OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hvězda u mých nohou - 8. kapitola

13.03.2017 (09:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 735×

S Kylem jsem žila přes tři roky, a přesto jsme nikdy nespali v objetí. Usínali jsme tak, ale v té předposlední fázi bdělosti, kdy ještě jakž takž vládnete svému tělu, jsme se každý překulili na svou stranu postele. Někdy jsme se třeba drželi za ruku nebo měli dlaň na paži nebo zádech toho druhého, ale ráno jsme se každopádně vždycky tulili tak maximálně k vlastnímu polštáři, obvykle zády k sobě.

Proto mě překvapilo, když jsem rozespale zamžourala do ranního svítání, které se snažilo přes francouzská okna do zahrady prodrat do obýváku, a zjistila, že ležíme ve skoro stejné pozici, ve které jsme na gauči vytuhli. Jistě, každý jsme se během spánku trochu sesunul, aby nás nikde nic netlačilo, ale výsledek byl podobný.

Já na zádech, Tom na boku s hlavou na mé hrudi, moje hlava zkroucená v děsným úhlu a položená na jeho. Moje ruka na jeho zádech, jeho volně položená přes moje břicho s prsty zaklesnutými pod mým bokem. Přes nás nakrabacená tenká deka, na níž si po stranách hověly kočky, čímž ji zatěžovaly a nás tak pod ní vlastně uzamkly.

Prudce jsem zamrkala, abych vyhnala z očí spánek. Cítila jsem, jak mi tluče srdce proti Tomově lehce škrábavé tváři, a přemýšlela, jak z téhle situace co nejlíp vybruslit.

Jenže i když bych si za tu myšlenku nejradši nakopala, tak se mi nikam bruslit nechtělo.

Ne, nebyla jsem zaláskovaná. Netrhala jsem si z něj rodidla jako jeho fanynky.

Ale bylo mi takhle zatraceně dobře.

Iracionální, vím.

Ale fajn.

Vsunula jsem mu ruku do vlasů, ze kterých jsem ucítila závan svého šampónu, a zachrula se ve snaze ho nenásilně probudit.

Povedlo se.

Teda, tak nějak napůl.

Zabručel a ještě pohodlněji se na mně uvelebil.

„V kolik máš být na place?“ zašeptala jsem mu do vlasů.

„V devět,“ hlesl, aniž by otevřel oči. Podle mě ani pořádně netušil, kde je. Hlavní bylo teplo pod dekou a tělo, ke kterému se mohl tulit.

Byl fakt jak štěně.

Jen podrbat na bříšku.

Volnou rukou jsem nahmatala svůj mobil.

7:34.   

A tři smsky a šest zmeškaných hovorů od Liama.

Ne že bych neuměla na tom svým tenkým pádlu psát zprávy jednou rukou, ale měla jsem paži v tak blbým úhlu, že se mi do toho fakt nechtělo. A navíc jsem toho medvěda potřebovala nějak probrat. A tak jsem se podepřela na loktech a zvedla se tak, abych víceméně seděla opřená o opěradlo gauče, a Tom se tím pádem svalil nejdřív na moje břicho a pak vedle mě.

No jo, špeky pérujou.

„Co se děje?“ zamručel už o poznání víc jako člověk, než zombie, a promnul si rukama tvář.

„Snažím se odepsat Liamovi.“

To ho probralo dokonale. Zabořil zátylek do gauče a vyvrátil hlavu směrem ke mně, takže vypadal… Totálně k sežrání.

Ne, fakt už mi není patnáct.

„Sháněl mě?“

Ušklíbla jsem se. „Velmi vehementně.“

Liam byl chytrej kluk. Když zjistil, že už se mi zjevně nedovolá, nejdřív napsal esemesku zděšenou, pak klidnější, pak ještě klidnější, pak informativní a nakonec skrytě perverzní.

Usmála jsem se.

Nezdál se, ale byl to starej prasák.

Napsala jsem mu, co bylo třeba, a pak Toma v tý jeho šílený vyvrácený poloze plácla mobilem po čele.

„Vstáváme, mistře,“ usmála jsem se do toho rozespale krásnýho ksichtíku.

Přetočil se na břicho, čímž se ta jeho medvědí postava zase navalila na mě, takže mezi mými stehny a jeho bradou byla jen tenká fleeska.

„Já vím. Ale nechce se mi.“

A v tu chvíli někde hluboko ve mně přecvaklo.

Byla jsem zaháčkovaná.

Dementní výraz, ale nic lepšího jsem pro to nevymyslela.

Dívala jsem se do té světově známé tváře, která mi doslova ležela u nohou, a chtělo se mi smát i brečet najednou.

Tuhle hvězdu padnout nenechám.

„Zvedej krovky, lemro,“ usmála jsem se, přehodila deku ze svých stehen na jeho hlavu a nechala spánkem horké nohy dopadnout na podstatně chladnější podlahu. „Ty koupelna, já kuchyně. Souhlas?“

„Nene,“ zamručel a s heknutím se posadil. „Naopak. Ty koupelna, já kuchyně.“

Pozvedla jsem obočí. „To jako vážně?“

„Naprosto,“ zakřenil se na mě.

Byla jsem plná rozporuplných pocitů. Na jednu stranu jsem se těšila do sprchy, na druhou stranu jsem ho nechtěla nechat ve své kuchyni. Chtěla jsem se zkulturnit, ale zároveň jsem se děsila toho, co nám zrovna on zvládne vytvořit k snídani. Na tý mi totiž hodně záleží. Jak mám na prd snídani, stojí za houby celý můj den.

Jenže copak můžete chlapovi říct, že si bojíte, že vám nezvládne udělat dobrou snídani?

Zvláště, pokud jste s ním nespali?

Ne.

Prostě ne.

I moderní svět má stále svoje tabu.

„Ty váháš,“ pozvedl s rozesmátou tváří obočí.

„Jo,“ přiznala jsem bez váhání. Proč mu to zastírat. „Ale fajn, beru.“

Zalezla jsem do koupelny, shodila ze sebe oblečení, které po noci, během níž jsem v něm spala, vypadalo jako po týdnu nošení, a vstoupila pod proud horké vody. Velmi brzy jsem ale zjistila, že je mi takové vnitřní teplo, že jsem teplou vodu stáhla sotva na vlažnou, a i tak mi to stačilo.

Snažila jsem se být rychlá, abych nebyla jako typická blbka hodinu v koupelně. Okoupanej je člověk rychle, a co se make-upu týče, stačí trocha tónovacího krému na pleť, řasenka a lehká černá linka, víc netřeba.

Teda, ono by mi asi bodlo víc, ale jakmile se o to snažím, vypadám buď jako panda, nebo oběť dopravní nehody.

Když jsem vylezla z koupelny, zahrnula mě spousta vůní. Některé jsem poznávala – kafe, slanina, vajíčka – jiné jsem nedokázala identifikovat. Ale co, povzdechla jsem si u zrcadla v chodbě, zatímco mi jedna z koček obtáčela kolem kotníků osmičky. I snaha se cení.

Když jsem vešla do mé obývákojídleny, nestačila jsem zírat. Konev kafe, konev čaje, talířek se smaženou slaninou, s míchanými vajíčky, s rajčátky a orestovanými houbami, s topinkami. Grandhotel hadr.

„Teda, to jsou přímo lukulský hody,“ usmála jsem se a zasedla k té nabízené hostině.“

„A to nás ještě čeká dezert.“

Byl ke mně zády, ale když jsem viděla, jak kamsi přelévá právě uvařený, ještě tekutý pudink, zamračila jsem se. Sladký sice nebylo moje topka v jídle, ale občas je to fajn. Ale i já mám svoje limity.

„Ježíši, co to je?“

Přistál přede mnou talířek s Tomovým výtvorem, a já nevěděla, jestli se smát, nebo vrhnout.

Dva neochucený donuty polil vanilkovým pudinkem, který už začal tuhnout, a na něj nasypal…

„Ty zvíře, ty jsi znesvětil moje železný zásoby Skittelsek!“ vytřeštila jsem na tu pestrobarevnou hrůzu oči.

Pokrčil rameny, zavalil židli naproti mně a se širokým úsměvem rozhodil rukama. „Za ten exil, co mi poskytuješ, jsem tě chtěl pohostit.“

Nehtem malíčku jsem nedůvěřivě drcla do toho jeho výtvoru.

„Bardeene?“

Pozvedl obočí. „Ano?“

Srdce mi plakalo nad způsobem, jakým dehonestoval mou nejoblíbenější pochoutku, kterou jsem si v šuplíku schovávala na chvíle cukrový krize.

„Zabiju tě.“

Snídani jsme prokecali a prochlámali. A musela jsem, i když nerada, nahlas uznat, že ta jeho diabetická smrt chutnala podstatně líp, než jak vypadala. O tom zbytku ani nemluvě.

S Liamem jsem si vyměnila ještě pár upřesňujících smsek, vyklepala a na verandě nechala na pár minut provětrat Tomovo vyprané a uschlé oblečení, a udělala mu pár domácích toastů na plac, protože mi večer říkal, jak mu tam ty jejich super zdravý svačinky nejedou. Slanina, sýr, majonéza, hořčice, kuřecí miniřízečky.

Tak velkej chlap prostě nemůže bejt živ na zelenině a sóje.

Když přišel z koupelny, už převlečený ve svém oblečení, rozzářil se jako sluníčko, když viděl tu nálož, co na něj na lince čekala.

„Jé, děkuju za jídlo.“

„To je jen minimální satisfakce za tu snídani. Jo, a ještě něco,“ nahnula jsem se přes linku, když si ode mě balíček převzal, a opět k němu natáhla ruku. Na konci prstů se mi houpal osamocený klíček na kroužku. „Kdybys potřeboval utýct, a já třeba ještě byla na odpolední, tak ať nemusíš trčet někde mimo.“

Se zaváháním si ho převzal.

„To jako vážně?“

„To jako vážně. A mám jediný pravdilo.“

„A to?“

Podle jeho výrazu zřejmě čekal nějakou hrůzu. Usmála jsem se.

„Kdo je doma první, krmí kočky.“

„To je celý?“

„Ne.“ Pozvedl obočí. „Nesmíš mi likvidovat Skittelsky.“ Zasmál se a pak sebou trhl, když zvenku zatroubilo auto. Liam. „Měl bys jít.“

Přikývl, hodil na sebe kabát a můj klíč si zastrčil do náprsní kapsy. Mezi dveřmi se na mě ještě otočil, náhle vážný.

„Mělas pravdu. Jak dotočím a vrátím se domů, rozseknu to.“

Hrklo ve mně. „Nechtěla jsem tě do ničeho tlačit.“

„Netlačila. Otevřela jsi mi oči. Asi jsem potřeboval tebe, abys zase našel vlastní koule.“

S tím, že jsem netušila, co mu na něco takovýho říct, aniž bych zase plácala nějaký vtípky, který se teď nehodily, mi pomohl Liam, který opět zatroubil.

„Tak už mazej, nebo mu praskne cévka,“ kývla jsem s pousmáním směrem ke dveřím.

Tom jen přikývl, asi toho i na něj bylo už dost, a zmizel mi z očí.

Ale jenom z nich.  

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hvězda u mých nohou - 8. kapitola: