I sen je realita – 13. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Nejdříve bych se vám chtěla omluvit, že přidávám další kapitolu tak pozdě. Neměla jsem moc času a pak mi začal blbnout prohlížet a článek nešel vložit. Ale slibuji, že se polepším.
Kim nechtěně přistupuje na Joshův a Carlosův nápad...

08.04.2011 (11:00) • Ywyk • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 923×

Jak jsem mohla být tak pitomá a přistoupit na to?!

„To je děs!“ zavrčela jsem a zrychlila tempo své chůze. Skoro jsem běžela, jen abych se včas dostavila do správné učebny.

„To ty jsi na to přistoupila!“ zabručel vedle mě Josh. Zavrčela jsem na něj a dál si všímala cesty, ale i tak jsem každou chvíli do někoho vrazila.

Vážně to byl děs. Jak jsem mohla být tak pitomá a přistoupit na to?!

Nejdříve ten divný rozhovor, který jsem vedla se sekretářkou ředitele, když jsem se chtěla zapsat a vyzvednout si učebnice. Namísto toho, aby mi dala vyplnit dotazník, se mě na všechny otázky ptala ona sama a musela jsem jí dokonce vyhláskovat své jméno, protože ona byla tak neschopná, že ho nedokázala napsat. Kimberly Coleová. Když ho konečně napsala a přečetla si ho, málem jí úlekem spadly z nosu ty velké kulaté brýle. Nejste náhodou příbuzná pana Carlose Colea?

Další hroznou věcí byla budova školy. Ta děsná ženská se ani neráčila dát mi mapku, takže jsem tu bloudila jako v nějakém obřím bludišti a když jsem konečně našla učebnu trigonometrie, bylo snad už půl hodiny po zvonění. Učitel mě se slovy Pěkně začínáte poslal sednout k jednomu klukovi až úplně vzadu.

A aby toho ještě nebylo málo, na další hodině jsem potkala Carlose, který na mě začal volat hned ve chvíli, kdy jsem se objevila ve dveřích. V tu chvíli bych ho nejradši uškrtila. Veškerá pozornost se totiž upřela na mě. Už jsem toho měla dost první hodinu a teď ještě tohle. Nesnášela jsem totiž pozornost a už vůbec ne, když jsem na sobě měla tričko s úzkými ramínky a mini sukni. Protože jsem ve skutečnosti neměla žádné kufry, Josh odněkud (a radši ani nechci vědět odkud) vyštrachal toho. Zase tak hrozné by to nebylo, protože už jsem zvyklá nosit takové oblečení, ale mé tělo se ještě úplně nevyléčilo z těch předešlých dní, takže mé nohy zdobily jizvy. Stejně tomu tak bylo i na rukou a na zádech, na kterých to naštěstí nebylo vidět.

A poslední hrozná věc se stala právě teď. Carlos se nabídl, že mě zavede k učebně historie, ale nakonec jsem skončila na úplně opačné straně školy. Carlos se tomu smál, jenže mně to tak vtipné nepřišlo. Naštvaně jsem odešla, ignorujíc skutečnost, že nevím, kam jdu. Po chvíli se ke mně přidal Josh se slovy, že mě zavede do učebny. Vlastně ani nevím, jestli slovy To ty jsi na to přistoupila! myslel to, že jsem přijala Carlosovu nabídku nebo to, že jsem nastoupila do této školy.

Zpoza rohu vyběhl nějaký kluk. Díky svým rychlým reflexům jsem mu stačila uhnout tím, že jsem uskočila na pravou stranu. Ale ten kluk mě zřejmě zpozoroval – jako já jeho – a změnil směr svého běhu. Bohužel to stočil na stranu, kde jsem stála. Jenže už bylo pozdě. Ležela jsem na zemi pod tím klukem. Už jsem ze sebe chtěla vyrazit nějakou nadávku, ale on promluvil dřív.

„Sakra! Proč se zastavuješ přímo uprostřed chodby?! Lidé jako já by totiž rádi prošli! Kvůli tobě přijdu pozdě na hodinu!“ začal na mě ječet a pomalu vstávat.

„Já?! To ty bys měl dávat pozor! Já jsem nikoho k zemi nesrazila! Copak neznáš školní řád? Po chodbách se nemá běhat!“ Jenže on mě ignoroval. Sesbírával ze země knihy a papíry, které se rozletěly všude okolo při naší srážce. Začala jsem se také hrabat na nohy, ale má levá noha se rozhodla protestovat. Bolela jako čert. Josh mě podepřel a vyslal mi do těla dávku léčivé síly. Cítila jsem tu zářící moc, jak mi proplouvá tělem a uzdravuje mé buňky v levé noze. Když jsem konečně byla schopna stát sama, sehnula jsem se, abych sebrala ze země své učebnice. Můj pohled se na chvíli střetl s pohledem toho kluka. Jeho světle hnědé oči se upíraly do těch mých. Jenže kluk záhy pohledem uhnul, vstal, prohrábl si rukou svou hřívu tmavě hnědých vlasů a odkráčel pryč. Zazvonilo a kluk začal utíkat. Nasupeně jsem se na něj podívala a vstala. Josh už se netrpělivě rozhlížel kolem. Když jsem vstala, vydal se dál chodbou a zastavil se až u dveří do jedné učebny.

„Učebna historie. Tak hodně štěstí, já už musím jít,“ oznámil mi. Než jsem stihla odpovědět, zmizel za rohem.

S tlukoucím srdcem jsem sáhla na kliku dveří. Pomalu jsem vešla do místnosti. Učitel na mě spočinul očima. To zase budou řeči... pomyslela jsem si, když jsem spatřila jeho výraz. Tvářil se jako Bůh pomsty.

„Slečna Coleová. Už jsem o vás slyšel. Můj kolega mi říkal, že jste přišla pozdě i na jeho hodinu.“

Práskač jeden! pomyslela jsem si na účet učitele Richadrsona, který učí trigonometrii.

„Jak si to představujete! Můžete být ráda, že jsme vás sem vzali! Ať už se to příště neopakuje.“ Zpražil mě zlým pohledem, o kterém si myslel, že se po něm sesypu na kolena a začnu prosit o odpuštění. Když však viděl můj nebojácný výraz ve tváři, dodal: „Jste stejná, jako váš bratranec. Ten také chodí vždy pozdě.“

Carlos?

Popošla jsem k jeho stolu a podala mu papír, který jsem svírala v ruce. Naškrábal na něj svůj podpis a pak mi ho dal zpět.

„Posaďte se prosím k panu Danielsovi.“ Podívala jsem se směrem, kam ukazoval. V poslední lavici seděl ten kluk, který mě před chvíli srazil na chodbě. Všimla jsem si, jak obrátil oči v sloup a i se židlí se posunul až na samotný kraj lavice. Povzdechla jsem si a vydala se uličkou až k němu.

„Slečno Coleová?“ zavolal za mnou ještě učitel. „Od čeho máte ty jizvy?“ Všechny pohledy v místnosti se stočily ke mně. Otočila jsem se na učitele a změřila ho nenávistným pohledem. Proč se na tohle musí všichni ptát?

„A co je vám do toho?!“ vyštěkla jsem jako vždy, když se na to někdo zeptal.

„Nebuďte drzá!“ Nasadil zase ten pohled Boha pomsty. Raději jsem se vydala k lavici a kecla si na židli. Napodobila jsem toho kluka vedle sebe a posunula se až úplně na kraj. Učitel se začal věnovat výkladu a já nezúčastněně hleděla z okna.

Zazvonilo a já jsem se vyhrnula ze třídy jako první. Hned za mnou šel ten pan Daniels. Zamířila jsem rovnou na oběd, protože jsem měla hlad jako vlk. Teda vlčice, opravila jsem se v duchu.

Věděla jsem přesně, kde je jídelna. To bylo to jediné, co mě opravdu zajímalo.

Vzala jsem si řízek s bramborovým salátem a zaplatila za něj. Rozhlédla jsem se po jídelně, abych našla nějaké volné místo. Jenže jsem nestihla pohledem přejet ani dva stoly, když už jsem uslyšela Carlosův hlas z opačného konce jídelny: „Hej! Kim! Tady je volné místo!“ Několik obličejů se stočilo mým směrem. Nevšímajíc si jich, jsem se vydala ke stolu. Carlos už se ládoval svíčkovou a Josh seděl se sklenicí limonády v ruce. „Víc nahlas by to už nešlo?“ ucedila jsem skrz zuby ke Carlosovi. Jen zavrtěl hlavou a dál si všímal svého jídla.

Pustila jsem se do řízku, když v tom se otevřely dveře a dovnitř vešli ruku v ruce Liam a Olivia.

S hlasitým Ahoj se posadili ke stolu. Carlos Josh na ně neznatelně kývli a já zamumlala nějakou nesmyslnou odpověď, dojedla svůj oběd a vydala se na školní dvůr. Bylo celkem ponuré počasí. Nebe zakrývaly šedé až černé mraky a vypadalo to, že z nich každou chvílí začne lít. Posmutněle jsem se posadila na lavičku.

Ach jo, proč jsem si vůbec myslela, že až Liama najdu, budeme spolu? Jak jsem vůbec mohla zapomenout na Olivii? Proč jsem opustila svůj domov?

Vzpomněla jsem si na Davida. Kde teď asi je? Ta smečka musela mít určitě mnohem více členů. Slyšela jsem spoustu jmen, ale ani jednoho z těch, kterým jména patřila, jsem nikdy nepoznala. Mohla jsem jen doufat, že po Davidovi nepůjdou.

Při vzpomínce na tu smečku se mi v hlavě znovu všechno vybavilo. Ty nesnesitelné bolesti, chvíle, kdy mě brali jako rodinu... Bylo to všechno strašně zmatené... A kam se vůbec poděl Paul s Clarkem? Kde jim teď může být konec? Sice jsem je znala jen chvíli, ale nepřipadali mi takoví, na jaké si hráli. V jádru určitě byli milí a nebýt Jessicy a Cindy, určitě by mě neunesli.

A tohle mě zase přivedlo k další vzpomínce. Tentokrát k Frankovi. Bude vůbec v pořádku?

Stále jsem měla pocit, že za vše můžu já. I když to vůbec nebyla pravda. Vinu nesl jen David. Kdyby tenkrát nezabil toho vlka...

„Můžu si přisednout?“ ozval se vedle mě nějaký hlas, který jsem znala, a vytrhl mě z přemýšlení.

Předchozí x Následující

Autor: Ywyk (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování