Hvězda u mých nohou - 9. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Cinemanight po náročném dni.

22.03.2017 (09:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 745×

Od jedenácti jsem lítala jak hadr na koštěti. Že má přijet zájezd na oběd, na to jsem byla připravená, ale že předem nahlásí sotva půlku účastníků a k tomu přijedou o hodinu dřív, to jsem jaksi nepobrala.

Pípa byla zavařená, dveře lednice už se ani nestačily ochlazovat, zato moje ruce dostávaly teplotu ledovce.

V jednu dorazil na pomoc s roznosem jídel i Richie, takže na to s Coleen byli aspoň dva, protože já se z baru nehnula. Objednávky se hrnuly, že jsem byla pár hodin postříkaná drobnými perličkami všeho, co jsem nalévala, vlasy mi načichly kávou, která se za mými zády neustále znova a znova vařila, o vlastním odéru ani nemluvě.

Kdy dorazil štáb, jsem ani pořádně nezaregistrovala. Jen jsem v jednu chvíli měla podstatně víc objednávek na jeden lístek, ale jestli se někde v té změti lidí ukázal Tom, nebo třeba Liam, šlo absolutně mimo mě.

Když to za mě v sedm přebírala druhá směna, málem jsem upadla. Jasně, nepřenechám to kolegům jen tak z minuty na minutu, dodělala jsem si svoje, ale pak jsem si s chutí nechala nalít panáka, abych spláchla tuhle šílenou směnu, a abych se vyhnula blázinci před vchodem, u něhož se pomalu přesouvali naši drazí stolovníci z restaurace rovnou do turistického autobusu, vyrazila jsem radši zadním vchodem.

Bylo to jako dejả-vu. Zapálit si a vyrazit do deště.

Kde jsem, sakra, zase nechala deštník?

Ale déšť mi nikdy nevadil, a ani dnešek nebyl výjimkou. Bylo celkem teplo, a i když tohle počasí nemohlo ohřát moje ruce, aspoň mi ochladilo hořící chodidla. Prej zdravotní obuv, pche. Když v ní stojíte v takovým zápřahu tolik hodin, je úplně jedno, co je to zač. Nohy vás budou bolet tak jako tak.

Když jsem se blížila ke konci ulice, kde sídlil můj skromný domek, hrklo ve mně.

U mě někdo je!

Zloději!

Pak mi došlo, že zloději by si asi nepouštěli telku, a až pak mi docvaklo, že jsem ráno Tomovi dala klíče.

Tom!

Tak zvláštně, mile mě to zahřálo. Už to bylo dlouho, kdy jsem přišla domů a čekal na mě někdo jiný, než kočky. Kdy jsem otevřela dveře a nečekala mě tma, kterou jsem musela sama rozehnat, ale světlo a lidská blízkost.

Zastavila jsem se pod těmi dvěma napůl ztrouchnivělými schůdky, vedoucími k verandě a hlavním dveřím. Stála jsem tam v dešti, sama sobě vážně nevoněla a vypadat jsem musela ještě hůř, než jsem si dokázala představit, protože voděodolnou řasenku fakt nevlastním, a s rukama v kapsách, chutí tabáku a whisky v ústech a připitomělým úsměvem ve tváři se dívala na ten osvětlený dům, který mě lákal dovnitř.

Bylo to hloupé, infantilní a hlavně naprosto k ničemu, ale chtěla jsem si tenhle pohled na ten malý chátrající domek, ve kterém na mě zase jednou někdo čekal, vrýt do paměti.

Protože ten někdo byl Tom.

A protože už to nemělo mít dlouhého trvání.

Když jsem otevřela dveře, automaticky jsem opatrně šoupala nohama, abych jedné z těch natěšených chlupatých koulí na něco nešlápla, ale nebylo třeba. Nikde ani chlup.

Jasně, ušklíbla jsem se. Tom jim dal najíst, tudíž už zájem o mě nebyl tak veliký.

Zatímco jsem se ze sebe snažila sloupnout totálně promočenou mikinu, objevil se ve futrech Tom, na sobě mou sváteční kuchyňskou zástěru, v ruce utěrku. Přivítal mě s úsměvem od ucha k uchu, ale jakmile spatřil, jak vypadám, zhrozil se.

„Ježiš, kdybys dala vědět, řekl bych Liamovi, odvezl by tě.“

Zavrtěla jsem hlavou a tu mokrou hroudu skopla vedle totálně promočených tenisek. „To je dobrý. Kdybych chtěla, řekla bych mu sama.“

„Chceš pomoct?“ hrnul se ke mně.

„S čím?“ pozvedla jsem k němu zrak a konečně si všimla jeho úboru. „Ne,“ zhrozila jsem se. Nechápavě pozvedl obočí. „Ty vaříš. Už zase.“

Pokrčil rameny. „Mě to baví. Ještě řekni, že ti domácí jídlo nepřijde vhod. Vždyť kolik jsi toho tam v tom masakru stihla sníst? Vždyť jsem tě přes ty polský hlavy málem ani neviděl.“

Zamyslela jsem se. „Ehm, no, nic. Ale popravdě, nemám hlad.“

„To se ještě uvidí,“ s úsměvem mi zahrozil umaštěným prstem. „Běž se dát do kupy, za chvíli to bude.“ Na ta slova si ty jeho skoro dva metry hrdě odkráčely do mojí kuchyně.

Zůstala jsem zkoprněle stát a byla ráda, že už mě nevidí. Připadal jsem si jako ve snu. Ne proto, že je tu Tom, ten Tom Bardeen, ze kterýho se chvějí mnohá ženská srdce po celém světě, ale proto, že jsem myslela, že mi to nebude příjemné. Jedna věc byla, když jsem ho pozvala dovnitř, ale teď byl tady první on. Rozsvítil barák jak na Vánoce, pustil zprávy, nakrmil kočky a dal se do kuchtění.

Co jsem si, sakra, myslela, když jsem mu ten klíček ráno dávala?

Zhluboka jsem se nadýchla a usmála se.

Určitě ne to, jak nechutně příjemné to bude, když mě tu bude čekat.

Dát se do kupy mi chvilku dalo, ale i když jsem měla nutkání ze sebe dělat krasavici největší, upustila jsem od toho. Já jsem tu přeci doma, tak jakýpak copak. Jasně, místo svýho mega velkýho trička a kalhotek, v čemž jsem po sprše doma normálně chodila, jsem si vzala tepláky a slušný triko, ale šminky, foukání vlasů, ponožky a podprsenka mi mohly políbit zadel. Byla jsem do morku kostí unavená, nohy a záda mě bolely a hlava ještě pořád trochu duněla z toho ušišlaného hlaholu. Nebýt tu on, vytuhla bych chvíli po zprávách a kolem půlnoci se rozespale přesunula do postele.

Myslela jsem, že nemám hlad, jak mě bolel žaludek, ale když se přede mnou zjevil talíř se steakem, opečenými bramborami a salátem, zakručelo mi v břiše, že to slyšel i Tom.

„Hladová?“ zamrkal na mě.

To mrkání byl jistě jen vtípek, protože nenamalovaná, s vlhkými vlasy učesanými jen prsty a pletí ještě zrůžovělou ze sprchy jsem musela vypadat jak něco, co někdo zapomněl hodit do koše. Už asi tak před týdnem.

„Zjevně,“ usmála jsem se nad tím hlasitým projevem vlastního žaludku a počkala, až se taky usadí, abych se mohla do té dobroty pustit. „Tak jaký jsi měl den?“ zeptala jsem se ho, když jsem ukojila své prvotní nenažrané choutky.

„Docela dobrý, déšť nás vyhnal už kolem třetí, takže celkem leháro. Pak u vás kafe, jídlo, pak jsem si na pokoji pročítal scénář na další dny. No a pak…“

„Pak?“ pozvedla jsem zvědavě obočí, v puse horkou bramboru.

Ponimral se vidličkou v salátu. „Pak se mi zastesklo.“

Naštěstí jsem reflexivně polkla, jinak by mi obsah úst skončil v klíně. Protože po tomhle prohlášení se na mě podíval tak… bože, já ho fakt zabiju, jestli mi tohle bude dělat, protože na tenhle pohled by fakt měl zbroják!

Ten pohled přerostlýho štěněte, který tak moc potřebuje poňuchat, byl jednoduše…

Ne, dnešek byl na mě prostě moc.

Byla jsem příliš unavená na vymýšlení nějakých rafinovaných odpovědí. Na tohle mezilidský opatrný našlapování jsem nikdy nebyla. A navíc byla pravda, že jsem už v tuhle chvíli nedokázala přesně definovat náš vztah. Ještě včera bych řekla, že jsme se prostě v určitý životní chvíli, čítající pár dní, hledali, až jsme na sebe zbyli. On mě bavil, já jeho utěšovala a dostávala z psychických sraček. On potřeboval někoho, kdo při pohledu na něj neječí a nesnaží se ulovit s ním selfíčko, na nezávazný pokec, a já zas mohla dát průchod tý mojí zatracený samaritánský stránce.

Jenže teď, když se na mě takhle díval, bylo v tom najednou něco bližšího, jemnějšího, tiššího. Neuměla jsem to definovat, ale totálně mi to zauzlovalo vnitřnosti.

A tak jsem se nezaobírala nějakým mluvením a udělala jen to, co jsem v tu chvíli chtěla.

Odložila jsem příbor, zvedla se, přešla stůl, naprosto na férovku si mu bokem sedla na klín a objala ho.

S jeho silou by mu ani nedalo moc práce mě shodit nebo odstrčit, říct, že jsem jen další trapka, co by se po něm chtěla věšet, a prásknout dveřma.

A že bych si to za tu troufalost zasloužila.

Jenže než jsem kolem toho širokýho těla dokázala obemknout paže, objal mě kolem pasu rychleji a zabořil mi hlavu pod bradu, přesně na to samé místo, kde prospal celou minulou noc. Jednu ruku jsem nechala na jeho ramenou a druhou mu vklouzla do vlasů a pohladila ho prsty.

„Taky se mi stýskalo,“ zašeptala jsem mu vlasů opět vonících mým šampónem to, co jsem si až v tuhle chvíli dokázala sama sobě přiznat. „Jsem ráda, že jsi tady.“

„Jsem rád, že jsi ráda,“ zalechtal mě jeho horký dech ve véčkovém výstřihu trička. „Nevěděl jsem, jestlis to ráno s tím klíčem myslela vážně. Kdybys chtěla, hned vypadnu.“

Sevřela jsem ho ještě pevněji. „Chraň tě ruka páně, Bardeene,“ usmála jsem se do té hebké čupřiny pod mými rty. „Na disku mám ještě příliš mnoho filmů, které jsem ještě neviděla.“

Trochu se odtáhl a pousmál se. „A koupil jsem ti Skittlesky.“

„Ty sis vzpomněl?“ usmála jsem se překvapeně.

„Tak nějak,“ pokrčil těmi medvědími rameny pod mou rukou. „Věděl jsem totiž, že než přijdeš, půlku těch tvých sním.“

„Héj!“ zapřela jsem se mu dlaněmi o hruď a odstrčila jsem ho o těch pár centimetrů, které opěradlo židle dovolovalo. „Co jsem ti říkala o mojí zásobě!“

Pozvedl ruce v obranném gestu. „Ale kočky jsem nakrmil!“

Naoko nasupeně jsem si povzdychla. „I s přihlédnutím k večeři budiž ti odpuštěno.“ Pak jsem se rychle zvedla, než bych zase udělala nějakou fyzickou nepředloženost, protože mi mozek už začínal zase fungovat víc než hormony. Až mě zadek zastudil, jak jsem najednou byla bez jeho tělesného tepla. „Až dojíme, ty rozesteleš gauč a já vyberu film.“

„Ano, šéfe!“ zasalutoval mi, rvouc si do pusy kus masa velikosti Walesu.

Red 2 nás rozsekal. Ani jeden jsme ho ještě neviděli, protože byl v kinech jen chvíli. Jenže já jsem mistr v nelegálním online lovení filmů, že.

Když jsme se zrovna neřezali smíchy, bavili jsme se o všech možných kravinách, co nám zrovna přišly na mysl. Hlavně filmové hlášky se mezi námi ujaly, takže jsme měli kino večer se vším všudy. Když Tom přeříkával repliku Gluma o miláškovi, rozsypala jsem misku se Skittelskami, zatímco jeho výtlem neustála mísa s popcornem, když jsem naprosto věrohodně předváděla Willise v Armageddonu, když po plošině nahání Bena Afflecka, protože mu brousí dceru. Kočky se radši zvedly a hrdě odkráčely zabrat mou postel, protože za A věděly, že dneska tam zřejmě opět spát nebudu, a za B v rámci vlastní bezpečnosti, když je naše výbuchy párkrát poslaly z gauče k zemi.

Leželi jsme vyvalení vedle sebe jak žáby, každý na břiše misku s tím svým, a jen jsme funěli. Smát už jsme se nemohli, jak nás bránice za poslední dvě hodiny bolely, a já se divila, že po těch výbuchách smíchu a mlácení se polštáři na nás nezavolali policajty.

Díky bohu za nahluchlý sousedky, který ještě pamatovaly mamuty.

Odložila jsem misku na stolek a svalila se zpátky do toho našeho provizorního pelechu s pocitem, že jestli nedostanu hyperglykemický záchvat dneska, tak už nikdy. Akorát začaly jet titulky, který samy o sobě jsou minimálně na pět minut, tak jsem se za zvuku jakési rockové skladby, která je doprovázela, pohodlně zachumlala do tenké deky a hlavou se opřela do podpažní jamky toho obživlého plyšáka. Chtěla jsem si užívat toho voňavého tepla, dokud trvalo, dokud tu pro mě bylo, než zase odjede do záře velkoměsta, do velkého přepychového bytu, do náruče své manželky…

Dost, nemysli na to, trubko. Na morální kocovinu času dost.

Cítila jsem, jak se pohnul, aniž by mě shodil, asi jak odkládal svou misku s popcornem, a pak se schrul směrem ke mně. Měla jsem už zavřený oči, padla na mě po dnešku šílená únava a já cítila, že už dlouho nevydržím. Ale proč bych měla? Pro tenhle den, pro tuhle chvíli jsem byla na tom nejlepším místě, které bych si jen mohla vysnít.

Že ještě před týdnem neexistovalo ani v mých nejšílenějších myšlenkách?

Imaginárně jsem pokrčila rameny. No a co.

„Spíš?“ zašeptal mi Tom seshora do vlasů.

„Skoro,“ zamumlala jsem mu do trička, stočená skoro do embryonální polohy u jeho těla, aniž bych ještě měla sílu zvednout víčka.

Opět se kamsi natáhl a televize zhasla. A hlavně zmlkla. Najednou jsem totiž i skrz tričko cítila, jak mu tluče srdce. Bylo to hrozně zvláštní, u Kyla jsem na takovéhle jemné tulení nebyla zvyklá. Ale bylo to příjemné, o tom žádná.

Těch sto kilo svalů se pod mou hlavou zase zavlnilo a tak nějak automaticky jsme do sebe zapadli jak díly skládačky. Ruce přes sebe, stejně jako nohy, a přesto v tom nebylo nic erotického, což by bylo asi to jediné, co by mě v tuhle chvíli donutilo ty zatracené oči otevřít a přestěhovat se k sobě.

Skončila jsem nakonec s hlavou těsně u jeho, jen o trochu níž. A i když už jsem s pár chlapy v posteli ležela, tohle bylo poprvé, kdy jsem se skutečně cítila chráněna, v bezpečí. Už jsem aspoň na chvíli nemusela hrát tu tvrdou sebejistou samostatnou ženskou, ale měla jsem možnost cítit se jako hýčkaná, chráněná velkou mužskou náručí.

„Děkuju za super večer,“ zamumlala jsem mu, polospící, někam k bradě.

„To já ti děkuju,“ zašeptal a jeho horký dech vonící máslem mi ovanul řasy, až jsem se zachvěla. „Na to, jak jsem starej, jsem tohle nikdy nezažil.“

„Co? Ležet se ženskou v posteli mezi drobkama popcornu?“

„Něco takovýho,“ usmál se a jeho velké rty mě při mluvení hladily po tváři. Pak si povzdechl. „Prostě je mi fajn.“

„Mně taky,“ vzdechla jsem, jak jsem už fakt skoro spala.

„Liz?“

„Hm?“

„Můžu zase ráno udělat snídani?“

„Bez Skittelsek.“

„Jsi hrozná.“

„Vítej v mým světě.“

« Předchozí díl Následující díl »