OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I love rock 15

09.06.2011 (10:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1419×

O týden později:

Došli jsme s Michaelem do kuchyně, kde se strhla velká hádka. Slyšela jsem holky, jak na někoho řvou a jak se to Daniel snaží uklidnit.

Prošli jsme dveřmi a rázem všechno utichlo. Nedávalo mi to smysl. To o čem se hádají.

„Co se tu děje?“

„Já ti říkám, že bude proti,“ zavrčela vztekle Alice. Natož začal vrčet Zsadist a pak Filip.

„Co-se-tu-děje?“

„Stěhujeme se.“ Michael vedle mě začal vrčet a já cítila jeho vztek.

„Proč?“

„Ví, kde sídlíme. Může nás kdykoliv napadnout,“ vysvětlil Ray.

„Kdy?“

„Za týden.“ Teď se vlna vzteku vzedmula ve mně.

„Za týden?“ zařval místo mě Michael. „To nemyslíš vážně! Liss je konečně doma, je tam kde to zná a ty se chceš stěhovat?“ Vystřelil takovou rychlostí, že jsem to ani já nepostřehla, ale v mžiku byl zastaven Danielem. Zkřížil mu ruce za zády a na pomoc mu přispěchali Tay a Rayem.

Vyrazila jsem k němu, abych ho mohla osvobodit. Cítila jsem jeho pocity. Věděla jsem, jak se cítí. Avšak byla jsem chycena v pasti jako Michael. Lukas s Markem mě chytli a odmítali pustit. Čím víc sem se snažila z jejich sevření dostat, tím víc jej utahovali.

Jejich ruce, na mém těle. Kvůli nim se dostaly všechny vzpomínky na povrch. Uvnitř mě začala klíčit bezmoc s panickým strachem. Živé obrazy, které mě budou strašit do konce mého života, se mi teď promítaly před očima, jako film, který nešel zastavit.

Srdce začalo bušit panickou rychlostí, dech jsem měla mělký. Cítila jsem, jak mi dech ovanul tvář a pro mě neslyšná slova, která mi šeptal do ucha.

Nebyla jsem v tomto světě. Byla jsem tam, kam jsem se nechtěla nikdy vrátit.

Sevření povolilo, jen aby bylo nahrazeno známým mužským tělem. Známá náruč mě kolébala ze strany na stranu. Dávala mi pocit klidu, bezpečí a domova.

„Už na ni nešahejte, nikdy,“ zavrčel Michael a víc si mě k sobě přitiskl. Zabořila jsem mu tvář do hrudi a snažila se zklidnit dech i srdce.

V kuchyni bylo hrobové ticho. Nikdo se nepohnul, nepromluvil. Snad ani i nedýchal.

„Když se budeme stěhovat, co Nick?“ zeptala jsem se po několika minutách naprostého ticha. Ray s Tayem hluboce vydechli a ztěžka dosedli na židle, které zaskřípaly. Když se odněkud vynořil Fritz s podnosem plných sušenek. Ty položil na stůl a šel něco dělat u kuchyňské linky.

Nevěnovala jsem mu pozornost a provrtávala Zsadista pohledem.

„Pokud to bude tvoje přání, přesuneme jej do nového sídla,“ řekl těžce.  V ruce se mi najednou objevil velký hrnek teplého kakaa, jehož vůně byla až neuvěřitelně příjemná. Kdy jsem vlastně pila naposledy kakao?

Děkovně jsem se usmála na Fritze, který mi úsměv oplatil, a opatrně usrkla horkého nápoje. Bylo výtečné.

Ohřívala jsem si ruce o hrnek a dívala se, jak z něj stoupá pára. V hlavě jsem měla prázdno.

„Miluju tě, Liss.“

„Taky tě miluju,“ odpověděla jsem. Michael za mnou divně ztuhl. Otočila jsem se, abych na něj dobře viděla.

„Co je?“

„Ty mě slyšíš?“

„Jistěže tě slyším. Proč bych tě neměla slyšet?“ Byla jsem zmatená. Všichni na mě stočili své pohledy a dívali se velice vyjeveně.

„Ty mě vážně slyšíš?“ optal se znovu.

„Jo slyším. Můžeš mi vysvětlit, proč se na to pořád ptáš?“ Začínalo mě to štvát. Proč ze mě dělá blbce?

„Nedělám z tebe blbce!“ obhajoval se. Lukas, Ray a Tay se začali neuvěřitelně smát, a museli si utřít slzy.

„Ale děláš. Kdyby ne, neptal by ses na tu samou otázku dvakrát,“ mumlala jsem si. Chlapi se začali smát ještě víc. „Proč se sakra smějete?“

„Když… vy… to…“ Neřekli ani jednu souvislou větu a znovu propukli v hlasitý smích. Daniel se přestal smát a hluboce vydechl. Koutky úst mu ale stále cukaly.

„Lidi, vy si umíte číst myšlenky,“ oznámil nám.

„Cože?“ vyjeli jsme oba unisono. Dívala jsem se na Daniela, jako by mu narostla druhá hlava. Co to sakra plácá? Číst myšlenky? Vždyť to ani není možný! Podívala jsem se na Michaela, ale ten nijak nereagoval. Je možný, že mě neslyšel? Michaeli?

„Mmmm?“ Takže mě slyší…

„Myslíš, že je to možný?“

„Slyšel jsem tě,“ vydechl.

„Wow.“

„Jo, wow.“

Seděla jsem na pohovce a Michael měl hlavu položenou na mém klíně. Bezmyšlenkovitě jsem mu projížděla rukou vlasy a byla zcela zabraná do filmu, u kterého bylo volume stočené doprava. Proto jsem se lekla, když vyskočila reklama a malá červená postavička začala řvát. Málem jsem ohluchla.

Rychle jsem vymotala prsty s Michaelových vlasů a televizi ztišila. Znovu jsem mu zapletla levou ruku do vlasů a pravou si mu položila na jeho hruď, která začala mírně vibrovat. Až po chvíli mi došlo, že přede.

„Ty předeš?“ zeptala jsem se.

Ehm, jo. Vadí ti to?

„Ne. Je to příjemný.“ Natočil hlavu a pohlédl na mě svýma krásnýma očima. Usmál se na mě a já mu úsměv oplatila. Sice ne v tak velkém provedení, ale oplatila.

„Děkuju,“ zašeptala jsem a nepřestávala mu opětovat pohled. Přišlo mi důležité, poděkovat mu.

„Za co?“

Že si mě odtamtud dostal…

„Ale lásko. Udělal bych to klidně znovu.“ Zemřel bych pro tebe, doplnil. Naplnila mě hrůza, když se mi tyto, slova ozvala v mysli.

Zprudka jsem mu přitiskla dlaň na tvář a donutila ho tak, aby se ke mně celý otočil.

„Tak tohle už nikdy neříkej!“ zašeptala jsem bolestně. Jen myšlenka na to, že by tu nebyl, mě doháněla k panickému strachu. Dívala jsem se do jeho očí, které mě v tom jen utvrzovaly. V tom, že je to pravda. Obětoval by se pro to, abych žila.

„Ale je to pravda. Zemřel bych pro tebe. Kdykoli,“ šeptal. Slzy se mi nahrnuly do očí a jedna za druhou sjížděly po mé tváři.

„Ne…“ Automaticky jsem sklonila hlavu k té jeho a políbila ho na rty. Potřebovala jsem ho. Znovu ucítit chuť jeho rtů na svých. Jeho ztuhlost, jsem brala jako zaskočení, které i cítil. Do polibku se vžil ale téměř okamžitě.

„Víš, co jsem říkala, na tý zahradě. Že nechci zemřít, jedině když tě mám u sebe. A to taky platí. Kdybys tu nebyl, šla bych za tebou.“ Když jsem mluvila, naše rty se o sebe lehce otíraly. Jako dotyky motýlích křídel. Miluju tě, Michaeli… Políbila jsem ho. Ten polibek byl rychlý. Až se to mě samotné nelíbilo.

„Nenechám tě zemřít. Nikdy,“ přísahala jsem.

Odtáhla jsem se od něj a opřela si své čelo o to jeho. Se zavřenýma očima jsem nasávala jeho božskou vůni. Připadala jsem si jako feťák, který je závislí na své dávce drog. A Michael byl má droga.

„No to se podívejme, koho to tu máme. Ach, jak sladké.“ Hlas. Ten hlas, u kterého jsem si přála, abych ho v životě neslyšela. Hlas, u kterého jsem si přála, aby jeho majitel, byl už dávno mrtvý.

„Hej lidi, někdo proniknul…“ Pak se stalo několik věcí najednou. Do pokoje vtrhlo Bratrstvo v plné parádě, v kolenou přikrčení, hruď jim vibrovala varovným vrčením, v rukách měli nože a dýky.

Michael se postavil a mě strhl za sebe. Přikrčil se a vrčel. Tvář zbarvenou zuřivostí, zlostí, hněvem a všemi těmito emocemi. Vlasy na zátylku mi z jeho pohledu vstávaly. Černé oči, plné ledového vzteku a zlosti. Špičáky prodloužené až k bradě a hrozivé vrčení.

Jeho pocity byly tak silné, že se mi málem podlomila kolena. Avšak jeden pohled na Patrika a veškerý strach zmizel a nahradily jej pocity totožné s Michaelovými.

Jeden pohled na Daniela stačil k tomu, aby mi hodil dýku. Za běhu jsem ji chytla a se znechucením a hněvem, jsem běžela proti Patrikovi.

Patrikův pohled prozradil, že je překvapen, že proti němu vyběhla ta, která byla držena kvůli němu pět let v kobce. Neočekával to. Myslel si, že se budu schovávat za Bratrstvem a třást se jako osika. Spletl se.

Ovšem překvapení, ihned nahradil výsměch.

Během sekundy jsem byla před ním, napřáhla, abych mu podřízla hrdlo. Nijak neustoupil, nezačal utíkat. Jen stál a s výsměchem mě sledoval.

A taky jeho pohled mě zastavil. Nohy jsem měla rozkročené, tělo v mírném předklonu. Ruku nataženou u jeho krku, od kterého už stékal pramínek jeho krve.

„Zadrž,“ zašeptal. Dýchala jsem mělce, trhaně. Hruď se mi dmula pod rychlými nádechy. Srdce mi bušilo do žeber tak silně, až to bolelo. Po šíji mi sjížděl pramínek ledového potu.

„Proč?“

„Phury.“ Do obýváku vešel tmavovlasý upír, vysoký snad dva metry. Upír, který držel malou upírku s černými střapatými vlasy. Upírku, která vypadala jako elf. Alice.

Filip začal vrčet ještě víc a bezmocně se díval na svou lásku. Cítila jsem jeho strach a frustraci. Neuvěřitelný hněv, který lomcoval jeho tělem.

„Pusť ji a nic ti neudělám,“ šeptala jsem. Jeho reakce mě překvapila, i když, měla jsem to čekat.

„Ty si vážně myslíš, že se tě bojím?“ smál se. „Nemůžeš mi ublížit, aniž bys ublížila své malé kamarádce.“

„Vsadím se, že i kdybych ti teď podřízla hrdlo, ona by byla v bezpečí. Nestačil bys ani mrknout a byl bys mrtvej. Podívej se okolo sebe. Co vidíš? Seš v pasti i ten tvůj blbej upírek. Vidíš? Nestačil by jí nic udělat, je tu Bratrstvo. Chápeš? Ale buďme civilizovaní, nebo ty se o to alespoň pokus. Slibuju ti, že když ji propustíš,“ kývla jsem hlavou k Alice, která třeštila oči na Filipa, „nikdo z Bratrstva ti neublíží, ani Michael.“ Viděla jsem na něj, jak si mě s neskrývaným zájem prohlíží a zkoumá, kam tím směřuji.

„Nebo, než se rozhodneš, bych ti mohla povědět o posledních dnech, tvé milované. Co ty na to?“

Přešel moji druhou nabídku zavrčením.

„A co ty?“

„Za sebe neručím. Dobrá nabídka, ne? Dyštak to bude jeden, proti jednomu. Či dvěma,“ pohledem jsem zavadila o Phuryho. Zasmál se a jeho předchozí rozčarování, bylo pryč.

„Phury?“

„Ano pane?“ Ušklíbla jsem se. Pane…

„Propusť ji.“ Phury odhodil Alice od sebe. Filip ji jen tak, tak chytnul, než by spadla na zem. Jen okrajově jsem je vnímala. Mou plnou pozornost upoutali ti dva.

„Takže, proč jsi přišel?“ zeptala jsem se a narovnala se. Tělo jsem však měla stále napjaté. Obezřetně jsem ho pozorovala, když sahal do klop své bundy a vyndal plochou bílou obálku. Otočil ji tak, abych si mohla přečíst své a Michaelovo jméno, napsané na ní.

Podal mi ji, avšak já ji nerozdělala, nýbrž ji podala Michaelovi za mnou. Pohledem jsem provrtávala Patrika.

„Srdečně Vás zveme na královský ples Jeho veličenstva, k oslavě Jeho narozenin…“

„Co to má být?“ vyštěkla jsem.

„Slyšelas. Nevím, proč tě pozval, ale je mi to upřímně jedno. Já měl jenom dopis doručit,“ pokrčil rameny. „Toť vše. Teď bych byl rád, kdyby si mě tady s Phurym nechala odejít.“

„To myslíš vážně?“ Jen co jsem dořekla tuto větu, Phury, jako věrný psík, po mě vystartoval. A Patrik, jako správný zbabělec, rychle utekl pryč.

„Ehm, až tu skončíš, vrať se,“ stačil zařvat Patrik přes rameno.

Odkryla jsem prvních pár útoků od Phuryho a sázela vlastní rány.

„Dost!“ zahřměl místností Zsadistův hlas. Phury se zasekl v pohybu a sklonil zbraně.

„Pane,“ uklonil se.

„Cože!?“ Zírala jsem na to a nevěřila vlastním očím. Zsadist si mě nevšímal a přešel k Phurymu, který mu rychle řekl vše, co věděl. Pak se na patě otočil a odplachtil pryč. Zírala jsem na to a nebyla schopna slova.

Takže doufám, že mě neukamenujete za to čekání a obdaříte mě svýma skvělíma komentama :) Moc se na ně těším.

Kapitola 14. < <> > Shrnutí < <> > Kapitola 16.

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I love rock 15: