OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I sen je realita – 3. kapitola

04.12.2010 (20:00) • Ywyk • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 990×

Bolest

Dotkla se mého ramene a tělem mi projela ostrá bolest. Bylo to, jako by do mě někdo bodal nože, lámal mi kosti a vymazával mozek. Vir, který postupně mučil a zabíjel každičkou buňku v mém těle.

Bolest najednou povolila. Lapala jsem po dechu. Otevřela jsem oči; podívala se na své ruce a nohy. Vše bylo v pořádku a na svém místě. Nechápala jsem nic.

„Co... co se... stalo?“ vykoktala jsem ze sebe a ještě zhluboka dýchala.

„Bolest,“ odpověděla prostě Jessica. Jako bych to už dávno nevěděla.

Byla noc. Tedy, alespoň jsem si to myslela, protože tím malým okýnkem neprosvitovaly dovnitř žádné sluneční paprsky.

Dveře zavrzaly. Schoulila jsem se ještě víc do rohu, jako bych chtěla splynout se stěnou. Čekala jsem Jessicu a další bolest, která s ní přijde, ale místo ní se ve dveřích objevil Jack a v ruce držel nějakou misku.

„Máš hlad?“ zeptal se po chvíli váhání. „Jasně, že máš,“ odpověděl si za mě a pak si ke mně přisednul. Podal mi misku. Vzala jsem si ji a prohlédla si obsah. Polévka. Rychle jsem ji snědla.

„Měl jsem pravdu,“ poznamenal Jack.

„Co se vlastně stalo? Myslím s Davidem,“ zeptala jsem se.

„Byl to obyčejný den; jako každý jiný. Já a Daniel – ten, který zemřel – jsme hlídali naše území,“ začal vyprávět. „Daniel ucítil pach nějakého narušitele a šel po něm. Byl tím posedlý a nehodlal na mě počkat. Protože on byl z naší smečky nejrychlejší, neměl jsem žádnou šanci ho dohonit.

Nakonec se mi to povedlo. Bojoval s jedním vlkem a já viděl, že prohrává. Napadl jsem toho vlka a Daniel utekl pryč. Byl sice rychlý, ale bojovat neuměl. Vyhrával jsem, ale pak se najednou za tím vlkem objevily dvě vlčice. Věděl jsem, že takhle nemám šanci. Mohl jsem jen doufat, že smečka dorazí včas. Zakousli se do mě a já jsem po chvíli upadl do černočerné tmy.

Probudil jsem se, když se začínalo stmívat. Cítil jsem slabou stopu, která mířila na východ našeho území. Rozběhl jsem se tam. Na místě, kam ta stopa vedla, jsem viděl Danielovo mrtvé tělo a nad ním se skláněl muž a dvě ženy. Když mě spatřili, utekli.

Celá naše smečka pátrala, co to bylo za vlky. Šli jsme po jejich stopě, ale déšť nám vše znepříjemnil.

Nakonec jsme zjistili, že ten vlk se jmenuje David – ano, ten David. O jeho sestrách jsme však nic nezjistili.“

„Moment! Sestrách? Ty vlčice byly jeho sestry?“

„Ano, měl ještě dvě sestry. Ale víme, že ty jsi tam nebyla.“ Sienna a Amanda? Ony zabily Daniela? To není možné! Nikoho by bezdůvodně nezabili, i kdyby je napadl. Vždy by to vyřešily diplomatickou cestou.

„No a nakonec jsme našli tebe,“ zakončil své vyprávění.

„Nechápu, jak to mohli udělat.“ Byla jsem překvapená a naštvaná zároveň. David byl vždycky naštvaný, neovládal se a když zabil nějakého vlka nebo jinou bytost, bylo mu to fuk. Ale Sienna a Amanda? Pořád jsem to nechápala.

„Kimberly!“ křikl Jack takovým způsobem, že to asi už několikrát opakoval.

„Jen jsem se zamyslela.“

„A nad čím tak přemýšlíš?“ zajímal se.

„To je fuk...“

„Tak fajn.“ Pokrčil rameny a dál mlčel.

„Jak se tvoje sestry jmenují?“ zeptal se po chvíli.

„Sienna a Amanda.“

„Aha.“

„Co je? Něco se ti na těch jménech nezdá?“

„Ne, jen. Když David jednu z nich okřikl, aby utíkala, neznělo to jako jedno z těch jmen, které jsi řekla.“

„Možná ji neokřikl jménem. Jen křikl nějaké slovo.“

„To bych si nemyslel...“ Ponořil se hluboko do svých myšlenek a chtěla jsem vědět, co se v nich odehrává.

„Máš ještě hlad?“ zeptal se a bylo na něm dost jasně znát, že chce odbočit od tématu.

„Ani ne.“

Lhářko! ozvalo se mi v hlavě. Mé druhé já se opět probudilo k mluvení

„Určitě máš. Něco ti přinesu. Počkej.“ Zvedl se k odchodu a já vyčkávala. Měla jsem hlad, ale nechtěla jsem po nich jídlo. Bylo to divné; brát si jídlo od svých věznitelů.

Jack se po chvíli vrátil, ale tentokrát nesl dvě misky. Posadil se opět vele mě a podal mi jednu misku.

„Děkuju,“ zašeptala jsem.

„Prosím,“ odpověděl s úsměvem. „Vařil jsem ji sám,“ dodal a hrdě se poplácat po hrudi. Zasmála jsem se tomu gestu a pustila se do jídla.

Nedalo mi to a musela jsem se zeptat. „Proč se k tobě Jessica tak lísá?“

„Žárlíš snad?“ zeptal se výsměšně.

„Ne!“ vyhrkla jsem ze sebe. Jack se začal smát a já cítila, jak se červenám. Jack si toho všiml a začal se ještě víc smát. Naštvaně jsem se k němu otočila zády a stále slyšela ten jeho smích. Po chvíli si mě k sobě přitočil nazpátek a já se ulekla toho, jak blízko je jeho tvář. Tušila jsem, co se teď stane. Ale co Liam?

Tak mám nebo nemám? ptala jsem se sama sebe.

Tak má nebo nemá? Rozhodnutí je na vás.

Předchozí x Následující

Autor: Ywyk (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I sen je realita – 3. kapitola: