I sen je realita – 11. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Kimberly se probouzí z kómatu a seznamuje se s Joshem. Tamara a Frank nejsou mrtví, ale v bezvědomí. Je docela možné, že se už nikdy neprobudí...

08.01.2011 (11:00) • Ywyk • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1194×

Probuzení

(Následující část bude psána z pohledu Liama)

„Liame! Pohni!“ hulákal Josh. Ještě jednou jsem se podíval na Kimberly. Byla tak sladká a nevinná. Jako malý andílek. Její hnědé vlasy zářily v matném světle lampy. Bolelo mě ji takhle vidět. Vypadala bezmocně a to mi rvalo srdce na milion malých kousíčků. Její slabě bijící srdce, bledá pleť, zavřené oči... to vše ve mně vzbuzovalo pocit, že za to můžu já. Že kvůli mně teď umírá. Je sice šance, že se probere, ale také je tu možnost, že může umřít. A to všechno jen kvůli mně. Přišel jsem pozdě.

Kdybych tu s ní tak mohl zůstat... Ale co Olivia? Nemůžu jí říct, že nejedu. Tohle jí nemůžu udělat! Ale také nemůžu opustit Kimberly.

Povzdechl jsem si a vyšel před dům. Olivia nervózně přešlapovala u auta. Když mě uviděla, zamumlala něco ve smyslu, že zdržuju, a nastoupila do auta.

„Ještě chvíli vydrž!“ houkl jsem směrem k Olivii a přešel k autu, ve kterém seděl Josh.

Naklonil jsem se k okýnku. „Potřebuju, aby s ní někdo zůstal.“

„Liame!“ okřikl mě Carlos, který seděl vedle Joshe. „Zrovna dnes? Vždyť v tom klubu to bude tak senzační. Přijde i Clarissa. To mi nemůžeš udělat!“

„Carlosi! Uklidni se! Já se jí ujmu. Stejně se mi tam dnes moc nechce.“ Josh otevřel dveře, ale já nestačil uhnout a dveře mě bouchly do břicha.

„Sorry, brácho.“ Josh zamířil k domu a Carlos se posadil na jeho místo.

„Radši už běž. Mně sice nevadí, že přijedeme pozdě, ale Olivia už je dost nervózní. A ona moc často nervózní nebývá,“ popoháněl mě Carlos.

„Jistě, Vaše Výsosti. Už jdu.“ Poklonil jsem a Carlos dostal výbuch smíchu. Taky jsem se zasmál a zamířil k autu.

„No konečně! Už jsem si myslela, že pojedu sama a nechám tě tu,“ řekla Olivia, když jsem dosedl na sedadlo v autě.

Klidně jsi mohla! pomyslel jsem si. Poslední dobou mě dost štve. Hlídá mě na každém kroku, je nervózní, naštvaná a netrpělivá.

Zabouchl jsem dveře a nastartoval.

„Proč Josh nejede?“ zeptala se a něco naťukala do mobilu.

„Vzpomněl si, že má ještě něco na práci.“

„Nechápu, jak může někdo může dát přednost práci před zábavou.“

„Všichni nejsou jako ty.“ Zasmál jsem se, aby to neznělo příliš pravdivě. Olivia se zasmála. Jasné znamení toho, že to nebrala vážně.

(Následující část bude psána z pohledu Kimberly)

Snažila jsem se otevřít oči, pohnout se, něco říct. Nic. Moje tělo odmítalo spolupracovat.

Dveře se zaklaply. Liam odešel. Sakra!

No tak! Dělej něco! Ovládni své tělo! pobízela jsem se v duchu.

Dveře se otevřely a zavřely.

On se vrátil! radovala jsem se a ještě víc usilovala o probuzení. Možná tu jen něco zapomněl a hned zase půjde. Teď už ho nesmím nechat odejít!

Otevřela jsem oči a vyšvihla se do sedu. Chvíli jsem zírala před sebe a vzpamatovávala se. Pak jsem stočila pohled ke dveřím.

„Ty nejsi Liam,“ povzdechla jsem si.

„Ne. Já jsem Josh. Liam se vrátí asi kolem páté ráno. Do té doby tu s tebou budu já. “

„Aha. No, tak, děkuju za vyléčení.“

„Jak...“ zalapal po dechu.

„Slyšela jsme váš rozhovor..“

„Aha.“ Zasmál se.

„Co je vtipného na tom, že jsem vás poslouchala?“

„Na tom není nic vtipného, ale... když jsem sem přišel, ležela jsi na pohovce a o pár vteřin později jsi se zvedla jak mrtvola. Už ti chybí jen rakev.“

„To je fakt vtipný!“ řekla jsem ironicky a snažila se zvednout. Přehodila jsem jednu nohu přes okraj pohovky. Pak druhou a pokusila se zvednout.

Josh ke mně přiskočil a pomohl mi. „Pomůžu ti. Teď budeš mít trochu zdřevnatělé nohy – vedlejší účinek mé schopnosti. Nemáš hlad?“

„Jo a velký!“ zasmála jsem se. Josh mi pomohl dojít do kuchyně. Posadila jsem se na barovou stoličku k pultu, který se asi využíval jako jídelní stůl.

„Tak, co si dáš? Doporučím ti svou specialitu – míchaná vajíčka a čaj.“

„Tak dobře,“ přikývla jsem.

„Hned to bude.“

Pozorovala jsem ho, jak pobíhá po kuchyni. Vypadal na dvacet tři, i když ve skutečnosti mu bylo čtyřicet. Jeho popis do detailu odpovídal mým představám. Vysoký, světlá pleť, modré oči, blond vlasy a ďolíček na bradě.

Začala jsem Joshovi vyprávět celý svůj příběh. Od chvíle, kdy se mi Liam poprvé objevil ve snu až po chvíli, kdy přišli oni a zachránili mě.

„Kde je Carlosova ložnice?“ zeptala jsem se, když jsem snědla poslední kousek vajíček.

Josh se na mě udiveně podíval.

„Vím, že tam je Tamara a Frank.“

„Aha. No jasně. Stejně je musím přesunout k sobě do kanceláře, tak mi s nimi pomůžeš.“

„Fajn.“

Zvedli jsme se. Moje nohy už byly zase normální a tak jsem mohla jít sama.

„Jak dlouho jsem vlastně byla v kómatu?“ zeptala jsem se.

„Jen pár hodin. Možná si připadáš vyčerpaná, ale to je jen vedlejší účinek mé schopnosti.“

„Ani ne. Cítím se celkem v pořádku.“

„Tak to je dobře.“

„Jak dlouho ještě bude trvat, než se Liam vrátí?“

Josh se podíval na hodinky. „Asi dvě hodiny.“

„Jsme tu,“ oznámil mi Josh. Vešli jsme do místnosti. Tamara a Frank leželi na posteli. Tamara měla své černé vlasy rozhozené kolem hlavy na polštáři. Bledá kůže se jí leskla v měsíčním světle, které na ni dopadalo skrz okno. Její drobná postava se v peřině, kterou přes sebe měla přehozenou, úplně ztrácela.

Frank byl také hodně bledý a taky byl zakrytý peřinou. Zrzavé vlasy měl rozcuchané.

„Já vím, vypadají jak mrtvoly, ale věř mi, jsou živí. Jenom bude trochu déle trvat, než se probudí. Měli jsme velké štěstí, že když jsme je našli, nebyli ještě po smrti. Ale moc k tomu nechybělo...“ ujistil mě Josh.

Věděla jsem, že nejsou mrtví. Slyšela jsem jejich bijící srdce, ale ten pohled na ně byl strašný. Oni byly mou jedinou oporou tam ve sklepě. Stali se mými opravdovými přáteli. Bolelo mě je takhle vidět.

„Já vezmu toho... Franka a ty vezmi ji.“ Setřela jsme slzu, která mi tekla po tváři a vzala Tamaru do náruče. Byla studená, což odpovídalo barvě její pleti.

Položila jsem ji v Joshově kanceláři na pohovku a přehodila přes ni deku. S Frankem byl větší problém. Na pohovku by se už nevešel a jinam jsme ho dát nemohli. Nakonec jsme ho posadili na zem a z obýváku přinesli pohovku. Položili jsme na ni Franka a ještě přes něj přehodili deku, aby úplně neprochladl.

Josh otevřel dveře, já vyšla ven a počkala na něj. Zamkl, aby se tam nikdo nedostal. Prošli jsme chodbou do haly a zkoprněli, když jsme si všimli, kdo tam je. Uprostřed haly stála Olivia s velkým flekem na tričku a Liam, který si právě odkládal bundu.

Předchozí x Následující

Autor: Ywyk (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování