OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I sen je realita – 2. kapitola

22.11.2010 (17:00) • Ywyk • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1067×

Nevyřízené účty

„Co chceš?“ vyštěkla jsem a ani jsem se mu nesnažila vykat.

„Tvého bratříčka,“ promluvil a zaslechla jsem, jak se usmál.

„Davida?“ vykřikla jsem. Můj hlas překypoval zlostí a velkým strachem. „Co po něm chceš?“

„Máme s ním nevyřízené účty. A ty jsi skvělá záminka, proč by nás měl najít.“

„Cože? Jak nevyřízené účty? Co vám David provedl?“

„Napadl a zabil jednoho z nás.“

„A co s ním uděláte pak – až mě najde?“

„Ty se ještě ptáš, co s ním uděláme? Vždyť on zabil jednoho z nás!“

„Ano, to už jsi říkal,“ přerušila jsem ho.

„Nepřerušuj mě!“ okřikl mě a zesílil stisk. Vlekl mě dál letištní halou. „Naší velkou láskou je pomsta a boj,“ pokračoval. „Jsme vlci a tohle děláme. Tvůj bratříček bude brzo mrtvý!“

Byla jsem už opravdu hodně naštvaná. Venku jsem to už nevydržela a moje ruka sevřená v pěst vystřelila k obličeji toho člověka. Pustil mě a chytil se za zlomený nos. Využila jsem této chvíle a začala utíkat. Ještě jsem se ohlídla přes rameno; nesnažil se mě chytit. Když jsem otočila hlavu zpět, uviděla jsem před sebou dalšího muže. Nestihla jsem zabrzdit a vrazila do něj. Muž se nejdříve zarazil a díval se mi do očí. Nevěděl, co dělat dál. Nakonec mě od sebe odtrhnul tak rychle, že jsem padala na zem. Muž mě chytil a zase se mi tak zvláštně zadíval do očí a opět zaváhal. Tentokrát na delší dobu. Nechápala jsem, co se děje. Bylo to jako by v mých očích hledal odpovědi na nějaké otázky. Po chvíli mě od sebe pomalu odtrhnul, abych neztratila rovnováhu a chytil mě rukama za obě zápěstí, abych se mu nemohla nijak bránit.

Usmál se a promluvil: „Mu jsi utekla, ani se nedivím, on je idiot, ale mně už neutečeš.“

„Alfa?“ zeptala jsem se.

„Co je s prvním písmenkem řecké abecedy?“

„Nic. Já jsem se ptala, jestli jsi alfa samec,“ řekla jsem.

„Ne, nejsem alfa. Jsem něco jako... beta.“

„Aha, takže Druhé-písmenko-řecké-abecedy.“

Najednou se vedle  Druhé-písmeno-řecké-abecedy objevil další muž. „To já, já jsem alfa,“ promluvil, „ ale jmenuji se Clark. A ty nám teď řekneš, kde je David!“

„Nebo co?“ zeptala jsem se drze.

„Nezahrávej si se mnou, holčičko.“

„Nic vám neřeknu. A můžete prosit a vydírat jak chcete. Mlčím jako hrob!“

Clark lusknul prsty a jeho poskok, který mě ještě stále držel za zapěstí, mi podsekl nohy a vzal mě do náruče. Bránila jsem se, ale marně. Měl pravdu; neuteču mu. Posadil mě na místo spolujezdce v nějaké velké bílé dodávce a on sám si sedl za volant. Ještě než jsme vyjeli, zavázal mi okolo očí šátek.

Cesta ubíhala velmi pomalu. Nikdo neřekl ani slovo. Bylo slyšet jen tiché oddechování těch tří vlků, kteří mě vezli neznámo kam.

Kdybychom nejely Liama hledat, nemusely jsme tu teď trčet, ozvalo se mé druhé já.

Liam s tímhle nemá nic společného. Našli by nás, i kdybychom nikam nejely, opravila jsem ji. Ztichla.

Nesnášela jsem tohle podvědomé mluvení. Trpěla jsem tím od svých dvaceti let, kdy jsem prošla přeměnou. Část podvědomí zůstala vlčí – ta, která byla na má straně – a ta druhá – lidská, která se mnou nikdy nesouhlasila.

Únava mě přemáhala, až se jí to nakonec povedlo. Ponořila jsem se do říše snů. Zdál se mi ten stejný sen, jako minulou noc; já a Liam.

Probudila jsem se někde v tmavé místnosti – asi ve sklepě. Páchlo to tu po plísni a vzduch byl velmi vlhký. na zemi se povalovalo několik malých kamínků a špína. Zdi byly oprýskané a měly vybledlou modrou barvu.

Najednou se otevřely dveře a do místnosti zavanul čerstvý vzduch. Zhluboka jsem se nadechla. Až teď jsem si všimla postavy stojící ve dveřích.

„Druhé-písmenko-řecké-abecedy,“ pozdravila jsem a neodpustila si úšklebek.

„Jsme Jack,“ opravil mě.

„Takže... Jacku... co po mně chceš?“ zeptala jsem se drze. Jack se ušklíbl. Za ním se objevila nějaká žena. Dlouhé blond vlasy, šedohnědé oči, vysoká a štíhlá postava, nepříjemný úsměv. Ovinula mu zezadu ruce kolem pasu a bradou se mu opřela o rameno. Jack ji ze sebe setřepal a sešel dolů z malých schodků, aby od té ženy byl co nejdál.

„Mám pro tebe práci, Jessico,“ řekl Jack a stále na mě upíral svůj ledový pohled.

„Jakou práci?“ zeptala se Jessica, i když jí bylo jasné, co za práci to je. Jen chtěla mít důvod mluvit s Jackem.

„To ona je tvá práce,“ odpověděl a hlavou kývl ke mně.

„Jupí!“ vypískla Jessica a pomalu se blížila ke mně. Žaludek se mi svíral s každým jejím krokem víc a víc; hodiny odtikávaly mou smrt.

Jessica už byla jen pár kroků ode mě a pomalu ke mně začala natahovat ruku. Stiskla jsem víčka k sobě a snažila si nepředstavovat tu bolest, která mě za chvíli čeká. Ale, možná, že to ani bolet nebude...

Sbohem Liame! šeptla jsem v myšlenkách.

Chcete, abych napsala jednodílnou povídku o tom, co provedl David?

Předchozí x Následující

Autor: Ywyk (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I sen je realita – 2. kapitola: