OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I am sad, but... 1. kapitola

15.05.2013 (18:00) • Eltherine • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1292×

Seděla jsem u okna ve svém pokoji a psala si do deníku.

Milý deníčku,

dnes mě čeká další den v práci. Dělám servírku v jedné restauraci. Mám maturitu a s tou mě do žádné lepší práce nevezmou.

Naši nám zanechali peníze, to ano, ale nemůžu se spoléhat jen na ně. Musím přidat také ruku k dílu a pracovat!

Musím se postarat o Lily! Slíbila jsem to mamce v nemocnici, než zemřela. S taťkou měli před dvěma měsíci autonehodu. Táta byl na místě mrtvý a mamka zemřela v nemocnici. Když jsem seděla u její postele, řekla mi, že se musím postarat o Lily. V tu chvíli mě nenapadlo, že se její prosba stane skutečností.

Před dvěma měsíci se v mém srdci utvořila díra. Díra, která se ještě nezacelila a asi nikdy nezacelí.

V mém životě je jen poslední světýlko, a tím je Lily. Ano, má čtyřletá sestřička, která je pro mě vším.

Zavřela jsem deník a dala ho pod prkno pod podlahou. Tam ho nikdy nikdo nenajde.

Rychle jsem na sebe hodila džíny s tričkem a šla probudit svou sestřičku.

„Zlatíčko, vstávej, musíme do školky.“ Pohladila jsem ji po tváři a ona otevřela ta svá velká modrá kukadla.

„Ne,“ řekla roztomile a schovala se pod peřinu. Neubránila jsem se úsměvu.

„Když půjdeš, přijdu pro tebe odpoledne dřív,“ zahrála jsem na city a ona vykoukla zpod peřiny.

„Slibuješ?“ zašeptala, jako by to nikdo nesměl vědět.

„Slibuju,“ usmála jsem se na ni a ona vyskočila z postele.

***

Zatímco jsem dělala snídani, moje sestřička se převlékla.

Poté jsme se společně nasnídaly. Pak jsem si obula tenisky a Lily jsem boty musela zavázat. Na tkaničky totiž moc není.

Ve školce jsem Lily předala učitelkám a s klidem odešla do práce.

„Ahoj, Ryane,“ pozdravila jsem u baru kluka, který se mnou pracoval.

„Ahoj, Emm. Rád tě vidím,“ mrknul na mě Ryan. Byl o dva roky starší a byla s ním hrozná legrace. Občas zašel k nám a s Lily dělali neuvěřitelné blbosti.

***

Z práce mě pustili dřív, za což jsem byla ráda, protože jsem to slíbila Lily.

Bylo kolem třetí hodiny, když jsem přiběhla do školky, a už ke mně běžela Lily.

„Tys přišla!!“ zakřičela a vrhla se mi do náručí.

„Vždyť jsem ti to slíbila.“ Dala jsem jí pusu na tvář a posadila ji na lavičku.

Klekla jsem si k jejím nohám a začala jí zavazovat tkaničky.

Když jsem zavazovala druhou botičku, někdo do mě prudce vrazil a já spadla.

„Promiň! Já se moc omlouvám, ale jdu pozdě pro bráchu, a tak jsem….“

Nenechala jsem ho domluvit. „V pohodě.“ Přitom jsem se na něj ani nepodívala.

Vstala jsem ze země a konečně se na něj podívala. Byl vysoký, měl hnědé kudrnaté vlasy a hnědé oči.

„Vážně jsi v pořádku?“ zeptal se znovu a já se probrala z transu.

„Jo, v pohodě,“ usmála jsem se na něj a znovu se sehnula k Lily.

„Kdo to byl?“ zeptala se roztomile ségra.

„Nevím.“ Zavázala jsem jí druhou botu, pak jsem jí oblékla mikinu a čapla ji za ruku.

„Tak kam půjdeme?“ zeptala jsem se a doufala, že řekne domů.

„Na hřištěěě!“ vytrhla se mi z ruky a nadšeně zatleskala ručičkama.

***

Lily si spokojeně hrála na hřišti a já seděla na lavičce a četla si mou milovanou knihu Poslední píseň.

Byla jsem do knihy tak zažraná, že jsem si ani nevšimla, že se vedle mě někdo posadil.

Ten někdo si hlasitě odkašlal a já se ocitla zpět v realitě a otočila se na něj.

„Ahoj,“ uculil se a já ho okamžitě poznala. Byl to ten kudrnatý kluk, kterého jsem potkala ve školce.

„Ehm, ahoj,“ vynutila jsem ze sebe pozdrav a knížku jsem zandala do velké kabelky.

„Já se vážně omlouvám,“ kouknul na mě těma svýma čokoládovýma očima.

„A já jsem vážně v pořádku,“ uculila jsem se a rychle se zvedla z lavičky a on se mnou.

„Ty už jdeš?“ podíval se na mě a já mávla rukou na Lily, aby přišla ke mně.

„Jo, už musíme.“

Přiběhla ke mně Lily a já se k ní sehnula.

„My už jdeme?“ zeptala se smutně a já kývla hlavou.

„Už musíme, zlato,“ snažila jsem se jí to vysvětlit, ale jí se do očí nahrnuly slzy.

„Maminka by mě tu nechala,“ fňukla a ve mně hrklo. Nenáviděla jsem ty momenty, kdy si Lily vzpomněla na rodiče a pak se rozbrečela.

„Lily,“ pohladila jsem ji po tváři a snažila se ji uklidnit.

Lily popotáhla a podívala se na kluka, který stál nad námi.

„Kdo to je?“ kulila na něj své modré oči.

„Jsem Noah, a jak se jmenuješ ty, princezno?“ usmál se na ni a Lily zrudla.

„Lily,“ uculila se a všechen smutek byl pryč. Tedy pro ni.

Mě v očích pálily slzy a v hlavě mi lítaly všechny vzpomínky na mé milované rodiče.

„Už musíme jít.“ Vzala jsem Lily do náručí a po tváři mi stekla první slza. Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl brečet.

„Počkej! Jak se jmenuješ?“ křičel za mnou Noah. Já se ale neotočila, musela jsem prostě pryč.

***

Lily se mě pořád na něco vyptávala a tak jsem jí dala brzo spát, abych měla klid.

Seděla jsem u krbu zabalená do deky a dívala se do ohně.

Musela jsem pořád vidět ty jeho kudrnaté vlasy a čokoládové oči, ve kterých jsem se ztrácela.

Kdybych tak o něm něco věděla, jenže já vím jen to, že se jmenuje Noah a je krásný.

Zatřásla jsem hlavou a zahnala myšlenky na něho. Nechtěla jsem na něj myslet.

Já mám úplně jiné povinnosti než myslet na kluky a randit. Vstala jsem a vydala se do kuchyně.

Tam jsem si udělala horké mléko s medem a zamířila do svého pokoje. Po cestě jsem ještě nakoukla k Lily do pokoje a zkontrolovala ji.

Spokojeně oddychovala a vypadala jako andílek. Pousmála jsem se a zase pomalu zavřela dveře.

Vypila jsem mléko a zachumlala se do postele. Po tváři mi ještě steklo pár slz, které jsem rychle utřela, a snažila se usnout.

Po několikahodinovém převalování jsem už měla pocit, že konečně usnu.

Už se mi zavíraly oči, když jsem uviděla, jak se dveře od mého pokoje pomalu otevírají.

Pomalu se mě zmocňoval strach o Lily, která spala ve vedlejším pokoji.

„Emm?“ zaslechla jsem ode dveří tichý hlásek mé sestry.

„Lily, proč nespíš?“ vyhoupla jsem se na lokty do sedu a podívala se ke dveřím, kde Lily stála.

„Mohla bych spinkat u tebe? Mně se stýská,“ popotáhla Lily a já roztáhla svou náruč.

Sestřička zavřela dveře, vyskočila na postel a zavrtala se mi do náručí.

Přitáhla jsem si ji k sobě co nejblíž a přikryla ji peřinou.

„Zdálo se mi o mamince a tatínkovi.“ Cítila jsem na sobě její slzy a to mi trhalo srdce.

„Neplakej.“ Pohladila jsem ji po jejích blonďatých kudrnatých vláskách.

Byla můj pravý opak. Já měla zeleno-hnědé oči a hnědé vlasy. Byla jsem po mamce, zatímco ségra byla celý taťka.

Hladila jsem Lily po vlasech, dokud neusnula.

Pak jsem ji pořádně přikryla, dala jí pusu na čelo a zašeptala: „Mám tě ráda.“

Je tu má další povídka. Mám pokračovat v psaní?

Autor: Eltherine (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I am sad, but... 1. kapitola: