OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I love rock 1

28.02.2011 (19:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1744×

Je to tu! Další část Music... My life...

A bude věnována všem mým čtenářům! Užijte si ji!

Vaše Eris

Prolog:

Věřili byste? Kdyby Vám někdo řekl, že bez hudby se dá žít. Věřili byste tomu? Ne. Samozřejmě že ne. Hudba je život. Hudba je náš svět. A je to můj svět. Hudba je můj život. Bez hudby bych nepřežila ani minutu na tomto světě.

Ptáte se proč? Proč mi tolik záleží na hudbě? Jak jsem řekla. Hudba je můj život. Hudba je můj svět.

Kapitola 1.:

Zastavila jsem u obchodu s hudbou. Krám vypadal docela solidně, takže doufám, že tam budou mít hudbu, kterou poslouchám. Vlezla jsem dovnitř. Uf! Viděla jsem CD s Lordy. Jaká to úleva.

Vybrala jsem si několik desítek CDček a zaplatila u pokladny. Šla jsem z pět k motorce.

Už je to několik dní, co jsem opustila sídlo a mé nejbližší. Stýská se mi, komu by se nestýskalo, ale nesmím se tam vrátit. Ne teď. Ještě nemůžu...

Rozjela jsem se s jediným úmyslem. Najít hotel.

Po půl hodině jsem našla konečně našla hotel. Zaparkovala jsem motorku přes ulici. Vzala tašku a rozešla se k němu.

Když jsem stála před recepcí, sundala jsem si sluneční brýle z očí a dala si je na hlavu. Recepční se na mě podívala, pak se usmála.

„Dobrý den. S čím Vám mohu pomoci?“ zeptala se přeslazeným hlasem. V duchu jsem si odfrkla.

„Chtěla bych se tu ubytovat,“ řekla jsem.

„Dobře,“ koukla se do počítače, a pak se podívala zpět na mě. „Máme tu volné už jen jedno apartmá,“ řekla omluvným hlasem. Snad nedoufla, že odsud vypadnu...?

„To mi bude vyhovovat,“ uzemnila jsem ji. Čučela na mě jak z jara. Podala jsem jí kreditku.

„Ehm, dobře. Vaše jméno?“ zeptala se.

„Vasillisa Darknei,“ řekla jsem.

„A na jak dlouho se zde zdržíte?“

„Zatím na týden.“ Recepční přikývla, naťukala něco do klávesnice a podala mi kreditku zpět. Kývla na poslíčka, který okamžitě přiběhl a vzal mi tašku. Bylo na něm vidět, že to neunese daleko.

„Ne. To si vezmu,“ řekla jsem. Kouknul se na mě typem To neuneseš! Vzala jsem si ji do ruky a čekala. Za pár okamžiků jsme se dali do pohybu. Nastoupili jsme do výtahu a poslíček zmáčl třináctku.

Když jsme z výtahu vystoupili, šli jsme doleva a došli k posledním dveřím na chodbě. Otevřel kartou dveře a zavdel mě dovnitř.

Ihned jsem mu dala dýško a čekala než vypadne. Pak jsem rozdělala sportovní tašku a vyndala CDčka. Pohledem jsem bloudila po pokoji, než jsem našla věž. Přešla jsem k ní, zapla a dala do ní Lordy. Pustila jsem to na plný pecky. Ihned se z repráků začala linout ta nejlepší hudba co znám.

Sundala jsem ze sebe oblečení a, po dlouhé době, se šla umýt. Ve sprše jsem byla nejmíň hodinu.

Když jsem potom vylezla, obmotala jsem si kolem těla ručník a vešla do pokoje. Budu si muset koupit další oblečení a zbraně, přemýšlela jsem.

Oblékla jsem se. Vzala jsem si kalhoty, korzet, steely a kabát. Pak ještě zbraně. Na stehna jsem připla dýky a k pasu si přidělala pistole a zásobníky.

Tašku jsem šoupla do skříně a nasadila si brýle. Pokoj jsem zamkla. Sjela jsem výtahem dolů a vystoupila. Šla jsem k recepci.

„Promiňte. Kde je tu nejbližší nákupní středisko?“ zeptala jsem se. Ta ženská na mě koukala, jako bych spadla z Marsu.

„Em...“

„Tak nic. Děkuju.“ Ta ženská než se vykecá, bude konec světa! Vyšla jsem z hotelu a zamířila rovnou k motorce. Naselda jsem a nastastartovala svého miláčka a vyjela. Potřebovala jsem sice oblečení, ale to si můžu koupit kdykoli. Teď jsem potřebovala zbraně.

Projížděla jsem okolo zapadlích uliček a hledala nějaké týpky. Když jsem nějaké našla, mysleli si, že jsem prostitutka. Zmlátila jsem je.

Jezdila jsem asi už patnáct minut a pořád nic. Potřebovala jsem zbraně než se setmí, abych se mohla vydat na lov upírů, pro informace.

Jela jsem kolem nějaké ulice, když jsem zaslechla výkřik. A ten výkřik byl ženský. Jela jsem tím směrem a spatřila muže, jak ji drží a druhý na ni míří. Zastavila jsem motorku a rozešla se k nim. Zatím mě nespatřili, tak sem se k tomu týpkovi se zbraní připlížila ze zadu a přitiskla mu hlaveň mé zbraně k hlavě.

„Mluvíš anglicky?“ zeptala jsem se ho. Přikývl. Sebrala jsem mu zbraň a kývla na druhého ať dívku pustí. Okamžitě poslech.

Strčila jsem do něj, a ten málem upadl, kdyby ho druhý nezachytil. Dala jsem zbraň do pouzdra a z jeho pistole sebrala zásobník. Pak jsem ji rozebrala a odhodila.

„Kde najdu obchod se zbraněmi?“ zeptala jsem se. Mlčeli.

„Kde!?“

„Rue Lagardie, na koci ulice.“ A to je sakra kde?

„Pojedeš se mnou! Budeš mi ukazovat cestu,“ řekla jsem a táhla ho k motorce.

„Ale-“

„Jedeš se mnou!“ Sedla jsem si na motorku a nastartovala. Neochotně si sedl za mě. Vyjeli jsme.

Jeli jsme asi deset minut, než jsme dojeli před obchod. Zastavila jsem a řekla mu, ať de se mnou. Vešli jsme do obchodu. Za pultem seděl chlápek okolo třiceti, celý potetovaný.

Jakmile si nás všimnul, slizce se usmál. Něco řekl francousky.

„Přelož mi to!“

„Dobrý den. Čím vám můžu pomoct?“

„Čtyři krabičky nábojů po padesáti do devítky, několik zásobníků, dvě devíti milimetrový pistole a malej revolver. A jestli máte tak pár vrhacích nožů, několik dýk a vrhací hvězdy. Jestli máte tak i popruhy na ně. Řekni to.“ Chlapík to přeložil a muž za pultem se na mě koukal. Pak něco řekl francouzky.

„To dete vystřílet ambasádu?“ přeložil mi to.

„To není tvoje věc! Přines mi to a jestli máš, tak to dej do sportovní tašky,“ řekla jsem. Co je mu sakra po tom? Jasně, rovnou mu řeknu, že du na lov upírů...

„Omlouvám se.“ Chlapík někam zmizel a za pět minut se vrátil se vším, co jsem chtěla. Dokonce mi to dal do té sportovní tašky. Zaplatila jsem hotovost a vyšla ven.

„Mám tě vysadit tam kde sem tě nabrala?“ zeptala jsem se ho.

„Ne, to je dobrý. Půjdu pěšky,“ křikl přes rameno a zdrhal. Přivázala jsem tašku k motorce, aby nespadla a vyjela.

K hotelu jsem přijela za patnáct minut. Ještě se ani nezačalo stmívat. Rázně jsem prošla halou a zamířila do pokoje. Jakmile jsem v něm byla, pověsila jsem na dveře cedulku nerušit a zavřela se.

Pustila jsem si na plný pecky bezvadný CD od Evanescence a hodila tašku na postel. Vzala jsem ještě druhou a dala ji k první. Sedla jsem si na ni a vyndala všechny zbraně. Naplnila jsem si zásobníky a dala je do popruhů. Stejně tak i pistole. Do kabátu jsem přidělala vhrací hvězdy a nože, a pár dýk.

Podívala jsem se z okna. Už byla tma. Uklidila jsem zbytek zbraní do tašky a dala ji do skříně. Vyndala jsem mobil a zapla ho. Ihned se mi objevilo několik nepřijatých hovorů a zpráv. Vše sem vymazala a vytočila jediné číslo. Chvíli to zvonilo, než to zvedl.

„Prosím?“

„Briene?“ zeptala jsem se.

„Liss? Si to ty?“ chrlil do telefonu.

„Jo. Hele, potřebuju poslat Patrikovu fotku. Uděláš to?“

„Jo. Kam ji mám poslat?“ Nadiktovala jsem mu adresu hotelu.

„Kdy to tu bude?“ zeptala jsem se.

„Za pár minut.“

„Děkuju.“

„Hey Liss. Si v pořádku?“ zeptal se. Chvíli sem mlčela.

„Pozdravuj všechny a děkuju.“ Zavěsila jsem. Opustila jsem pokoj a šla na recepci. Recepční tam nebyla, tak jsem netrpělivě ťukala prsty o desku a čekala. Po pár minutách se objevila.

„Oh, zrovna vám něco přišlo,“ řekla. To je to tak rychlý?

„Děkuji.“ Vzala jsem si to a odešla. Fotka Patrika byla nedávno focená, takže to bude nejlepší. Ale kde začít? Kde se shromažďují upíři? Už to mám! Nějakej noční klub...

Rozjela jsem se a hledlala podezřelej bar, nebo noční klub. Bratrstvo taky chodilo do barů se odreagovat. Tak proč ne francouzi? Jezdila jsem a rozhlížela se. Když jsem narazila na partičku přímo kolosálních chlapů, kteří právě vcházeli do jednoho baru.

Zastavila jsem a sesedla z motorky. Rozešla jsem se ke baru, do kterého jsem následně vstoupila. Okamžitě na mě dolehl smrad kouře, alkoholu a bůh ví čeho dalšího. Rozhlédla jsem se. Seděli v rohu místnosti, před sebou měli panáky a dva z nich tam měli společnice.

Rozešla jsem se jejich směrem. Když jsem stanula před nimi, zaměřili svůj pohled na mě. Jeden, který byl blíž ke mně, mě plácnul přes zadek. Okamžitě mi vyrazila ruka a praštila toho blbýho upíra po tlamě. Ten se i se židlí převrátil a spadnul na zem.

Naštěstí ostatní nic nedělali. Vážně nevím, jak bych se ubránila partčice upírů.

Vyndala jsem fotku Patrika z kapsy a položila ji na stůl.

„Znáte ho?“ zeptala jsem se. Upírek, kterýho jsem předtím praštila se sebral ze země a znovu seděl na židli. Aniž by se na fotku podívali, odpověděli, že ne.

Sebrala jsem ji za stolu a strčila ji před nos tomu, co jsem ho praštila.

„Znáš ho?“ zeptala jsem se. Podíval se na fotku, a pak zakroutil hlavou. Narovnala jsem se a frustrovaně si porjela rukou vlasy. Znovu jsem se sklonila ke stolu.

„Vážně ho neznáte?“ Každýmu jsem ji pořádně ukázala. A každý zakroutil hlavou. Jako kdyby neuměli mluvit... Rozhlédla jsem se po baru. Byli tu ještě dva upíři. Rozešla jsem se k nim, ale ten jeden mě chytl za ruku. Otočila jsem se k němu.

„K nim bych nechodil, jestli nechceš přijit k úrazu,“ promluvil s francouszkým přízvukem.

„Proč?“

„Jsou nebezpeční. Nejnebezpečnější ve Francii.“

„Myslíš si, že se zaleknu nějakech buzerantskech upírů?“ Vytrhla jsem se mu a šla k nim. Asi za mnou ještě něco hulákal, ale já ho neslyšela. Zastavila jsem se až těsně u nich.

„Znáš ho?“ Ukázala jsem mu fotku. Sjel mě pohledem od shora dolů, a pak se usmál. Podle něj to měl být asi sexy úsměv. Vypadal děsně!

„Ne,“ řekl. Jeho francouszký přízvuk tam byl slyšet ještě zřetelněji.

„Nehraj si se mnou, upíre. Ptám se jestli ho znáš!“ Ukázala jsem mu znovu fotku. Jeho úsměv zamrzl a jeho oči změnily směr. Pozorně si fotku prohlédl.

„Jo. Včera sem ho zahlíd kousek odtud. Bylo to nějaký schodiště,“ řekl líně.

„Kde to je?“ Popadla jsem ho za rukáv. V očích se mu zablesklo.

„Chceš to ukázat?“ Ten upír je vážně úchylnej! Ale je to moje jediná informace...

„Jo, jedem.“ Vytáhla jsem ho z baru a šla k motorce. Nasedla jsem na ni a nastartovala. Počkala jsem, dokud si nesedne za mě a rozjela se. Doufám, že tam bude...