OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I know, mum, and I´m sorry - Kapitola II.

15.12.2015 (10:00) • Ealex • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1000×

Pospíchám do klubu, ale jako obvykle… nestíhám. Pokud oplývám nějakou špatnou vlastností, pak je to nedochvilnost. Nutno pododat, že tentokrát to nebyla moje chyba. Nebo ne úplně. No řekněte, kdo má to štěstí, že vrazí do ředitele, který si musel zrovna tehdy nést šálek kávy, hledajíc vás, a to ne zrovna z dobrého důvodu, tedy kvůli vaší absenci.

Snažím se nahmatat klíče v kabelce, ale mám plné ruce, takže o jde dost těžko.

„Počkej, pomůžu ti,“ usměje se na mě Aina, má spolutanečnice.

„Bože, děkuju ti,“ úsměv jí opětuju a nechám si přidržet dveře, abych mohla vejít. Aina se sem spolu s její mladší sestrou přistěhovala z Norska asi před sedmi lety, známe se už docela dlouho a byla to právě ona, kdo mi domluvil místo tady v klubu Aliaska´s Diamond, zkráceně prostě jenom Diamond.

„Ain stačí, nemusíš mi říkat Bože,“ zasměje se a pohodí dlouhými zrzavými vlasy. Je krásná, tak roztomile a zároveň tajemně. Zelené oči, rudé vlasy, podmanivý úsměv, tady je velice žádaná.

Vejdu do mé šatny, místnosti, kterou sdílím právě s Ainou, její sestrou Dinou a ještě Olivií, vysokou mulatkou, která si šetří na studia práv. My tvoříme necelou třetinu tanečnic, poté jsou také číšnice a pak...  ehm… bližší společnice. Každopádně můžu říct, že tento podnik je na úrovni, spíše sem chodí bohatší muži.

„Zase pozdě?“ ozve se Jack, můj šéf. Omluvně pokrčím rameny a sáhnu po mém dnešním kostýmku. Ano, červená umí muže rozdráždit, navíc dnes je pátek, takže bude hodně zákazníků.

Jack odchází a já si natahuji červené podvazky.

„Wow, tak tohle je vážně sexy,“ protáhne Dina, když za sebou zavře dveře. Pohlédnu na ni. Na rozdíl od své sestry má odbarvené vlasy na světle růžovou a k tomu má i sladěné spodní prádlo.

Usměju se. „Že to říkáš zrovna ty.“ Dina není zrovna prvoplánově sexy, ona je však na rozdíl od nás s Aine typicky krásná, přímo nádherná.

„Co se tady flákáte? Catie, žádají tě už minimálně dva zákazníci,“ podotkne Liv, když nakoukne dovnitř. Rychle na sebe hodím boty na téměř patnácticentimetrovém podpatku a pospíchám do velkého sálu. Jen co otevřu dveře, udeří do mě hlasitá hudba a aroma alkoholu. Usměju se. Tenhle život miluju, i když jsem v něm uvězněná.

Vylezu na levé pódium a ihned zaregistruju Joshe, mého stálého zákazníka. Zamířím k němu svůdným krokem a pak se k němu sehnu přesně tím způsobem, že vidí téměř všechno. Slabě polkne a já mu věnuju úsměv.

Jemně mi zastrčí bankovku za lem podprsenky. Není potřeba slov, vím přesně, co mám dělat. Svůdně se usměju a narovnám se. Chytnu tyč za sebou a zavrtím boky do rytmu hudby. Ozve se pískot. Ignoruju ho a zavrtím se znovu. Mám takový dojem, že Josh začal právě slintat. Sjedu pomalu po tyči dolů až na kolena. A on se ztratí v mých křivkách. Jako každé úterý.

Vzdychnu a zavřu za sebou dveře od budovy. Potřebuju si zakouřit. Nutně. Ano, tento zlozvyk mě ovládá. Slastně vydechnu, když mi nezdravý kouř zaplní plíce. Je mi zima.

Dveře se otevřou a já ztratím svůj drahocenný čas klidu. Aina se opře vedle mě a já jí nabídnu cigaretu. S díky ji přijme.

„Začala jsem s někým chodit,“ ozve se po chvíli tiše a nervózně.

Lehce se zasměju. „Chodit? Snad ses nám nezamilovala,“ odpovím jí. Aina není typ na vztahy. Její životní motto je: „Užít si poprvé, užít si podruhé a do třetice všeho dobrého zmizet.“

Chvilku mlčí, ale nakonec promluví jistým tónem. „Pokud bych se měla do někoho zamilovat, pak… do Jakea.“

Letmo se usměju. „Povídej,“ vyzvu ji nakonec a ona si malinko (a nenápadně) oddechne.

„Jmenuje se Jake Hawnthorne, on… studuje medicínu v Bostonu, ale pochází odsud. Je strašně milej a nepovažuje mě za někoho z nižší vrstvy než on,“ vysvětlí tiše a já v jejím hlase slyším tón, který dokazuje má předchozí slova. Aina se zamilovala.

Otočím se na ni. „Pokud jsi šťastná ty, pak já taky,“ usměju se na a zašlápnu cigaretu. Zamíříme zpátky dovnitř. Ale pokud jí ublíží, pocítí můj hněv.

…

S taškou přes rameno přecházím přes přechod a mířím k domovu. Podvědomě se už obrňuji oproti tomu, co mě tam bude čekat. Za měsíc a půl jsou Vánoce, ale já nemám pocit vánoční nálady.

Má matka pochází z Ruska, ovšem její rodiče sem za námi nikdy nepřijeli, nikdy jsem je nepoznala. A co se týče tátovy strany? Od té doby, co se táta v podstatě odstěhoval, jsem je neviděla. Letos mě ovšem pozvali na Vánoce k nim, společně s tátou, jeho přítelkyní, bratrem a… matkou. Ona je důvod, proč se nebudu účastnit ani já a ani ona. Vánočních hysterií nás všechny chci ušetřit.

Vejdu do našich starých červených dveří a už v chodbě mě udeří odér alkoholismu. Sundám si boty a tašku položím na schody. S obavami zamířím do obýváku, hledaje mou matku. Sedí na sedačce, v ruce poloprázdnou flašku od vodky (Ruské národní pití přeci, ne? Co jiného by tak vznešená Ruska mohla pít?) a oči přivřené v nenávistné grimase.

Jemně se jí pokusím vzít flašku z rukou, ona však odmítne. Tohle nebude hezký večer. A to ani není sobota.

„Jdeš pozdě,“ zavrčí na mě. Pohlédnu na nástěnné hodiny kousek od nás.

„Pouze o patnáct minut, pomáhala jsem zavřít klub,“ omluvím se tiše.

Nepomůže to a ona se zamračí ještě víc. „Jdeš pozdě,“ trvá na svém. Přikývnu a snažím se zatvářit co nejomluvněji.

„Je mi to líto,“ řeknu tiše, ale rozhořčeně vyskočí na nohy a odstrčí mě od sebe. Je rozzuřená.

„Co jsem provedla Bohu, že mi dal takovou dceru, jako jsi ty?! Špínu. Kurvu!“ zaječí na mě.

O krok ustoupím. „Nejsem kurva,“ pronesu tiše.

Zlostně se jí zablýskne v očích. „Že ne? Prodáváš své tělo celému městu, špiníš pověst celé naší rodiny!“ křičí.

„Snažím se jenom vydělat peníze,“ namítnu chabě. Bolí to. Tisíckrát a pokaždý stejně.

„Zmiz mi z očí, ty couro!“ zaječí a mrští po mně lahví. Svět zpomalí. Láhev naráží do zdi za mnou a střepy mě řezají do tváří. Zalapám po dechu bolestí. Chytnu si krvavou tvář, popadnu svou tašku ze schodů a utíkám vchodovými dveřmi ven do noci.

Slzy mi tečou po tvářích a ještě víc dráždí bolavé rány po střepech. Marně se snažím nahmatat telefon v tašce, když se mi to konečně podaří, skrz rozmazané vidění a třesot rukou se mi podaří vyhledat Mikeovo číslo a vytočit ho.

Zvoní to poprvé.

Zvoní to podruhé.

„Cate?“ ozve se Mikeův hlas. „Děje se něco?“ slyším starostlivost v jeho hlase.

„Prosím, mohla… mohla bych zůstat přes noc u tebe? Já už to tam nevydržím,“ zašeptám, napůl zafňukám.

„Vždycky,“ souhlasí pohotově Mike.

Autor: Ealex (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I know, mum, and I´m sorry - Kapitola II.: