Hvězdný Waltz - díl první • OurStories.cz ~ naše povídky

Je možné se se svými problémy vyrovnat. Kristýna to ví. Kristýna se dostává do situace, kterou by čtrnáctiletá dívka ještě nemusela řešit. Stojí před ní rozhodnutí, které se ale zdaleka netýká jen jí. Jak se zachová?

03.04.2013 (08:00) • Juliett • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 490×

„Au!" sykla podrážděně.

„Co to vyvádíš?" zasmála se spolužačka, co vedle ní seděla. Kristýna se usmála.

„Já? Nic," řekla jen.

„Ty ne? Tak kdo teda?" usmála se na i spolužačka a v Kristýně hrklo. Ne, počkat, ona to přece neví, to se tak říká, kdo to byl, když ne ty? „Haló!" štípla do ní.

„Jo, jasně…“ vyhekla Kristýna, uvědomila si, že naprázdno zírá asi půl minuty.

„Co to kreslíš? Sklínku?" zeptala se.

„Ano, to je ten kalich."

„To toho zase vím," zakňourala.

„Ájo, nemůžeš mne vytrhávat z konverzace. Já s nimi mluvím, tak přece počkáš, co mi chceš říct? "

„Ale vy jste nemluvili, jsi úplně mimo," stěžovala si Alena. Ano, Kristýna poslední dobou byla úplně mimo. Udělala něco strašného, ale zároveň je to něco úžasného. Je možné, že kvůli její chybě bude platit někdo jiný? Kristýna se otočila kolem sebe a položila si ruce na břicho. Motala se jí hlava. Hodina výtvarné výchovy končila. Její dětské starosti už skončily dávno…

„Jdeme k nám!" zazpívala Verča.

„Ne, jdeme k nám." Jejich obvyklá písnička. Nemohly se dohodnout, u koho se bude blbnout. Ale Kristýna byla duchem nepřítomná. Kristýna byla poslední dva týdny neustále duchem nepřítomná. Holky věděly, že se rozešla s přítelem. Jeho rodiče se báli, že se stane něco, co už se stalo. A Kristýna s ním mluvila, ale on, upovídánek, ji nepustil ke slovu. Byla z toho na nervy. Bylo jí necelých čtrnáct let a ještě by kluka mít nemusela…

Určitě se Bohu hnusím! napadlo ji. Myšlenku rychle zavrhla. Už abych mohla ke zpovědi. To je směšné, ke křtu pak půjdeme naráz. Zavrtěla hlavou.

„Kristýno, co jsem teď říkala?" řekla nazlobeně Verča.

Kristýnu polilo horko a měla zjevně co dělat, aby udržela rovnováhu. Její pokusy o balanc mohly vypadat legračně, ale holky byly zabrané do hovoru a Kristýna za to byla vděčná. Ach můj Bože, děkuji ti…

„Říkala jsi, že to je hrozný, jak tě Vaši pořád otravují," broukla profesionálně Kristýna a Veronika se zazubila. Její tip byl správný. Kristýna se soukala do kozaček šedavé barvy. Šatna jí připadala jako vězení, mřížované dveře s oprýskaným zeleným lakem vypáčené z pantů. Ze zvuku otvírání oné šatny se Kristýně udělalo o to více nevolno. Když vyšla na vzduch a podrážka se dotkla čerstvé hlíny, nahlas vydechla.

******

U Veroniky doma se mohly všechny posadit se sklenicí džusu a Kristýnu nejhorší bolesti přešly. Sklenice byly čistě umyté a studené a Kristýna si studenou ruku přitiskla na břicho, jen na chvilku, mimoděk, aby si toho nikdo nevšiml. Vděčila za to především trpělivosti. Z jistého důvodu nechtěla do sebe rvát prášky. Pokoj byl rozlehlý. Pohovka a křesla byla potažená hnědým, už trochu zašlým suknem a v rohu stály staré hodiny, na dvacáté první století trochu staromódní, ale do bytu se hodily. Místo dveří odděloval od chodby jen korálkový závěs.

„Hele, co Kuba?" zeptala se se zachichotáním Kristýna. Zase si byla podobná. Ne zrovna vyhublá blondýnka Kristýnu propichovala pohledem modrých očí velkých jako tenisáky. Druhá dívka, Ája, měla hnědé lokny, které jí Kristýna každou chvíli přejela pohledem… Jak závistivě. Dole se ozval zvonek.

„Koho to sem čerti nesou?" zahlaholila Veronika a tlačila se ke dveřím po rozvrzaných parketech v modrých teplácích, párkrát někoho nakopla, neobtěžujíc se s nějakým pardonem. „Týno, to je pro tebe," řekla a podala jí sluchátko domovního telefonu.

„Beruško, já s tebou musím mluvit, hned!" zachrchlal až příliš známý hlas.

„Hned jsem tam," řekla pochybovačně Kristýna. „Budu muset jít….“ Nenechala Ver ani polknout a zmizela v řadě schodů.

Studená vstupní místnost Husovy ulice číslo šestnáct na Kristýnu působila poněkud klaustrofobicky. Před vchodem stála lavička, na záhoncích kvetly tulipány a na schodu stál on. Pro ni tolik důležitý. Působil na ni hodně rozrušeně. Ruce měl založené na hrudníku, na sobě kapsáče a obyčejné tričko, ve vlasech mírný rozcuch. Oproti němu světlovlasá Kristýna se slunečními brýlemi na očích, oblečená v bílém tričku bez ramínek a jeanových šortkách, působila divoce. Až na to, že pro ni byl prostě její roztomilý…

„Ondro…“ nepodařilo se jí zadusit výkřik. Přitiskl si ji k sobě.

„Je mi to tak líto, vím, že jsem se s tebou rozešel, a taky že jsem tě nepustil ke slovu. Co jsi mi chtěla říct?" V Kristýně hrklo.

****

Bránila se mdlobám, co to jen šlo. Má mu to říct, či nemá? Po kamenném chodníku šli svorně, zaháknutí v sobě, a pokračovali bez jakéhokoliv cíle.

„Povídej, nebudu přerušovat," usmál se Ondra zjevně bez jakékoliv předtuchy něčeho neobvyklého. Kristýna se zhluboka nadechla…

Pokračování příště.
Co se to s Kristýnou děje?

Autor: Juliett, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hvězdný Waltz - díl první:

1. Poisson admin

18.03.2013 [9:39]

Text kapitoly musí mít min. 500 slov, kapitolová povídka musí mít za názvem své umístění v povídkové řadě (prolog, 1. díl, 1. část apod.), v perexu nesmí být úryvek z textu, jen popis děje kapitoly, popř. jen nastínění toho, co čtenáře v kapitole čeká.

Taky si dej pozor na přámou řeč - každá přímá řeč různých osob patří na nový řádek, musí začínat uvozovkami dole, pokud pokračuje slovesem, které k ní přináleží, nikdy nesmí končit tečkou a slovesou za ní je s malým počátečním písmenem.

Příklad:
„Au," sykla podrážděně.
„Co to vyvádíš?" zasmála se spolužačka, co vedle ní seděla. Kristýna se usmála.
„Já? Nic," řekla jen.
„Ty ne? Tak kdo teda?" usmála se na i spolužačka a v Kristýně hrklo. Ne, počkat, ona to přece neví, to se tak říká, kdo to byl, když ne Ty?
„Haló!" štípla do ní.
„Jo, jasně..." vyhekla Kristýna, uvědomila si, že naprázdno zíra asi půl minuty.

Až si vše opravíš a upravíš, opět zaškrtni ´Článek je hotov´. Děkuji.