OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I hate you, my darling 5. část

30.01.2013 (10:00) • lirka • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 954×

„Tak kdo má klíč, může se jít ubytovat,“ řekla třídní Holanková, po boku jí stáli další dva naši učitelé – fyzikář Zima a naše milovaná češtinářka Kotková - kteří ovšem mlčeli.

„A…“ podívala se na hodinky, „za dvě hodiny se tady sejdeme!“ zvýšila hlas, protože polovina lidí ji nevnímala.

Sebrala jsem svůj kufr ze země a podle tabulek se náš pokoj 48 měl nacházet v pátém patře. Došli jsme spolu s dalšími lidmi k výtahu a počkali, dokud ten zázrak nepřijede a nenaloží nás, abychom se dostali do pátého patra. Zapřísáhla jsem se, že každé ráno to vyběhnu, jídelna byla sice ve stejné budově, ale mimo naši obytnou část, pouze teď s kufry jít do pátého patra se mi vůbec nechtělo.

V pátém patře jsme zahnuli doprava, netušili jsme proč, ale řekli jsme si, že tam by nás pokoj mohl třeba být, a štěstí se na nás projednou usmálo a my se nemuseli nikam s těmi těžkými zavazadly vracet.

Markéta si připravila klíč, podívala se na mě. A potom vsunula klíč do zámku, jednou otočila a dveře se před námi otevřely, první, co jsem uviděla, byla chodbička a vlastní koupelna a záchod!

„Máme vlastní záááchod a koupelnu!!!“ radovala se Makyša.

„Tak to je odvaz,“ řekla jsem tiše. Ona mě slyšela a otočila se po mně se skoro vražedným pohledem. Usmála jsem se na ni jako andílek. Ale ona už mě nesledovala a zajímalo ji, kolik je v jedné – společné – skříni ramínek a poliček. Ano, měla jsem hodně oblečení, možná i polovinu zbytečně, ale nahlas bych to nepřiznala, ale co teprve Markéta? Ty její kufry a kufříky po vrch nacpané zbytečným oblečením a botičkami.

„Pane jooo!“ zakřičela jsem, když jsem dopadla na naši manželskou postel, což znamenalo dvě pohodlná lůžka vedle sebe. Markéta nadšeně zakřičela, zase, rozeběhla se a skočila ke mně na postel. Smály jsme se. Najednou se otevřely dveře od našeho pokoje a my jako na povel zmlkly.

„Hele, na čtyřicet osmičce je pařba, ty vole!“ Po hlase jsem poznala, že je to náš milovaný spolužák smíšek Páťa. Obě jsme si oddychly.

„Vypadni!“ zakřičela Markéta, když vešel do našeho pokoje, chudák se málem přizabil o kufry, které se válely v chodbě, a Markéta po něm ještě hodí polštář, který s přehledem chytil.

„Smůla, Markétko,“ zašklebil se na ni. Zasmála jsem se, oba se na mě, jako kdyby to měli nacvičené, podívali. Dala jsem si ruku přes pusu a snažila jsem se uklidnit.

„Okej, teď vypadni, my se musíme vybalit a připravit,“ už jsem stála u něj, ruku na jeho hrudi, a pomalu jsem ho vycouvávala z našeho pokoje, zamával Markétě, mně poslal vzdušný polibek, zavřela jsem za ním dveře a usmála se.

„Je to týpek,“ podotkla Markéta. Odkývala jsem jí to a vrhla se ke kufrům, abych si zabrala alespoň část skříně s těmi nejdůležitějšími věcmi. Tašku s hygienou jsem šetrně odkopla a ostatní věci – ty podle mě nejdůležitější – jsem nacpala do skříně. Markéta seděla na posteli a zaobírala se svými nehty.

„Růžová? Vážně?“ zeptala jsem se a položila jsem ke dveřím na linoleum (ještě, že tu nemají koberce, to by to dopadlo!) pod věšáky svoje troje boty.

„Jen troje boty?“ povzdychla si Markéta a vrátila svůj zrak zpátky ke svým nyní už sytě růžovým nehtům. Nad její poznámkou jsem protočila oči a neodpovídala jí. V hlavě mi totiž šrotovalo, co si, sakra, mám vzít na sebe! Podívala jsem se na moje nové, prosím pěkně vodotěsné, hodinky a zjistila, že máme už jen hodinu času. Sakra.

Markéta vstala z naší postele a přešla ke skříni, já jsem seděla před skříní v tureckém sedu a nevěděla, co na sebe, přivlastnila si k sobě svoje kufry a ten její s hygienou (poměrně větší než ta moje taštička) přemístila do koupelny. Sedla si ke mně a rozhodla se, že její oblíbené kousky, které možná měla raději než mě…

„Co si vezmeš na sebe?“ zeptala jsem se, obě jsme zíraly do naplněné skříně.

„Začneme plavkami,“ podívala se na mě a pak sáhla do svého obrovského kufru a vytáhla další taštičku, rozepnula zip a do klína si vysypala všechny svoje plavky, chvilku potom se moje čelist válela po zemi.  

Ze svého kufru jsem vyndala troje plavky a koukala se na ně. Zvedla jsem zrak a podívala se na ty Markétiny, jedny jsem vzala do rukou.

„Určitě tyhle,“ prohlásila jsem směrem k plavkám, které jsem držela v rukou. Vzala ty růžovočerné plavky do rukou a s úsměvem se na mě podívala, potom plavky letěly do koupelny, a já věděla, že teď je řada na ní.

Poposedla jsem si dál a ona postupně na mě vyházela dva kusy plavek, lehkou džínovou košili a hnědé bavlněné kraťasy. V očích jí plály jiskřičky, tohle bylo prostě její.

„Je na čase se jít obléct,“ zamumlala jsem a zapadla do koupelny, shodila jsem ze sebe oblečení a navlékla se do plavek tmavě modré barvy s jedním tenkým žlutým proužkem. Z taštičky jsem vytáhla opalovací krém a natřela jsem si jím hlavně ramena, obličej a pak skoro celé tělo, nechci se hned první den spálit, i když už je skoro k večeru. Potom jsem si oblékla košili, pár knoflíčků zapnula a dole jsem udělala uzel.Dooblékla jsem si i kraťásky a podívala se do zrcadla. Holka, vypadáš dobře, musela jsem se pochválit. Vzala jsem svojí hygienickou taštičku a pomocí tělového mléka a vatových tamponů jsem se zbavila řasenky, raději půjdu zcela odlíčená, než abych měla řasenku po celém obličeji.

Markéta začala netrpělivě ťukat na dveře.

„Vydrž,“ zamumlala jsem si pro sebe, právě když jsem si rozčesávala vlasy, potom jsem je vyčesala, udělala si drdol. Patku jsem pomocí dvou sponeček připíchla k drdolu.  Usmála jsem se na odraz v zrcadle.

„Tobě to tak trvá,“ postěžovala si, když jsme se vyměnily v koupelně.
„Abych ti to náhodou nestopla!“ křikla jsem na ni, když za sebou zavřela dveře od koupelny.

Sáhla jsem do kufru a z nich vytáhla moje nejoblíbenější brýle, které jsem si dala na hlavu, a zatím ve své kabelce hledala müsli tyčinku, abych neumřela hlady. Vtom prozatím nesnesitelném vedru jsem vůbec neměla hlad, ale na večeři jsem se vcelku těšila.

„Děvče, máme pět minut do odchodu,“ řekla jsem před dveřmi koupelny a začala na ně netrpělivě klepat.
„Ty naděláš,“ otevřela dveře, vypadala dobře.
„Pane bože, my jsme kočky,“ řekla, když si prohlédla naše vzhledy ve velkém zrcadle v předsíni.

„Vem foťák!“ křikla jsem na ni.

Vzala tašku, klíč od pokoje a po poslední úpravě v zrcadle jsme vyrazily z pokoje, který jsme zamkly.

Seběhly jsme schody do vestibulu, kde už byla část naší skupinky. Když došlo pár posledních jedinců, tak se vyrazilo.

Hned co jsme vyšli z hotelu, stáhla jsem si na oči brýle, Markéta udělala to samé. Znovu jsem se nadechla toho jiného vzduchu. Úžasný pocit. Najednou se mezi mnou a Markétou objevil Patrik, objal nás okolo ramen a značně si to užíval.

„Tak co, holky?“ začal, měla jsem ho ráda, ale někdy byl trošku úchylný.
„Ale, ale, Patriku,“ zasmála se Markéta.
„Ty něco potřebuješ?“ na oko jsem se zamračila a zkřížila ruce na prsou.
„No jasně, vás,“ zakřenil se.
„No jasně,“ opáčila jsem a vrátila mu úsměv.

Učitelé se zastavili a my s nimi. Zezadu do mě narazila tvrdá hruď.
„Sorry,“ usmál se Marek a křivě se podíval na svého kamaráda Vikyho, který vlastně za naše (jeho) sražení mohl. Mávla jsem rukou v gestu, jako že pohoda.

„Takže,“ učitelka upoutala naši pozornost, „jsme na naší pláži, kam budeme chodit, jak vidíte, je ohraničená těmi palmami, dále bez našeho svolení ani krok, chápeme?“ usmála se. Podívala se na hodinky.
„Od půl šesté máme večeři, takže o půl páté se zde sejdeme a společně půjdeme na hotel a ještě to tady trošku projdeme, tak teď už si běžte užívat pláže,“ řekla.
„A moc se netopte,“ zavolal za námi fyzikář Zima, to příjmení se sem tak nehodilo!

Její běžte jsme vzali doslova, rozeběhli se k moři. Cestou jsme se rychle svlékli do plavek a pokračovali dál v cestě. Ve skoro stejný okamžik vlítla naše parta do teplé vody a byli jsme tak nadšení a šťastní. Markéta proplavala okolo mých nohou, no jo, to její potápění!

„Jóóó,“ zahulákala Markéta, „vydržela jsem skoro patnáct temp,“ usmívala se od ucha k uchu, když se vynořila jen pár metrů ode mě.
„Super,“ sdílela jsem její nadšení.
„Tak co, holky…“ zasmál se Marek, který se zničehonic objevil vedle nás. Srdce se mi rozeběhlo závratnou rychlostí. Zírala jsem na jeho široká ramena, to, jak vlnky naráží do jeho vysportované, nasvalené hrudi. V krku mi vyschlo, nasucho jsem polkla.
„Dáme si závod?“ oči mu zářily jako před chvílí Markétě.
„Jo!“ vykřikla jsem až moc nadšeně, Markéta mi věnovala velice divný pohled.
„Super,“ tvář mu rozzářil úsměv.
„Tak pojď, bude to odsud,“ prstem ukázal do dáli, „sem k Makyše, viď?“ usmál se na Markétu, ta obrátila oči v sloup. Zazubil se i na mne a pomalu (prozatím) se vydal k našemu startu. Beztak vyhraje…

Do čeho jsem se to, sakra, naverbovala?! Pomalinku jsem za ním plavala, zkoušela jsem různé styly, který je rychlejší, který pohodlnější. Srdce se mi ještě neuklidnilo. Řekla bych, že za to může ten adrenalin, který mi právě koluje naprosto celým tělem.

Marek se zastavil a ve vodě se postavil na špičky. Počkal na mě, až k němu doplavu.

„Tak tohle stačí,“ v obličeji měl tvrdý výraz pokerového hráče. Otočila jsem se, abych se podívala, kde až je Markéta a málem jsem se leknutím nalokala slané vody.
„To je kousek,“ zasmál se, když uviděl můj výraz, a maska hráče pokeru byla ty tam.
„No jasně, kousek,“ řekla jsem ironicky.

V hlavě jako mantru jsem si pořád dokola omílala dvě slovíčka „To dáš!“.
„Připravená?“ Jen jsem kývla a on mě sledoval.
„Tak to odpočítej,“ pobídl mě.
„Na tři, jo? Jedna – dva – tři,“ vyrazila jsem ihned dopředu. Vsadila jsem na kraul. Zabírala jsem rukama, jak nejvíc jsem dokázala, a nohy mě posílaly rychle vpřed, ale i tak byl Marek kus přede mnou. Pomalu jsem cítila, jak mi dochází síly. Vzduch se mi zadrhnul v plicích a já se nalokala vody. Před očima uviděla černo a cítila sůl v celém krku.
„Pane bože!“ bylo poslední, co jsem slyšela než, moje tělo začalo klesat ke dnu. 

Moc se omlouvám za tak dlouhou prodlevu mezi dvěma díly, nějak jsem to teď nedávala, tak jsem se na povídku vykašlala, ale už píšu jako drak, tak se těšte... Pokud je vůbec na co. 

Prosím moc o komentáře, jinak je toto poslední zveřejněný díl. ;-) A tím i konec povídky - to znamená - otevřený konec a poloutopená Ema... Jo, trošku vydírání. Ale potřebuju vidět, že ta povídka za něco stojí - za váš komentář! :-)

Autor: lirka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I hate you, my darling 5. část: