OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I love rock 2

02.03.2011 (15:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 107743×

Ano, ano, ano! Druhý dílek I love rock.

Věnuji ho SafiřeDarkfire, ElisR1 a MirrorGirl454.

Příjemné počtení! Vaše Eris

Celou cestu, co jsme jeli, se ke mně tisknul až moc, ale nic si nedovolil. Zatím…

„Tak, tady zahni,“ řekl a ukázal doprava. Udělala jsem, co řekl. Ocitli jsme se před velkou továrnou. Byla stará a ve stěnách byly díry.

Dojela jsem až těsně před vchod a motorku vypla. Slezli jsme z ní a rozešli se do továrny.

„Tak kde byl?“ zeptala jsem se a rozhlížela se po okolí. Na zemi bylo spousty starých novin a smetí, špíny… Jen jeden kout byl poměrně čistý. Došla jsem k němu. Byla tam stará matrace a taky železný řetězy.

„Sakra k čemu to tady je?“ ptala jsem se. Nestihla jsem ovšem ani mrknout a byla jsem k nim přivázaná. Sakra, to nevypadá dobře…

„Hádej! Můžeš třikrát,“ řekl a začal si rozepínat pásek u kalhot. Doprdele!!! Když je měl dole, sedl si přede mě a zbavil mě těch mých. Kroutila jsem se, ale moc mi to nepomáhalo. Několikrát mi vrazil facku. Myslela jsem si, že z nich budu mít otřes mozku.

Když jsem měla dole i kalhotky a nasedl na mě. Pak do mě vniknul. Snažila jsem se, aby přestal, ale on ne. Drtil mé boky ve svých dlaních a funěl mi do ucha. Samovolně mi vytryskly slzy. Ječela jsem, snažila se ho odkopnout, ale nic z toho nepomáhalo.

Několikrát mi vrazil, abych neječela. V puse jsem cítila hořkou chuť mé krve.

Někde před jeho vyvrcholením jsem upadla do bezvědomí.

Vzbudila jsem se chladem. Třásla jsem se, a jakmile jsem si vzpomněla na předchozí událost, jako na povel se dostavily slzy a hlasité vzlyky. Když už jsem neměla co brečet, jen jsem vzlykala a proklínala se za svou hloupost, za svou naivitu, že jsem si myslela, že by tu Patrik mohl být.

A jestli tu byl, tak zmizel.

Ruce jsem měla volné, tak jsem se objala pažemi a stočila se do klubíčka. Vzlykala jsem.

Podbřišek mě bolel. Zmítala jsem se v křečích a snažila se potlačovat výkřiky bolesti.

Po několika hodinách křeče ustaly a stejně tak i moje vzlyky. Roztřesenýma rukama jsem se oblékla a zkontrolovala všechny své zbraně. Byly tu všechny. Všechny jsem měla u sebe a nemohla se bránit. K čemu mi tedy sou? Když se nedokážu ubránit jednomu zasranýmu upírovi?

Vyšla jsem z továrny. Má motorka tu stále byla. Našla jsem klíčky a nasedla na ni. Zaskučela jsem. Bolelo to, ale musela jsem vyjet. Potřebovala jsem se dostat do hotelu a smýt ze sebe všechnu tu špínu. Všechno co se dnes v noci stalo.

Dojela jsem před hotel po hodině. Nevěděla jsem totiž, kde přesně jsem, proto mi cesta trvala takovou dobu.

Došla jsem k recepci a požádala o kartu k mému pokoji. Recepční si mě prohlížela a pak se zeptala:

„Promiňte, ale je Vám něco?“ Starost v jejím hlase byla dosti zřetelná.

„Ne, děkuji.“ Sebrala jsem kartu a šla k výtahu. Když jsem jím vyjela do třináctého patra, odebrala jsem se do pokoje. Zavřela jsem za sebou dveře a došla k věži. Pustila jsem CD Evanescence a zalezla do koupelny. Zbraně jsem položila na poličku a všechno oblečení hodila do koše.

Vlezla jsem do sprchového koutu a pustila vodu. Drhla jsem se několik minut, ale stále mi připadalo, že jsem špinavá. Po tvářích se mi spustily slzy a z hrdla se mi samovolně draly vzlyky.

Svezla jsem se po stěně na zem a brečela. Objala jsem se pažemi a třásla se. Navždy pošpiněná…

Po hodině a půl jsem vylezla ze sprchy. Omotala jsem své tělo ručníkem, sebrala zbraně a šla do pokoje. Sekla jsem sebou na postel a i se zbraněmi v ruce usnula.

Probudilo mě až to, když nebyla slyšet hudba. Otevřela jsem oči a zmateně se rozhlédla po pokoji. Pak mi došlo, že jsem v hotelu.

Slezla jsem z postele a rozdělala závěsy. Slunce mě oslnilo, takže jsem několik vteřin neviděla nic. Muselo být ale něco po poledni.

Zase jsem je zatáhla a vytáhla tašku s oblečením ze skříně. Oblékla jsem si spodní prádlo a na to si vzala kalhoty a tričko. Vyštrachala jsem ještě boty.

Bohužel jinou bundu, nebo kabát jsem sebou neměla, takže jsem šla jen takhle.

Došla jsem na recepci a odevzdala kartu od pokoje. Pak jsem šla k motorce. A jde se nakupovat!

Jezdila jsem po Paříži a hledala nějaké nákupní centrum. Po patnácti minutách jsem ho konečně našla. Vešla jsem dovnitř a začala nakupovat…

Když jsem se vracela do hotelu, pomalu se stmívalo. Měla jsem několik tašek s oblečením a různými doplňky, kosmetikou apod. Neměla jsem ale čas něco vybalit, proto jsem se jen převlékla a namalovala.

V koupelně jsem si připravila vše, co jsem potřebovala a pustila se do líčení. Udělala jsem si světlý make-up, černé stíny a na rty nanesla černou rtěnku.

V pokoji jsem si z tašek vyndala potřebné oblečení. Oblékla jsem si černé kožené kalhoty, korzet a glády. Na stehna jsem si přidělala dýky, k pasu dvě pistole se zásobníky a do kabátu schovala vrhací hvězdy a nože.

Kabát (jako měla Selena v Underworldu) jsem si oblékla a vyšla z pokoje. Na recepci jsem odevzdala kartu a, nevšímajíc si pohledů ostatních, šla k motorce. Nastartovala jsem a vyjela k baru, kde jsem včera byla.

Vstupovala jsem do baru a rovnou se rozešla k tomu zasranýmu upírovi. Vytáhla jsem zbraň a odjistila. Když jsem stála těsně za ním, natáhla jsem se a zašeptala:

„To je za včerejšek, ty svině!“ Namířila jsem mu na hlavu a stiskla spoušť. Viděla jsem, jak se otáčel, aby zjistil co se děje. Kulka prošla jeho čelem a vyšla temenem hlavy.

Zpomaleně jsem viděla, jak padá k zemi a natahuje se po něčem, čeho by se chytil. Když dopadl, jeho oči se koukaly na mě. Tlumeně jsem slyšela, ženské hlasy jak ječí, mužské, jak se vše snaží udržet v klidu.

Já je nevnímala. Dívala jsem se na něj a uvnitř sebe cítila radost. Škodolibou radost že je mrtev.

Někdo mnou škubnul. Vzápětí mi do čelisti udeřila pěst. Rozhlédla jsem se. Okolo mě stáli v kruhu muži a nepochybně to byli upíři.

Narovnala jsem se a ruce sklonila podél těla. Zavřela jsem oči a nechala mé smysly bloudit po místnosti. Nikdo tu už nebyl. Jen já a tahle banda upírů.

Slyšela jsem přešlápnutí a pak hlasité kroky. Otevřela jsem oči a vykryla další pěst. Muž to nečekal a zakolísal. Vytáhla jsem dýku a zabodla mu ji do srdce. Složil se k zemi, kde naposledy vydechl.

Takhle to šlo s dalšími osmi upíry. Kryla jsem se a útočila. Vše trvalo jen krátce. Všichni byli mrtví.

Sama jsem měla roztržený ret a v puse jsem cítila krev a v boku jsem měla zabodnutou svou dýku. Vytáhla jsem jí. Bolestí se mi podlomila kolena.

Donutila jsem se vstát a posbírala všechny své dýky a ostatní zbraně. Rozhlédla jsem se. Chtěla jsem tu nechat něco, nějaký znak, že jsem tu byla já.

Na stole, úplně vzadu, byla jedna černá růže. Vzala jsem ji a položila na tělo upíra, který mě včera znásilnil. Už víckrát to neudělá…

Vyšla jsem z baru, nasedla na motorku a odjela do hotelu.

Když jsem přišla na recepci, držela jsem si bok, aby moc nekrvácel. Sám korzet mi ránu stahoval, takže moc nebolela a nekrvácela. Požádala jsem o kartu a bez jediného pohledu na udivenou recepční odešla do pokoje. Zavřela jsem dveře a sesula se po nich na zem. Ze všech sil jsem se doplazila k telefonu a zmáčkla hvězdičku.

Recepce, prosím. Co pro Vás můžeme udělat? Otázal se ženský hlas.

„Prosila bych lahev vodky, chirurgickou jehlu a nit. A taky náplast. Co nejdřív,“ řekla jsem chraplavým hlasem.

Ano. Na který pokoj?

„317. Děkuju,“ zavěsila jsem. Co že se ani neptá, k čemu to potřebuju?

Za několik minut, kdy jsem se dostala ode dveří, se ozvalo klepání na dveře. Řekla jsem dále a dveře se otevřely. Do pokoje vjel chlapík s vozíkem a na něm měl to, oč jsem si řekla.

„Tady madam,“ řekla a vše položil na stůl. Prej madam. Kdybych neměla probodnutej bok, tak bych ti ukázala jaká sem madam…

„Budete si přát ještě něco?“ zeptal se mile.

„Ano. Dala bych si Kohouta na víně. Slyšela jsem, že je to místní specialita,“ řekla jsem a potlačovala bolestné grimasy.

„Ach, jistě. Hned to tu bude,“ řekl a odešel. Úlevně jsem vydechla a vzápětí toho zalitovala. Bok bolel jak čert.

Čmajzla jsem vodku, jehlu, nit a náplast a zalezla do koupelny. Strhla jsem ze sebe korzet a podívala se na ránu. No, vypadalo to zle, to jo.

Ze skříňky jsem vzala skleničku a nalila si vodku. Kopla jsem to do sebe a udělala to ještě čtyřikrát. Pak jsem si jí polila ruce, abych je měla dezinfikované.

Vzala jsem ručník a polila vodkou jeho roh. Přiložila jsem to k ráně a vzápětí se mi podlomila kolena. Musela jsem se chytnou desky, jinak bych s sebou sekla na zem a pravděpodobně už nevstala.

Do ruky jsem vzala jehlu a nit. Kde k sarku teďka čmajzli chirurgickou jehlu a nit? Začala jsem šít…

Po půl hodině se ozvalo velmi slyšitelné klepání na dveře.

„Dále,“ zařvala jsem, aby mě bylo slyšet.

„Kde to mám nechat madam?“ Co to všichni mají s tou madam?

„Nechte to v pokoji, děkuji.“ Pak už jsem jen uslyšela klapnutí dveří. Zalepila jsem ránu a vyšla z koupelny. Ihned jsem si na sebe hodila volné tričko a šla k posteli. Přisunula jsem si vozík s jídlem k ní a natáhla se. Trošku jsem bolestně zaskučela, ale hned jsem se pustila do jídla.

Jakmile jsem všechno snědla, propadla jsem se do blažené nevědomosti. No, blažené…

Doufám, že se kapitolka líbila.

Děkuju za předchozí komentáře, opravdu moc potěšily.

Kapitola 1. < <> > Shrnutí < <> > Kapitola 3.



Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I love rock 2: