OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I hate you, my darling 6. část

04.02.2013 (19:00) • lirka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 999×

Začala mě obklopovat černota. Nic příjemného. Chtěla jsem pryč, ale ta černota mě čím dál tím víc pohlcovala. Snažila jsem se otevřít oči, ale víčka mi tak ztěžkla. Už jsem okolo sebe necítila vodu, ale něco mě tlačilo do zad, ale i do hrudníku. Vzpomněla jsem si, že bych měla dýchat.

„Už vnímá!" ozvalo se nade mnou. Kdo vnímá? O čem je řeč?

Nadechla jsem se a místo toho mi z úst vytekla slaná voda, ach, tak proto. To bylo to, co mě tak šíleně tížilo na hrudi.

„Je dezorientovaná?!" optal se vystrašený hlas.

Ztežka jsem otevřela oči a rychle jsem si rukou zastínila oči, teda, tady je teplo... Vždyť já jsem vlastně u moře. Jo, jsem dezorientovaná. Podívala jsem se, kdo se nade mnou sklání a málem jsem zase omdlela. Začala jsem na něj zírat. Rty úzké, ostré rysy a zvláštně světlá pokožka, která se do slunné země vůbec nehodila, asi cizinec. Neustále jsem se dívala do jeho očí, tmavých očí, od kterých jsem se nemohla odtrhnout.

„V pohodě?" zeptal se ten anděl, kdybych byla v mrtvá a v nebi, tak by mi to vůbec nevadilo, kdyby tam byl on.

„Ugrh," vypadlo ze mě. Raději jsem jen přivýkla a pomalu se posadila, pomohl mi. Když se dotkl mých zad, moje srdce tlouklou tak rychle, že jsem chvilku myslela, že mám infakrt. Usmála jsem se na něj.

Porozhlédla jsem se okolo sebe. Teda, to je lidí. Polovina naší třídy, učitelé a nějaké další osoby. Podívala jsem se na mojí třídní s obavami v očích. Ona ihned pochopila a rozehnala třídu. U mě zůstal jen ten Anděl, Markéta a překvapivě Marek. Tvářil se, jako kdyby ho někdo mučil.

„Jsi v pořádku?" zeptala jsem se ho, trošku sýpavě, ale už jsem mluvila. Anděl mě nepřestával sledovat a hlídat, třeba je to doopravdy anděl? Emo, ty ses asi doopravdy zbláznila, nebo někde pořádně praštila do hlavy, co?! zeptala jsem se sama sebe v duchu.

Marek se na mě podíval, jako kdybych byla doopravdy blázen. Zvedla jsem obočí. Zakroutil hlavou, neodpověděl. Aha.

„Em, jsi v pohodě? Vypadáš hrozně," poznamenala Markét. Anděl se zasmál. Střelila jsem po něm pohledem, usmíval se a když uviděl můj pohled, tak se ještě víc zakřenil.

„Díky," zašklebila jsem se.

„Bude to znít divně, když řeknu, že jdu do vody? Spláchnout ze sebe ten písek..." ujasnila jsem.

„Raději jdu s tebou," ozval se Anděl a Marek. Markéta měla co dělat, aby udržela smích, kluci si toho ale nevšimli, neustále zírali na mě a začínalo to být nepříjemné. Oba naráz vstali a napřáhli ke mně ruku. Co teď? Babo raď. Pokud odmítnu jednu ruku, pokud tu druhou... Takže buď žádná nebo obě... Tak moc jsem se chtěla dotknout... Koho? Marka? Anděla? Obou, proč ne. Levou ruku k Andělovi, pravou k Markovi. Každému jsem věnovala pohled, ale oni dva se nádherně ignorovali. Kdybych se před deseti minutami netopila, tak bych se začala smát, ale teď se smát nemůžu, vážně by si mysleli, že jsem se zbláznila. Co by si o mně Anděl pomyslel?!

„A jak se vlastně jmenuješ?" podívala jsem se po Andělovi, usmál se a napřáhl ke mně ruku.

„Ondra." 

„Ema." Úsměv na obou stranách. Hodila jsem rychlý pohled na Marka a on se tvářil tak zvláštně...

„S vámi je teda sranda," utrousila jsem.

„No, s tebou taky," zasmál se An... ehm, Ondra.

„Nechoď tam, nemáš rukávky!" vykřikl najednou, až se na nás pár lidí podívalo, držel mě za ruku a nechtěl mě pustit do vody.

„Nevadí, když tak mě zachráníte, máte v tom praxi..." zasmála jsem se a od obou jsem se dočkala pohledu se zvednutým obočím, mávla jsem nad tím rukou a skočila do vody smýt ze sebe ten písek. Když jsem se po chvilce otočila k břehu, zjistila jsem, že stojí po kolena ve vodě a pozorují mě jako dva bodyguardi, kousek za Markem postávala Markéta a smála se do ruky, když se po ní kluci otočili, začala kašlat, to jsem se začala smát já a zase jsem se nalokala vody, super.

Vylezla jsem z vody, vzala si věci a za bodyguardského doprovodu jsme došli až na místo srazu se třídou.

Podívala jsem se na Ondru. Usmál se, ale vypadalo to jako nervózní škleb. Když se usmíval normálně, tak to byl moc hezký kluk, za kterým určitě holky běhaly od rána do rána, a jemu se to určitě líbilo, zvykl si. Taky bych za ním běhala, plavala, ale… Ale? Přece nebudu jako ostatní. Ema je vždy jiná, pousmála jsem se nad tou myšlenkou a neustále koukala na Ondřeje.

„Určitě se tady ještě potkáme," přikývl a já se naposledy podívala do jeho očí, jimiž si určitě dokázal holku omotat okolo prstu.

„A...“ zastavila jsem se a otočila jsem se na Ondru, který tam pořád stál, „díky.“

„To byla samozřejmost, Emo," otočil se na patě a odcházel pryč. 

„Sakra, ty máš štěstí!" zavýskala mi Markéta do ucha, až jsem leknutím odskočila.

„Tím, že asi neumím plavat?" zasmála jsem se.

„Ne, ty huso, copak jsi neviděla toho…“ najednou neměla slov.

„Když jsem otevřela oči a koukla se na něj, tak jsem si říkala, že jsem asi v nebi, protože, ty vole…“ najednou jsem neměla slov ani já a tak jsme tak pomalu šly na místo, kde jsme se měli sejít, celé zamyšlené, chudák Anděl, ehm, Ondra, musí z nás a dalších slečen mít neustále škytavku.

„Tak," učitelé upoutali naši pozornost, mojí tedy jen částečně, neustále jsem se vracela v myšlenkách a vzpomínkách v Ondrovi. Povzdychla jsem si.

„Poslouchejte!" zakřičel matikář, „vydáme se kousek po pobřeží a poté k hotelu, určitě už všichni máte hlad a těšíte se na první večeři," zasmál se. Vypadalo to, že si spíše povídá sám se sebou, ale očividně mu to stačilo.

„No, tak vyrazíme," řekla naše třídní a pomalým krokem jsme se za ní sunuli.

Vedle mě se zčistajasna objevil Marek. Nic neříkal, jen vedle mě šel. Občas jsem po něm mrkla pohledem, vždy mě nachytal a já si pak mohla nadávat.

„Chceš mi něco říct, nebo co se děje?“ snažila jsem se o milý úsměv, ale jelikož herectví nestuduju, tak mi to nějak nevyšlo a bylo vidět, že mě značně znervózňuje jeho přítomnost, od které jsem nevěděla, co mám očekávat.

„Dělej, povídej," řekla jsem rázně, protože při prvním dotazu se na mě ani nepodíval a neodpověděl, pomalu jsem se zařadili na konec skupiny a on se zastavil, nikdo si nás nevšiml, tak jsem zastavila taky. Najednou stál kousek od mého obličeje a moji tvář ovál jeho dech. Srdce mi poskočilo a pak dva údery vynechalo. Přestala jsem dýchat. Udělal něco, co jsem si asi tajně přála, ale po dnešním topení a po Andělovi jsem měla zatemněný mozek. Jeho rty se dotkly mých a, bohužel pro mě, nenastal žádný ohňostroj emocí, který jsem si také tajně přála. Ale moje pravá ruka se rozhodla jednat po svém, odtáhla jsem se od jeho rtů a pravačka zaútočila a přistála mu na tváři s hlasitým mlasknutím. Teprve když se mu rozšířily zorničky, otočil se a rychle ode mě odcházel, teprve potom mi došlo, co jsem udělala. V duchu jsem si začala hodně sprostě nadávat.

„Marku,“ zavyla jsem žalostně. 

To se nám to zamotává, co? :) 

Team Marek nebo Team Ondra? :)

Autor: lirka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I hate you, my darling 6. část: