OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I love rock 12

23.04.2011 (14:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1547×

Takže, na požádání SafiryDarkfire, je tu další kapitolka, kterou jsem dopsala před pár minutami. Takže to ti věnuju, zlato. :)

Přeji všem příjemný počtení a předem děkuju za komenty. :)

Liss:

Kap, kap, kap… Tohle jsem slyšela už nějakou dobu. Otevřela jsem oči, jen abych viděla tmu. Něco mě svědilo na krku. Natáhla jsem ruku, abych si to podrbala, ale nehnula jsem s ní. Místo toho, jsem ucítila bolest na zápěstí a slyšela zařinčení řetězů. Kde to sakra jsem, a proč sem připoutaná?

Pokusila jsem se škubnout rukou, ale bolest se ještě znásobila. Cítila jsem puch spáleného masa.

„Ale no tak,“ zašeptal, mě velice známý hlas. Naježila jsem se a všechny svaly a těle se mi napjaly.

„Neškubej těma rukama, zbytečně si ubližuješ.“

„Ty svině! Kde to sem?!“ zařvala jsem.

„Ššš, uklidni se.“ Mluvil tiše a tak nějak… nenormálně. „Jsi v mém domě, bohužel v jeho sklepení. Bál jsem se, že když tě dám do pokoje pro hosty, ty stejně utečeš a naděláš velké škody.“

„Co se mnou uděláš?“ zavrčela jsem.

„Nemusíš být hned tak nezdvořilá!“ vytýkal mi. „Co s tebou udělám? To nevím. Za to moji chlapci už mají jistou představu.“ Najednou byl u mě a jeho prsty obkreslovaly mé rty. Využila jsem příležitosti a kousla ho do krve. Měl ji odpornou.

„Tss!“ Za jeho zasyčením přiletěla facka, kvůli které jsem byla nucena natočit hlavu na stranu. Tvář mě nepříjemně štípala.

„Ty budeš ráda, že ti dám občas najíst!“ zahřměl a podle všeho si asi stoupnul. „Na jedno nezapomínej. Pánem jsem tu já!“ Pak jsem slyšela kroky a hned po té mě oslnilo silné světlo, které mě nesnesitelně pálilo do očí.

„Je vaše,“ slyšela jsem Patrika, a pak hlasité zasmání nějakých mužů. „Dělejte si s ní, co chcete, ale nezabíjejte ji.“

„Jasně šéfe!“

„Tak co kočičko! Máš drápky?“ zaslechla jsem slizký hlas, který se stále přibližoval.

„Dotkneš se mě a chcípneš, ty kreténe!“ zavrčela jsem a snažila se vyprostit z pout. Jenže čím víc jsem se snažila, tím víc to bolelo. Zasykla jsem bolestí.

„Du první. Chytněte ji pořádně za ruce a nohy. A raději ji podržte i hlavu!“ rozdával rozkazy ten slizký hlas a pět vteřin po tom, mě chytlo několik párů paží. Vykopla jsem nohu a jedno z nich odhodila.

„Couro!“ další facka. Znovu mě chytli a nohy mi roztáhli. Ne… to ne… tohle ne… prosím…

„Ták, podíváme se, co tu máme!“ řekl a roztrhl Michaelovu košili. Knoflíky se rozkutálely po sklepení a na mou hruď dopadl chlad a mužovy ruce, které ohmatávaly moje prsa.

„Hmm! Tak pevný!“ zamumlal a za chvíli jsem na nich ucítila něco mokrého a slizkého. Jeho jazyk…

„Ne!“ zakřičela jsem a snažila se jim vyškubnout. Házela jsem sebou, dokud mi nepřiletěla další facka.

„Nemel sebou!“ Slyšela jsem rozepínání zipu a šustění látky, a pak horké ruce na mých stehnech a slizké rty na mých prsou.

„Ne! Ne!“ křičela jsem a házela sebou do všech stran. Tomu muži to už ovšem nevadilo. Pronikl do mě a zafuněl mi do ucha. Otřásla jsem se a křičela, ať toho nechá. Z očí se mi samovolně začaly snášet slzy a z hrdla se mi draly vzlyky.

Bolelo to, strašně moc a čím víc přirážel a čím dýl byl ve mně, tím víc to bolelo. Když dospěl vrcholu, vykřikl a sesul se na mě.

„Uhni! Teď sem na řadě já!“ Těžká váha Slizounova těla ze mě slezla, jen aby ho nahradila jiná…

Bylo tu devět mužů a každý si užil. U třetího z nich jsem se přestala snažit osvobodit a křičet a už jen tiše trpěla. V duchu jsem volala Michaela a modlila se, aby už odsud odešli.

Po nějaké době, která mi připadala, jako věčnost mě pustili a odešli. Zavřeli za sebou dveře a tím ulevili mému zraku. Znovu jsem skončila v temnotě, chladu a mrazu a byla jsem za to ráda. Už zde nebyly jejich ruce, slizké doteky, jejich rty…

Přitáhla jsem si nohy k hrudi a položila si na ně hlavu. Dusila jsem se vzlyky a snažila se nevnímat křeče, které mě chytali do břicha.

Po nějaké době, se znovu otevřely dveře a vešla mužská postava. Přitiskla jsem se co nejvíc ke zdi a nohy držela křečovitě u sebe.

Poklekl vedle mě a vzal mi do ruky zápěstí. Jeho špičáky se zableskly ve světle a sekundu po tom, jeho špičáky projely mým masem.

Vykřikla jsem bolestí.

Když upír dopil, zvedl se a odešel. Takhle to probíhalo po celých pět let…

Michael:

„Znovu!“ zavrčel jsem vztekle a čekal útok od Daniela. Pět let… Pět let, je tomu, co Liss unesli, a je jen moje vina, že jsem ji neochránil. Pět let, co trénuji s Danielem a s ostatními z bratrstva přes den a v noci s nimi vyrážím do ulic a hledám ji.

Cítím její bolest, tíseň, strach… a to všechno trhá mé srdce na kusy. Nespím a piju, jen když mě do toho donutí ostatní.

„Michaeli, tohle nemá cenu! Už mě přepereš, nemusíš dál cvičit,“ přemlouval mě.

„Znovu!“ zařval jsem. Musel jsem být nejlepší. Musel jsem dohnat to, co jsem neuměl. Musel jsem se to naučit, abych mohl najít Liss.

„Počkej. Co kdybys teď bojoval proti celému bratrstvu?“ zeptal se a já zuřivě přikývl. Na pět sekund se vypařil a já byl trním bez sebe. Okamžitě na mě zaútočili. Jednoduše jsem vykryl jejich rány a sázel vlastní. Po pěti minutách všichni leželi na zemi.

Zařval jsem vztekem.

„Sakra já sem poloupír a přeperu vás všechny! Co je to s váma?“ řval jsem. Koukali na mě jak z jara. Já sem je ale nevnímal. Rychlostí blesku jsem vystartoval k nám do pokoje a rychle zavřel dveře. Byla tu její vůně. Slabě, ale byla.

Srdce se mi stáhlo bolestí, strachem a vztekem. Kašlu na ně. Jsou neschopní… Otevřel jsem skříň a vybral si oblečení. Natáhl jsem na sebe kožené kalhoty, saténovou halenu a těžké boty. Na tělo jsem si přidělal několik zbraní a natáhl kabát, který jsem taky vybavil zbraněmi. Mohl bych zásobovat menší armádu.

Vyhrabal jsem malou sportovní tašku a naházel do toho nějaké Lissino oblečení a deku.

Vzal jsem si klíčky od mého auta, sluneční brýle a vyrazil z pokoje. Seběhl jsem schody za ani ne sekundu a otvíral hlavní dveře.

„Michaeli,“ řekl Zsadist. Zastavil jsem se a otočil se na něj.

„Co?“ zavrčel jsem.

„Nemusíš nikam chodit, my ji najdeme.“

„Jasně. Než ji najdete, tak upíři budou moct chodit na slunce a budou existovat vlkodlaci!“ odsekl jsem. Zsadistův výraz ztvrdl a přemístil se přede mě. Nezavrávoral jsem, ani neudělal krok zpět.

„Nikam nepůjdeš!“ zavrčel.

„To na tobě nezáleží.“

„To ale nebyla žádost.“

„Nejsem v tvém Bratrstvu, takže tvý rozkazy mi jsou lhostejný,“ zavrčel jsem mu do tváře.

„Já jsem král. Musíš poslechnout!“ zahřměl.

„A já jsem ten, kdo jde hledat Liss, ať se ti to líbí, nebo ne. Nepotřebuju tvoje svolení, králi. A zatímco ty tady se mnou rozmlouváš, jen bůh ví, co jí dělají. Já už nebudu čekat, až se zčista jasna objeví na prahu a řekne ‚Ahoj, tak jsem tady.‘ Je ti to jasný?!“

Chvíli na mě hleděl, a pak ustoupil. Otevřel jsem dveře a rozběhl se do garáže. Zasedl jsem do svého Ferrari a rozjel se. Zastavil jsem až na pusté silnici, kdy mě děsivě začal bolet krk. Chytnul jsem se a zjistil, že krvácím.

Už znovu jí ubližují… Já je zabiju, jakmile je najdu. Hezky, jednoho po druhym a oni budou u toho, aby viděli, co je čeká… Nejdřív ale musím zachránit Liss… Ale kde hledat? … Hmm… Kdybych sledoval její bolest a kdyby se stupňovala… To by mohlo fungovat…

Otočil jsem to a jel směrem, kde to nejvíce bolelo.

Šest dní. Šest dní jezdím autem beze spánku a jídla a krve, a sleduji Lissinu bolest. A teď znovu, akorát na břiše. A bolelo to čím dál víc. A to znamená, že se blížím. Že mě to nenapadlo dřív! Liss by nemusela trpět tolik let…

Zastavil jsem, když bolest začínala být nesnesitelná a rozhlédl se. V dálce bylo vidět sídlo v gotickém stylu.

Vypnul jsem motor a vylezl z auta. Musel jsem z mysli vystrčit její bolest, abych ji mohl vůbec zachránit.

Překontroloval jsem všechny zbraně a rozběhl se k sídlu. Asi kilometr před ním jsem zaregistroval stráže u brány.

Neslyšně jsem se k nim připlížil a zlomil jim vaz. Po té, co jsem se šikovně vyhnul kamerovému systému, jsem přelezl hradby a skončil na zahradě. Jindy bych možná ocenil krásu zahrady, ale teď jsem na to nějak neměl myšlenky. Stále jsem cítil Lissinu bolest.

Oknem, které bylo v přízemí a kupodivu otevřené, jsem se vkradl do sídla. Byla to kuchyň. Dřív než mě mohly ženy spatřit, jsem jim zlomil vaz a položil na zem.

Vyplížil jsem se z kuchyně a prohledal všechny pokoje. Na koho jsem narazil, toho jsem zabil, bez lítosti.

Prošel jsem všechny pokoje, a nikde nenacházel mou lásku. Je jí zima… Rozběhl jsem se po schodech dolů a hledal nějaké dveře, které by mohly vést do sklepa. Po deseti minutách jsem je našel. Vyrval jsem je ze zdi a světelnou rychlostí spěchal do podzemí.

Po mužích, kteří seděli u stolu a hráli karty, jsem hodil vrhací hvězdy, které se jim zabodli do krku a oni se svezli na zem.

Zhasnul jsem světlo a pět sekund počkal, než si mé oči přivyknou. Pak jsem prohledal všechny dveře. Až v posledních jsem ji našel. Krčila se v rohu, ruce sepnuté nad hlavou a připoutané železnými okovy, které se jí zadrhávaly do kůže.

Pokožku měla od krve a její tělo hyzdily jizvy po kousancích a dalších věcech. Všude po těle měla krev a košili, kterou si před pěti vzala ode mě, měla roztrhanou a pokrytou krví. Jen stěží, zakrývala její tělo.

Přispěchal jsem k ní a vytrhnul okovy ze zdi. Žádné železo… bronz… Pak jsem vytáhl úzký nožík a oddělal jí pouta ze zápěstí. Sesula se mi do náruče a bezvládně zaklonila hlavu.

„Liss, lásko moje,“ vydechl jsem a úlevou nad tím, že žije, se mi spustily slzy. Slyšel jsem její srdce, jak tluče. A její dech. Její vůni jara, prosáklou krví…

„Mich… Michael…“ zachroptěla.

„Ššš, jsem tady. Jsem tady,“ šeptal jsem a rty jí opatrně přejížděl po spánku.

„Musíš jít pryč… Je to tu… nebezpečné…“ vydechla s úsilím.

„Půjdu, ale s tebou.“

„Ty se mi zdáš, že jo? Je to jen další sen. Další… přelud…“ chroptěla. Vytáhl jsem dýku z kabátu a prořízl si zápěstí.

„Nejsem přelud. A teď se napij.“ Zápěstí jsem ji přiložil ke rtům a čekal, než začne pít a tím i trochu uzdravovat. Známky vzrušení, začalo okupovat mé tělo, ale já se prudce přinutil na to nemyslet. Liss potřebovala uzdravit, alespoň trochu.

„Už to stačí,“ zašeptal jsem a odtáhnul zápěstí od jejích rtů. Vynesl jsem ji z té hrozné kobky a přenesl do jednoho z pokojů. Položil jsem ji na postel a přikryl.

„Někdo se blíží. Počkej tady, ano? Hned se vrátím, slibuju,“ šeptal jsem. Lis přikývla a únavou zavřela oči. Vytáhl jsem zbraně a vyšel na chodbu. Na jejím konci stálo pět upírů v čele s jedním, který mi někoho připomínal. „To je Patrik Stanley.“ „A proč ho hledáš?“ „Zabil mi bratra…“

Nečekal jsem a vystřelil po nich první. Dva z nich padli na zem. Upíři zavrčeli a vytáhli své zbraně. Rozběhl jsem se proti nim a pistole zahodil a vytáhl dva dlouhé nože. Tři upíry jsem zabil jako nic a když jsem se chtěl vrhnout na Patrika Stanleyho, slyšel jsem pískání pneumatik o štěrk. Jindy bych za ním rozběhl, ale v pokoji na mě čekala Liss.

Otřel jsem si krev, nyní mrtvých upírů, o kalhoty, a šel k Liss. Zvedl jsem ji do náruče a opatrně přitiskl k mému tělu. Rychlou chůzí, jsem byl za pět minut u mého auta.

Otevřel jsem dveře spolujezdce a posadil tam Liss. Pak jsem vytáhl tašku s oblečením a převlékl ji. Ještě jsem ji zabalil do deky, zapnul v autě topení a zavřel dveře.

Rychlostí blesku jsem byl zpět v domě a zamířil do kuchyně. Měl jsem štěstí. Vařili tu na plynu. Pustil jsem všechen plyn a vyskočil z okna. Hodil jsem tam zapalovač a rychle utíkal co nejdál od domu.

Dům vybuchl v okamžiku, kdy jsem zastavil před autem. Sundal jsem si kabát a hodil ho na zadní sedadla. Po té jsem si sedl na místo řidiče a vyjel.

„Miluju tě…“

Doufám, že se Vám kapitolka líbila a zenecháte komentík.

Kapitola 11. < <> > Shrnutí < <> > Kapitola 13.

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I love rock 12: