OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I love rock 13

07.05.2011 (16:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 1523×

Tuto kapitolku věnuju všem, co ji čtou a všem děkuju.

Příjemné počtení

(Hudba)

Liss:

Cítila jsem, jak mě někdo zvedl do náruče a houpavou chůzí někam nesl. Cítila jsem ale, že ten někdo, je Michael a víc se k němu natiskla. Sakra, tolik mi chyběl! Vdechovala jsem jeho vůni a užívala si jeho přítomnost.

Ozvala se strašlivá ráda, něco jako třísknutí dveří. Neškubla jsem sebou, ani se nelekla. Byla jsem na zvyklá na podobné rány, a nejen na ty.

Jeho podrážky klapaly o kamennou podlahu a vytvářely klapavý zvuk, který se nesl dál ozvěnou po chodbách.

„Je v pořádku?“

„Je jí něco?“

„Je zraněná?“

Jedna otázka za druhou. Začínala mě z toho bolet hlava. Pak jsem ale ucítila nezaměnitelný pach Marissi. Rukou jsem nahmatala Michaelovu zbraň, co měl schovanou v kabátu a vykroutila se z jeho náruče.

„Liss,“ zašeptal Michael. S velkým úsilím jsem se dostala k Marisse a přimáčkla ji ke zdi. Přitiskla jsem jí pistoli k břichu a své rty přiblížila k jejímu uchu. Cítila jsem, jak sebou škubla a začala sebou mlít.

„Ššš… Každej den,“ zachraptěla jsem, „a každou noc, poslední tři roky, jsem tě proklínala a přála si, aby ses smažila v pekle, nebo aspoň aby sis zakusila to, co já. Abys věděla, jaký to je, když každej den, nebo noc, za tebou chodí kvůli tomu jednomu. Abys věděla, jaký to je, když za tebou chodí a berou si, co chtějí.

Ale když jsem tě tam uviděla, jak stojíš opodál a díváš se na to, co mi dělali. Myslela jsem, že máš v sobě aspoň trochu citu, ale ty ne. Ty si jako led,“ šeptala jsem dál s obtížemi.

„Co to meleš?“ obořila se na mě. Zbraní jsem zatlačila víc na její břicho.

„Pšš, ještě sem neskončila,“ zamumlala jsem.

„Liss? Co to sakra děláš?“ zařval Tomas, který vstoupil do místnosti.

„Nepřibližuj se, nebo ji zabiju, aniž bys věděl proč,“ zašeptala jsem a jen tak, tak se držela na nohou.

„Viděla jsem toho tolik, tolik, z tvý minulosti a chtělo se mi zvracet. Celou dobu si to táhla s Patrikem a chodila, si se tam na mě dívat jak trpim. Už od tý doby, co se Patrik proměnil v upíra, ti ten Někdo přikázal, abys to udělala. Jenže on se do tebe zamiloval, což opravdu nechápu, i když šmejdi, se asi přitahujou, nebo já nevím…“ vydechla jsem. Nezmohla jsem se už na nic. Nemohla jsem mluvit, nemohla jsem dýchat. S posledním úsilím, a s posledním kyslíkem, jsem vydechla:

„Rozluč se.“ Zmáčkla jsem spoušť. Jedna rána, druhá … Dvě rány a poslední, třetí, do srdce. Celou dobu jsem se jí koukala do očí a viděla, jak ji to bolí. Jenže to nebyla bolest. Ona nevěděla co to bolest je.

Zbraň mi vypadla z rukou. Neslyšela jsem, jak dopadla na zem. Neslyšela jsem, neviděla, necítila, nevnímala… Nohy mě už neunesly a podlomily se. Dopadla jsem na zem, nebo ne, já nevím. Nevěděla jsem nic…

„Nicku! Nicku počkej na mě!“ zasmála jsem se.

„Tak poběž!“ smál se mi a ještě přidal. Trucovitě jsem se zastavila a dala ruce v bok.

„Když to není fér! Ty si rychlejší!“ popotahovala jsem. Nick se zastavil a hned byl u mě. Vyhoupl si mě na záda a běžel. Běžel tak dlouho, dokud se neunavil…

„Víš vůbec, co si udělal?“ křičela jsem na něj, ale on mě neposlouchal. „Nickolasi!“

„Co?“ zařval nazpět. Otočil se na mě, oči černé a z hrudi se mu ozývalo vrčení. Nelekla jsem se ho. Jeho tvář jsem znala moc dobře. Naštvaně jsem přišla k němu blíž a prst mu zabodla do hrudi.

„Jaký co?“ vyjela jsem. „Tobě je jedno co si udělal? Že si tu holku skoro zabil?“

„Je to jen člověk!“ zamumlal.

„Co prosím?“ zavrčela jsem naštvaně. „Takže jako kdybych byla taky jen člověk, tak bys mě málem zabil, nebo co?“ zakřičela jsem. Pohlédl na mě pohledem plným strachu, omluv a obav.

„Ne, tobě bych nikdy neublížil, nikdy…“

Trhnutím jsem se probudila a litovala toho. Když jsem spala, nechali mě být, tedy pokud mě neprobudili. Doufala jsem, že tak na sebe nestrhnu pozornost, kdyby někdo byl se mnou v mé kobce. Jenže já cítila, že tu někdo je. Neviděla jsem ho, necítila jsem žádnou vůni, nic. Já to prostě věděla.

Pokusila jsem se pohnout rukou a znovu zkusit vyrvat ty okovy. Nic nezachrastilo, ani mi nic nebránilo v pohybu. Už to skončilo? Oni mě už nechají být? Ne, tomu nevěřím… Oni by nikdy nepřestali…

Někdo mě pohladil po vlasech a rukou sjel až na tvář. Se strachem jsem otevřela oči, a aniž bych viděla, kdo to je, jsem ho začala odstrkovat. Už jsem nebrečela, tak jako těch několik prvních měsíců.

Sunula jsem se na okraj postele, ano postele, dokud jsem nebyla úplně na kraji. Deku, nebo to, čím jsem byla přikrytá, jsem si tiskla co nejvíce k tělu a zjistila jsem, že jsem oblečená.

Zmateně jsem se rozhlížela po pokoji. Po známém pokoji. Po pokoji, který byl můj a Michaelův. Takže to nebyl sen…?

„Ššš, Liss,“ šeptal mě velice známý hlas, který mně tolik chyběl. Stočila jsem pohled tím směrem, odkud vycházel a spatřila ho, jak sedí na druhém kraji postele a dívá se na mě s obavami v očích.

„Liss, to jsem já.“ Hnědé vlasy stažené dozadu, vystouplé lícní kosti a starší. Nebezpečnější. Černá košile u krku rozepnutá, kožené kalhoty a vysoké boty.

„Michaeli,“ zašeptala jsem a zvedla ochable ruku. Okamžitě byl u mě a mačkal mě v objetí. Přitiskla jsem se k němu nejvíc, co to šlo a krvavými slzami mu smáčela košili.

„Tolik jsem se o tebe bál,“ vzlykal mi do vlasů, „trpěl s tebou a proklínal se za to, že jsem nebyl schopný tě ochránit. Že jsem nepřišel dřív… Už ti ale nikdo neublíží, o to se postarám.“ Zvedla jsem k němu pohled a pohladila ho po tváři. Setřela jsem slzy z tváří a jen tak svou ruku přitiskla ze zadu na jeho krk.

„Já vím…“ zamumlala jsem ospale. Těžká víčka, kterým jsem už nemohla odporovat, klesala a já za chvíli neviděla zhola nic.

„Jen spi. Odpočiň si,“ polibek do vlasů a já znovu ztratila vědomí…

Ticho. Podezřelé ticho. Nikdo v pokoji nebyl, nikoho jsem necítila. Otevřela jsem oči a už po druhé za tento den jsem zjistila, že to všechno nebyl sen.

Vymotala jsem se z peřiny a stoupla si na své nohy. Kupodivu mě unesly. Pomalu jsem se dostala do koupelny. Zavřela jsem dveře a shodila ze sebe oblečení. Vlezla jsem do sprchového kouta a pustila vodu. Horké kapky vody dopadaly na mou pokožku a uvolňovaly svaly i mysl.

Vzala jsem žiletku a oholila se. Pak jsem vzala svůj šampon a po dlouhé době se zase cítila příjemně. V rámci mezí. Sprchovým gelem jsem se celá vydrhla, a pak jsem sledovala, jak špinavá voda, spolu s krví a pocity, mizí v kanálu.

Ještě několik chvil jsem stála pod proudem vody a vylezla až, když mi pokožka zrůžověla. Zabalila jsem se do osušky a došla před zrcadlo. Rukou jsem z něho odstranila páru a podívala se na svůj odraz.

Pokožka byla v pořádku, až na několik jizev. Ale oči ne. Přes pravé oko se mi táhla jizva od kořene nosu, až do poloviny tváře. A ty oči, co na mě koukaly, byly prázdné. Nebyl v nich život. Jako bych byla jen prázdná schránka, která čeká na naplnění.

Jenže já to naplnění měla, ale jenom když tu byl Michael. Když mi byl on na blízku, dokázala jsem v sobě objevit pocity štěstí, lásky, naplnění, ochrany… domova… Ale když tu nebyl… Jako bych byla mrtvá…

Vešla jsem do pokoje a hned zamířila ke skříni. Vyndala jsem si spodní prádlo, tepláky s tričkem a tlustou mikinu. Nezapomněla jsem ani na teplé, vlněné ponožky. A ony byly černé. Rozhlédla jsem se po pokoji. Všechno bylo barevné, v rámci možností. Jediné světlo, co tu bylo, byla malá lampička v rohu pokoje, která tlumeně svítila.

V němém úžasu, jsem se v koupelně převlékla a vyšla z pokoje. Prošla jsem chodbou, sešla schody.

Z hustých mračen se valily provazcovité řetězy kapek, které bubnovaly v pravidelném rytmu na okenní tabulky. Tiše a pomalu jsem procházela chodbami a mířila do kuchyně. Tam byl totiž Michael.

Už několik metrů před kuchyní jsem slyšela hlasy, které byly tlumené dorážením kapek na okna a které o něčem živě diskutovaly.

Potichu jsem se dostala před kuchyň a opřela se o futra dveří. Dívala jsem se na ně a prohlížela si jejich tváře. Pamatovala jsem si je, všechny. A oni se moc nezměnili, to jen můj pohled na ně. Všichni byli stejní, jako před pěti lety. Maximálně Alice se trošku změnila, měla ve rzu piercing.

„A proč ste se nepřestěhovali předtim?“ zeptal se zuřivě Michael. „Teď tu je Lissa, konečně je v bezpečí a doma a ty se chceš stěhovat?“

„Michaeli uklidni se!“ zasyčel Zsadist.

„Předtím nebyl důvod se stěhovat, Liss tu nebyla. Ale teď ví, kde sme a může nás kdykoli napadnout a nezajímá je, že Zsadist je král,“ přidal se do rozhovoru Tay.

„Jenže to by je zajímat mělo. Když je Zsadist král, tak asi není pořádnej, jinak by se ho všichni obávali a uhýbali z cesty. Měl by sis své postavení nějak získat zpět, jinak o to místo bude usilovat někdo jinej,“ promluvila jsem tiše, bez jakéhokoli citu v hlase. Jenže jakmile jsem promluvila, všechny pohledy se stočily na mě a Tomas vystartoval ze židle, kde seděl a přirazil mě ke stěně. Nijak jsem nereagovala, jen jsem na něj koukala.

Rukou mě držel za krk a zakláněl mi hlavu dozadu, tělo přitisknuté na tom mém, abych se nemohla hýbat. Michael se právě na něj chystal vystartovat, ale já zvedla ruku. Zarazil se, z hrudi se mu ozývalo vrčení, ale zastavil se.

„Zabila si Marissu!“ zavrčel, hlas podbarvený zoufalstvím, smutkem a zuřivostí. Nijak jsem nereagovala.

„Mou shellan! Jaký právo si na to měla? Kdo ti povolil udělat nad ní soud? Víš, jak to bolí? Co si tím způsobila?“ řval a skoro brečel. Hlas se mu třásl.

„Ty nevíš o bolesti vůbec nic. Ty nevíš, co to bolest je. Co to je, když si na pět let odtrženej od těch, který miluješ. Od tvý spřízněný duše. Když za tebou chodí, jen aby ukojili svoje chtíče. A ona tam byla. Jo, ta tvoje shellan. Dívala se na to, co mi dělali, a nic neudělala. Jen tam stála, v pozadí…

Takový jsem na to měla právo. To ten den, kdy se tam objevila poprvý, sem nad ní udělala soud,“ odpovídala jsem, hlas, oči, výraz, prázdné.

Díval se na mě a já na něho.

„Měl bych tě zabít,“ zavrčel a víc mi stiskl hrdlo.

„Tak to udělej. Mě je to jedno. Klidně mě zabij. Tady a teď,“ šeptala jsem. Nic nedělal, jen stál. „Tak na co čekáš? Skonči to už! Nebaví mě to, tenhle život, plnej utrpení, bolesti, smutku… Tak to skonči, prosím. Jednou pro vždy.“

„Ježiši,“ zašeptal a pustil mě. Klopýtal několik kroků pozpátku, než se otočil a utekl pryč. Pět sekund, jsem stála na tom místě, než jsem prošla nehybnou místností, vzala z pultu jablko a vyšla skleněnými dveřmi na zahradu.

Na nebi se objevil blesk a za vteřinu dunící rána. Za pár vteřin jsem byla promočená na kost, ale nevšímala jsem si toho.

Došla jsem před Nickův hrob a posadila se k němu. Nohy jsem si dala pod bradu a objala rukou. V druhé jsem měla jablko, do kterého jsem si kousla.

V mysli jsem vzpomínala na naše společné chvíle. Na chvíle, kdy sme dováděli a smáli se jako malí a když nám bylo patnáct let. Na chvíle, kdy mi brečel v náručí, když se poprvé rozešel s jednou dívkou. Na chvíle, kdy si mě vysadil na záda a utíkal se mnou tak rychle, že jsem popadala dech. A pak na tu chvíli, kdy jsem ho viděla venku, jak leží na zemi a nehýbe se…

Zatřepala jsem hlavou a zjistila, že vedle mě sedí Michael, objímá mě, tiskne mě k sobě a po tváři mu tečou tiché slzy. Na sobě jsem měla deku, která byla kupodivu suchá, a pak jsem zjistila, že přestalo pršet.

Natáhla jsem ruku a dotkla se jeho tváře. Stočil na mě své oči a víc si mě k sobě přitiskl.

„Řekni, že to nebyla pravda… Že nechceš zemřít… prosím…“ šeptal bolestně. Cítila jsem jeho smutek, jeho bolest z pomyšlení, že by mě znovu ztratil. Mě samotné se začaly lesknout oči a za nedlouho mi první slza sjela po tváři až k bradě.

„Když jsem s tebou, když tě mám u sebe, kdy cítím tvou lásku ke mně… Kdy se cítím, že jsem úplná, že nejsem jen vyhaslá schránka. Nechci. Ale když jsem sama, cítím jen prázdnotu. Nic, uvnitř sebe a to bych nejradši zemřela. Ale nemůžu. Protože si tady ty. Protože tě miluju a cítím to, co cítíš ty,“ šeptala jsem v odpověď a tiskla se k němu. Chtěla jsem, abychom byli jedno tělo. Jedna duše, jedna mysl…

„Prosím… Slib mi, že to neuděláš… prosím…“

„Slibuju,“ vydechla jsem. Dívala jsem se mu do očí a cítila jeho hlubokou úlevu. Mé slzy, které zatím byly za hrází a která najednou povolila, se mi valily po tvářích dolů a nešly zastavit. Přitiskla jsem svou tvář k jeho hrudi a nechala se kolébat ze strany na stranu.

I jeho tvář skrápěly slzy. Jenže nedal mi možnost mu je setřít. Místo toho setřel on ty mé a dál mě držel v náručí.

Doufám, že se kapitolka líbila. Moc se těším na Vaše komentáře a omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, než tu tato kapitolka přibyla. Ale mám těžké období, tak doufám, že mě pochopíte. :)

Kapitola 12. < <> > Shrnutí < <> > Kapitola 14.

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I love rock 13: