OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I am sad, but... 2.kapitola

27.05.2013 (17:00) • Eltherine • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1127×

Ráno jako každé jiné.

Odvedla jsem Lily do školky a pak jsem šla do práce, kde jsem musela být až do večera.

Poprosila jsem Ryana, aby pro Lily do školky skočil, vzal ji domů a postaral se o ni.

Byla jsem na sebe naštvaná, protože jsem na ségru neměla skoro žádný čas. Jenže kdybych do práce nechodila, brzy by nám došly peníze.

V práci byl fofr, takže jsem šla večer domů hrozně utahaná.

***

Svalila jsem se na gauč vedle Ryana. „Děkuju za hlídání,“ poděkovala jsem.

„Nemáš zač. Tak já už půjdu.“ Pomalu se začal zvedat a já si připadala blbě.

„Už je pozdě. Klidně tu můžeš přespat,“ unaveně jsem se na něj usmála.

„Nechci obtěžovat,“ zakroutil hlavou.

„Neobtěžuješ. Navíc už jsi tu několikrát spal. Tak si vezmi pokoj pro hosty.“ Zvedla jsem se z gauče. „Já si jdu dát sprchu a spát. Chovej se tu jako doma,“ mrkla jsem na něj a zamířila ke svému pokoji.

„Málem bych zapomněl. Hledal tě jeden kluk,“ křiknul za mnou Ryan.

„Jaký kluk?“ otočila jsem se na něj s údivem.

„Ve školce. Když jsem přišel pro Lily, ptal se, kde je ta hezká holka, která pro ni byla včera,“ zasmál se.

„Co jsi mu řekl?“ zděsila jsem se. Že by to byl ten kudrnatý kluk?

„Že jsi v práci a že pro ni přijdeš zítra,“ pokrčil rameny.

„Tak díky a dobrou.“ Nevěděla jsem, co říct, a tak jsem se raději zavřela v pokoji.

***

Sedla jsem si na postel a otevřela deník.

Milý deníčku,

tak moc mi chybí. Tak mi chybí máminy rady ohledně kluků.

Tak moc mi chybí tátova starost o mě, když jsem šla ven nebo na nějakou párty.

Můj život se změnil.

Už nikdy nebudu ta šťastná holka, která má všechno a miluje život.

Stala se ze mě holka, která žije pro svou malou sestřičku a snaží se jí dát všechno, o co ji smrt připravila.

Nechci mít ráda nikoho! Jediný, koho budu mít kdy ráda, bude Lily. Mám totiž strach, že když někoho začnu mít ráda, ztratím ho.

Mám ráda Ryana, ale to je něco jiného. On je můj kamarád a pomáhá mi. Věřím, že jeho nikdy neztratím.

Jenže co když do mého života už vstoupil někdo, koho bych možná mohla mít ráda?

Schovala jsem deník na obvyklé místo a zalezla do sprchy.

***

„Zlato, počkej na mě!“ volala jsem na Lily, která utíkala, aby nemusela do školky.

Zrovna přebíhala silnice, když jsem zahlédla, že se na ni řítí plnou rychlostí auto.

„Lily!“ zakřičela jsem se zděšením v hlase.

Všechno se seběhlo tak rychle. Objevil se tam kluk, popadl Lily a oba dva skončili na zemi u kraje silnice.

Rychle jsem se rozeběhla k nim a v tom klukovi poznala Noaha.

„Dávejte si na toho fracka pozor, sakra!“ zavol na nás řidič auta. Mě to ale nezajímalo. Přiběhla jsem k nim a okamžitě popadla Lily.

„Jak si tohle představuješ? Víš, jaký jsem měla strach?!“ vyjela jsem na ni a pak jsem si ji přivinula k tělu a začala brečet.

Pane bože, kdyby se jí něco stalo, tak bych to nepřežila.

„Děkuju,“ ubrečenýma očima jsem se podívala na Noaha, který se pomalu sbíral ze země.

„Je v pořádku?“ ignoroval mé děkování.

„Lil, jsi v pořádku?“ podívala jsem se jí do těch modrých studánek.

Jen tiše kývla. „Promiň,“ popotáhla a já jsem si ji přivinula zpět k tělu.

Slzy se mi z očí valily jako Niagarské vodopády a já je nemohla zastavit.

„Vážně ti strašně moc děkuju!“ podívala jsem se znovu na Noaha a on se smutně usmál.

„Hlavně, že je v pořádku.“

Pomalu jsem se zvedla s Lily v náručí.

„Jsem ti vážně moc vděčná. Pokud cokoli potřebuješ, řekni si.“ Konečně jsem se uklidnila a slzy už se zastavily.

„Co takhle tvoje jméno?“ široce se usmál a jedna kudrlina mu spadla mezi oči.

„Emma,“ nuceně jsem se usmála.

Najednou mi začal zvonit telefon. Postavila jsem tedy Lily na nohy vedle mě a vytáhla mobil z tašky.

„Prosím?“

„Emmo, kde seš? Jdeš pozdě,“ v telefonu se ozval hlas Ryana.

„Promiň, já dnes do práce nepřijdu. Musím být doma s Lil,“ omluvila jsem se.

„No dobře. Ale příště to dej vědět dřív.“ Zněl trochu naštvaně, ale souhlasil. Pak telefon ohluchl a já ho zandala zpět do kapsy.

Měla jsem štěstí, že restauraci vlastnil jeho děda, takže mě kdykoli omluvil.

„A kde ses tu vlastně vzal?“ navázala jsem konverzaci s Noahem.

„Vedl jsem bráchu do školky,“ usmál se.

„Aha, jak se jmenuje tvůj brácha?“ Ucítila jsem, jak ke mně Lily natahuje ruce a chce vzít na ruku.

Vytáhla jsem si ji tedy do náručí a ona si zavrtala svou hlavu do mých vlasů.

„Tommy,“ usmál se.

„Tak to má ale Tommy hodného brášku, když ho vodí do školky,“ uchechtla jsem se.

„Když naši nemají čas, tak pomůžu. Ale to tady malá princezna má asi taky hodnou sestřičku. Vidím ji jenom s tebou nebo s tvým kamarádem. Nemají na ni vaši čas?“ nechápal Noah.

Opět ve mně hrklo a nevěděla jsem, co odpovědět. Naštěstí za mě odpověděla Lily.

„Maminka s tatínkem jsou v nebíčku,“ podívala se na Noaha a pak si znovu schovala tvář do mých hnědých vlasů.

„Já- já, promiň. Nechtěl jsem….“ Nevěděl, co říct, jako všichni, kteří se ocitli v této situaci.

„To je v pořádku. Tak mi už půjdeme.“ Otočila jsem se na podpatku a pomalu od něj odešla. Ani se mě nesnažil zastavit. Nejspíš byl v takovém transu, že nevěděl, co dělat.

***

„Tak co by sis dala k obědu?“ volala jsem na Lily z kuchyně.

Lily hned přiběhla a zamyšleně se na mě podívala „Hm.“ Zamyslela se a pak vypískla „Krupičku!“ zakřičela to, čeho jsem se obávala.

„Já ji ale nerada,“ snažila jsem se jí hrát na city.

„Prosím.“ Přišla ke mně a zamrkala nevině očima. Sakra, ona ví, jak na mě.

„Tak dobře. Jdi si zatím hrát,“ povolila jsem a Lily se rozeběhla do svého pokojíčku.

Já jsem zapnula MTV a začala jsem dělat oběd. Při tom jsem si tancovala a trochu i zpívala.

Když Lily uslyšela hudbu, přiběhla za mnou do kuchyně a společně jsme tancovaly a vařily.

***

„Mňam,“ řekla Lily po posledním soustu a pohladila si bříško.

„Nechceš si jít lehnout?“ podívala jsem se na ni, když jsem viděla její unavený pohled.

Jen letmo přikývla a šla do obýváku, kde si lehla na gauč.

Pustila jsem jí její oblíbenou pohádku Lvího krále a šla jsem umýt nádobí.

„Din dong…“ ozval se zvonek, když jsem se konečně posadila na gauč vedle spící Lily. Kdo to může teď být? Vždyť za námi nikdo nechodí.

***

Otevřela jsem dveře a tam stál Noah.

„Ahoj,“ zářivě se na mě usmál a já nechápavě zakroutila hlavou.

„Co tu děláš?“ kulila jsem na něj oči.

„Já jsem si ve školce zjistil tvou adresu,“ šibalsky se uculil.

„Asi si budu muset najít jinou školku,“ zasmála jsem se.

„Stálo mě to hodně přemlouvání, ale když jsem řekl, že je to otázkou života a smrti, tak mi tvou adresu dali,“ pyšně se usmál.

„A komu jde o život?“ zajímala jsem se.

„Mně! Musím se ti omluvit za to ráno, jak jsem se choval. Já jsem nevěděl, co mám říct. V takových situacích nebývám často,“ smutně se na mě podíval.

„To je v pořádku. Nechceš jít dál, je mi blbý, že tady tak stojíme mezi dveřmi?“

„Ne ne, musím ještě pro bráchu a tak. Ale mohl tě ještě někdy vidět?“ skousnul si ret, nejspíš jak se bál mé odpovědi.

Sebrala jsem všechnu svou odvahu a odpověděla: „Budu ráda.“

„Tak někdy ahoj,“ rozloučil se a odešel.

Já jsem za ním zavřela dveře a začala se pitomě usmívat.

Bože, kdyby mě tak někdo viděl. Musela jsem vypadat jako blázen.

Autor: Eltherine (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I am sad, but... 2.kapitola: