlava jít rychleji, než už vaše tělo zvládne. Nebyl úplně na kaši, ale mnoho k tomu nechybělo. V půl jedenáctý fakt úspěch.

Založila jsem si ruce na hrudi a už se ani nesnažila předstírat slušnost.

„Co je?“

Liam přišel na dva kroky ode mě. „Moc mě to mrzí, hrozně za tebou chtěl, a když jsem ho odmítl odvézt, chtěl řídit sám, což jsem zas nemohl dopustit, uznej sama,“ rozhodil rukama, ale neodpověděla jsem. Ani jsem se nehnula. Pochopil a dál mluvil běžným tónem. „Chtěl jsem objet město a vzít ho zpátky, ale prokoukl to a chtěl vystoupit za jízdy.“

„Jak víš, kde bydlím?“

„Je to maloměsto.“ To vysvětlovalo vše. Povzdechla jsem si a koukla přes jeho rameno na Toma.

„Tome, co chceš?“

Přešel k nám, až stál vedle Liama. Ano, byl opilý, ale oči neměl tak zastřené jako včera. Měl otupělé tělo, ale ne mysl. Aspoň ne úplně.

„Jak jsi to věděla?“ zeptal se mě hlasem pevnějším, než jsem očekávala.

„Co?“

„To o Amandě. A ostatních v salonku.“

Pokrčila jsem rameny, ale ruce jsem nechávala složené na hrudi. Mělo to vypadat jako gesto nepřístupnosti, jak by řekl každý psycholog, ale bylo to hlavně proto, že jsem neměla podprsenku.

„Odhad. Ale kvůli tomu jsi sem nemusel jezdit, stačilo se zeptat na baru.“

„Dobrej odhad. Chtěl bych další.“

Pozvedla jsem obočí. „Děláš si srandu? Je pozdě a ty vstáváš určitě ještě dřív než já. Pokecáme zítra, až se vyspíme, hm?“ Byla jsem zpruzelá, ale on byl ve stavu, kdy nemělo zrovna smysl ho na plnou hubu poslat do háje. Doufala jsem, že to pobere.

I přes své super odhady jsem se pletla.

Přešel ještě o krok blíž, takže Liam byl náhle za jeho zády. Tyčil se nad mými trapnými stopětašedesáti centimetry, shlížel ke mně shora, a kdyby z něj tak netáhl chlast a nemusel se opírat jednou rukou o futra, skoro bych řekla, že je v pohodě.

Skoro.

„Jsi dobrá. Vážně dobrá. A to, cos mi řekla, mi pomohlo. Prosím, řekni mi víc.“

Jeho hlas kolem mě proplouval jako hustá smetana a moje vnitřní obrana trochu polevila. Chvíli jsem na něj hleděla, hlavu zakloněnou, abych mu viděla do očí, a pak mě moje vlastní svědomí nakoplo. Do zadku.

„Liame?“

„Ano?“

Periferně jsem ho viděla, ale přímý pohled jsem nespouštěla z Toma. Prostě to nešlo.

„V kolik má být zítra na place?“

„No…“ zamyslel se, „on až v deset.“

„Fajn, tak si ho tu vyzvedni tak, ať to tam pak rovnou stihnete.“

„Fakt?“

Pohnula jsem hlavou a konečně změnila pohled z Toma na Liama.

„Vypadám na to, že si dělám prdel?“ Zavrtěl hlavou. „Fajn. Tak pro něj zítra přijeď. A ty,“ kývla jsem na Toma, „pojď dál.“

Tom se kolem mě neobratně prosmýkl dovnitř. Liam mi chtěl ještě něco říct, ale já ho i s jeho pootevřenými ústy nechala za dveřmi, které jsem mu zabouchla před nosem. 

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hvězda u mých nohou - 2. kapitola: