I sen je realita – 5.kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Políbí Jack Kimberly nebo ne? Kam Kimberly odvezou a proč? Jak bude probíhat cesta? To se dozvíte v této kapitole.

09.12.2010 (19:00) • Ywyk • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1634×

Někde

Nemusela jsem se rozmýšlet dlouho. Vlastně... nemusela jsem se rozmýšlet vůbec. Udělal to za mě. Přitáhl si mě k sobě blíž a zrušil tu mezeru mezi námi. Ano, polibek jsem chtěla cítit už dlouhou dobu, ale opravdu jsem chtěla políbit někoho... takového? Vždyť já miluju Liama!

Odtrhla jsem se od něj. Nechápavě se na mě podíval, ale pak mě opět políbil. Můj mozek vypověděl službu a já mu začala polibky vracet. Připadala jsem si jako smyslů zbavená, jako by mě někdo ovládal a říkal mému tělu, co má dělat. Snažila jsem se dostat do každého kousíčku těla a zase ho ovládnout, ale nešlo to. Krčila jsem se někde hluboko mozku, v tom nejtmavším koutě a nemohla ven. Přesto jsem cítila všechno, co dělám. Stále jsem se líbala s Jackem.

Zapojila jsem veškeré úsilí a protlačila se zpět do každého kousku mého těla. Cítila jsem se opět v konečcích prstů a pak jsem se od Jacka odtrhla a dala mu facku. Nebolelo ho to, ale zřejmě se naštval. Nedával to na sobě znát, ale ten třes po celém těle nešel přehlédnout.

Určitě se za chvíli promění, pomyslela jsem si a objala ho.

„Promiň,“ zašeptala jsem mu do ucha.

„Ty promiň. Neměl jsem to udělat, ale prostě jsem se nedokázal ovládnout. Musel jsem tě políbit. Promiň.“ Pohladil mě po vlasech. Když třes ustal, odtrhla jsem se od něj a opřela se o zeď.

„Ty jsi říkal, že tam byl David a jeho dvě sestry. Proč jdete jen po Davidovi a ne i po nich?“ zeptala jsem se, protože mi to nedávalo smysl.

„Protože...“ odmlčel se. „Musím jít,“ řekl a zvedl se k odchodu. Pozorovala jsem ho, jak míří ke dveřím. Zatáhl za kliku a do vnitř se skutálel Clark. Zůstala jsem na něj civět, ale pak jsem vyprskla smíchy.

„Zvukotěsné dveře,“ oznámil Clark a omluvně se usmál. Vstal ze země a rozběhl se ke dveřím. Opět jsem se začala smát.

„Tak zase potom,“ oznámil Jack a šel pryč. Dveře zacvakly, ozvalo se otočení klíče a bylo ticho. Nechápu, proč zamykají. Dveře bych mohla klidně vyrazit a jít pryč a nedalo by mi to žádnou námahu.

Snažila jsem si dát dohromady vše, co se dnes stalo, ale vyčerpáním jsem usnula.

Z bezesné noci mě probudil svit slunečních paprsků. Malým okýnkem dovnitř prosvítal kužel světla a osvěcoval mě.

Dveře se otevřely, dovnitř přišla Jessica a šla přímo ke mně. No jo, kam jinam by asi šla?

„To jsi neměla dělat!“ vykřikla.

„Co jsem neměla...“ Chtěla jsem se jí zeptat, co jsem neměla dělat, ale než jsem to stihla dopovědět, Jessica se mě dotkla a já jsem opět cítila tu bolest. Projela mým tělem a usadila se tam. Bylo to mnohem horší než předtím. A pak... Bolest někam zmizela a já otevřela oči. Přede mnou stáli naproti sobě dva vrčící vlci. Jessica a Jack? Možná ano, ale jistá jsem si tím nebyla. Jessicou ano, ale Jackem? Proč by tu byl a proč by to dělal?

Jeden vlk se proměnil a místo něj tam stála Jessica. Když kráčela ke dveřím, nenávistně mě pozorovala. Dveře se za ní zabouchly a ten druhý vlk se proměnil taky. Byl to Jack.

„Jsi v pořádku?“ ptal se starostlivě.

„Jo,“ odpověděla jsem.

„Přinesu ti něco k jídlu.“

„Děkuju.“

Jack se po chvíli vrátil a v ruce držel talíř a na něm krajíc chleba s máslem.

„Promiň, nic jiného nemáme. Tady už hodně dlouho někdo nenakupoval!“ poslední větu úplně zakřičel. Za dveřmi se ozval smích. Taky jsem se zasmála a pustila se do jídla.

„Volal Felix,“ ozval se za dveřmi hlas. Jessica. „Už je vezou.“

„Fajn, víte, co máte dělat,“ odpověděl Clark.

„Jasně, že víme.“ Jessica se usmála a pak byly slyšet její kroky směrem ke dveřím do tohoto sklepa.

Dveře se otevřely. „Je čas,“ řekla Jessica a Jack se s nesouhlasným vrčením zvednul z podlahy, vzal mě do náruče a nesl mě někam pryč.

„Nebylo by lepší ji uspat?“ ptala se Jessica. Jack zavrčel na znamení nesouhlasu.

„Tak jí alespoň převaž oči šátkem a zalep pusu.“

„Fajn,“ odsekl naštvaně Jack a zakončil to dalším zavrčením.

Postavil mě na zem a zmizel ve vedlejší místnosti. Jessica nervózně přešlapovala po místnosti. Tři kroky tam, tři kroky zpět. Zarazila se a pomalu stočila kroky ke mně. Natahovala ke mně ruku, když v tom se tu objevil Jack.

„Ať tě to ani nenapadne,“ pohrozil. „Vlastně... ať tě ani nenapadne, aby tě to napadlo!“ Zakončil to dalším zavrčením a až teď jsem si všimla, že v ruce drží šátek a lepící pásku šedé barvy. Smutně se na mě podíval a šátek mi zavázal kolem očí. Utrhl kousek lepící pásky a přelepil mi ho přes pusu. Pak už jsem jen cítila, jak mě bere opět do náruče a nese někam ven. Posadil mě na sedadlo v autě, ale stále jsem cítila jeho přítomnost; seděl vedle mě.

„Kam jedeme?“ zeptala jsem se. Ovšem mi odpovědělo jen hrobové ticho. Soustředila jsem se na bušení dešťových kapek a na šum pneumatik na mokré silnici. Jack mi asi po pěti minutách strhl pásku, ale já jsem se neodvážila říct ani slovo.

Ozvalo se kručení v žaludku.

„Dnes jsem nesnídal,“ řekl Clark a po chvíli zastavil. Bouchly dveře, za pár minut zase a pak jsme opět vyjeli. Nikdo neříkal ani slovo. Asi to bylo kvůli mně, aby se neprořekli. Něco přede mnou určitě tajili. Ano, tajili toho hodně, vždyť jsem jejich vězeň a vězňům se neříká úplně vše. Spíš vůbec nic se jim neříká.

„Slyšeli jste ten vtip o blondýnce?“ zeptal se někdo. Podle hlasu jsem poznala, že je to ten muž, kterému jsem zlomila na letišti nos.

Ozvalo se zavrčení. „Žádné vtipy o blondýnkách, Paule!“ sykla Jessica skrz zaťaté zuby.

„Promiň, jen jsem chtěl trochu uvolnit atmosféru,“ omlouvat se Paul.

„To klidně můžeš, ale ne na můj účet!“ sykla zase Jessica a pak ztichla.

„Dobře, už žádné vtípky o blondýnkách,“ souhlasil Paul. „Znáte ten vtip o policajtovi a výplatě?“ zeptal se opět Paul, ale jediná odpověď byla jen zavrčení odněkud zepředu.

„Můj otec byl policajt. Žádné vtipy o policajtech,“ přikázal Clark a pak ztichl. Nebylo slyšet nic víc než hrobové ticho.

„A co ten vtip o doktorovi...“ ozval se zase Paul. Další zavrčení; tentokrát vedle mě.

„Zapomněl jsi snad, že můj bratr je doktor?“ zeptal se nenávistně Jack.

„Promiň,“ šeptl Paul a bylo slyšet, jak se přikrčil na sedadle. Všichni se rozesmáli, ale já zůstala zticha.

Uplynulo několik minut. Skoro pořád bylo slyšet hlasité nadechnutí, jako by chtěl někdo něco říct a pak zaseknutí, když si to někdo rozmyslí. Tyhle zvuky nemohl vydávat nikdo jiný než Paul.

„A co vtip o vegetariánech? To snad nikdo nejste,“ ozval se Paul. Hlasitě jsem zavrčela.

„Cože? Ty jsi vegetariánka?“ začal šílet Paul.

„Ne, ale moje sestra ano, takže ji prosím neurážej.“

„Tady nemůže člověk ani promluvit,“ začal se vztekat a připojil k tomu pár ne moc hezkých slovíček.

„A co vtip o zvířatech?“ zeptal se opět Paul.

Ozvalo se nesouhlasné vrčení od nás všech.

„Jsme vlci, takže žádné vtipkování o zvířatech!“ poručil Clark.

„Ale tenhle vtip není o vlcích,“ bránil se Paul.

„Ne!“ zasyčela Jessica.

„A co vtip o... “

„Ne!“ přerušil ho Jack.

„A co...“

„Ne!“ zatrhl to okamžitě Clark.

„A co...“

„Ne!“ zasyčela jsem.

„A...“

„Ne!“ ozvalo se ode všech.

„Fajn,“ řekl uraženě Paul a ztichl.

Zbytek cesty už se nikdo neodvážil říct ani slovo. Clark ještě jednou zastavil, aby koupil jídlo pro nás všechny a taky nakoupil i něco do zásoby. Paul snědl snad pět pytlíčků s brambůrkami. Asi tak zajídal svou zlost. Ale všichni moc dobře věděli, že tu naštvanost jen hraje. Jack ho několikrát přistihl, jak se tváří úplně normálně, začal se smát, pak se rozesmáli úplně všichni – kromě mě – a Paul opět nasadil tu nenávistnou masku. Jack mi vždy šeptal, co se děje, jak se kdo tváří a tak podobně, protože já jsem přes ten šátek nic neviděla.

„Ale ten vtip o blondýnce je vážně skvělý!“ začal zase Paul. Jessica zavrčela.

„Možná, že ho teď Jessica uškrtí,“ zašeptal mi Jack do ucha. „Ten její rudý obličej je fakt komický!“ Ozvalo se zablesknutí fotoaparátu a Jack se ke měn opět naklonil a zašeptal: „Pak ti tu fotku ukážu. To se opravu zasměješ.“

„A nebo ten o doktorovi. Tomu se opravdu zasmějete!“

„Ne, Paule!“ zakřičel Jack.

„A teď začínáš rudnout ty, mám pravdu?“ zeptala jsem se a začala se smát. Jack neodpovídal. Měla jsem pravdu.

„Jsme tu!“ křikl Clark a zastavil.

Jack mě opatrně vyndal z auta.

„Kde jsme?“ zeptala jsem se.

„Někde,“ odpověděl Jack a zasmál se.

Předchozí x Následující

Autor: Ywyk (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování