I sen je realita – 14. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Někdo se objeví ve škole...

09.04.2011 (11:00) • Ywyk • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 930×

Co se stalo?

Zvedla jsem hlavu a nechápavě se zadívala do jeho hnědých očí. Nejradši bych ho poslala do háje, ale moje zvědavost, proč tu je, byla silnější. Určitě si sem nepřišel jen tak sednout a i kdyby jo, má tu několik dalších a prázdných laviček.

„Jasně, pane Danielsi,“ ušklíbla jsem se a odsunula se ke kraji lavičky, abych uvolnila místo.

„Promiň, jak jsem se choval. Jen mi trochu vylítly nervy. Při sebemenším přestupku školního řádu mi totiž hrozí vyloučení.“

„Sebemenším?“ zeptala jsem se a upřeně se na něj zadívala. „Tak dovol, abych ti připomněla, že za tu krátkou chvíli, kdy jsme se potkali, jsi porušil řád asi dvakrát. Běžel jsi po chodbě a přišel pozdně na hodinu – i když jen o pár sekund.“

„A dovol, abych ti připomenul, že to ty za to můžeš!“

„To zrovna! Neříkej, že můžu já za to, že běháš po chodbách! A taky kvůli tomu jsi přišel pozdě – běžel jsi a srazil jsi mě!“

„Protože jsi stála na dost blbým místě!“

„Když jsem tě viděla, uhnula jsem! Nemůžu za to, že jsi uhnul taky!“

„Kdyby jsi neuhnula, vše by bylo v pohodě!“

„Dost! Už se o tom nebudu bavit. Co se stalo, stalo se. Začneme znovu?“

Zatvářil se překvapeně. Vykolejila jsem ho! Jedna nula pro mě. „Fajn,“ souhlasil.

Usmála jsem se. Teď už mi nepřipadal tak strašný jako předtím. Krátce sestřižené hnědé vlasy, světle hnědé oči upírající se do těch mých, džíny, bílé tričko... Přesně takový tip, který se holkám líbí. Jenže já jsem milovala Liama. „Já jsem...“ Chtěla jsem se představit, ale vyrušilo mě zvonění. Krátce jsem se usmála a zvedla se. „Někdy jindy, promiň.“

Rozeběhla jsem se zpět do budovy a se zpožděním přišla na hodinu italštiny. Učitelka se netvářila příliš nadšeně, že jdu pozdě, nicméně neměla ty blbý kecy jako jiný učitelé, podepsali mi ten formulář, nebo co to bylo, a posadila mě k holce v první lavici.

„Já jsem Mia,“ představila se mi dívka. Usmála jsem se na ni a řekla jí své jméno.

Italštinu jsem neměla moc v oblibě. Vlastně jsem neměla v oblibě žádný cizí jazyk. Na tuhle hodinu jsem šla jen protože žádné jiné předměty už neměli v tuhle hodinu volné místo.

Učitelka celou dobu mluvila italsky a ani se neobtěžovala někomu přeložit to, co řekla, když to nechápal. Já jsem ji úspěšně ignorovala a ona mě taky. Pokud si mě nebude všímat i nadále, možná tohle nebude ten nejhorší předmět...

Teprve, když mluvila s Miou, začala jsem vnímat. Nerozuměla jsem ani slovo, ale snaha byla... Mia mluvila úplně plynule a nešlo přehlédnout učitelčin výraz pokaždé, když Mia dopověděla větu. Připadalo mi to, jako by snad byla italština její rodný jazyk.

„O čem jste se to bavily?“ zašeptala jsem k Mie, když se učitelka rozhodla otravovat někoho jiného.

„Ptala se mě, jestli jsem někdy byla v Itálii. Začala jsem jí vyprávět o minulém roku, kdy jsem tam byla na výměně studentů. Vrátila jsem se těsně před nástupem na tuhle školu.“

Aha, tak to vysvětlovala, proč umí tak skvěle italsky.

A ty by jsi určitě také ráda uměla italsky! Jen si to přiznej! mluvilo na mě mé podvědomí. Trhla jsem sebou. Mia se na mě překvapeně podívala. Jen jsem nad tím mávla rukou.

Přemýšlela jsem o hlasu, který jsem slyšela. Proč pořád slyším Loiru, když bych ji už správně slyšet neměla? Naše mysli sice byly propojené, ale pokud mé sestry zemřely...

Zatřepala jsem hlavou. Jako bych tak mohla vytřást ty myšlenky z hlavy. Nechtěla jsem myslet na své sestry. Nechtěla jsem myslet na skutečnost. Chtěla jsem, aby žily, i když jsem moc dobře věděla, že opak je pravdou.

Zazvonilo a mně to připadalo jako vysvobození. Přede mnou už byla jen poslední hodina a já se nemohla dočkat svého útulného pokojíčku v novém domě.

Došla jsem až do dívčích šaten, kde jsem se převlékla do cvičebního úboru a následovala několik holek do tělocvičny. Nejdříve jsme si daly pár koleček na zahřátí, jak nám řekla učitelka, a já jsem měl velký problém držet s nimi krok. Ne, že bych byla tak pomalá, ale spíš rychlá.

„Olivie! Kde se touláš?“

Při tom jméně jsem sebou trhla a vrazila do holky před sebou. Spadly jsme na zem a s sebou svalily i několik dalších holek. Měla jsem naraženou levou nohu. Teď jsem se jen modlila, abych mohla vstát. Josh tu totiž nebyl, aby mi pomohl.

Holky kolem mě začaly nadávat a zvedat se. Jejich mluvení přerušila až Olivia ve svém bílém tílku s růžovými kraťásky. „Jsi v pohodě? Ve Francii jsi asi moc často běhat nemusela, co? No jo, na vysokých podpatcích se běhá špatně, já to vím, sama jsem to jednou zkoušela, ale je to fakt děs.“ Nejdříve jsem skoro nechápala, o čem mluví, ale pak mi to došlo. Sakra, Kim! Nezapomínej na svou identitu!

„Coleová! Vstávej a doběhni ty poslední dvě kolečka!“ hulákala učitelka. Olivia mi pomohla na nohy a obě jsme se rozeběhly podél tribun v tělocvičně.

S námahou jsem se vypotácela ze šatny a zamířila přímo ke školnímu dvoru. Věděla jsem totiž, že tam bude Josh a ostatní. Přesně, jak jsme se domluvili. I když mně teď záleželo jen na Joshovi. Noha bolela čím dál tím víc a s každým krokem jsem si myslela, že se svalím na zem a už nevstanu. Olivia mě dohnala a srovnala se mnou krok. Snažila jsem se jít normálně, abych se před ní neztrapňovala, ale stále jsem trochu pokulhávala. Olivia to buď ignorovala a nebo si toho ani nevšimla. Radostně jsem rozrazila dveře na školní dvůr. Už stačilo jen pár kroků. Začala jsem si to rázovat mezi studenty, kteří se tu povalovali na trávě a užívali se sluníčka, které nečekaně vykouklo zpod mraků, a mířila přímo ke trojice povalujících se mužů pod zchátralým dubem. Josh si mě všiml jako první a vstal. Rychle jsem mu padla do náruče a nechala se kolébat tou uklidňující silou, která mi začala proudit v žilách.

„S tou nohou musíme něco udělat. Nemůžeš takhle chodit,“ zašeptal.

„Ale co s ní chceš udělat. Začne bolet jen při sebemenším úrazu,“ šeptala jsem.

„Doma to promyslíme.“ Při slově doma jsem strnula. Nemohla jsem si pořád připustit, že mám nový domov. Nešlo si na to zvyknout. Prostě to nešlo! Ale už to tak bylo. Měla jsem nový domov a novou rodinu. Taková byla skutečnost.

Josh mě po chvíli pustil a zamával mi před obličej klíčky od auta. „Vezmi si mé auto, já pojedu s Carlosem.“

Chňapla jsem po klíčcích a otočila se na patě. „Děkuju. Sejdeme se... doma.“ Je lehké to říct...

Už jsem se neohlížela a obešla budovu, abych se dostala na parkoviště. V tuhle hodinu bylo na parkovišti hodně aut a ještě více lidí. Pomalu jsem kličkovala mezi auty a hledala to Joshovo.

„Jupí!“ zajásala jsem při pohledu na černé porsche. „Tohle už není ta stará rachotina, se kterou jsem musela jezdit doma!“

Zbožně a s největší opatrností jsem přejela rukou po kapotě auta.

„To je tvoje auto?“ ozvalo se mi za zády. Otočila jsem se a pohlédla do hnědých očí.

„Ne, je vypůjčené od kamaráda,“ odpověděla jsem.

Usmál se. „Ještě jsem se ti pořád nepředstavil. Jsem Rick.“

„Já jsem...“ Zase jsem to nestihla doříct, vyrušilo mě zavolání mého jména.

„Kim!“ Ohlédla jsem se. Směrem od hlavní budovy utíkala Tamara s Joshem a Carlosem v závěsu.

Předchozí x Následující

Autor: Ywyk (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování