OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I hate you because I love you - 13. kapitola

30.08.2012 (19:00) • KacenQa • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 961×

13. kapitola

Převalil jsem se na posteli na druhou stranu a snažil se vybavit si sen, ze kterého jsem byl tak nešetrně vytržen podzimním sluncem. Popravdě probouzet se s paprsky slunce na tváři nebylo nic, na co bych byl zvyklý. Když jsem spával ve svém pokoji doma, byly obě moje okna natočeny tak, že tam slunce zavítalo jen po poledni a můj pokoj ve Zmijozelu byl pod jezerem, takže tam by mě slunce po ránu navštívilo jen stěží. Možná tak nějaká nechutná jezerní příšera. Znechuceně jsem se posadil a odhodil peřinu stranou. Včerejší setkání primusů a učitelů se protáhlo do nekonečna a já už v polovině usínal. Nakonec bylo ustanoveno snad tisíc školních akcí, mezi nimiž i šílený nápad Potterové nosit mudlovské oblečení. Portrét Albuse Brumbála byl tímto nápadem nadšený natolik, že nebýt už třicet let po smrti, zřejmě by Lily objal. Mně a spoustě jiným nezbývalo než se podřídit a jako školní uniformu si oblékat jakékoli mudlovské oblečení… podmínkou (alespoň pro školní dny) byly barvy vlastní koleje, alespoň jedna a alespoň jedna část oblečení. Většina ubohých studentů musela přinést své hábity a ředitelé kolejí jim je změnili na mudlovské oblečení… osobně jsem tomuhle nápadu dával tak měsíc, ale fascinoval mě Lilyin zápal do téhle „reformy“. Ostatně mě samotnému bylo mudlovské oblečení o dost pohodlnější, ale na mě se neslušelo nosit mudlovské oblečení… přesto mi ho má matka kupovala a vlastně měl táta velké štěstí, že si ho vzala. Jinak by z něj byl zatvrzelý mudly nemajíc v lásce, kouzelník a to by nebylo o co stát. Jenže jsem se mu nemohl divit, vychovávala ho matka a ta byla čistou krví téměř posedlá, má drahá babička Izabela. Děsivá žena. Děda byl oproti ní úplná měkkota.

Zmučeně jsem zíral do skříně, dnešek nepředstavoval jen možnost se předvést před Lily v lektvarech, ale měl jsem i šanci se pro jednou odlišit od zástupů „nápadníků“ tím, že se budu umět obléct. Co mě to teď napadlo? Já se od jejích nápadníků odlišuju a to dost výrazně, už jen tím, že NEJSEM ŽÁDNÝ JEJÍ NÁPADNÍK a taky nejsem tupec. Navíc, pomyslel jsem si se zadostiučiněním, já mám holku. Ano, už to tak bylo, měl jsem holku, protože jsem se rozhodl, že moje jednonoční známosti jsou vyčerpávající a hlavně mě poslední dobou vůbec nanaplňovaly, teda ne, že by mě Diana nějak vyplňovala či co, ale byla ze všech nejlepší. Vcelku inteligentní, ze Zmijozelu, celkem oblíbená, dalo by se říct i hezká, příjemná a to stačilo, ne? Přinejmenším to bylo víc než měla většina ostatních holek v jejím věku a taky byla ochotná si se mnou něco začít, další věc, které by se mi nedostalo od každé, přinejmenším od Nebelvírských sedmaček, ty byly zmanipulované od Lily… a ono by rozhodně nevěstilo dobrotu, kdybych se jen tak začal stýkat s kýmkoli z Nebelvíru, za chvíli bych byl ukamenován a za to mě Lilyiny kamarádky opravdu nestály.

Nakonec jsem skončil s černými riflemi a zelenou košilí, přes kterou jsem si po chvilce váhání přehodil i černé sako. Překvapivě i spokojen jsem vyšel ze svého pokoje, Lily zřejmě ještě nevyšla ze svého pokoje, taky bylo teprve sedm. Byl jsem domluven, že pro mě kamarádi přijdou v půl osmé, abychom mohli jít společně do Velké síně na snídani. Takže mám ještě půl hodiny, že? Zamířil jsem do malé kuchyňky, abych si natočil sklenici vody a málem se nechal zabít otevíranými dveřmi Lilyina pokoje.

„Co děláš?“ obořil jsem se na krásku stojící teď už přede mnou.

„Taky ti přeji pěkné ráno, jak ses vyspal?“ zeptala se ironicky a kousek popošla, aby za sebou mohla zavřít, čímž se dostala dosti blízko mému tělu, které si v její přítomnosti dělalo poslední dobou, co chtělo. Hlavně jedna část mého těla si dělala, co chtěla.

„Vlastně vím, čím bych si mohl dnešní ráno ještě zpříjemnit,“ řekl jsem tiše, když se ke mně otočila. Lily se nepatrně zachvěla.

„Opravdu? A čím?“ hodila po mně vyzývavý pohled. Pousmál jsem se a drobet naklonil hlavu na levou stranu. Najednou nikdo zaklepal, Lily nadskočila a mě moc nechybělo k tomu, abych ji napodobil. Co to kruci je? Věděl jsem, že se sem nikdo z venku nedostane, až na ředitelku, která je smluvená s tou pitomou sochou přede dveřmi, aby ji a nás pouštěla po stisku ruky, ale... Lily rychle odběhla ke dveřím a já se snažil nasadit zpět svou neutrální masku, což šlo opravdu hodně těžce, když jsem si vzpomněl na předešlé události.

„Jé, čau, Jess,“ ozvala se Lily ode dveří. Nenápadně jsem se vytratil pro tu vodu a poslouchal dění u dveří, ne, že by mě to snad jakkoli zajímalo.

„Ahoj, Lil, doufám, že neruším,“ zasmála se Jessica. Ještě jsem zaslechl, jak se zavřely dveře, takže máme návštěvu. Teda samozřejmě, že ne my, Lily má návštěvu.

„Tak co, kde máš spolubydlícího?“ zeptala se dotyčná.

„V kuchyni,“ zasmála se Lily.

„Aj… no nic, nepůjdeme na snídani?“ zeptala se.

„Klidně, ale musíme se ještě stavit v Nebelvírské věži,“ odpověděla jí Lily. Po nějaké chvíli, bez jakéhokoli slova k mé osobě, obě odešly. Vyšel jsem z kuchyně a zamířil si to ke křeslu, když se ozvalo další zaklepání. Změnil jsem směr ke dveřím a upřímně doufal, že už to bude Bela, Steve, Veronica a Rod.

„Čau, jdeme?“ zeptal se Rod, když jsem otevřel dveře.

„No jasně,“ řekl jsem a musel se usmát, když jsem si je prohlídl. Bela měla nějaké příšerné zelené šaty až na zem, Steve měl dlouhý kabát a pod ním nějakou zvláštní soupravu kalhot a mikiny, Roderic byl navlečen v nějakých raperských kalhotách a velké mikině, nejlíp vypadala určitě Veronica se sukní ke kolenům a bílou halenkou. Každopádně bylo vidět, že si oblečení přeměňovali samy.

„Rode?“ zeptal jsem se opatrně po pár krocích.

„No?“

„Odkud si sebral tohle?“ ukázal jsem na jeho oblečení a nemohl se ubránit smíchu.

„V mudlovském časopise, jenže mi samozřejmě přeměňování moc nejde, takže se mi to trochu vymklo z rukou a vypadám jako bych měl oblečení s velikostí XXL,“ řekl mírně naštvaně.

„Nechcete, abych vám s tím oblečením něco udělal a vy vypadali zase trochu normálně?“ zeptal jsem se, když jsem se dost vysmál.

„No vlastně asi jo, jediný časopis, který se nám podařilo sehnat, byl nějaký z roku 1980, takže pokud mudlové střídají módu tak rychle, jak se říká, musíme vypadat, jako kdybychom použili stroje času a o budoucnosti nic nevěděli,“ odpověděla Bela.

Když měla Bela tmavě zelené šaty na ramínka se stříbrnýma lodičkama, Steve obyčejné triko s nápisem a džíny, Rod černé džíny a mikinu, mohli jsme vylézt z nějaké prázdné učebny a konečně zamířit na snídani.

***

Koukal jsem na svůj rozvrh a řekněme, že jsem byl celkem spokojený.  Lektvary, Formule a Bylinkářství jsme zřejmě měli všichni společně, jako v šestém ročníku a ani jedna hodina s těmi tupci z Mrzimoru, zkrátka líp to dopadnout nemohlo. Snad jen hodin s Nebelvírem bylo trochu moc, ale tak to bylo vždy, McGonagallová si prostě zasedla na naše ročníky, vlastně spíš na mě s Lily.

„Lukeu? Vážně pokračuješ ve Věštění čísel?“ zasmála se Dana sedící vedle mě a koukajíc mi přes rameno.

„Potřebuju mít dostatek předmětů a navíc je to jedna z hodin, kde člověk neusíná,“ řekl jsem v odpověď, ale ani se na ni nepodíval. Jaké má Lily předměty? Jistě, Obranu, Přeměňování, Bylinkářství, Formule, Lektvary, Runy, Věštění z čísel a Algebraické vzorce pro příjem na OSUS.

„Měli bychom jít, za deset minut nám začíná první hodina,“ řekl jsem. Zvedli jsme se od stolu a zamířili do sklepení, teda ne všichni, v Lekvarech jsme pokračovali jenom já, Rod a Veronica, Bela šla na Dějiny a Steve na Péči o Kouzelné tvory. Před sklepením už postávala dvojice z Havraspáru, Lily, Nathan Nakamura a Angela Werberová, jediní žáci, kteří měli z Lektvarů výbornou. Po nás přišel ještě Henry, můj bývalý spolubydlící a byli jsme kompletní. Ze všech sil jsem se snažil koukat KAMKOLI jen ne na Lily a soustředit se na rozhovor, který vedla Veronica, Rod a Henry, jenže z nějakého důvodu se mi ani jedno nedařilo a já místo „kamkoli“ často zabloudil pohledem na Lily a místo svých přátel jsem poslouchal její smích. Teď vážně, chovám se divně, co divně vždyť já jsem se zbláznil… do NÍ. Jakmile mi tahle myšlenka přišla na mysl, zůstal jsem zírat před sebe. Merline, přeci není možný, aby se mi líbila Potterová! Nápoj lásky to nebyl, ten bych totiž poznal buď po chuti, nebo po čichu, tak co kruci? Nebyla mi známa žádná kletba, která by způsobovala tohle a navíc (jak jsem si s hrůzou uvědomil) by nemohla působit takhle dlouho! Jak dlouho už jsem v její společnosti radši než s kýmkoli kdekoli? Jak dlouho už chci vidět na její tváři ten kouzelný úsměv? Jak dlouho jsem její bytostí,  tak okouzlen a fascinován, že se nedokážu soustředit na nic jiného než na ni? Jak…

„Pane Snape, plánujete mi tady vystát důlek?“ otázal se děda ledovým hlasem, musel jsem nadskočit asi metr do vzduchu, chodba byla prázdná.

„C – co?“ vykoktal jsem.

„Dovnitř,“ zavelel mrazivě. Zřejmě se dneska špatně vyspal. Zamířil jsem radši do třídy a sedl si do předposlední lavice, z jedné strany jsem měl Veronicu a z druhé Henryho.

„Cos dělal na té chodbě, prosím tě? Chtěli jsme tě varovat, ale Sev – profesor Snape nás zahnal dovnitř,“ šeptla Veronica směrem ke mně, když jsem dosedl.

„Slečno Stanleyová, jistě musí být váš rozhovor zajímavý, ale já bych chtěl mluvit, pokud se tedy nechcete postavit před třídu a říci nám něco zajímavého na téma protijedy proti jedům čtvrté kategorie,“ pozvedl děda obočí a vyčkávavě hleděl na Veronicu.

„Myslím, že nechci,“ řekla se skloněnou hlavou.

„Výborně, pak tedy…“ Dál jsem neposlouchal, Lily seděla přede mnou, vedle Nakamury a nějaký Havraspárský holky. Fascinovaně jsem sledoval, jak upřeně pozoruje výklad, občas se trochu zavrtěla, jako by věděla, že ji sleduju, ale neotočila se.

„Takže si vezměte vzorek u mě na stole a kdo nebude mít na konci hodiny protijed alespoň v polovině, nemusí se namáhat sem příště chodit!“ Dědův ostrý tón mě vrátil zpět do reality. Spolu s ostatními jsem se zvedl a zamířil si ke katedře pro flakónek s jedem. Sice jsem věděl, co mám dělat, ale absolutně jsem se nedokázal soustředit.

***

„Můžete jít, zůstane pouze slečna Potterová a pan Snape,“ rozkázal děda na konci hodiny. Ušklíbl jsem se, přesně tohle jsem mohl čekat, jeden zkažený protijed a hned musím na slyšení… počkat, nejmenoval taky Lily?

„Co to mělo znamenat?“ zeptal se chladně, když se dveře zavřely za posledním studentem.

„Co mělo znamenat co, pane profesore?“ zkusila Lily nechápavý a zdvořilý tón. Byla roztomilá. Kruci!

„Co měla znamenat dnešní hodina. Oba dva jste tohle byli schopni namíchat ve druhém ročníku. Tak co se děje?“

„Nic,“ vyhrkli jsme s Lily oba najednou.

„Pane.“

„Nic, pane,“ zabručeli jsme znovu.

„Jestli se nezačnete alespoň trochu snažit a nebudete dávat na mých hodinách pozor, je vám vaše výjimečné nadání k ničemu,“ syčel děda. Neznat ho, asi bych se opravdu bál.

„Takže co s tím budete dělat?“ zeptal se nakonec.

„Budeme se při Lektvarech víc snažit?“ zeptala se Lily.

„To tedy budete, protože jinak vám nikdo a nic nezaručí, že vás ze svého kurzu na OVCE nevyhodím. Můžete jít.“

„Tohle bylo děsivý,“ pronesla Lily, když se za námi zavřely dveře.

„Jo, to bylo. Co máš teď?“ zeptal jsem se lhostejně (doufám). Lily vytáhla rozvrh a zadívala se do něj.

„Volnou hodinu a potom dvouhodinovku Kouzelných formulí, co ty?“

„Já taky,“ vyhrkl jsem a opět doufal, že to znělo lhostejně, bohužel se domnívám, že to bylo moc nadšené, protože se Lily pousmála.

„Tak co budeš dělat tu volnou hodinu?“ změnil jsem rychle téma. Z horké pánve přímo do ohně. Můžu snad za to, že mě to tak strašně zajímá?

„Nevím, myslela jsem, že bych udělala hned ten úkol z Lektvarů, abych to měla, co nejdřív za sebou,“ odpověděla. Všiml jsem si, že jsme došli, až k našim pokojům. Lily podala soše ruku a já prošel hned za ní.

„Tak ho můžeme dělat spolu?“

Lily se na mě překvapeně otočila a potom s okouzlujícím úsměvem přikývla. Věděl jsem, že to byl pěkně pitomý nápad, v její přítomnosti nejsem schopný vyprodukovat jedinou rozumnou myšlenku, takže letos zřejmě bude moje jediná známka z lektvarů H, Trolla by mi snad děda nedal. Doufám, že OVCE skládáme každý sám, protože jestli budu s Lily v místnosti i při zkoušce neudělám nic.

„Vnímáš mě?“

„Co? Jo jasně, co jsi říkala?“ zeptal jsem se a upřel pohled do jejích smaragdových očí.

„Er… nic,“ zamumlala po chvíli a sklopila hlavu.

„Tak se do toho dáme, ne?“ zeptala se, jen jsem přikývl a s notnou dávkou sebeovládání se dal do psaní úkolu pro profesora Snapea.

„Jdeš na Formule?“ zeptala se Lily. Úkol jsme dokončili před deseti minutama a od tý doby jsme si jenom nezávazně povídali o různých přísadách do lektvarů, dokud se Lily nepodívala na hodinky a neuvědomila si, že nám za tři minuty začíná hodina a učebna je skoro na druhým konci hradu. Skvělé.

„Jo, to bychom opravdu měli a místo slova jít bych použil slovo běžet,“ odpověděl jsem a podržel Lily dveře.

„Mohl bys mě alespoň na chvíli přestat chytat za slovo?“ zeptala se překvapivě pořád s úsměvem. Na chvíli jsem se naoko zamyslel.

„Ne, myslím, že nemohl,“ zazubil jsem se na ni.

„Omlouvám se profesore, ale dělali jsme úkol a nejsme ještě zvyklí, že máme učebnu takhle daleko,“ vychrlila ze sebe Lily, když jsme vpadli do dveří a po Kratiknotově přikývnutí a chápavém úsměvu jsme zamířili do lavic. Každý samozřejmě jinam.

„Nechci nic slyšet,“ sykl jsem ke svým pochechtávajícím se přátelům a sedl si mezi Belu a Veronicu.

„Dělali úkoly, jo?“ zeptal se se smíchem Rod naklánějící se přes Belu, aby na mě líp viděl.

„Jo, úkoly,“ sykl jsem.

„V tom případě mi ho můžeš dát opsat, ještě jsem se k tomu totiž nedostal,“ zazubil se.

„To si uhodl,“ ušklíbl jsem se.

„Pane Snape, pokud neplánujete dávat pozor, můžete zase jít,“ ozval se pisklavý Kratiknotův hlas.

Jsem strašně ráda, že čtete a komentujete, takže tahle kapitola je opět pro vás.

Jinak slibuju, že v příští kapitole nastane velice zajímavý zvrat, aneb konečně se hneme z místa.

Už teď se těším na vaše komentáře. KacenQa

Autor: KacenQa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I hate you because I love you - 13. kapitola :